Narození Berušky aneb porod jako cesta do hloubi poznání sebe sama

"To change the world, we must first change the way the babies are being born."

Michel Odent

Cesta k mému těhotenství a porodu začala v mých 17 letech, kdy jsem viděla během  jediného týdne dvě zcela odlišná videa, která vlastně předurčila to, kam se pak můj život začal ubírat. První video byl „klasický porod“ v české porodnici se vší rutinou, včetně odnesení zdravého dítěte od matky a následně zacházení s tímto pár minut starým miminkem, jako někde v pásové výrobě.  Kontra k tomu jsem pak shlédla film Orgasmický porod a hned jsem věděla, že chci, aby jednou můj porod vypadal spíš jako v tomto filmu, než v tom videu, co jsem viděla před ním. Za 2 roky jsem šla na VŠ a můj zájem o porodnictví trval. Během praxe v Lize lidských práv se definitivně zformovalo moje odhodlání, a to z právního hlediska působit tak, aby došlo k zásadním změnám v systému porodnické péče v ČR, aby skutečně existovala možnost volby. Když jsem otěhotněla, byla jsem v šoku. Kvůli 2 věcem. Za prvé jsem chtěla rodit, až budu JUDr. A zatím jsem nebyla ani Mgr.:D a za druhé, až bude ten systém jiný. Cítila jsem marnost nad marnost,  když i po 7 letech se pořád debaty točily kolem stejných stupidních výroků a vlastně se nikam neposunuly. Doufala jsem, že aspoň dojde k tomu, že PA budou moci pečovat místo gynekologů o zdravé těhotné ženy, a že je budou moci doprovázet do porodnic, které s nimi budou uzavírat smlouvy. Ale to se nestalo. Byla jsem těhotná v systému, kde je „normální“ jen jedna cesta a jeden způsob, a to mě děsilo.

Strašně moc jsem chtěla rodit se svou porodní asistentkou (dále jen PA), na radu kamarádky jsem kontaktovala jednu, která měla nejen skvělou pověst,  ale hlavně smlouvu s porodnicí, která byla nedaleko. Kontaktovala jsem ji v 11. týdnu a už měla listopad téměř plný. Na tomto místě rada pro všechny, co uvažují o vlastní PA. Čím dřív ji kontaktujete, tím líp. Poprvé jsme se s ní s manželem sešli v 18 týdnu a hned jsem věděla, že jsem udělala dobře, což mi dokázala během těhotenství ještě několikrát. Musím říct, že jsem měla i štěstí na lékaře, s kterými jsem se potkávala. Netroufla jsem si být pouze v péči PA, jelikož jsem nebyla fyziologická těhotná. To, že mám skvělého gynekologa jsem věděla už před těhotenstvím, ale teprve během jsem zjistila, jak moc. Když jsem od něj v 37. týdnu těhotenství odcházela do péče porodnice, málem jsem to oplakala a manželovi jsem v autě říkala, že chci být zase těhotná, abych za ním jezdila častěji než  jedenkrát za rok.

Celé těhotenství jsem sveřepě všem tvrdila, že budu rodit 11. 11. Je to hezké datum a navíc Den veteránů. Cítila jsem, že to tak bude a přes to jede vlak. Mohlo mi být jasné, že mě moje intuice zklamala, podobně jako u pohlaví miminka, kdy jsem všem říkala, že určitě čekáme kluka. Nemohlo to být jinak, vždyť jsem pořád měla chuť na maso a podle všech jsem krásněla. A hle! Na všech velkých utz opakovaně potvrzovaná holčička.

Nicméně v podvečer 10.11 jsem začala mít bolesti podobné menstruaci. Přicházely po půl hodině a já se radovala, že se „něco děje“. Šla jsem do vany a tam bolesti odezněly. :D Alespoň jsem toto využila k tomu, že jsem si udělala rozlučkový rituál s bříškem a pěkně jsem si poplakala. Nikdy jsem se totiž necítila tak krásná, jako s tím bříškem a bylo mi hrozně líto, že náš společný čas se krátí. V pátek 11.11.  jsem následně obrečela, že 11. fakt asi porod nebude, a že se naše miminko nenarodí na Den veteránů, navíc se mi do mysli začaly vkrádat myšlenky o „přenášení“. Jedenáctého jsem měla termín a v porodnici jsem byla jen na 1 kontrole a sepsat dokumentaci, a jinak jsem chodila ke své PA, no a když už jsem byla v 41týdnu, tak to chtělo zajet zase do porodnice, aby se zkontrolovaly průtoky. Takže jsem následně brečela i z představy, že další týden asi budu muset zase do té blbé nemocnice, a že jsem tam chtěla jet, až když budu rodit. Manžel se vrátil z práce a uklidnil mě, že se na mě nezlobí, že Den veteránů nestihneme. Jupí. :D  Zalehli jsme asi o půlnoci s vidinou normálního víkendu. Ještě než jsem usnula. jsem hladila bříško a říkala Berušce,  že má ještě nejméně 2 týdny k dobru, a že jí věřím.

Sobota 12.11.  asi 3 hodiny ráno. Probudila mě bolest v podbřišku, jako bych každou chvíli měla dostat menstruaci. Nebyly to intervaly, ale stálá bolest. Snažila jsem se to zaspat, ale nešlo to. Šla jsem na Koníka napsat podobně laděným ženám, že mě štve, že jsem neporodila podle plánu, a že už příbuzenstvo vypisuje „jestli už“, a že začínám být nepříčetná. Povalovala jsem se v posteli, pouštěla jsem si afirmace z hypnoporodu a snažila jsem se s tou bolestí pracovat. Hypnoporod byla vůbec důležitá součást mojí předporodní přípravy. Na kurzu Jemného zrození jsme byli na konci 2. trimestru a od té doby jsem pilně poslouchala afirmace a vizualizace a snažila jsem se tyto představy pro sebe „zautomatizovat“. Po hodině a půl, co jsem se snažila přijít na to, co se vlastně děje, jsem si zalezla do vany. Když manžel vstával do práce, řekla jsem mu, ať počítá s tím, že ho asi odvolám. Ve vaně jsem strávila asi hodinu. Když jsem vylezla, už jsem věděla, že se fakt „něco děje“, jelikož jsem měla nepravidelné vlny. Skutečně to bylo jako vlna, kdy jsem cítila, jak se napíná celá děloha a potom napětí postupně odeznělo. Byly hodně nepravidelné,jednou po 8 jindy po 10 ale taky po 3 minutách. Manžel chtěl, abych zavolala naší PA, tak jsem jí napsala sms, přeci jen byla sobota a ještě nebylo 9, a tak jsem ji případně nechtěla vzbudit. Zavolala mi zpátky a domluvily jsme se, že by přijela, až se vlny zpravidelní. Cesta k nám ji měla trvat asi hodinu a půl. Asi za 20 minut jsem si všimla, že vlny už jsou na chlup stejné, chodí asi po 7 minutách a trvají cca 50 vteřin. Odvolala jsem manžela z práce a těšila se až přijde, abych mohla do vany. Nechtěla jsem tam lézt, dokud jsem byla sama, kdybych se pak z ní třeba nemohla dostat. Manžel se ptal, jestli teda budeme volat PA, aby vyrazila. Rozhodla jsem se, že až podle toho, co udělá vana. Po 10 minutách ve vaně se intervaly zkrátily a vlny chodily po 3 minutách. Manžel zavolal PA a domluvili jsme se, že se sejdeme v porodnici, jelikož by taky nemusela stihnout dojet. Dělaly se mi mžitky před očima při představě 10 vln prožitých v autě bez teplé vody a bez možnosti se hýbat.

Do Vyškova jsme dorazili kolem 11, na monitoru už byly slušné kopečky a já byla zvědavá, jak moc jsem otevřená, když mám tak časté vlny. PA mi řekla, že se to hezky rozjíždí, následně jsem šla na příjem, kde mě vyšetřil lékař a přišla studená sprcha, jelikož jsem byla otevřená sotva na 1 centimetr. Ještě změřil miminko ultrazvukem, prý se nemám bát, bude to průměrné miminko kolem 3,5 kg. Pak už jsem byla plně předána do péče svojí PA. K dispozici byl nejmenší box se starodávnou kozou, uvelebila jsem se na obří matraci na zemi a v duchu se modlila, aby se brzy uvolnil nadstandardní pokoj, protože jsem se nemohla dočkat toho, až zase zalezu do vany. Manžel mi pustil afirmace k porodu a sedl si vedle mě. Mezi vlnami jsem mu odpočívala v klíně a on mě hladil po vlasech a šeptal mi, že to zvládnu. Následujících 6 h probíhalo tak, že jsem se většinu času snažila odpočívat, když jsem šla na záchod, tak jsem poté třeba 6 vln chodila po chodbě a prodýchávala vlny v podřepu nebo zavěšená do manžela. Ve 4h odpoledne, se narodilo miminko paní na nadstandardním boxu. Dost hlasitě vokalizovala a já ze srandy říkala Berunce, že ze Zoo utekl lev, ale že se nemusí bát, protože je v bezpečí. To jsem ještě netušila, jak moc budu řvát já. Během vln jsem zhluboka dýchala a vizualizovala si otevírající se květ, plus jsem si pomáhala hlubokým „aaa“. To že jsem slyšela narození miminka, mě hrozně nakoplo a řekla jsem si, že to prostě zvládnu. Po 2h převezli paní z nadstandardu na šestinedělí a nic nebránilo tomu, abychom se na pokoj, přesunuli my. PA mě vždy vyšetřovala po pravidelných monitorech po 4h (kromě toho kontrolovala každých cca 20 min ozvy přiložením sondy). Vždy mi jen řekla, že to hezky pokračuje. Cítila jsem, jak miminko sestupuje. Berunka se totiž pořád hýbala a kopance bylo cítit níž a níž. Věřila jsem, že do půlnoci bude tady. Slíbila jsem jí, že pokud se narodí do půlnoci, zaplatíme jí studium na Oxfordu. :D Po přesunu na tento pokoj, jsem konečně mohla zalézt do obří vany, na kterou jsem se tak těšila. PA mi řekla, že nejlépe miminko klesá, když jsem v kontrakci na boku, takže jsem byla na boku, i když to znamenalo, že vlny byly intenzivnější. Manžel mi pustil relaxační hudbu, PA zapálila svíčky, a takto jsem strávila další 2h. V 8 večer se zase musel natočit monitor, takže jsem musela z vany. Střídavě jsem seděla na křesle anebo stála a prodýchávala vlny, co přicházely. PA chtěla, abych ještě mezi vlnami odpočívala, co to jde, ani já jsem nevydržela dlouho chodit a musela jsem si lehnout. Vlny chodily celou dobu po 3 minutách a už jsem za sebou měla poměrně dlouhý čas bez většího odpočinku. Manžel mě proto dopoval hroznovým cukrem a čokoládou, abych měla ještě nějakou energii. V 8 se taky narodilo další miminko, což byl další impuls k tomu, že jsem si říkala „já to zvládnu“. Po dalších 2 h jsem chtěla jít opět do vany, manžel bříško masíroval směsí éterických olejů a během vln mi záda sprchoval teplou vodou, vlny totiž už nešly jen jako tlak přes dělohu, ale přidaly se křeče do zad. Z vany jsem vylezla o půlnoci, kdy bylo jasné, že jsme mládě na Oxford nenalákali, a že se 12.11. prostě nenarodí. Po dalším monitoru mi PA navrhla, že by mi dala čípek na změkčení cest, s čímž jsem souhlasila. Manželovi jsem řekla, že ty vlny jsou hrozný, a že už jsem se určitě začala otvírat. Statečně mlčel a nic neřekl, i když potom po 2 dnech přiznal, že věděl,  jak se věci mají. PA mu totiž řekla, že jsem otevřená na pouhé 2 centimetry. Takže za 12hodin, jsem se posunula o 1 cm.

Vlny stále chodily po 3 minutách, ale už v takové intenzitě, že jsem tu minutu, co trvaly, regulérně prořvala. Nechápala jsem, odkud se to bere, ale PA mě chválila, že s tou bolestí hezky pracuju a miminko sestupuje, a že jsem moc šikovná. Přiznám se, že mám některé části porodu v mlze, ale přesně vím, kdy přišla krize. Ve 3 hodiny ráno se natáčel další monitor a PA pak naznala, že došlo k velkému progresu, že jsem na 7 cm. Jenže já už byla vzhůru 24h a 7cm se mi zdálo být málo, propadala jsem zoufalství, že to nezvládnu a v hlavě se mi honily myšlenky, že určitě umřu. Následující vlny co chodily, už mě nutily tlačit, což nešlo ovládnout. PA ale zjistila, že mi opuchá branka, jelikož tlačím, když nejsem zcela otevřená a tak mi navrhla, že mi přetáhne lem branky, abych už mohla tlačit. Já jsem to ale nevydržela, protože ta bolest, když ve mně kroužila na vrcholu kontrakce, byla strašná. Nechala toho a já už se smiřovala s tím, že určitě umřu. Vyprosila jsem si ať mi píchne vodu, protože několik kamarádek po píchnutí vody záhy porodilo, a tak jsem si myslela, že třeba by to mohl být i můj případ. Ptala jsem se, kdy že mi ji píchne a ona mi řekla, že už se stalol, že voda je čirá, ale že malá už je tak natlačená dole, že té vody bylo úplné minimum. Další hodinu a půl se pak intervaly velmi výrazně prodloužily a PA mi říkala, že je možný, že mi budou muset dát oxytocin, že je možné, že je děloha unavená, ale že ještě počká, a že ozvy jsou v pohodě, takže mi ho nechce zbytečně cpát. Vlny chodily co 15-20 minut, ale třeba 2 nebo 3 za sebou. Už jsem nemohla ani řvát, hlasivky jsem měla úplně vyčerpané. Všichni 3 jsme mezi vlnami spali, a vždy když „to začalo“ tak se PA s manželem zvedli, PA mi chytla nohu a manželovi jsem se doslova pověsila kolem krku.

V 6 ráno nastal velký zlom, prostě jsem se probudila a rozhodla jsem se, že půjdu do sprchy a šla jsem tam s tím, že tam i porodím. Potřebovala jsem teplou vodu, jelikož mě při kontrakci hrozně bolela záda. Ve sprše jsem se úplně probrala, a když jsem psala, jak si některé části zcela přesně nepamatuji, tak z fáze 2. Doby porodní, si pamatuju naprosto vše. Strašně mě nakoplo, když jsem si nahmatala hlavičku. Cvičila jsem s Aniballem a tudíž jsem přesně věděla, co znamená ten tlak, který cítím. Dlouho jsem byla ve sprše sama, potom se tam přesunula i PA s manželem. Už jsem nevnímala čas, a tak nevím, kdy přišel lékař s dětskou sestrou, ale vím jak se bavili, že přece nemůžu zůstat ve sprše. Cítila jsem se hrozně silná a proto když mi doktor řekl „Maminko, ale lepší by bylo kdybyste šla zpátky do pokoje, tady vám ani nemůžeme pomoct.“ Jsem mu odpověděla. „Jak mi chcete pomoct, tohle je na mě a mojí dceři.“ Ano cítila jsem se jako lvice a chtěla jsem to zvládnout sama. PA pak odešla a za moment se vrátila,  křeslo nastavila na klek a že by bylo lepší, kdybych se přesunula. Nakonec jsem souhlasila a přesunula se ze sprchy, kde jsem celou dobu klečela, zpět na pokoj, na křeslo.

Následující kontrakci jsem tlačila jak o život, cítila jsem že mi PA přikládá na hráz nahřáté plenky a cítila jsem, že prochází hlavička, jelikož mě šimraly vlásky. Potom jsem ještě dvakrát zatlačila a narodilo se moje miminko. PA mi ji podala mezi nohama a položila ji na horní část křesla. Svět kolem přestal existovat a vnímala jsem jen toho malého tvorečka před sebou. Nelíbila se mi ta namodralá barva, tak jsem miminku začala třít zádíčka, čímž jsem dokonale vykolejila přítomnou sestru z novorozeneckého. Otevřelo oči do kořán a to už jsem věděla, že je v pořádku. Sestra ale trvala na odsátí,s čímž jsem souhlasila, neměla jsem sílu se tam s někým hádat a byla jsem nervózní, jestli je v pořádku. Houkla jsem na manžela, ať z miminka nespouští oči. Potom jsem si lehla na křeslo. Slyšela jsem pláč miminka a přemýšlela jsem, jestli to je moje miminko. (Nebylo, vedle na boxu se totiž narodilo miminko paní, co přijela v noci a ještě před „přesunem do sprchy“ to vypadalo, že ona porodí dřív). Zpětně vnímám novorozenecké oddělení a jejich přístup za velký mínus na celém průběhu, jelikož důvod k odsátí byl,"to dítě málo brečí" přitom nikde není psáno, že když dítě nebrečí, tak nedýchá. Vůbec nejabsurdnější bylo, když přišla sestra s tím, abychom miminko neutěšovali, že se musí ještě pořádně rozeřvat. Nevím jak dlouho to trvalo (manžel tvrdí že 2 minuty), ale manžel mi přinesl naše miminko a já konečně zjistila, že máme fakt holčičku, že se narodila Beruška. Dal mi ji na prsa a já ji hladila a dívala se na ni a ona na mě, musela jsem ještě porodit placentu a intenzita těch kontrakcí mě překvapila. Berunku jsem raději dala manželovi. Placenta vyšla pár minut po miminku, doktor konstatoval, že je celá a ukázal nám ji. Potom se vrátila moje PA a viděla že miminko má manžel. „Kde máš dítě? První hodina patří mámě, honem na prsa.“ A tak jsem ji zase měla u sebe a manžel stál vedle mě a hladil nás. Po šití, kdy se ukázalo, že hráz vydržela a mám jen kosmetické poranění na zcela jiném místě, jsme zkusili za asistence PA malou přiložit k prsu. Já jsem však byla strašně unavená a usínala jsem. Chtěli jsme pokud možno odejít hned po porodu, ale při pokusu jít se osprchovat, jsem málem omdlela, a tak jsme se s manželem dohodli, že zůstaneme do dalšího dne. Naštěstí byl volný rodinný nadstandard, manžel tudíž zůstal s námi a staral se o Berušku, zatímco já jsem odpočívala.

Věděla jsem, že můj manžel je úžasný, milující člověk, co by pro mě dýchal, ale to jaký byl u porodu, to bylo přímo neskutečné. Největší důkaz lásky pro mě byla jeho podpora během celého procesu, strašně jsem cítila, jak ho potřebuji u sebe, neustále mě hladil a mluvil na mě, že jsem silná a zvládnu to. Potom to, že šel s Berunkou na všechna ošetření a vyšetření a staral se o to, aby naše holčička neplakala a nebála se a následně to, jak neuvěřitelně rychle zvládl vše kolem a dokázal ji (mimo kojení) obstarat. Co je nejlepší, tak to, že náš vztah dostal zážitkem z porodu jiný rozměr a je snad ještě lepší.

Můj porod byl dlouhý a musím říct, že bezprostředně po mě napadlo, že tohle už nechci zažít, a že malá bude jedináček. Dneska už si to nemyslím. Zpětně cítím hlavně hrdost, že jsem to dokázala a taky vděčnost. Vděčnost za to, kde a s kým jsem byla. V jiné porodnici bych patrně skončila na císaři s diagnózou nepostupující porod. To, že se tak nestalo, byla zásluha mojí PA. Nejde vyjádřit, jakou vděčnost k ní cítím. Doufám, že se i naše další děti, narodí s její asistencí. Měla jsem podporu, a proto jsem mohla prožít porod bez rutinních zásahů, tak jak jsem chtěla. Porod je cesta. PA poté říkala mému manželovi, že se zrodila matka, krizová fáze byla fáze holčičky k smrti vyděšené, a naopak fáze tlačení, pak byla o zrození sebejisté matky. Dnes vím, že pro mě měl být lekcí, lekcí pokory,  abych přestala vše vnímat tak "jasně". Ne už si v životě nedovolím říct, že ženy co si nechají dát léky od bolesti jsou zbabělé. Nejsou. Já měla na mále a dokážu si představit, že být bez opory, kývnu na cokoliv.

Děkuji Ti Laďko, že jsi byla tak neuvěřitelná, že už si nedokážu představit prožívat porod bez Tebe, děkuji že jste fungovali s Jakubem jako tým, a že jste mi věřili a za celou dobu jsem neměla ani chvíli pocit, že by o mně někdo pochyboval. Děkuji Ti Beruško, že jsi mi umožnila prožít krásné těhotenství, a že i během porodu si mě ujišťovala, že je vše v pořádku. Děkuju mami a promiň, měla jsi pravdu, že některé věci pochopím, až budu mít svoje děti.

I díky porodu jsem si uvědomila, že ta práce co děláme, má smysl, a že musíme "bojovat" dál. Každé ženě bych přála, aby měla možnost porodit s takovou oporou, jako jsem měla já, aby měla možnost porodit podle svých představ.

Na závěr bych chtěla říct, že kdybych věděla, co přijde po porodu, připravovala bych se hlavně na šestinedělí, i když na to se asi nedá připravit.  Ale o tom až příště.