Jak si nás našla láska

O tom, že si s manželem pořídíme miminko, jsme začali uvažovat skoro po 8 letech vztahu. Nějak jsme k tomu potřebovali dospět. Nic jsme nelámali přes koleno, až to přijde, tak to bude, nemá smysl se tím stresovat. Mezi tím nás čekala ještě dlouho plánovaná svatba, tak nebyl ani moc čas to řešit. A tak jsem v naprostém klidu cca měsíc po svatbě zjistila, že jsem těhotná. O tom, jaká hrůza mě popadla, jsem někde už psala. Bylo to v den, kdy jsme si jeli pro štěně, které bylo v plánu už několik let, ale hledali jsme toho správného člena rodiny. Při představě pubertálního psa, jejichž chování kolísá mezi totální retardací a šílenstvím a novorozence jsem chytala záchvaty paniky. Ale co už. Chtěli jsme to, tak to máme, i když nikdo nepočítal s tím, že by se to stalo tak rychle.

Asi tak od 7 týdne mi začalo být neskutečně špatně. Z počátku ranní nevolnosti přešli v celodenní nevolnosti a ty mi vydrželi až skoro do 7 měsíce. Nebyl den, abych nepřemýšlela nad tím, kde je to jedno z nejkrásnějších období v životě ženy.😅  Nicméně jsem se rozhodla pracovat co nejdéle to půjde, jelikož jsem zjistila, že když nedělám nic, je mi ještě hůř, než když dělám. K nelibosti mého manžela, který by byl nejraději, kdybych celé těhotenství seděla doma s nohama na stole, jsem odcházela z práce až 6 týdnů před porodem, hrdá, že jsem to přežila. Když už mi konečně přestalo být špatně, vyměnilo se zvracení za bolesti zad a moje zoufalství, kdy jsem si začala připadat jako nemotorná velryba. 

Moje představa, že před porodem udělám generální úklid celého domu, všechno nachystám, sbalím si tašku a budu jenom sedět a čekat vzala za své, když jsem pochopila že s tímhle pupkem okna asi neumyju. Rozplánovala jsem si tedy všechny úkoly až do porodu, s přihlédnutím k mým momentálním možnostem. 

18 dní před TP jsem vyrazila do porodnice na klasickou poradnu, po které jsem měla v plánu jeste nějaké nákupy. Tentokrát se mnou jel i manžel. Všechno probíhalo báječně, se sestřičkami jsme si báječné popovídali a pak jsem šla na monitor. Po 10 minutách v křesle napojena na monitor mě z relaxace vytrhl zvuk monitoru, který nepříjemně oznamoval, že něco není ok. V tu chvíli se ke mě seběhla půlka oddělení. Malé začaly padat ozvy. V tom fofru jsem ani nestihla zaznamenat, co se vlastně děje. Do minuty jsem ležela na porodním boxe napojena na kyslík, kolem mě plno lidí se zoufalým výrazem v obličeji. V tu chvíli mi došlo, že manžel si akorát chvilku předtím odskočil pro něco k pití do kantýny a neví, co se stalo. Naštěstí to po chvíli někomu došlo a poslali pro něj. Moje doktorka se mě celou dobu snažila uklidnit, ale i tak pořád vysela ve vzduchu možnost akutního císaře, když se to do chvíle nezlepší. Bylo mi to jedno. Jak jsem celou dobu věděla, že chci rodit přirozeně, v tu chvíli jsem byla vděčná za to, že je tu možnost malou dostat během několika minut ven. 

Naštěstí se vše do několika málo minut ustálilo a nejpravděpodobnější verze toho co se stalo byla, že si malá v polosedu na monitoru přimáčkla pupečník. 

Pro jistotu si mě tam ještě nechali do oběda a pak nás pustili domů, s tím, že druhý den ráno pro jistotu uděláme monitor znovu, tentokrát už v leže. 

Co se vlastně všechno mohlo stát mi docházelo postupně. V noci jsem prakticky nespala, dohnalo mě zoufalství z toho, že jsem vůbec nepoznala, že se s ní něco děje. Žádné prudké, nebo neobvyklé pohyby, nic. 

Druhý den byl monitor opět ukázkový a nález 17 dní před TP nulový. Mohli jsme domů.

O tři dny později, byla to sobota, jsme naplánovali grilování s pár přáteli. Večer byl klidný a já šla spát kolem půlnoci. Ve dvě v noci mě probudila bolest zad, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Záda mě bolela již několik měsíců a porod se dle doktorka nechal. V noci jsem se převálcovala, nemohla pořádně usnout. Ráno jsme posnídali, manžel odjel k rodičům, pomoct tátovi s nějakou prací a já se dala do úklidu. V kříži mě bolelo čím dál tím víc, ale říkala jsem si, že to budou poslíčci. Doteď jsem žádné nikdy necítila. Vybavená informacemi z internetu jsem si napustila vanu a uvidím, co to udělá. 

Moje představa prvorodičky o začátku porodu byla nepřehlédnutelné prasknutí vody, odchod hlenové zátky a bolesti, kdy se budu ohýbat v pase...Nestalo se nic. Ve vaně bolesti neustupovali, byly nepravidelné, ale přes to jsem se odhodlala zavolat moji doktorce a poradit se s ní. Byla neděle ráno, cca 9 hodin a já byla připravena na to, že mi řekne že zbytečně plaším.  Místo toho mě poslala pro jistotu, po středeční akci, do porodnice na kontrolu. Zalarmovala jsem manžela a mezitím si připravila tašku, co kdyby. V 10 hodin už jsem ležela na monitoru a i přes to, že jsem začínala mír co 4 minuty křeče do zad, sestra se tvářili že se nic moc neděje a že můžu klidně jet domů.

Já si to ale nemyslela. Po dalších 15 minutách se rozhodli mě ubytovat s tím, že jestli by se něco začalo dit, tak nejdřív v noci. Po vyplnění všechno papíru jsem dostala rovnou nové zrekonstruovaný porodní box. Nebýt těch přístrojů, přišla bych si jako na hotelu. Televizi a gauč nejvíc ocenil manžel 😂

Přišla mě zkontrolovat porodní asistentka s lékařkou, co měla zrovna službu. Verdikt byl otevřená na jeden prst, odpočívejte, zatím se nic moc dít nebude. Byla jsem domluvená, že až to bude vypadat, zavolají mojí doktorce a ta přijede, jak jsme byly domluvené. Byla neděle, něco málo přes polednem, nebudeme ji tedy kazit neděli 😅

Asi po půl hodině se situace celkem rychle změnila a já se pomalu a jistě začala stěhovat do sprchy, protože to bylo nejpříjemnější. Po kontrole mi doktorka oznámila že otevřená jsem na čtyři. Jediný co mě napadlo bylo, jak je to tak rychle možný 😆 PA se tedy rozhodla že je čas zavolat moji posilu. Paní doktorka přijela kolem 13 hodiny a to už jsem se svíjela při v krizových kontrakcích. Že čtyř byly najednou šest prstů a já v zoufalství začala připouštět možnost čehokoliv, co mi utlumí to přelamování páteře. Dostala jsem na výběr buď teď hned a hned nebo vůbec. Ani nevím proč jsem řekla, že to ještě vydržím, že teď mi to přijde ještě zbytečný. 

Potom už to bylo rychlý. Zpestřili jsme si to mým krvácením z nosu a hledáním plodové vody. Žádná praskací akce se nekonala, filmový proud vody nebyl. Manžel si ulevil, že jsem mu nevytopila auto.😂 Nejspíš jsme ji ani nepřivezli. 😂 Pravděpodobně zůstala u nás nebo v porodnici ve sprše. Těžko bych ji neměla vůbec 😆 Ale zase jsme si všichni ušetřili to vytírání. 

Karolínka se narodila 14 dní před termínem, navzdory všem vyšetřením a nálezům z kontrol, v neděli 24.3.2019 v 15.40. Je to Beran. Už od jejího narození si dělá co chce a pravděpodobně to tak i zůstane. 😂

Dík všem co tenhle elaborát přečetli až do konce a i těm, co to vzdali dřív ☺️😉