Víťulka je tady!!!

Narodil jsem se 4. ledna 2009 v nemocnici Hospital Angeles, Valle de las Palmas, Huixquilucan, Estado de Mexico;
váha 2,70 kg / 51 cm / velikost bot: dětská desítka 🙂

Moje další fotky jsou k vidění na http://www.novych.ic.cz/fotogalerie/vitek

4.1.2009 - To byl dneska den, to vám teda povím. Odnesl jsem si z něj dvě zásadní poučení. Tak za prvé - až příště uvidím zase nějaké světlo na konci tunelu, vezmu nohy na ramena a co nejrychleji se vydám kamkoli, jenom ne tím směrem. A vy to taky nedělejte; bůhví, co tam na vás může čekat - třeba vás tam budou chtít umačkat a nebo vás tahat za hlavu tak dlouho, až získáte pocit, že vám ji chtějí utrhnout. A nebo obojí dohromady, jako se to stalo mně. Myslím, že to byl velký zázrak, že jsem to přežil ve zdraví.

Druhé zásadní poučení je to, že ta modrá barva, co mi ji napatlali na chodidlo, aby mi ho následně otiskli do nějakého lejstra, zaboha nejde umýt. Jsem zvědav, jak budu v dospělosti vysvětlovat, proč mám jednu nohu modrou. Nejspíš něco jako: "Jó, to vite pani, to je z Mexika."
Tak. Jsem naprosto vyčerpán, takže prozatím přeju dobrou noc.

5.1.2009 - Tak jsem se na to pořádně vyspal a usoudil jsem, že je akorát tak čas k provedení zevrubné prohlídky mých rodičů. Hned ráno byla po ruce Mamka, tak jsem teda začal u ní. Musím říct, že první dojem na mě neudělala nejhorší. Vypadá teda maličko utahaně a na můj vkus zbytečně moc zívá, ale dejme tomu, že je to tím, jak si mě celou noc prohlížela. Musím být opravdu výjimečné dítě, protože jak jsem ji tak stihnul občas po očku pozorovat, zírala na mě jako na svatý obrázek. Taky jsem zjistil, že je vybavená zajímavým příslušenstvím, co se tak jako vezme do pusy, dá se krásně žmoulat a dokonce se mi zdá, jako by z toho začínalo téct něco poživatelného...? No, jedině dobře, už jsem si říkal, jak tady venku budu fungovat bez potravy, dokonce jsem začal i přemýšlet, jak se asi dělá fotosyntéza.

Mým druhým rodičem je Taťka. Taťka se vyznačuje tím, že se na mě v jednom kuse směje, slibuje jak spolu budeme zlobit Mamku a nic z něho neteče. Ale zase by s ním mohla být legrace. Ještě to prověřím. Teď se mi chce ale spát, takže pokračování zase příště.

6.1.2009 - Jé, hele, tak dneska se ukázalo, že v tomhle domě nebydlíme. Naši museli dopoledne vyřídit spousty papírů, abych jim mohl být oficiálně vydán (panejo, jakou já musím mít asi hodnotu?!), pak mě Mamka navlíkla do spousty oblečení, sotva mě v té hromadě látky bylo vidět, posadili mě a přikurtovali do toho mého autokřesílka (jak mi ho okupovala žírafa, pamatujete?), s ním mě šoupli do auta (to jsem poznal hned, to vrčení si dobře pamatuju z doby, kdy se mnou v bříšku courali po všech čertech) a jelo se Domů. Výhled ze sedačky jsem ale neměl lautr žádný, tak jsem radši celou cestu prospal. Doma jsem se malinko rozhlídnul, stav ohodnotil jako uspokojivý a protože těch zážitků už na mě bylo až dost, usnul jsem znovu jako... no, jako mimino.

9.1.2009 - A je ze mě ofiko Mexičan! Dneska se u nás sešla spousta lidí včetně pána z úřadu, aby mi sejmul otisk palečku na pravé ruce (neřekli mi, že budou potřebovat můj podpis; býval bych se to naučil), a taky dva strejdové, co přišli dosvědčit, že jsem se jako narodil opravdu našim. Ten jeden mi teda jako svědek nepřipadá moc důvěryhodný, protože říká, že mě určitě našli na ulici, jinak že by mamka pár dní po porodu tak nezářila. Mno, to já vím zase svoje - co by nezářila, má přece mě, no ne?!

13.1.2009 - Jak jsem tuhle zmiňoval, že se z toho mamky příslušenství zřejmě dá vymáčknout nějaká ta potrava, tak to jsem se teda náramně spletl! Ne že "nějaká ta potrava" a ne že "vymáčknout". Mamka se zřejmě inspirovala tou pohádkou Hrnečku vař! a začala pro mě vyrábět mlíčko ve velkém. Asi chudák taky zapomněla to heslo, kterým se celý proces vypíná (nebo že by potají přikrmovala ještě někoho dalšího? Budu muset vypátrat, jak se věci mají.) Ale nestěžuju si, to zase ne. Jednak musím přiznat, že mi to náramně zachutnalo a pak taky jsem přišel na to, že se dá při krmení užít spousta legrace. Třeba jsem objevil bezva hru. Je to úplně jednoduché - musíte si nabrat plnou pusu mlíčka, pak tak jako trošičku povolit jeden koutek (ten co na něj mamka nevidí) a část mlíčka může tím pádem volně vytékat ven, čímže se dá krásně zakydat cokoliv, co má mamka zrovna na sobě.

16.1.2009 - Byli jsme se podívat za novým pandoktorem. Má v ordinaci spoustu fotek dvojčat a trojčat a běhá maraton. Asi kvůli rodičům těch dětí. No a mě tam hned šoupli na váhu a prohlásili, že vážím tři kila deset a taky že měřím padesát a půl cenťáku. S tím teda nesouhlasím, to chtějí tvrdit, že jsem se srazil?

21.1.2009 - 28.1.2009 - Jsou mi skoro tři týdny a tou dobou, jak se mamka dočetla v moudrých knihách, se prý objevuje "růstový spurt". Hned mě ten název zaujal, tak jsem si řekl, že nastuduju co a jak a předvedu ho našim v praxi. Je to docela zábava - když chcete růstově spurtovat, musíte ječet z plna hrdla zhruba v intervalu dvou hodin (ideálně ještě kratším) a nechat svoje rodiče hádat, co se vám tak asi přihodilo. Přičiny můžete libovolně namíchat - jednou to svést na hlad; když se potom nacpete k prasknutí, hodí se třeba bolení bříška a nebo do třetice můžete prostě křičet jenom tak, abyste trošku uvolnili to napětí, jestli vás odhalí nebo ne. Moji rodičové se ještě nedávno chlubili na všechny strany, jak prý v noci hezky spinkám... No, počítám, že teď si budou ještě hezky dlouho dávat pozor na pusu.

30.1.2009 - Za chvíli mi bude měsíc a to znamená, že už jsem velký kluk. A velcí kluci můžou dělat spoustu věcí, třeba cestovat. Takže jsme byli u fotografa, aby mi pořídil snímeček do mého prvního cestovního pasu. Nejdřív jsem trochu dělal fóry, ale pak jsem se rozpomněl na svoje modelingové začátky, když jsem se prenatálně vyvíjel, a nahodil jsem profesionální úsměv. Výsledek můžete posoudit sami, mamka fotku hodila do albíčka.

4.2.2009 - A je to tady! Dneska je mi přesně měsíc! A naši mě zase vzali k tomu novému pandoktorovi a tam mě zase změřili a zvážili. A měli náramnou radost, že jsem od posledně vyrostl (54 cenťáků) a taky ztloustl (3,90 kg). No je teda pravda, že jsem se do toho pořádně opřel, když jsem viděl, jak taková maličkost dokáže rodiče potěšit. Jenom se trošku bojím, abych to zase nepřehnal... spočítal jsem si totiž, že když to takhle půjde dál, budu ve dvaceti letech měřit 16,86 metru a vážit neuvěřitelných 439,1 kilo!!! Prodávají se vůbec takovéhle velikosti oblečení??

23.2.2009 - Tak, a je to venku! Naši pořád škemrali, že abych se na ně usmál. Což o to, technicky vzato žádný problém. Jenomže jsem je za prvé chtěl trošku napínat a za druhé, chtěl jsem si to nechat na nějakou zvláštní příležitost. No a vidíte, leda houbelec. Nevím jak se to mohlo stát, ale včera mi mamka zamávala před obličejem takovou tou legrační věcí, co jí říká chrastítko, a co myslíte? Bylo to tam! Pusinka se mi najednou úplně sama zkroutila a já se usmál... Hned jsem si uvědomil, k čemu došlo, a tak jsem se snažil aspoň to zamaskovat takovým jako šklebem. Ale málo platné, mamině to stejně neuniklo. A k dovršení všeho jsem se dneska ráno zase zapomněl a zasmál jsem se dokonce přímo na ni. Nechtěl jsem no, jenže vydržte to, když vypadá po ránu tak srandovně...

27.2.2009 - Teda nevím, jak je možné, že ten pandoktor běhá ten maraton. Dneska jsme se u něho zase zastavili na návštěvu a já ho dobře pozoroval. Nanejvýš udělal pár kroků po ordinaci, ale běháním bych to rozhodně nenazýval. Jinak si mě zase prohlížel ze všech stran a nakonec zkonstatoval, že se vyvíjím dobře a že jsem zdravý (to se mě klidně mohl zeptat, řekl bych mu to sám). Jo a vážím 4,81 kg a měřím 57,5 cm. A naši říkali, že budeme volat babičkám a dědovi, tak trénuju hlasivky, jak to jenom jde, aby mě na tu dálku uslyšeli.

7.3.2009 - Teda, naši jsou vážně odborníci na vytváření zmatku. Pořád jsem v Mexiku slyšel - "Jdeme domů" a "No vidíš, už jsme doma" a teď se najednou ukázalo, že jsme doma někde úplně jinde. Museli jsme přeletět tu veeeelikánskou spoustu vody, co jí říkají oceán, pak ještě urazit kousek takovým menším letadlem (asi něco jako MHD) a už mě na letišti obdivovali Babička a Děda a Teta a Strejda. To jsou všecko lidi, o kterých jsem do té doby věděl jenom proto, že jsem o nich občas zaslechl mluvit rodiče. Ale jsem rád, že jsme se konečně seznámili. Vypadá to, že bychom si spolu mohli užít ještě spoustu legrace.

18.3.2009 - Zdá se, že jsem děsně mimořádné dítě. Byli jsme s mamkou podívat se, kde prý pracovala, než si odjela pro mě do Mexika. Sešla se tam strašlivá spousta tet a všechny mě chtěly vidět a jedna přes druhou vykřikovaly "Jaké má malé ručičky" a "Ten má ale vlasů" a tak dál. A všechny si mě prohlížely s takovým zájmem, až jsem se lekl, jestli mi naši třeba neutajili, že mám oko navíc uprostřed čela nebo kopýtko místo chodidla. Ale ne, ukázalo se, že jsou ty ženské prostě jenom mimo z fešáka, jako jsem já. No dobře, budu si to pamatovat. Třeba by se z toho dal v budoucnu vytěžit nějaký užitek.

22.3.2009 - Tak. A táta je fuč. Nějak se stalo, že jsem ho asi pořádně neohlídal a táta mi odletěl zpátky do Mexika. A že prý se vrátí za měsíc a kousek. Tak nevím - že by si ode mě potřeboval odpočinout? Aspoň mi tu za sebe nechal náhradu, Babičku a Dědu. Děda se vyznačuje tím, že na mě dělá legrační obličeje, legrační zvuky a hádá se s Babičkou o to, kdo mě bude chovat. Babička se naproti tomu vyznačuje tím, že se na mě směje, v jednom kuse mě chválí, jaký jsem to šikovný chlapeček, a hádá se s Dědou o to, kdo mě bude chovat. Takže to s nimi asi nějak vydržím.

7.4.2009 - Mamka se mnou vyrazila k Paňdoktorce, aby se se mnou pochlubila. Ta Paňdoktorka vypadá úplně jinak než Pandoktor v Mexiku. Tak třeba má bílé vlasy, neběhá maraton a když mě vidí, říká: "No jo, celej táta". Tomu teda moc nerozumím, já myslel, že jsem celej já... Ale jinak se vyvíjím zdárně - pasu koně ostošest (žádnýho koně jsem zatím teda neviděl, ale asi tu někde budou schovaní, když je mám teda pást), rostu jako z vody a vážím 5,65 kilo. No to je úctyhodné, ne?

7.5.2009 - Týýý brďo, to to uteklo! Jak se člověk musí pořád věnovat rodičům a prarodičům a den co den vymýšlet nové skopičiny, aby je trochu rozptýlil, tak je měsíc fuč, že ani nestačíte mrknout. No a co je nového? Kdybych to měl shrnout, tak asi takhle: od maminy jsem dostal hrazdičku na hraní a na ní je zavěšený fialový slon. Divíte se? Taky jsem z toho byl jelen, ale je to vážně tak. A co je horšího, ten chobotnatec má dokonce každé ucho jinak barevné a totéž platí o všech čtyřech nohách. Když ho s tou hrazdičkou postavili nade mě, že prý si s tím mám hrát, měl jsem připravenou takovou větu: "Drahá maminko, drazí prarodiče, velmi mne těší, že jste mi chtěli udělat radost a vynaložili nemalý obnos na zakoupení těchto artefaktů. Nicméně se domnívám, že ztvárnění zástupce asijské fauny takovýmto pohoršujícím způsobem je naprosto nepřípustné." Abych proslovu dodal na výrazu, chtěl jsem ho na závěr doprovodit sarkastickým úsměvem. Mno. Pak jsem otevřel pusu a z ní mi namísto toho vyšlo takové táhlé "éééééúúúúú" a s úsměvem to sice klaplo, ale jako sarkastický by se nedal označit ani s přimhouřením všech očí včetně těch kuřích. Tak jsem slona aspoň zmlátil.

A jinak jsem byl zase dneska u Paňdoktorky. Má tam v ordinaci pověšenou takovou soustavu berušek a já už hezky dlouho dumám, jak bych se k nim dostal a zlikvidoval je. Jednou na to přijdu. Jo a vážím 6,48 kila a měřím 64 cenťáků. A to je pro dnešek všechno, jdu si schrupnout, abych měl dostatek sil večer, až bude chtít mamka spát.

3.6.2009 - Tak se vám musím svěřit: začali mě cpát večer nějakou kaší. Prý abych v noci spal. Teda né že by mi nechutnala, ale osobně to považuju za zradu. Usnu po ní raz dva, ani pomalu nestihnu dostatečně dlouho vřískat, abych rodiče trošku zdeptal. Hm, budu muset vymyslet nějakou odvetu.
Jinak jsem se zase trošku přivyvinul a hele, zjistil jsem, že provádění Pokroků (znáte to, ve všech příručkách je najdete - je to takové to "co má dítě kdy dělat") je mimořádně povedený nástroj pro šikanu rodičů. Tak třeba si v moudré knize přečtou, že někdy mezi čtvrtým a pátým měsícem byste si měli sahat na chodidla. Vy o tom samozřejmě víte, v nestřežené chvíli příslušnou gymnastiku nacvičíte... a pak už jenom libovolně dlouho udržujete rodiče v napětí, jestli mají dítko zaostalé či nikoliv. No a když už máte pocit, že jste je dostatečně zničili, čas od času jim nějaký ten nový kousek předvedete. Jsem vážně hrdý, že jsem tuhle hru objevil a vypilovávám ji k dokonalosti. Těšte se!