Adina Ester II. HEL(L)P me

    Ležela jsem na operačním stole a dívala se okolo sebe. Poslední myšlenka, co mi bleskla hlavou, než jsem usnula, byla, že tohle je jen zlý sen, to nemůže být pravda. Že se ráno probudím a budu rodit v termínu s Laďkou. Ale sen to nebyl.

    Byl čtvrtek a já se probudila bez bolestí zad, které mě od úterý trápily. Mohla jsem se zase narovnat a i když jsem cítila, že nejsem úplně fit, bylo to o 100 % lepší. Čekala mě poslední kontrola u mého gynekologa. Byla jsem docela unavená, přeci jen jsem předchozí den moc nespala. Všechno jsem ale přisuzovala bolavým zádům. Sestřička mi naměřila vysoký tlak, říkala jsem jí, že jsem nervózní a navíc jsem v noci moc nespala. Za 5 minut mě přeměřila a hodnoty byly o trochu lepší, i když pořád vysoké. Uklidnila jsem ji, že se budu doma měřit a kdyby byl nějaký problém tak se ozvu, eventuálně bych zajela do nemocnice. Šla jsem k mému gynekologovi a pověděla mu o bolesti zad, potvrdil mi, že se mi vlivem toho může i špatně dýchat, že zablokované lopatky tohle umí. Můj lékař mě tedy oficiálně “předal” do porodnice, popřál hodně sil na poslední týdny a taky na porod, který ale podle něj „zvládnu jako profík”.

    Odpoledne jsem šla na milované cvičení pro těhotné ve vodě. Uteklo to moc rychle a já se těšila na další lekci, která vycházela až na začátek února, týden před termínem. Po cvičení jsem ještě spěchala k fyzioterapeutce, se kterou jsem cvičila od poloviny těhotenství. Tentokrát mi měla cíleně pomoci od bolestí zad. I když už to bylo o 100 % lepší, když projížděla jednotlivé body na těle, cítila jsem, jak se mi bolest řetězí až do kyčlí nebo dokonce až do chodidel. Aby mi fyzioterapeutka trochu ulevila a záda podepřela, nalepila mi na ně a na břicho tejpy. Vypadalo to, že už bude líp, prý můžu ty tejpy pár dní víc cítit, ale nemělo by to bolet. Při nejhorším ty tejpy můžu vždycky sundat.

    V pátek jsem se probudila a hned jsem věděla, že je zle. Bolest byla zpět. Zase jsem se nemohla narovnat a chodila shrbená, snažila jsem se cvičit různé pozice a ulevit si od bolesti. Vzpomínala jsem na protahovací cviky z cvičení s fyzio a se svou PA. Poprosila jsem svojí maminku, aby k nám přijela, protože manžel měl celý víkend noční a já jsem nechtěla zůstat sama. Bolest mě tak moc paralyzovala, že jsem se ani nemohla pořádně postarat o dceru. Domluvili jsme se, že u nás přespí a další den kdyžtak pojedu radši k rodičům. Protože bolest byla velká, rozhodla jsem se sebe co nejlépe utlumit a dceru zabavit tak, aby po mně nic nechtěla. Dala jsem ji svůj mobil, zapnula pohádky a sama jsem si vzala paralen. S bolestí to ale nic neudělalo. Jediná poloha, ve které jsem mohla být, byla klečet opřená o hromadu polštářů, takže jsem měla záda neustále zakulacená.

Čekala jsem na příjezd mamky jako na smilování. Psala jsem kamarádce gynekoložce dotaz, kolik prášků si můžu maximálně vzít. Dvojitá dávka už zabrala a já se konečně mohla narovnat. Myslela jsem si, že mám od bolesti pokoj, ale byl to teprve začátek velmi dlouhého a bolavého víkendu.

    V sobotu jsem fungovala jen díky „oknům”, kdy jsem si mohla vzít prášek a mít na chvíli od bolesti pokoj. Většinu dne jsem klečela na posteli a snažila se relaxovat nebo cvičila na uvolnění. Když už jsem nevěděla co dělat, vlezla jsem do vany, ve které jsem se ponořila až po krk. Nic moc ale nepomáhalo a vana byla vyloženě kontraproduktivní, protože po tom, co jsem vylezla, byla ta bolest snad ještě horší. V neděli mi ke všemu začalo tvrdnout břicho. Byla jsem přesně 3 týdny před termínem, takže miminko už by bylo považováno za hraničně donošené. S těmi poslíčky to bylo ještě daleko horší, protože na ty pomáhalo jen ležet na boku, což jsem zas nezvládala kvůli zádům. Poslíčky vždycky nějak uvolnilo magnezium a masáž břicha pod sprchou. Odpoledne jsem psala svoji PA, aby mi poradila, co s těmi zády. Poradila mi bolavé body masírovat tlakem, případně použít tvrdý balonek. Za 2 hodiny mi volala, aby se zeptala, jak mi je. To už jsem měla několik hodin bolesti do břicha, které nešly ničím rozehnat. Když slyšela, jak dýchám, zeptala se mě jak „daleko” jsem. Když jsem řekla, že konec 37. týdne, tak mi řekla že to může být klidně už porod a že by mě radši viděla. Já jsem do nemocnice jezdit nechtěla. Minule jsem tam strávila 20 hodin, i když jsem jela s kontrakcemi po 3 minutách. Pořád jsem opakovala: „To nemůže být porod, nemůžu rodit s blokovanými zády.” Na to mi PA povídá: „Měla bys ale přijmout tu myšlenku, že nejsi ta, která o tom rozhoduje.” Tak jsem se tedy rozhodla, že pojedeme na kontrolu do porodnice a pokud bych nerodila, tak přijedu zpět. Rozloučila jsem se s Berunkou, která zůstala doma s mou sestrou.

    Vezli mě moje rodiče s tím, že jsme se ještě museli stavit u nás doma a vzít věci. Záměrně neříkám tašku, protože v ten moment jsem ještě neměla zabaleno nic. Jako frajerka jsem si totiž balení naplánovala na 38. týden. Taťka jel ještě koupit vodu a nějaký věci, co chyběly, a my s mamkou jsme šly nahoru do bytu. Samozřejmě jsme ani nenašly všechny věci, které jsem měla na seznamu, ale řídila jsem se pravidlem mého manžela „co nemám, to nepotřebuji”. Můj manžel byl v práci na noční a dohoda zněla tak, že pokud by to byl porod, tak přijede do porodnice on a bude tam se mnou. Každopádně jsem byla nervózní, že tam není.

    Asi kolem půl 9. večer jsme dorazili do Vyškova. V porodnici mě uvítala moje PA, šla jsem se převléct do košile a ona mě pak vyšetřila a natočila monitor. Zatímco u prvního porodu mě vaginální vyšetření vůbec nebolelo, tak tady jsem ho cítila úplně strašně. Vyšetření ukázalo, že se vůbec neotvírám a že to porod pravděpodobně není. Na monitoru, který byl dlouhý, protože jsem nedokázala být v jedné pozici kvůli bolestem, se taky neukazovaly významnější kontrakce, které by mohly vést k porodu. Ultrazvuk taky neukázal nic, co by naznačovalo, že je něco špatně. Miminko bylo úplně v pořádku. Službu měl stejný lékař, co byl i u porodu Berunky. Ten mi navrhl, abych zůstala přes noc, že mi dají něco od bolesti, odpočinu si a ráno by přišel neurolog kvůli těm zádům. Ale ještě tam pro jistotu napsal interní vyšetření kvůli problémům se srážlivostí.

    Já jsem tam zůstávat nechtěla. Slíbila jsem Berunce, že pokud nebudu rodit, tak se vrátím, navíc jsem nechtěla být v nemocnici sama. Přemlouval mě doktor, moje PA i mamka. Prý je volno na nadstandardu, tak tam někdo může zůstat se mnou, navíc si musím odpočinout, protože kdybych měla třeba zítra rodit, budu vyřízená. Nakonec jsem tedy souhlasila. Dohodli jsme se, že mamka zůstane se mnou a ráno by přijel Jakub (manžel). Doktor ještě chtěl, aby se hned vzaly základní odběry, aby vyloučili embolii. Ještě mi změřili tlak, který byl příšerný. Kolem 170/116 mmHg¨(pokud si dobře pamatuji). A nebyl o nic lepší ani po přeměření. Dostala jsem Nabulphine a za chvíli jsem byla jak zfetovaná. Do žíly mi ještě kapalo magnezium. Bylo mi tak zle, že jsem svolila k nejhoršímu z hrozných dryáků. Za chvíli už jsem ležela na pokoji a usínala, mamka mi masírovala záda a bolest pomalu odplouvala někam pryč.

    Najednou bylo všude světlo a doslova přiletěl jiný doktor, že výsledky krve jsou hrozný. Mám příšerné vysoké D-dimery i když jsem na antikolaguační terapii, navíc mám málo krevních destiček. Obávají se, že mám embolii a musím okamžitě na EKG. Poprvé taky padla možnost, že by mě mohli ještě ten večer převézt do Brna na vyšší pracoviště, protože mají obavu, že kdyby šlo o nějakou komplikaci, že by ji nemuseli zvládnout. Já jsem prosila, jestli by mě nemohli odvézt do Olomouce, protože z Prostějova mám přeci jenom blíž Olomouc než Brno. Doktor slíbil, že se zeptá, ale vzhledem k tomu, že by pro mě jela záchranka jihomoravského kraje, tak ti do Olomouce jezdí jen pokud v Brně není místo. EKG nic zvláštního neukázalo, nicméně lékař byl nervózní z toho, že přesně nemůže zjistit co mi je a tak domluvil převoz do Brna. Takže v noci mě sanitka přivezla do fakultní nemocnice v Bohunicích. Mamka zůstala ve Vyškově, kde čekala na odvoz a uklidňovala ji půlka nemocnice, protože se tam z toho, co se stalo, sesypala. Já jsem chtěla volat Jakubovi, aby okamžitě přijel do nemocnice, ale všichni mi to rozmlouvali, že prý přece vůbec nevím, jestli mi vůbec něco je a že třeba ráno půjdeme domů, tak je zbytečný, abych ho odvolávala z práce. Což se pak ukázalo jako naprosto chybný postup. V sanitce se mnou ještě doktor vtipkoval, že mi záda narovnají na brněnské dálnici a bolesti budou pryč. Ach, kdyby jen tušil.

    V Bohunicích to začalo tím, že mě slavnostně připojili na monitor. Mimochodem, tam jsem měla možnost vidět, že to není úplně nejlepší místo na světě pro přirozené porody. Společně se mnou tam totiž přišla paní, která byla viditelně v pokročilé fázi porodu a i když už měla prasklou plodovou vodu, byla druhorodička a měla kontrakce po 3 minutách, tak stejně musela na půl hodiny na monitor. Navíc jejího partnera vyhodili ven za dveře, což znamenalo i odepření jí její hlavní podpory během porodního procesu. Chtěla jsem ji nějak podpořit, ale měla jsem co dělat sama se sebou. Potom jsem se konečně dostala na řadu. Bez komentáře se neobešlo to, že jsem chodila na dvě různá cvičení pro těhotné a že jsem měla svou PA u prvního porodu (kterou přítomná PA přejmenovala na dulu).

    Při vyplňování dokumentace na příjmu zjistili, že z Vyškova neposlali moji těhotenskou průkazku. Tedy i když všechny potřebné údaje byly přepsány ve zprávě, kterou ZZS dovezla, tak jsem musela volat rodičům, aby přijeli a těhotenskou průkazku do Bohunic přivezli. Doktor byl poměrně arogantní a do telefonu mé mamce říkal, že nechápe, proč by měli mít problém ji dovézt. Neustále řešil, že Vyškov je přeci kousek. Ale už mu uniklo, že Prostějov, odkud by jeli, není Vyškov. Každopádně tu průkazku i nějaké další věci pro mě tedy naši ještě v noci do Brna přivezli. Mezitím mě doktor vyšetřil (auu), aby zjistil, že vše, co píšou doktoři z Vyškova, je pravda a k porodu to fakt není. Miminko bylo podle utz úplně v pořádku. Nicméně, dokud nebudou vědět co dál, zůstanu na pokoji intenzivní těhotenské péče. Dali mi léky na tlak, magnezium a na bolest paralen a měla jsem jít zkusit spát.

    Když přijeli naši, tak ještě pořád nikdo pořádně nevěděl, co mi je. Z žádných krevních odběrů totiž ještě nebyly výsledky. Naši teda odjeli domů a asi za půl hodiny přišel doktor, že výsledky z krve nejsou dobré. Také mi sdělil, že ještě čekají na další testy z krve, aby vyloučily HELLP syndrom, i když vše naznačuje, že jej mám. Pak ještě jednou udělají EKG, ale že je možné, že se bude muset těhotenství ukončit. Zeptala jsem se: „No a když myslíte ukončit, tak vzhledem k tomu, že nemám vůbec porodní cesty připravené k porodu, tak se asi bavíme o řezu, že?”

„Přesně tak,” přitakal.

    V ten moment jsem si poprvé připustila, že bych mohla rodit jinak než vaginálně. Do té doby jsem se snažila tu myšlenku vytěsňovat. Přijeli z interny natočit mi EKG. Výsledky ukazovaly, že tam je patrně něco špatně, ale byly velmi nejednoznačné. Celou dobu jsem cítila miminko v břiše a tak mě uklidňovalo alespoň to, že moje druhá holčička je v pořádku. Tohle vidím zpětně jako chybu, že i když jsem nevěděla co se přesně děje, tak že jsem natvrdo neřekla Jakubovi, ať přijede. Bylo domluveno, že přijede hned ráno po práci, ale kdybych mu zavolala po prvních výsledcích, tak by to možná stihl. Jenže v tu dobu nebylo ještě nic jisté.

    Před 6. hodinou ráno přišly finální výsledky. Ty bohužel potvrdily nejhorší prognózy. Rozvinutý HELLP syndrom (v ten moment už jsem měla tak málo krevních destiček, že nešel zjistit jejich počet z krve) plus patologické jaterní testy nasedající na preeklampsii. Těhotenství se tak musí akutně ukončit. S výsledky rovnou přinesli i souhlas s akutní sekcí. Prosila jsem je, aby počkali aspoň na manžela, že nechci, aby miminko bylo po narození samo. Do hodiny by určitě zvládl dojet, jenže nechtěli už vůbec čekat. Podepsala jsem souhlas, sestřička ještě vyplnila formulář se jmény dítěte (chlapec: Jindřich, děvče: Adina Ester). Pak mě začali chystat na operaci a musím tedy říct, že suverénně největší hnus je cévkování. Mezitím jsem telefonovala s mamkou, manželovi se nešlo dovolat. Zrovna totiž předával směnu. Řekla jsem mamce, ať na nás myslí. Pak už jsem se musela rozloučit a jen jsem slyšela, jak brečí.

    Odvezli mě na sál a začali napíchávat kanyly ze všech stran. Jednu jsem měla už z Vyškova a přibyly ještě další dvě a to navíc na několik pokusů. Připadala jsem si jako jehelníček. Anestezioložka mi vysvětlovala, co se bude dít. Podle výsledků probíhá v těle i embolie, takže po operaci nepůjdu na gyn-JIP ale na ARO. Malou mi tam vozit nebudou. To už na mě bylo moc, nejenže tu není nikdo, kdo by se o ni postaral po operaci, ale ještě bude sama beze mě bůhví jak dlouho. Moje srdce dostávalo jednu ránu za druhou. Anestezioložka mi řekla, že neví, jestli se jí podaří mě probudit. Ještě jsem podepsala papír, komu můžou poskytovat informace, chtěla jsem, aby tam případně mohla zavolat i mamka. Ležela jsem na operačním sále a dívala se okolo sebe. Poslední myšlenka, co mi bleskla hlavou, než jsem usnula, byla, že tohle je jen zlý sen, to nemůže být pravda. Že se ráno probudím a budu rodit v termínu s Laďkou. Ale sen to nebyl.

    Probudila jsem se a cítila hroznou bolest břicha, horší ale byla ta bolest v srdci. Měla jsem prázdné břicho i náruč. Slyšela jsem, jak se zdravotníci baví o miminku, prý byla moc šikovná a je úplně v pořádku. Chtěla jsem toho tolik říct, zeptat se na ni, ale jazyk mě neposlouchal. Dostala jsem ze sebe jen: „Miminko?” Anestezioložka mi všechno řekla, jak je krásná a úplně v pořádku a že je na novorozeneckém. Potom následovala cesta ze 4. patra GPK na KARIM (Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny). Jizvu jsem cítila, hlavně když jsem se pohnula. Stačil k tomu opravdu sebemenší pohyb, třeba když jsem nadskočila, když postel přejela přes nerovnost na podlaze. Strašně moc to bolelo. Bylo něco kolem půl 8. ráno. Vím, že operace začala asi kolem čtvrt na 7. Dovezli mě na Oddělení ORIM IV (Oddělení resuscitace a intenzivní medicíny).

Skuhrala jsem, protože jsem nedokázala být statečná a moc to bolelo. Sestřička mi řekla, že musím vydržet, než mi zaberou léky. Za chvíli mi přišla říct, že za mnou přišel manžel. Jakub byl viditelně vyděšený ale rád, že mě vidí. Hladil mě po vlasech a říkal, že všechno bude dobrý. Ukazoval mi fotky naší holčičky. Vážila 2810 g a měřila 47 cm. Já jsem původně jméno Ester nechtěla ani jako druhé, ale před operací jsem ani nevěděla, jestli přežiji a chtěla jsem, jako poslední věc, udělat radost manželovi. Ten si totiž jméno Ester moc přál. Adina Ester, takové jméno jsme ji dali a krásně jí sedlo. Byla moc krásná. Od prvního momentu tak moc podobná Berunce, zároveň ale úplně jiná. Brečela jsem, moc. Strašně jsem ji chtěla mít u sebe a trpěla jsem představou, že je tam sama. Chtěla jsem po Jakubovi, aby šel za ní, byl tam s ní a choval ji. On měl ale strach o mě a chtěl být u mě. Za chvíli mi přišel internista udělat ultrazvuk srdce, aby zjistili, jak se to má s tou embolií. Ten ultrazvuk mám v mlze, ale dopadl dobře, protože mi potom řekli, že embolii nemám. Aspoň že tak. Jakuba ještě poslali na gyndu vyzvednout moje věci. Dala jsem mu telefon a řekla, ať jde i za Adinkou, ať mi ji vyfotí a natočí.

    Mezitím co byl pryč za mnou přišla sestřička a zeptala se mě, jestli bych chtěla vidět miminko. Řekla jsem, že samozřejmě, ale těžko zvládnu cestu na vozíku. Ona ale řekla, že mě za ní zaveze na posteli. Slíbila, že zavolá na novorozenecké a počká, až přijde Jakub a půjdeme tam spolu. Přestala jsem brečet. Potom se vrátil Jakub a já mu řekla, že půjdeme za Adinkou. Už jsem se nemohla dočkat. Přinesl mi moje věci a tak i mobil, takže jsem mohla říct světu, že jsem přežila. Zavolala jsem mamce a dala o sobě vědět kamarádkám, které věděly, co se v noci dělo. A pak jsme šli. Tedy oni šli a já jela na posteli. Šla s námi „moje sestřička” a ještě sanitářka. Jako pojistka, kdyby se můj stav zhoršil. S sebou vybavení pro urgentní pomoc a taky léky, které mi kapaly do žíly. Přišli jsme na novorozenecké, už nás očekávali. Malou přivezli v postýlce, manžel si ji vzal, rozbalil ji, aby by byla jen v oblečení (byla jsem na chodbě, takže vysvléct ji úplně by asi nebylo ok) a pak mi ji položil na prsa.

    Ten pocit se nedá popsat. I když do toho momentu bylo „všechno špatně” co jen mohlo být. Najednou, jako by se zastavil čas. Cítila jsem ten obří nával lásky, byla jsem pohlcená. Před očima mi proběhlo těhotenství od momentu, co jsem zjistila, že jsem zase těhotná až po operaci. Ona hned věděla, kdo jsem, zvedala hlavičku (ano, pokoušela se o to 7 hodin po porodu) a dívala se mi do očí. Byla nádherně vědomá, jako by přesně chápala, co se děje. Každý její pohled říkal „už bude dobře”. Měla jsem ji zastrčenou pod košilí, ležela na prsou. Zkusila jsem ji nabídnout prso a ona se přisála. Na poprvé, úplně přirozeně a na moje „panebože, ona se přisála”. Zareagovala pohledem „a co je jako na tom?”. Sestřička mi ale řekla, že mám moc silný léky a kojit bych neměla, tak jsem ji zas z prsu sundala a nechala, aby si na mě položila hlavičku, jak jen bude chtít. Vtipný moment byl, když se sestra z novorozeneckého podivila, že umím miminko přiložit. Manžel jí ale s klidem odpověděl: „Víte, manželka naposledy kojila včera starší dceru.” Což se následně bleskově rozšířilo po celém oddělení a ohledně kojení už mi nikdo nic neradil. Potom byl už čas se rozloučit, strávili jsme spolu ve třech necelou hodinu. Políbila jsem Adinku na čelo a slíbila jí, že se zase brzy uvidíme. Po návratu zpět na ARO odešel i manžel a já jsem usnula.

    Probudila jsem se asi za 2 hodiny, sestřička mi řekla, že za mnou přišla návštěva, jestli ji chci vidět. Vůbec nevím, jak se o tom tak rychle dozvěděla, každopádně se u mě na boxu zjevila jako víla moje kamarádka, která v Brně vede rodičovské centrum. Její návštěva mě rozptýlila, uklidnila, vyřídila mi vzkazy od všech, kteří na mě myslí. Byla u mě jenom chvíli, ale moc mi to pomohlo. Potom končila směna „mojí“ sestřičce, takže jsme se rozloučily, popřála mi, abych byla brzy s malou a abychom se brzy dostaly domů za starší dcerkou. Sice naše setkání bylo krátké, ale tak intenzivní, že na ni asi nikdy nezapomenu. A ani bych nechtěla. Dlouho do noci jsem si psala s kamarádkami, odváděla jsem myšlenky od toho, že nejsem ani s jedním ze svých dětí. Obě holčičky mi moc chyběly. Hodně mi pomáhal humor a až drsný sarkasmus. Jedna kamarádka mi napsala, jak že se cítím a já ji odepsala: „No aspoň nemám nástřih."
    Ráno mě probudila vizita, doktor říkal, že návštěva za malou mi pomohla víc, než veškerá medikace. Ale bohužel jsem pořád měla nízkou hladinu destiček, takže jsem ještě musela zůstat na ARO. Měla jsem ale přislíbeno, že mě zase odpoledne vezmou za Adinkou. Dopoledne přišla rehabilitační sestra a přišlo to, čeho jsem se moc obávala. Všechny ženy po císaři, které znám, svorně tvrdily, že úplně nejhorší bylo poprvé vstát. Ale všechny taky říkaly, že s každým pohybem to bude lepší a lepší. Vůbec nejhorší bylo se posadit, jizva pálila jako čert a když jsem se pokusila postavit na nohy, tak mě strašně pálila místa, kde jsem měla vývody z drénu, které odváděly krev z rány. Ušla jsem jen pár kroků a musela zpátky do postele, byla jsem strašně vyčerpaná a svalila se zpět do postele s pocitem, že už se nikdy nemůžu hýbat normálně. Za malou mě chtěli vzít na vozíku, ale to nešlo, protože jsem nemohla vydržet být tak dlouho v sedě, takže mě tam naštěstí vzali ještě na posteli.

    Po domluvě s lékařem na ARO jsem měla minimální dávky léků, abych už mohla kojit. Těšila jsem se, až budu Adinku zase držet v náručí. Po obědě, kdy byly brynzové halušky, které jsem doslova zblajzla, jsme opět šli za malou, opět i s manželem. Adinka na začátku plakala, ale u mě se krásně uklidnila a přisála se. Z novorozeneckého přišla paní doktorka, která se zeptala: „Paní už nemá opiáty, že kojí?“ Sestřička jí řekla, že mi snížili dávky na úplné minimum a že lékař řekl, že to je bezpečné. Ona ale trvala na tom, že můžu kojit, až je nebudu mít vůbec. To navíc se začátkem kojení po alespoň 24 hodinách po jejich vysazení. Kromě toho, že mě štvalo, že mi nechtěla povolit kojení, mě rozčiloval přístup, kdy o mě mluvila v třetí osobě přede mnou, místo aby třeba mluvila přímo ke mně. Neochotně jsem Adinku sundala z prsu. Ta začala plakat a já jí slíbila, že už brzy budeme spolu a že pak bude na prsu, jak jen bude chtít. Museli jsme se už rozloučit, bohužel tentokrát Adinka plakala a tak se mi o to hůř odjíždělo.
    Zpátky na oddělení ARO mi Jakub řekl, že dneska pojede domů, aby mohl být s Berunkou, že už se mu stýská a že zítra musí do práce. Říkala jsem si, že se musel zbláznit. Můj manžel moje opora, mě tu nechá a pojede pryč, aby šel do práce? To přece není možné. Nicméně viděno zpětně bylo tohle všechno mimořádně náročné i pro manžela a opravdu, i když jsem se v ten moment na něj zlobila a byla jsem nešťastná, rychle mě to přešlo. Zase jsem byla na dně, zase jsem plakala, zase jsem chtěla, aby se to nikdy nestalo a chtěla mít u sebe obě svoje holčičky. Nemohla jsem spát a tak jsem si o půlnoci vyprosila prášek na spaní a potom konečně usnula.

    Ráno mě čekalo překvapení, destičky konečně začaly růst a mě čekalo „stěhování“ na gyn-por. Za Adinkou. Měla jsem z toho hrozný strach, protože jsem se pořád cítila moc slabá, abych se o ni mohla starat. Doufala jsem, že se co nejdřív uvolní nadstandard, aby mohl být Jakub se mnou a s malou mi pomáhat. Po snídani přišla rehabilitační sestra a opět mě zkusili vertikalizovat, tentokrát jsem došla s oporou až do sprchy. Všichni mě moc chválili a povzbuzovali mě. Co se týká oddělení ARO, konkrétně ORIM IV, myslím si, že jsou pacienti v těch nejlepších rukou. O to větší šok pro mě bylo dostat se na GPK na šestinedělí.
    Přivezli mě okolo půl jedné, hned jsem chtěla, aby mi přivezli malou, ale miminka prý vozí po 4 hodinách a přivezou ji v 1 hodinu. Tohle bylo asi daleko horší než na ARO, tam jsem chápala, že nemůžu být s malou, protože to tam pro ni není bezpečné, ale tady ode mě byla jen pár desítek metrů a já za ní nemohla a byla jsem závislá na tom, kdy někdo jiný uzná za vhodné mi ji dovézt. Navíc pooperační oddělení mělo ohledně návštěv úplně hloupá pravidla. Oproti ARO, kde někteří příbuzní doslova bivakovali, sem návštěvy sestra milostivě pustila na 15 min. Byla se mnou paní po sekci a vůbec jsem nechápala, proč jí nedovolí, aby s ní byl manžel déle. Když mu povídala o bondingu s miminkem ještě na sále, tekly mi slzy jako hrachy.

    Když mi Adinku v 1 přivezli, moc jsem plakala a omlouvala se jí, že jsem s ní tak dlouho nebyla. Sestra z novorozeneckého nechápala, že se umí přisát bez pomoci, tak jsem jí řekla, že to je její základní instinkt a že moc dobře ví, kdo jsem. Nechtěla jsem ji vracet a řekla jsem sestře, že chci, aby se mnou zůstala. Šla na mě „žalovat“ staniční, která mi přišla domlouvat. Čekala bych, že někdo, kdo se běžně potkává s matkami po císařském řezu, bude mít víc empatie. Nicméně tahle sestra vytáhla „argument“ jak se patří: „Běžně vozíme děti na pět až deset minut a vy už ji tu máte skoro třičtvrtě hodiny, to vám nestačí?“ Chtělo se mi řvát, že jsem bez ní byla 2 dny, že tyhle dny byla první dcera jenom se mnou a s manželem a že nechápu, jak tohle můžou takhle ignorovat, ale zmohla jsem se jen na nevěřícný pohled. Žádala jsem o nadstandard, abych mohla být s malou já i někdo se mnou, kdo by mi pomáhal. „Ne, na oddělení můžete, až jakmile nám ukážete, že se o sebe dokážete postarat.“ Tuhle logiku jsem vůbec nechápala, jelikož oni sami by snad měli mít zájem, aby dítě mělo co největší kontakt s matkou a maximálně to podporovat a ne ještě házet klacky pod nohy.
    Malou jsem neochotně vrátila do akvárka (jak jsem si pojmenovala průhledné vozíčky) a zase se mi chtělo brečet. Asi za 5 minut přišla staniční a řekla mi, že mi dají léky na bolest, abych se zkusila sama osprchovat. Postavila jsem se na nohy a šla jsem do sprchy. Opírala jsem se o zeď a sestra mi nesla lahve od drénů. Ještě to komentovala, že bych si to měla držet sama. (Tak pardon, že jsem se potřebovala 60 hodin od momentu, kdy jsem se znova narodila, držet, abych sebou nešvihla). Tahle sestra řekla za dveřmi něco, co mi zní v hlavě dodnes. „Neuvěřitelný, nechají se rozřezat, a ještě si myslí, že jim budeme sloužit.“ Srazilo mě to dolů a v hlavě mi běželo jenom „Já jsem se teda rozhodně rozřezat NENECHALA, já jsem neměla jinou MOŽNOST, pokud jsem chtěla žít.“ Každopádně takové komentáře považuji za mimořádně neprofesionální a nepřípustné, ať už se někdo nechal či nenechal „rozřezat“. Ve sprše jsem málem omdlela, ale zakázala jsem si ukazovat jakoukoliv slabost, protože jsem byla odhodlaná jít na normální oddělení a být s malou. Když jsem vylezla ze sprchy, řekla mi sestra, že „za odměnu“ (doslova), že jsem se zvládla osprchovat, dostanu ten nadstandard. Chtěla jsem, aby mi dali pryč ty drény, protože mě nejvíc pálila místa, kde vedly z těla, ale napřed prý musím dobře chodit. Přišla jsem na pokoj a celá se třásla, přišla sestra a řekla mi, že malou mi dají, až si pro ni zajdu, případně mi ji dovezou na kojení a můžu si ji nechat, pokud budu mít nějakou návštěvu. Připadalo mi to naprosto absurdní, že po mně chtěli další a další „výkony“, když jsem byla sotva 2,5 dní po náročné operaci. A co víc, nebyla jsem v pořádku už v momentě, kdy mě operovali, takže se tělo vzpamatovávalo i z tohoto. Vyčerpávalo mě i vstávat z postele a chodit na záchod. Opravdu jsem to nečekala, jak moc jiné to může být, snažit se ovládat tělo po takovém zážitku. Zoufalá jsem napsala do naší těhotenské skupiny s podobně smýšlejícími ženami a moje kamarádka Klára, se kterou máme obě děti podobně staré, hned sedla na autobus a za půl hodiny byla u mě.     Chtěla jít pro malou, aby mi ji přivezla, ale naštěstí ji akorát přivezli na kojení.

A už jsem ji nikam nedala, už byla jen se mnou, vzala jsem si ji do postele a mazlila se s ní a mazlila. Čichala jsem její hlavičku a hladila ji. Byla to totální euforie. Klára byla paf, jak malinká Adinka byla. Přišla sestra z dětského, abych si Adinku převzala i „papírově“, dostala jsem instrukce, jak vyplnit „statistiku o novorozenci“, kam se má zapisovat, jestli čůrá, jestli byla stolice, jak pije a kolik. A další dokumenty. Když odešla, mohly jsme se s Klárou potrhat smíchy, že už 1 dítě máme (já už teda 2), ale tohle ani jedna nechápeme. Hned jsem věděla, že vážení po každém kojení je pasé, protože váha byla na chodbě a já fakt nebyla ve stavu, abych mohla s malou neustále běhat na chodbu. Naštěstí tohle nikdo nekomentoval a lékařka mě pouze upozornila, že kdybych chtěla jen pro kontrolu vědět, kolik malá vypije, tak ji můžu zvážit.

    Potom přijeli moji rodiče se ségrou (starší dcera byla u manželových rodičů). Naši mi dovezli věci, takže jsem konečně měla svůj ručník a toaletní potřeby. Klára už se s námi rozloučila a šla domů. Přišla večerní vizita a rozhodli, že mě zbaví drénů. Na to jsem čekala jak na smilovaní, jelikož mě opravdu moc pálily při chození a sezení. Vytahování ale není žádná slast, první drén byl celkem dlouhý a hluboko a bylo to, jako by mi z břicha tahali hada. U druhého jsem se ani nenadála a byl venku. Každopádně úleva po vytažení byla velká. Měla jsem 3x denně jizvu sprchovat a desinfikovat, což se dělalo na sesterně, takže jsem měla „zaručený pohyb”. A samozřejmě mi kladli na srdce, abych se hýbala co nejvíc to půjde.

    Rodiče odjeli a já zůstala s Adinkou sama. Sála jako drak a pak už se strašně moc rozčilovala. Rozhodla jsem se nechat jí dát přes veškeré přesvědčení o tom, že to není správné, dokrm. V Brně naštěstí dokrmují mateřským mlékem přes stříkačku. Bylo to docela vtipné, protože jsem si musela podepsat změnu ve vlastním porodním přání, aby mi ten dokrm pro malou dali. Nechala jsem si koupit cévku a dávala jsem malé dávku cévkou po prsu, během kojení. Stačilo pár ml a Adinka usnula. Chtěla jsem ji položit do postýlky, ale ona mi to nedovolila. Jako by mi říkala: „Byla jsem bez tebe dost dlouho a už tě chci tady.” Spaly jsme spolu, hladila jsem ji po hlavičce a šeptala jí, jak je krásná. Měla jsem strach, že mi spadne, ale naštěstí tam večer tam byla moc hodná sestřička, co mi zvedla zábranu na posteli (chodili mi v noci přeměřovat tlak). Akorát ráno jsem nevěděla, jak ji sundat a soukat se po císaři z postele přes zábranu byl docela zážitek.

    Byl čtvrtek, třetí den po operaci, a bylo domluveno, že Jakub dorazí hned ráno, aby mi mohl pomáhat. Dorazil, když končila vizita, natěšený a pln optimismu. Omlouval se mi, že odjel a že už ví, že měl zůstat a jak se na nás na obě těšil. Už jsem to neřešila, protože jsme byli všichni tři spolu a mohli jsme si užívat ten vzácný čas s novorozeným miminkem. Těšili jsme se ale i domů, až budeme i s Babu. Ve čtvrtek přišla paní z matriky ohledně rodného listu, potom také znova rehabilitační sestra a tentokrát mi řekla, jaké cviky bych měla dělat k posílení pánevního dna a aby se rychleji stáhla diastáza. Tohle musím vyzdvihnout, protože se mnou strávila minimálně půl hodiny a taky mi řekla, že kdybych měla dotazy, že klidně přijde znova. Zdálo se mi, že Jakub je ohledně Adinky nějaký nervózní. Přiznal, že pořád naplno nevnímá, že už je tu s námi. Přiměla jsem ho tedy, aby si ji navázal do šátku. Šel se s ní projít i na chodbu a způsobil tím celkem pozdvižení. Nejenže měl novorozence v šátku, ale proboha! To dítě nemělo čepičku a ponožky. Večer mi Kuba donesl pho, pořádný vývar, abych nabrala síly a tělo mohlo začít produkovat mateřské mléko. Už to bylo více než 3 dny od porodu a pořád nic. Adince jsme tedy v průběhu dne dávali ještě i dokrm, ale už jen cévkou po prsu. Jakub na noc odešel a my zůstaly s Adinkou opět samy. Už jsem ani nezkoušela dávat ji do postýlky, prostě spala u mě, tak jak nám oběma vyhovovalo.
    Bylo neuvěřitelné, kolik lidí se mě snažilo přesvědčit, že našemu miminku bude nejlépe zakuklenému v postýlce, jako by ji snad bylo u mě v náruči špatně. Navíc tedy na to, že je FN Brno Baby friendly hospital, tak podpora kontaktu tu moc nefunguje. První věc, spaní s dítětem v posteli je tabu, ale asi jim bylo jasný, že mi to nemají jak zakázat, takže to komentovalo jen pár lidí. Ale třeba když přišla paní z matriky, tak jako první komentovala, že manžel má malou v rukách a ať ji dá do postýlky, kde bude spokojená v peřince. To samé, když byl s malou na kontrole kyčlí, tak sestřička řešila, že ji drží v náručí na chodbě a proč není v postýlce. Já naprosto chápu nemocniční pravidla a poučení ohledně bezpečnosti, ale ten jejich údiv, že chceme mít kontakt s našim pár dní starým dítětem, byl fascinující. Stěny byly tenké a tak jsem přes zeď slyšela, co radili paní na vedlejším pokoji. Její miminko ječelo celou noc, ale když ho měla v náručí, tak bylo v klidu. Ona se ho ale pořád snažila dávat do postýlky a upnula se na to, že ho patrně bolí bříško, protože jí to tak přece zdůvodnili v nemocnici. K něčemu, co se týká kojení, se ještě dostanu.
    V pátek se bohužel ukázal jiný problém. Adince stoupla žloutenka a lékařce se nezdála hodnota z Minolty(měřící přístroj na měření hladiny bilirubinu podle zabarvení kůže), proto jí brali krev. To je další věc, kterou nechápu. Zrovna odběr krve je něco, co by v pohodě mohli udělat během kojení. Místo toho položí mimino na pult, píchnou ho a pak řeší, aby se nehýbalo a nebrečelo, tak mu dávají glukózu. Tohle (během kojení) by bývalo bylo jednodušší i pro ně. Každopádně odběr krve ukázal jiné hodnoty nežli Minolta a bohužel o dost vyšší. Ráno jsem odmítla fototerapii a řekla jsem, že dokud se Adinka budí na kojení, nehodlám žloutenku řešit, protože vím, že teď potřebuje hlavně kontakt a kojení. Což je něco, na čem si trvám, ale bohužel během dne jsem si i sama všimla, jak strašně moc spavá a vysílená Adinka byla. I během doby, kdy se měla kojit. To usnula, aniž by se napila. Po obědě přišla lékařka znovu s tím, že podle měření z Minolty hodnota roste, takže patrně roste i hladina bilirubinu v krvi. Byla moc milá a přívětivá a dlouho jsme diskutovaly. Říkala jsem jí o svých zkušenostech se žloutenkou první dcery, o naší rodinné zátěži a taky o názoru našeho pediatra na žloutenku. Nakonec jsme se dohodly, že Adinka půjde od odpoledne přes celou noc na fototerapii a že ráno půjdeme domů, ale že by nerada, abychom se musely případně vracet. Jakub s tím nesouhlasil, chtěl, abychom podepsali revers, ale já jsem byla nervózní, že ještě nemám rozjetou laktaci a se spavou spící Růženkou si nebudu doma vědět rady. Ve 4 hodiny odpoledne jsme ji tedy zavezli na JIP pod světlo. Potom jsem se vrátila na pokoj a brečela jsem a brečela. Jakub se mě snažil uklidnit, ale já jsem byla k nezastavení, protože jsem zase neměla ani jednu z nich u sebe a už se mi moc stýskalo.

     Čekala mě dlouhá noc plná slz a marných pokusů o usnutí. Fototerapie ale viditelně pomáhala, protože už při prvním kojení byla Adinka viditelně dravější a chtěla pít. Jenže JIP má svoje pravidla a musela jsem Adinku převažovat a zjistila jsem, že pije málo, respektive nevypila tolik, kolik by si představovali v nemocnici. Sestra mi tedy přikázala ji dokrmit. Když jsem řekla, že jí dám ještě napít od sebe, tak mi bylo řečeno, že to je zbytečné a na JIP se dokrmovalo přes stříkačku. Což mi přišlo úplně na hlavu, protože by mi daleko logičtější i s ohledem na BFH certifikát přišlo dokrmovat cévkou po prsu u kojení. V noci jsem taky byla svědkem toho, jak některé dětské sestry „radí“ ohledně kojení. Paní měla strach, že se laktace rozjíždí pomalu a sestra jí řekla: „Já být vámi, hlavně bych si domů koupila 1 balení nějakýho toho umělýho mlíka a 1 kojeneckou vodu, chápete, pro jistotu!“ No, tak tahle edukace kojení mě dostala a podobně jako v případě brečícího miminka přes zeď jsem chtěla křičet a vrazit matkám do ruky šátek a říct „kojit, kojit, kojit“. Ale měla jsem co dělat sama se sebou. Šla jsem se osprchovat, protože jsem byla celá mokrá. Myslela jsem si, že jsem se tak zpotila, ale k mé radosti jsem zjistila, že mi konečně teče mléko. A opravdu i Adinka vytáhla z prsa větší a větší dávky a já byla v klidu, protože jsem věděla, že s mlíkem už zvládneme cokoliv. Nad ránem jsem sestře řekla, že už si ji chci vzít k sobě. Sestra mi ale řekla, že mi ji dají až po vizitě, pokud jí klesnou hodnoty. Ale že pokud ji doktorka nepustí, tak tam zůstane. Tak jsem jí řekla, že mi lékařka slíbila, že tam bude jen jednu noc a že ráno půjdeme domů. Na to ta sestra řekla „No to ještě uvidíme“. S takovým tím výrazem „no na to zapomeň“. Ráno ji vzali odběry a tak jsem se v duchu modlila. Volala jsem Jakubovi a sesypala se z toho, že nás dneska ještě nepustí a že už další dny nezvládnu, že už se mi strašně moc stýská a chci domů.

    Po snídani mi přinesli propouštěcí papíry pro mě a já už jen čekala na výsledky Adinky. Přišla sestra, že už si ji můžu vzít k sobě, že půjdeme domů, protože bilirubin klesl. Byla jsem štěstím bez sebe. Vzala jsem si Adinku k sobě, mazlila ji a říkala jí, že už ji nikomu nedám. Přijel Jakub, sbalili jsme věci, přinesli nám propouštěcí zprávu pro Adinku, popřáli nám ať se máme hezky a šťastnou cestu. Navázala jsem Adinku do šátku, vůbec poprvé, a šla směrem k autu. Ještě jsem se zastavila na sesterně a za vše poděkovala. Hlavně za život. Pak jsem za sebou konečně mohla zavřít nemocniční dveře a těšit se domů. Přijeli jsme zároveň s mými rodiči, kteří přivezli Berunku. Zdála se mi tak velká, jako by vyrostla za těch pár dní aspoň metr. Přišli jsme nahoru a zůstali doma sami. Adinka chtěla nakojit, tak jsem ji dala k prsu a v tom začala Berunka plakat, tak jsem jí řekla, ať přijde taky. V momentě, kdy se přisály obě, jsem cítila naprostou euforii a úlevu a štěstí. Brečela jsem a tentokrát ne steskem, ale štěstím. Byli jsme konečně všichni spolu a mohli si konečně užívat život ve čtyřech. Myslela jsem si, že všechno zlé, už je za námi, bohužel jsem netušila jak těžké bude tohle druhé šestinedělí. Ale o tom zase příště.

    Poděkování patří spoustě lidí, hlavně pak těm, bez nichž bych dnes nemohla tyto řádky psát.

    Děkuji svojí PA Laďce, která mě přiměla přijet do porodnice, což byl rozhodující moment k tomu, abych dostala včas potřebnou péči. Děkuji MUDr. Krhovskému a Vašíčkovi z Vyškovské porodnice, kteří navzdory zprvu nejasným symptomům nic nepodcenili a rozhodli se mě poslat na vyšší pracoviště. Děkuji týmu As. MUDr. Rejdové a MUDr. Tvarožkovi z GPK FN Brno Bohunice, kteří mě operovali a doslova odtáhli hrobníkovi z lopaty. Poděkování patří týmu ORIM VI Kliniky Anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny, kteří se o mě starali po operaci, jmenovitě pak sestřičkám Martině, Báře, Kristíně a Janě, které se o mě staraly jako o vlastní. Rovněž nesmím zapomenout na novorozenecké oddělení, kteří přesto, že šlo o akutní situaci (a ani jsem nevěděla, že se k nim dostalo), dodržovali moje porodní přání ohledně péče o miminko.

Poděkování dále patří kamarádce Kláře, která i v pokročilém stádiu těhotenství přijela, aby mi mohla pomoci, když jsem to potřebovala a byla mi oporou. Jitce, která mě přijela dvakrát navštívit do nemocnice a rozzářit mi svým úsměvem a energií den. Dalším úžasným ženám, které mi poskytovaly podporu alespoň virtuálně, hlavně pak paloučku, na kterém jsem našla bezpečné útočiště.

    Nesmím samozřejmě zapomenout na naši rodinu, která se nám starala o Berunku a samozřejmě děkuji manželovi, že mi byl, i přes počáteční rozpaky, velkou oporou. Děkuji, lepšího manžela a tátu pro holky jsem si přát nemohla.