A mladej jde do školky

A je to tu. Vyvěste vlajky, spusťte ohňostroj, nechť hudba hraje, obětujte kozu a vypusťte Krakena. Čeněk dneska nastoupil do školky. Sice jenom na dopoledne, ale od příštího týdne tam bude již napořád.

Původně jsem myslel, že před školkou přespíme, jak jsem se nemohl dočkat, ale nakonec z toho sešlo. I tak už jsme před školkou o půl osmý stepovali a dychtivě očekávali úder osmé. Přemýšlel jsem, že bych Čeňka přehodil přes plot na zahradu a zdrhnul, ale asi po pěti minutách jsem zjistil, že školka je už hodinu otevřená (bylo mi divné, že dovnitř vcházejí rodiče s dětmi a vycházejí ven bez nich.) Tím pádem jsme vniknuli dovnitř. V šatně jsem předal mladýho první paní, u které jsem tušil, že by to mohla být učitelka (bylo to tak padesát na padesát), prozradil jsem jí, že od teď už je to její problém a slastně rychlostí větru vystřelil ze školky vstříc novému životu.

V rámci svého nového života jsem doma uklízel, žehlil a vařil oběd.

Dopoledne uplynulo jak voda a byl čas zajet pro mladýho do školky. Samozřejmě, že mě napadlo, že bych tam pro něj už nikdy nejel a že by se pak vidělo, co by bylo dál, ale nakonec ta rodičovská zodpovědnost u mě zvítězila.

Prozíravě jsem nedal do školky nikomu na sebe kontakt, takže jsem se blížil ke školce s hrůzou, co se mohlo stát. Přemítal jsem, zda je možné, aby ani ne tříleté dítě podpálilo školku a nebo ubodalo učitelku dětským leporelem.

Když jsem dorazil před školku, povzbudila mě skutečnost, že jsem nikde neviděl žádné hasičské auto. Dokonce ani policii a ani pohřební vůz. To sice ještě nemuselo nic znamenat, jelikož mladej mohl zohavené tělo učitelky zakopat na hřišti pod houpačku, ale já byl pln optimismu.

Uvnitř školky to taktéž vypadalo, že nikdo nezemřel a náhradní slipy, které měl mladej pro všechny případy na své poličce, zde stále byly. „Hmmm, takže se neposral a ani nepočůral. Zajímavé“, pomyslel jsem si, když jsem vcházel do třídy.

Mladýho jsem vůbec nezajímal. Učitelka mi řekla, že hodnější dítě snad nikdy nezažila. Poslouchá na slovo, uklízí si po sobě a dětem rozdal bonbony (nevím, kde je vzal. Patrně šlohnul nějakému nebohému dítěti). A to můžu říci, jakože zcela bez příkras a na rovinu – To jsem fakt čuměl. Mladej nejhodnější dítě v historii? No kde to jsme? To ho tady jako zdrogovali?

Cestou domů mě nejhodnější dítě pokousalo, když jsem ho přidělával do autosedačky a doma rozbil několik talířů a hodil po mě bramboru. To jsem si oddechl. Vše je, jak má být.