Momentálně když tohle píšu, jsem stále ještě v očekávání, kdy se nám ta malá kočička rozhodne ukázat. 

Dnes jsem přesně v 39. týdnu a 6 dni k tomu. Celé moje těhotenství se pomalu blíží k cílové pásce a s manželem už oba jen počítáme hodiny... Jak bych těch 9. měsíců shrnula?

Asi spadám do kategorie šťastnějších mamin: nemám, neznám poslíčky a bolesti při nich; neotékají mi nohy (občas mě jen zabrní prsty na rukou);  nezvracela jsem; přibrala jsem "jen" 10 kilo; břicho mi popraskalo až teď na konci a to vlastně jen zespodu; mívala jsem bolesti v křížích, ale ty po magnosolvu přešly; přes den funguju normálně, nejsem víc unavená; nejsem oteklá, nemám problémy s chůzí; co se mi nevyhlo tak je teda potřeba čůrat co hodinu a půl (a je jedno jestli je 10 ráno, nebo 2 v noci), nějaký dlouhodobý spánek v noci je už pár měsíců pasé a dýchání už není taková sranda.

Oproti některým z Vás, které postihují ty všechny šílené stavy, které těhotenství často doprovází, tak jsem docela v pohodě. Ale v globálu už trpím. Už je toho moc. Ty malé střípky co se skládají a hromadí, prostě se jich v jednu chvíli nakupí tolik, že už to jde sotva zvládat. Komukoliv řeknu, že mam před termínem, ale už bych brala, aby malá byla venku, dostává se mi jen minimum pochopení a odpovědi "Ježíš, vždyť má ještě čas. Ještě si počkej. Nemáš kam spěchat. To je úděl mateřství. Musíš to vydržet. Ona ví nejlíp kdy má jít ven." 

A tady je přesně ten okamžik... Víte, rozhodně nechci nějakým způsobem odsuzovat maminky, které si užívají toho pocitu těhotenství, toho, že to dítě je "ještě pořád jen pro ně a nemusí se s okolním světem o něj dělit". I to je správné! 

V jedné diskuzi na Facebooku se nastávající maminka přiznávala, že je sobecká, ale už to chce mít za sebou. Styděla se to napsat, vypustit do světa, přišla si jako něco míň než ostatní matky. Byla na tom hodně podobně jako já. Chci Ti říct (a nejenom Tobě, všem které si to o sobě myslíte), nejsi sobecká. Tohle NENÍ sobecké! Je to přirozené. Chceme pro ty prcky to nejlepší, ale jsme taky jen lidi (i když se říká, že ženská je spíš nadčlověk, kolik toho musí vydržet) a máme taky omezené síly. To, že trpíme tak, že to okolí nevidí, rozhodně neznamená, že netrpíme uvnitř. Naprosto Tě chápu a jsem na tom úplně stejně. Už chci, aby to skončilo. Už chci mít tu malou cácorku v náručí a přepnout do další životní etapy. 

Holky, ženy, matky, nestyďte se za svůj názor a postoj, nemusíte být ve všem dokonalé, buďte prostě samy sebou 🍀.