Poporodní blues

či také poporodní depresí trpí matky po porodu, kdy je jejich tělo vystaveno přílivu velkého množství emocí, které jsou vyvolány hormonálními změnami po porodu a o kterých do té doby neměly ženy ani tušení. Tento stav je způsoben poklesem progesteronu (hormon, který pomáhal udržovat těhotenství) a naopak stoupající hladinou prolaktinu (hormon, který spouští laktaci - tvorbu mateřského mléka (odtud starší pojmenování laktační psychóza) ). Jejímu vzniku ale napomáhá také celková vyčerpanost během šestinedělí. Dostavuje se tedy druhý až třetí den po porodu a žena se při něm může cítit nešťastně, plačtivě, úzkostlivě až depresivně. Může mít pocit zmařeného štěstí, pocit, že už nikdy nebude nic dobré. Naštěstí ve většině případů poporodní deprese do týdne odezní. 

Toď teorie...

Rozhodla jsem se sepsat článek o mé zkušenosti s poporodní depresí. Hlavně kvůli tomu, že mě velmi pomohlo zjištění, že v tom nejsem sama!!! 

Na miminko jsem se neskutečně těšila. Těhotenství bylo plánované a naprosto ukázkové 🙂 žádné nevolnosti, bolesti či komplikace. O tom, že čekámě holčičku jsme se dozvěděli ve 33tt jinak se ta naše potvůrka stále schovávala 😀 

No a pak to přišlo, praskla voda a jelo se. Porod byl (teda podle mě- super viz. čálen Jak Emmička na svět přišla) a po 3,5 hodinkách a 3 zatlačení vykouklá na svět naše holčička. 

No a já ji dostala na hrudník... koukala jsem na ten pomačkaný, fialový a bračící uzlíček a čekala jsem kdy příjde ta neskutečná láska a štěstí o které jsem slyšela/četla. 

A ono nic...

Koukala jsem na ni a jediné co jsem cítila byl neuvěřitelný pocit zodpovědnosti. Pocit, že jsme do toho šli brzo, pocit toho, že nemám nejmenší představu co s ní budu dělat. 

Ňuňala jsem se tam s ní celé dvě hodiny (manžel fotil a byl celý rozněžnělý i slza ukápla) no a já nic.

Nehorší chvíle byly když jsem byla sama a hlavně noci. Hodně jsem brečela a nevěděla co budu dělat. Doufala jsem, že s příjezdem domů se vše zlepší.

Bohužel...

Doma to samé co v nemocnici. Přes dne to šlo, ale noci probdělé nad odsáváním (malá odmítala prsa-musela jsem mít klobouček) byly náročné. 
Myslela jsem si, že jsem divná, zlá nebo necitlivá. Však taky jaká máma nemá radost ze svého dítěte???
A díky internetu a hlavně manželovi (který byl úžasný a pomáhal co to jen šlo) jsem zjistila, že tyto pocity má skoro každá druhá maminka a není to nic horzného A HLAVNĚ odezní to!!!!
Taky, že ano!!!!!

Po 14 dnech od porodu jsem zjistila, že dokážu naprosto normálně fungovat i s malým děťátkem a vlastně, že si to už bez ní nedokážu představit!
Když teď na to zpětně koukám, tak nechápu jak se to moho stát. Vždyť je to to nejlepší co jsem v životě udělala a nadevše ji miluji!!!!!

Hrozně mě mrzí, že jsem si ty záčátky neužila naplno a nezažila ten pocit "BUM" a jsem zamilovaná.... 

Doufám, že u druhého o to nepříjdu 🙂