Hurá, pouštějí mně domů....a nebo ne???

Po přeložení na gynekologii nás co 3 hodiny čekala návštěva na JIPu, připadala jsem si strašně důlěžitě a zároveň zmateně....snažila jsem se odsávat mléčko ale přiznám se že nervy byly tak veliké, že se mi podařilo vždy jen pár kapek. Po 3 dnech na gyndě mi řekli že už mně brzy pustí domů a jestli chci mohou mi zařídit tzv. hostinský pokoj, což bylo bydlení pro přespolní maminy. Souhlasila jsem a další den už jsem se stěhovala a volala manželovi, co všechno budu potřebovat. Bylo to super, čekala tam na mně postel a dvě super ženské, se kterýma si píšu až doteď. Návštěvní 3 hodinový maraton pokračoval a po několika dnech byl korunován úspěchem...sestřička mi oznámila že Vali už je natolik silná, že můžeme začit klokánkovat. Konečně budu mít svou malou v náručí. Na další odpolední návštěvu jsem se nemohla dočkat....Valiska vytáhli s inkubátoru, dostala čepičku a já jsem si ji mohla konečně pochovat, zadržovala jsem slzy jak to jen šlo.Bylo to nádherné....konečně jsem MAMINKA 🙂 manžel byl dojetim rudý 🙂 uplynulo to jako voda a já jsem zase musela malou opustit. Vyšli jsme ze dveří JIpu a já začla bulet jak želva. Jako na potvoru zase s ARA vyšla ta protivná sestra a zase mně seřvala proč zase bulim, tak jsem ji odbyla ze slovy, že jsem dojatá 🙂 neměla jsem potřebu ji vysvětlovat co jsem zažila. Měla jsem svou princezničku v náručí a byl to zázrak.