Narození Berušky část II. aneb Proklaté šestinedělí

Je to rok a třičtvrtě od toho co se Beru narodila a já se konečně dostávám k něčemu co jsem chtěla vydat už dávno (a mám napsané už dávno) a to, jak jsem prožívala šestinedělí.

Beru se narodila v neděli ráno, i když byl listopad byl překrásný slunečný den. Chtěli jsme původně odejít ihned po porodu, ale nebylo to skrz můj stav možné. Rozhodli jsme se tedy setrvat na oddělení šestinedělí min. do následujícího rána.

I přesto, že jsme na vyškovském šestinedělí byli sotva 24 hodin, přesto jsem si vyslechla jak nemožný mám prsa a jak “z tohoto” bez kloboučků kojit nebudu, taky to, že kojim neefektivně a mám slabý mlíko protože jinak by dítě vydrželo 3 hodiny bez prsa. Byla tam jedna dětská sestra, kterou jsem si pamatovala odsud z MK z diskuse, ta byla mezi tou skvadrou, jako učiněný anděl. Moc mě uklidnila a pomohla mi. Každopádně až na klasickou edukaci ohledne smrti mé i dítěte, nebyl ráno s předčasným odchodem problém. Dokonce si myslím, že (to byla patrně poslední kapka) když tam manžel přišel na novorozenecké vrátit postýlku s malou navázanou v šátku, že byli rádi, že se nás zbaví. :D

Cca po 48h od momentu kdy jsme “odjeli rodit”, jsme byli zase doma. Zalehli jsme všichni tři do naší postele a dívali se na sebe, vůbec se mi nechtělo řešit co jídlo a co domacnost, byla jsem pořád dost unavená. Sama jsem si došla akorát na záchod a když jsem chtěla do sprchy potřebovala jsem aby mě někdo chytal, jelikož se mi neustále motala hlava. První den jsme téměř celý s Beru prospaly zatímco se o nás špičkově staral Jakub. Druhý den, přijela na kontrolu moje PA, mlíko furt nikde, řvala jsem že moje dítě nemá co jist, Laďka mi jasně ukázala, že mlíko mám, ale malá viditelně zase zhubla a na jejím malinkatém tělíčku byl každý gram dolů hodně vidět. Laďka se ptala co pediatr a my si uvědomili, že jsme mu zapomněli zavolat. Kojení dost bolelo, navíc skoro nic neteklo Beru se budila cca co 4h, (zpravidla se vzbudila o půlnoci a pak ve 4 ráno) pokud nemohla usnout, navázal si ji Jakub do šátku a chodil s ní po bytě. Já jsem ležela a cítila se nemožná, pořád jsem nedokázala ani dýl stát, nemohla jsem ji ani přebalit, ale Kubovi to nevadilo, nosil mi do postele jídlo a staral se i o malou zatímco jsem spala a spala.

Třetí den (středa) byl zlomový. Jednak mi začalo téct mléko a moje přísavka se nacucla a byla schopná být přicuclá i několik hodin. Odpoledne byla domluvena návštěva pediatra u nás doma, ale nedošlo na ni, dopoledne jsem si totiž všimla, že Babu viditelně zežloutla a že už má i úplně žluté i oči a pusu. Jakub zavolal pediatrovi a ten nám řekl ať okamžitě přijedeme. Kojení pořád bolelo, bradavky dostávaly na frak a já byla zoufalá protože když se dostaly ven z její pusy byly jak stará žvýkačka. U pediatra nám bylo řečeno, že žloutenka je nejmenší problém, je u kojenych dětí normální a fyziologická, ale vůbec se mu nelíbil stav pupíku. Měla tam viditelnou infekci a bylo potřeba to řešit. No a zase zhubla, z téměř 3kg na 2630g. Když jsem ji tam viděla svlečenou na tom velkém stole, totálně mě to vyděsilo. Vypadala jako kuře na kari, kostřička potažená kůží a úplně žlutá. Pediatr nám jasně řekl, že musíme hlídat váhu a kdyby dál klesala, nebo se šířila infekce, tak bychom museli do nemocnice.

(Jsem mu dnes moc vděčná, za to jak nám věřil, protože vím, že jiný lékař by na nás možná i zavolal OSPOD.)

Není asi divu, že jsem se psychicky složila, měla jsem pocit, že jsem svoje miminko katastrofálně ohrozila tím, že jsem neuhlídala pupík a tím, že mi začalo mléko téct až příliš pozdě. Brečela jsem a brečela, do toho mě ještě bolela prsa a kojení bylo jako noční můra. Do toho všeho mi napsala kamarádka jestli má přijet, že pokud chci, malou nakojí aby se moje prsa mohla hojit.

Vím, že tohle je kontroverzní téma, ale já jsem ji moc vděčná, že to udělala. Že přijela a vyslechla mě, že mi řekla, že to bude dobrý a že mě podpořila i tím kojením. Můj manžel se ukázal jako muž s velkým M, když jsme přišli domů, tak jsem zase brečela a nakonec jsem usnula s dcerou v náruči. Když jsem se probudila, vedle postele ležel obrovský puget růží, znovu mi poděkoval za krásnou dceru co jsem mu porodila a zopakoval mi, jak moc mi věří, že vše zvládnu.

Byl čtvrtek 17.listopadu. Vůbec jsem nevnímala co za datum je, všimla jsem si toho až když mi manžel řekl, že jsou zavřené obchody ve městě, kvůli svátku a když jsem volala s PA a ta mi řekla, že by skrz svátek přijela na kontrolu až večer. Když přijela, byla to totální psychická vzpruha a pomoc, byt jakoby zalilo slunce i když už byla tma. Uklidnila mě, vyslechla, poradila, pohladila, udělala male odběr z patičky a půjčila nám váhu abychom mohli sledovat, jestli dál nehubne. 

Naštěstí, malá velice rychle začala přibírat a i pupík se zdárně hojil. Na další kontrole pediatr nešetřil pochvalami.

Zdánlivě vše bylo krásné a úžasné, ale to co se odehrávalo v moji hlavě bylo peklo. Za den jsem asi tak 100x brečela. Střídavě jsem chtěla klid a svou bezdětno svobodu a střídavě plakala s moji holčičkou na prsou, že ji miluju, ale je to pro mě těžké. Nenáviděla jsem se za myšlenky co mám a neustále si je vyčítala. Kojení moc bolelo, před každým “cyklem”, jsem brečela i několik minut než jsem se odhodlala dát dceři prso. Nejhorší byly noci, to na mě došel splín a nevěděla jsem co se sebou. Téměř 14 dní po porodu manželovi skončilo volno a musel se vrátit do práce. Nás si vzala naštěstí pod křídla máma a byly jsme s dcerou u mých rodičů. Asi úplně nejhorší moment přišel v okamžiku, kdy měl manžel noční a já zůstala doma sama s dcerou. Měla jsem strach a volala jsem mu vyděšená, že to nezvládám. Zpětně když se dívám na ty situace, kdyby mi tohle popisoval někdo jiný, určitě bych mu doporučila pomoct psychologa.  Šestinedělí opravdu bylo jednou z nejhorších kapitol mého života. A jak jsem ho přežila? 

1. Podpora, ano myslím že i z řádků výše je jasné, že jsem kolem sebe měla neuvěřitelnou podporu. Od mého manžela, přes moji úžasnou PA a maminku, až po kamarádky co mě vyslechly a poradily mi. Nesmím ani zapomenout na našeho pediatra. I přesto, že stav naší holčičky byl (jak sám zpětně přiznal) na okamžitou hospitalizaci, velmi nás podpořil. Beru první 2 měsíce přibírala velmi pomalu (až po měsíci se dostala zpět na porodní váhu) a on mě jen podporoval v tom co dělám a že to dělám dobře. Důvěra k lékaři je základ a musím říct, že on ji od nás určitě má a zaslouží si ji.
2. Kontakt s dítětem- ten skutečně léčí a potřebují ho obě strany.
3. Soustředit se na ty důležité věci- v 6n opravdu není a nemá být prioritou byt jako klícka. 
4. Filmy a seriály- pomáhaly mi odreagovat se u bolestiveho kojení.
5. Kojení- ano psala jsem tu o kojení opakovaně jako o bolestivé záležitosti, ale vědomí, že pro svoje miminko dělám to nejlepší, mi opravdu zachránilo rozum. Sama jsem mohla vidět, že to byl pro Beru doslova elixír života a tak rychle, se vyhrabala z toho neutěšeného stavu ve kterém byla. Bradavky skutečně za několik týdnu přestaly tolik bolet a dnes, kdy je to rok a třičtvrtě od porodu, jsem tak moc šťastná, že jsme ty nelehké začátky zvládly.

Tento článek jsem napsala hlavně pro budoucí matky, i pro ty, co tímto období právě prochází a mají třeba podobné pocity. Na porod je spoustu kurzů a možností příprav, o šestinedělí se ale moc nemluví, přitom jde o důležité období a leckoho může zaskočit co se bude dít.

Na závěr chci poděkovat těm co mě drželi nad vodou, hlavně pak můj manžel, moje skála Jakub, moje PA Laďka, moje maminka a sestra Šárka, laktační poradkyně a kamarádky Hanička a Terezka, kamarádka Katka, která moji Beru nakojila a já mohla zatím hojit ragády, pediatr naší dcery. Všichni kdo přijeli a pomáhali. Bez vás a vaší podpory bych se asi houpala na kandelábru.

Čeká mě druhé šestinedělí a věřím, že to bude úplně jiné a vám všem přeju abyste toto období strávily obklopeny láskou a podporou, kterou žena tolik potřebuje.