Šestinedělí je stále pomyslná třináctá komnata mateřství. Po prvním šestinedělí, které bylo hrozné, přišlo tohle druhé, které bylo ještě horší. Zakončené asi nejtraumatičtějším týdnem mého života a to jsem si myslela, že můj „super druhý porod” nic nepřekoná. 

Adinku jsme si domů přivezli po 5 dnech, 26. 1. 2019. Byla jsem úplně vyčerpaná, bolavá a taky zmatená z toho, že už nejsem v nemocnici. Zároveň ale neuvěřitelně šťastná. Sotva jsme přijeli domů, už volala babička, aby Jakub přijel pro oběd. Potom i kamarádka Anička, aby se stavil pro jídlo, které nám uvařila „do kouta”.

Do kouta znamená starou tradici, kdy se celá vesnice starala o šestinedělku, která skutečně několik týdnů odpočívala. Klasickými jídly byly polévky nebo třeba dobroty z odpalovaného těsta.

Ještě během mého pobytu v nemocnici se skupina žen rozhodla, že mi chce pomoct. Část poslala peníze, abychom zvládli bez problému zaplatit nadstandard a další neplánované výdaje v souvislosti s porodem, část se nabídla, že uvaří jídlo. Nemohla jsem být více vděčná.

Už v předchozím příběhu jsem psala o prvním tandemovém kojení, jak nádherné a euforické to bylo po tom všem. Jenže to skončilo velmi záhy. Ještě ten večer jsem měla vůbec první silné pocity averze vůči staršímu dítěti. Byla jsem totálně zmatená, hlava neustále křičela: „Takhle velký dítě se nemůže kojit, kojí se miminka!” A srdce: „Je to přece Berunka a ona to ještě potřebuje, jsou jí sotva 2 roky, je ještě malá.” Kojení Berunky společně s Adinkou jsem prostě nevydržela. Vždycky jsem ji nejpozději po několika minutách odstrčila. Někdy i dost hrubě. Pocity averze byly opravdu silné a hlavou mi běžely i nesmyslné myšlenky, např. o úchylnosti kojení „tak velkého dítěte”. Přitom moje Beruška měla teprve 2 roky a 2 měsíce a procházela náročnou změnou v životě, kdy jí matka z ničeho nic na týden zmizela a vrátila se s „novým” dítětem. 

Musela jsem je kojit odděleně, což fungovalo lépe, ale z Berunky jsem cítila, jako by si potřebovala vynahradit ten čas, co jsme spolu nebyly. Chtěla být neustále u mě. Přiznám se, že stejně jako s Berenikou mám i tentokrát velkou část šestinedělí v mlze, hlava vzpomínky vymazala. Vím, že jsem první 2 týdny byla prakticky jen v posteli a co nejvíce odpočívala. Jakub měl naštěstí volno, hodně mi pomáhal, věnoval se Berušce, chodil s ní ven a taky se staral, abych měla co jíst a abych ležela v čistém. Pamatuju si první sprchu a první vanu, pamatuju si ty pocity, že moje tělo je úplně zhuntované a asi se nikdy nedám dohromady. Na jizvu se mi mimo doporučeného ošetřování nechtělo ani sahat. První dny jsem ještě potřebovala léky na bolest a to hlavně v noci, kdy jsem se nemohla ani posadit. A taky si pamatuju ten smutek, kdy jsem si hmatatelně uvědomila pro mě smutnou pravdu, že po tomto zážitku patrně už nikdy nebudu chtít děti. Tahle myšlenka mě doslova pronásledovala. Strašně to bolelo. To pomyšlení, že tohle bylo asi naposledy a ještě ke všemu bylo „všechno špatně”. Měla jsem trauma ze zážitků z nemocnice a strachu o vlastní život. Ráno jsem se budila s pocitem, že to musí být jen zlý sen a že se z něj jednou probudím.

Světlými momenty byly ty, kdy jsem před očima viděla, jak Adinka krásně roste a prospívá, přibírala ukázkově, s kojením nebyl žádný problém. V tomto ohledu jsem už byla ostřílená a díky bohu jsem s tímto nepotřebovala žádnou pomoc. 

Druhý týden k nám přijela PA Laďka. Vytáhla mi stehy a taky mi ukázala, jak mám jizvu masírovat a jak cvičit. Moc ráda jsem ji viděla, cítila jsem se tak dobře díky tomu, že je zase u mě. 

Třetí týden byl velmi významný. Za prvé porodila Klára a to menšího, skoro pětikilového novorozence. A pak u nás ten samý den byla kamarádka fotografka Adéla na newborn focení. Byla to první návštěva mimo nejbližší rodinu. A taky jsem se už cítila na první procházku venku. Pamatuji si, že po prvním porodu byla první procházka velký krok a ani tentokrát to nebylo jinak. Byli jsme venku jen chvíli, ale i když byla zima tak bylo krásně. Město bylo téměř prázdné, což bylo dobře, nechtěla jsem chodit mezi lidi, aby Adinka něco nechytla. V neděli Berenika jela na dětský karneval, měla úžasný kostým berušky a moc si to užila.

Čtvrtý týden jsem se rozhodla řešit svoje poporodní chmury. Jela jsem si popovídat s maminkou jedné své kamarádky, která umí bezvadně naslouchat. Poprvé jsem nahlas vyslovila svoje pocity, které jsem nedokázala říct ani manželovi. Moc mi to pomohlo a částečně ze mě opadl strach i smutek. Další kojení bylo krásné a klidné. Berunku jsem zase viděla jako svou malou holčičku. Ten týden jsme byly na kontrole u pediatra. Tam bylo všechno bylo v pořádku, ale večer začaly obě holky soplit a kašlat. Před víkendem to vypadalo všelijak, obě byly zahleněné. Ale přes víkend se to nějak zlepšilo, takže z původně plánované návštěvy lékaře sešlo. Avšak i tak jsem mu raději zavolala. Jak jsem předpokládala, řekl mi, abychom k němu nechodily, že by holky mohly chytit něco horšího. Zároveň mě uklidnil, doporučil nám léky a řekl, že pokud by se to nelepšilo, máme přijít na kontrolu. Vůbec jsem ale netušila, jak se tohle bude dál vyvíjet. Klasicky před víkendem se situace zhoršila, ale pořád to vypadalo jen jako nachlazení. Rýma a kašel.

A pak přišla neděle. Vařili jsme boloňskou omáčku a dali si víno. Moc jsem se na ni těšila. Adinka mi po dobu příprav spala na prsou v nosítku a spokojeně oddechovala. Všimla jsem si, že se od rána nechtěla moc kojit. Přišla mi i hodně unavená, tak jsem ji zkusila kojit alespoň po troškách a častěji. Pořád se mi to nezdálo jako zásadní problém. Pak se ale probudila a nechtěla se kojit vůbec. Když jsem uslyšela, jak mělce dýchá, hned jsem vytušila problém. Natočila jsem video jak dýchá a poslala ho kamarádce, která pracovala na dětském ARO. Samozřejmě mi hned napsala, abychom hned jeli na pohotovost. Abychom si sbalili věci hned jeli někam, kde víme, že je dobré dětské ARO. Volba padla na Fakultní nemocnici. Totiž, věděla jsem, že je něco špatně. Pediatr holek mi řekl, že musím sledovat tři věci. Dech, teplotu a výživu. A v momentě, kdy se dítě nechce kojit a špatně dýchá už to doma sami nezvládnete. Hlídání Berušky jsme domluvili u kamarádky s tím, že pojedeme s Jakubem oba. A pak jsme si to uvědomili. Ani jeden nemůžeme řídit, vždyť jsme pili. Nechtěla jsem volat rodičům a poslouchat, že jsme měli jít k doktorovi už dřív. Nic jiného nám ale nezbylo. Nervózní jsem balila věci na pár dní do nemocnice, očekávala jsem totiž, že dostane nějaké inhalace a do 2 dnů budeme doma. Přijeli rodiče, mamka zůstala u nás s Berunkou a taťka odvezl nás tři do nemocnice.

Na pohotovosti nás v pohodě přijali, poslechově byla Adinka čistá, CRP bylo negativní a jediným problémem bylo, že byla trochu více opruzená kolem zadečku a měla kysanky v očích. A pak samozřejmě to dýchání. Měla podivnou růžovou barvu s mramorováním, ale saturaci i další parametry měla v pořádku. Mladá lékařka si zavolala ke konzultaci další a pak spolu dumaly co dál. Doufala jsem, že nám napíší nějaký recept a pojedeme domů. Pak se začaly bavit, že by ji pro jistotu dali nahoru „k Honzovi”. Ukázalo se, že „Honza” je vedoucí lékař JIRP, specializací neonatolog. Řešily, že je malinká a ještě neměla být na světě (nějak se nemohly dopočítat toho, že je dítě narozené o 3 týdny dřív a má měsíc).

Prvním zádrhelem bylo, že na JIP byla jen 1 volná postel. „Já tady ale malou samotnou nenechám, to nepřipadá v úvahu.” „No ale však to po vás nikdo nechce, jenom musíme vyřešit kam vás uložíme.“ „No tak snad s ní, vždyť je plně kojená, je jí sotva měsíc.”

Odcházela jsem za sestrou do výtahu s pocitem, že je vše ok a že jde jen o jejich opatrnost. Adinka mi klidně usnula v náručí. Přišli jsme do návštěvní místnosti na JIRP. Přišla sestra a já jsem najednou věděla, že nic ok není. Malou si chtěla vzít, řekla jsem, že chci být u ní, ne, ona si ji stejně vezme a já přece musím vyplnit papíry. Nechápala jsem, proč jsem tam nemohla být a nechápu to dodnes. Podle zákona jsem na to právo měla. 

Jakub mě chytil a řekl mi, abych jí sestře předala, že se jí nic nestane. Pak volali, že musím přijít dolů, že musím vyplnit přijímací papíry ohledně doprovodu, že se to musí stihnout do půlnoci. Kategoricky jsem odmítla JIP opustit, dokud malou neuvidím. Papíry šel vyplnit Jakub. Za chvíli byl zpět a já se zatím seznamovala s absurdními pravidly JIRP. I matky, které jsou hospitalizované, musí procházet úplně stejně jako kterákoliv jiná návštěva. Přes noc je JIRP uzavřena a návštěvy začínají až po vizitách, které končí kolem 10. hodiny. To bývají případně i lékaři na telefonu. Přišel lékař, který Adinku přijímal. Řekl nám, že na poslechu není nic patologického, že případné odchylky způsobuje silná rýma ale že plíce jsou čisté. Pokud to tak bude i ráno, půjdeme společně na standardní oddělení. Toto je jen pro jistotu, protože nikdo neví, v co se to může vyvinout. Do rána z toho může být nic až po zápal plic. Zeptali jsme se, jestli za ní můžeme. Byla napojená na infuzi, měla monitoring životních funkcí a byla svázaná v zavinovačce. Spala, dýchala mělce a rychle, chtělo se mi brečet. Chtěla jsem ji nakojit, ale prý má infuzi a bude lepší nechat ji spát. Musí nabírat síly. Aspoň krátce mi ji dali do náruče, abych si ji mohla pochovat.

Měla bych jít spát, postel mám dole na oddělení s většími dětmi, na kojencích nebylo místo. Na jídlo ale musím chodit na oddělení s kojenci. 4. patro větší děti, 5. kojenci a 6. JIRP. Nechtělo se mi pryč, dívala jsem se na svou holčičku a polykala slzy, které se mi draly ven. Manžel mě doprovodil na oddělení, kde jsem měla postel. Dostala jsem baterku, abych nemusela svítit a nebudila tím spolubydlící. Šla jsem do sprchy a pak do postele. Zavřela jsem oči, ale usnout jsem nemohla. 

Dívala jsem se do stropu a marně se snažila spát. Prakticky na minutu přesně po 5 týdnech jsem byla zase bez obou dětí, zase v nemocnici, zase vyděšená a s pocitem, že se mi všechno hroutí pod rukama. Vydržela jsem to asi půl hodiny a pak se zvedla a šla za malou na JIRP. Sestřička mi říkala, že spí, ale já ji vysvětlila, že ji musím vidět. Že tam klidně budu sedět, ale nemůžu spát a jenom se trápím, že nejsem u ní. Shovívavě se na mě podívala a řekla mi, ať teda jdu. Oddělení bylo až mrazivě klidné a tiché na to, že šlo přece o pracoviště akutní medicíny. Přišla jsem k postýlce a hladila Adinku po hlavičce, povídala jí, že musí být silná, že se musí brzo uzdravit, že přece MUSÍME domů za Babu. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale začaly se mi zavírat oči a tak jsem se rozloučila a šla se pokusit spát. Před 6. hodinou ráno jsem byla zpátky. Normálně mi dělá problém vstávat i abych se někam dostala na 8. hodinu, ale tady to bylo jiné, tělo jako by najelo do úplně jiného režimu „vždy ve střehu”. 

Bylo ráno, chtěla jsem Adinku kojit, ale spala. Navíc měla kyslíkovou masku, protože jí v noci padala saturace. Řekla jsem, že chci být u vizity. Po rychlé snídani jsem byla zpět na JIRP a čekala na lékařku. Přišla na vizitu, podala mi ruku a představila se, zeptala se, jestli může Adinku vyšetřit. Pak se na mě otočila a řekla mi „Já myslím, že má zápal plic, ještě musíme nechat udělat rentgen, ale poslechově je to celkem jasný.” Můj svět se zhroutil. Rozkřikla jsem se „Vždyť mi včera slíbili, že půjdeme na standard, nemůže se uzdravovat, když mi zakazujete ji kojit, nalíváte ji glukózou a ona pak ode mě nechce pít.” Byla jsem hrozně zoufalá. Lékařka mi klidně vysvětlila, co se bude dít dál. Adince udělají rentgen plic, následně ji zasondují a přes sondu bude dostávat moje mateřské mléko rovnou do žaludku. Maximálně se utlumí všechny vyčerpávající činnosti organismu, aby tělo mělo sílu se zápalem bojovat. Vzhledem k negativnímu CRP jde o zápal plic virový, který se nijak medikamentózně neřeší, ale především se tělo podporuje v přirozených hojících procesech. Donesli mi odsávačku, abych mohla sbírat mléko, které měla dostávat do žaludku. Měla minimální dávky a hlavní výživu zajišťovala infuze. Ten pocit, když mi odsávačka sála prsa, byl opravdu podivný,  najednou jsem chtěla nejvíc na světě jen jednu věc, abych svoje holky mohla zase kojit. Na první pokus jsem ze sebe vytáhla 200 ml, až jsem z toho byla v šoku.

Za chvíli jsme jeli s Adinkou na rentgen a jela s námi jiná sestra než ta „naše”, která se ten den o Adinku starala a byla hrozná. Jako by ji obtěžovalo, že tam vůbec jsem. Přijeli jsme z rentgenu a ona mi „poradila“, abych si zašla na kafe, že malé budou brát krev. „No tím spíše tady chci být, když jí budete dělat tohle.” Sestra na to „No ale ona vás stejně nevnímá.” No tak nevnímající dítě ani nezaplakalo, když jsem na ni při odběru mluvila. Odpoledne mi lékařka řekla, že rentgen bohužel potvrdil oboustranný zápal plic. Zeptala jsem se, jak dlouho taková léčba trvá. Prý když to půjde dobře, tak bychom do 10 dní až dvou týdnů mohly být doma. Teď bude záležet na ní, jak se s tím popere, ale vypadá to, že to snáší dobře a snad nehrozí nějaký věci typu ventilátor a umělý spánek. Zbytek dne proběhl podobně, snažila jsem se maximum času trávit u Adinky, odbíhala jsem jen na jídlo, případně si na chvíli odpočinout když spala. Poprosila jsem Monču, kamarádku, která bydlí u nemocnice, aby mi přinesla nějaké věci. Byla úžasná a přinesla všechno a velmi rychle. Snad i díky tomu jsem nezkolabovala hned ten první den. Každé 4 hodiny jsem odsávala mléko. Noční sestra mi řekla, že si můžu vzít odsávačku na pokoj, abych nemusela pořád chodit nahoru. Řekla jsem, že ale nechodím primárně za tou odsávačkou, ale za svým dítětem. Odešla jsem až pozdě v noci. Ani jsem netušila, že mě ráno čeká den, který bych nazvala nejhorší noční můrou. 

Byla jsem stoprocentně přesvědčena, že Adince léčba zabírá a věřila jsem lékařce, která mi vše dopodrobna vysvětlila. Proto pro mě byl šok, když jsem přišla nahoru na JIRP a viděla, v jakém je stavu. Dýchala hůř než předchozí den a hlavně měla naprosto příšernou barvu. Kromě toho ani mně nebylo nejlíp, už doma jsem byla „načatá” a pokoušelo se o mě nachlazení, no a stres a režim v nemocnici a nutnost chodit mezi patry sem a tam mě oddělaly. Bylo mi čím dal hůř. Ten den tam byla asi nejhodnější sestřička za celou dobu. S dětmi se krásně bavila a byla k nim maximálně milá. Zeptala se mě, jestli chci Adinku umýt. Nechala mě se o ni starat, přebalovat ji i krmit, měla jsem zase pocit, že tam k něčemu jsem. Ale stav Adinky byl horší a horší. Bylo potřeba převléct postýlku a sestřička mi Adinku dala do náruče. Pořád mám živě v paměti ten moment, kdy jsem si uvědomila, že mi kolabuje v náručí. Saturace klesala, barva hrozivá. Přišla lékařka na vizitu. Hned jsem na ni vybafla „Mně se vůbec nelíbí ta barva.” „Mně taky ne.” Přikázala připojit Adinku na Vapotherm, což byl přístroj, který jí do plic vháněl ohřátý zvlhčený kyslík se vzduchem. Vzduch držel plíce roztažené a mohla tak lépe probíhat výměna. To ráno měla i hrozné výsledky z krve ohledně stavu krevních plynů, v těle byla velká hladina oxidů uhličitého. Lékařka mi řekla, že kromě Vapothermu dostane ještě další léky a to kombinaci inhalace a čípků. „Pokud ani toto nezabere, tak ji dáme na ventilátor, uspíme a napojíme na umělé plíce, které budou dýchat za ni. Ona by na tohle mohla i umřít.” Začali chystat přístroje a já využila toho, že Adinka spala, a šla jsem se najíst. Ještě před tím jsem potřebovala zavolat Jakubovi. Napsala jsem mu zprávu, zavolala jsem mamce a pak jsem se zhroutila. Už jsem se viděla, jak stojím nad bílou rakví. Představa, že ji můžu ztratit, vysála veškerý kyslík ze vzduchu a já měla pocit, že musím každou chvíli nutně zkolabovat. Brečela jsem strašně moc, otřásala jsem se vzlyky. Napsala jsem kamarádce co se děje. Šla jsem si na chvíli lehnout, strašně mě bolela hlava a tlak letěl nahoru. 

Vapotherm naštěstí zabral a odpoledne už Adinka byla lepší, jak výsledky z krve tak i na pohled. Zjistila jsem, že má v 5 hodin dostat antibiotika a nechápala jsem, proč chtějí dávat na virový infekt antibiotika. Opět se ale ukázalo, jak skvělá byla ošetřující lékařka, která mi vše podrobně vysvětlila. Že jde o preventivní opatření k oddálení něčeho horšího. Toto se ukázalo jako naprosto správný postup, protože výsledky stěrů ukázaly, že na primární virový infekt už nasedl i bakteriální. Antibiotika tudíž byla zcela na místě. Aby toho nebylo málo, odpoledne jsem šla do lékárny a zkusmo si změřila tlak a měla jsem ho opravdu hrozný. Večer ve sprše jsem si navíc všimla, že mám opuchlou nohu. „No to si děláš, že ještě nakonec budu mít trombózu?!” Špatně se mi chodilo, ale chtěla jsem být hlavně u Adinky. Ta začala na antibiotika prakticky hned reagovat, moc ji bolelo bříško a ke všemu měla potřebu sát. Dávala jsem jí prst, když nemohla na prso, ale sála tak usilovně, že si rozedrala patro. Nakonec jsem jí nechala dát dudlík, pro mě téměř ďáblův nástroj, kterého jsem se strašně bála. Všichni mě ale podporovali, že dělám to nejlepší a Adinka potřebuje hlavně klid. Večer za mnou přijel taťka a přivezl mi vývar a zázvor. Tyhle 2 věci mi pomohly dostat se z mého nachlazení prakticky rychlostí blesku. 

Mamka mi psala, abych se nechala někam poslat na vyšetření, ale já chtěla být hlavně s malou a ne někde trajdat. Nicméně, ráno jsem měla napuchlé obě nohy a tlak nebyl lepší, takže jsem zavolala svoji hematoložce, vysvětlila jí, co se děje a ona mi urgentně domluvila ultrazvuk nohy, aby se zjistilo, jestli nejde o trombózu. Adinka se pomalu zlepšovala, ale jak jí bylo lépe, bylo na ní vidět, že jí nestačí dávky mm do sondy a měla strašně velkou potřebu sát, na prso ale pořád nemohla. Můj ultrazvuk naštěstí dopadl dobře, takže jsem si mohla aspoň tohle odškrtnout. Odpoledne za mnou přijeli Jakub s Babu. Berušku pustili ke mně do pokoje a Jakub šel za Adinkou. Babu se nakojila a obě jsme usnuly. Oxytocin mohl fungovat. Bylo to velmi důležité, protože jsem sama cítila, že ze stresu a hlavně absence kontaktu mi klesá laktace a i když jsem měla dostatečné zásoby mm v ledničce na JIRP, měla jsem strach že mléko „odejde” úplně, když nemůžu kojit. 

Návštěva moji starší holčičky mi dodala sílu a energii. Když odcházeli, Babu mě objala a jako by chápala, že já musím zůstat s Adinkou v nemocnici. V ten moment už jsem věděla, že všechno bude zase v pořádku a tak, jak má být. Nechala jsem si přivézt nosítko, protože jsem chtěla Adince od bolestí bříška, kterými trpěla. Ve čtvrtek zase bylo o něco lépe a pomalu mohla dostávat i vyšší dávky mléka, takže ji postupně snižovali podíl infuze. Měla jsem přislíbeno, že když to půjde, mohla bych ji brzy zkusit nakojit. Ptala jsem se lékařky, jak dlouho bude brát Adinka Atb. Řekla mi, že jsou na 10 dní, ale jsou i v sirupu, takže se nemusím bát, že by dobráním Atb podmiňovali případné propuštění. Taky už věděli, co Adinku „skolilo”. Byl to RS vir, takže pro dospělé sice neškodná rýma, ale pro křehký organismus novorozence téměř smrtící hrozba.

V pátek měli Adinku odpojovat od Vapothermu, ale protože už dýchala pěkně i úplně sama bez pomoci, nakonec ji nepřepojili ani na kyslík a zůstala úplně bez podpory. Navíc ji odpojili od infuze a dostávala takové dávky mm, že už byla zavodněna jenom právě tímto. Kojit jsem ještě nemohla, protože lékařka měla strach, že to ještě Adinka neudýchá. Nicméně v pátek už jsem ji skoro celý den měla v nosítku. Vědomí toho, že mě čeká další noc pryč od ní bylo hrozné. Byla jsem už vyčerpaná z chození tam a zpět, chtěla jsem být s mou holčičkou, jenže zároveň jsem potřebovala pár hodin spánku, abych vůbec mohla fungovat. 

Další věc, která je jedním z důvodů, proč tento příběh vůbec píšu. Byla jsem psychicky vyčerpaná z JIRP. Když jsem tam přicházela, pravidelně jsem potkávala rodiče, které oddělili od jejich dětí. Byli smutní, často brečeli a čekali, až je někdo vpustí dovnitř. Na JIRP bylo totiž naprosto nesmyslné pravidlo, že tam mohli jít až v 10 ráno (kvůli vizitám) a být tam jen do 10 do večera (oficiálně tedy do 8) a nemohli být ani u příjmu. Děti se budily většinou v 6.30 hodin a často s pláčem volaly rodiče. V drtivé většině případů tam byly sestry, které se k dětem chovaly opravdu hezky, utěšovaly je, chovaly, sama jsem ale slyšela, jak jedna sestra křičela na vyděšeného chlapce, že jestli se bude bránit odběru krve, zavolá si další sestru. Když kluk volal maminku, odsekla mu, že ta nepřijde. Na pokoji pro matky, které mají děti na JIRP, jsem byla s paní, která měla na JIRP postiženého syna. Kromě toho, že jsem se neskutečně skláněla před sílou, co v takových ženách je, jsem zuřila, když vůbec nerespektovali, že ten kluk špatně snáší jakékoliv změny a o to hůř, když tam je sám. Jednou v noci křičel a sestra po něm štěkala, že v noci se neřve ale spí. To mi přišlo až bizarní, takhle „šikanovat” handicapované dítě. Bavila jsem se s jeho maminkou a říkala mi, že pokaždé, když má službu tahle sestra, to její syn nese špatně a je ve stresu.

Přítomnost rodičů u dítěte není překážkou léčby, ale její nedílnou součástí, protože zlepšuje psychický stav dítěte a zmírňuje stres z neznámého prostředí. Zdraví nemá jenom fyzický aspekt, ale i psychologický. To, že tohle nepodporují v nemocnici, která slouží jako výukové centrum pro budoucí lékaře a další zdravotnické pracovníky, pro mě byl šok. Na standardním oddělení už děti byly s rodiči 24/7, ale děti potřebují svoje rodiče, i když jsou ve stavu, kdy jsou na JIRP. 

Když jsem byla na ARO po porodu, tak tam někteří příbuzní skoro bivakovali a personál se maximálně snažil to podporovat. Samozřejmě naprosto chápu, že fyzicky nejde, aby v pokoji, kde jsou 4 děti v těžkém stavu, byly ještě 4 postele pro rodiče, ale i kdyby tam bylo jen křeslo, tak to pomůže. Obzvlášť v případě malých a kojených dětí. Ale bylo by fajn, kdyby se hledaly v prvé řadě cesty, jak toto umožnit. Stejná nemocnice má NJIRP u porodnice a tam vím moc dobře, že přítomnost rodičů nijak omezována není a mohou tam být 24/7. Bohužel se záhy ukázalo, že vedení této kliniky je nějaký kontakt s rodičem úplně buřt a že jsou rodiče pomalu vnímáni jako otravný hmyz, kterého je třeba se zbavit. A vím, že se v tomto ohledu nic nezměnilo, protože stejná osoba, se kterou jsem měla konflikt já, bojkotuje třeba i možnost toho, aby rodiče byli u uspávání dětí před operací. A v případě JIRP nejsou všichni rodiče nastavení na to, aby se s někým dohadovali, když ti lidé tam bez nadsázky zachraňují životy. 

V sobotu ráno po vizitě mi poprvé dovolili kojení. Adinka se přisála, jako by žádná pauza nebyla a během 15 minut vytáhla celou dávku, co jinak dostávala přes sondu. Navíc odpoledne nás měli přeložit na standardní oddělení, kde už budeme moct být spolu pořád. Kojení zvládala dobře, saturace byla v pohodě, výsledky z krve taky, takže nebyl důvod ji déle držet na JIRP. 

První chvíle na standardu byly dosti schizofrenní, byla jsem strašně šťastná, že už jsme spolu na pokoji a zároveň jsem se strašně moc bála, že Adinku bez přístrojů neuhlídám a ona mi umře. Najednou mi chyběly ty „píp”, co Adince hlídaly dech a tep. Odpoledne, když přijel manžel, tak se přišla představit lékařka, která, jak mi bylo řečeno, se o malou postará na jedničku. Probírala s námi i jak se malá patrně nakazila, protože jsem říkala, že kromě poradny u pediatra jsme s malou nikam nechodili. Byla mi sympatická do momentu, než jsme se dostaly ke kojení. Řekla jsem jí totiž, že stále kojím i starší dceru a že vím, jak důležité to je. A ona na to, že kojení na požádání je naprostá blbost a výmysl moderních matek, že dítě se narodí a má 3,5 kila a do 2 měsíců klidně nabere 2 kila a to přece nemůže být fyziologické. Když jsem ji řekla, že první dcera v momentě, kdy se začala víc hýbat, tak přestala být oplácaná a dneska to je vytáhlá “žížala”, tak mi odvětila, že jsem neviděla její cévy, které budou tím tukem z mm zkornatělé. V duchu mě napadlo, co to asi udělá s psychikou prvorodičky, když se dostane na tohle místo a dozví se tyhle bludy, které považuje za rady od lékařské autority. Mávla jsem nad tím ale rukou a řekla jsem si, že maximálně napíšu někomu, kdo se zabývá podporou kojení v nemocnicích. Přitom paradoxně tamní porodnice kojení podporuje dost, ale dostanete se na dětskou kliniku a najednou dětem hromadně kornatí cévy. Důvod, proč o tomto vůbec píšu a hlavní důvod, proč píšu příběh mého druhého šestinedělí, je ten, co se odehrálo ten večer, kdy přišla ta lékařka znovu, když už byl manžel pryč. 

Adinka mi usla u prsu, už nesála, jenom spala opřená jako na polštářku a klidně oddechovala. Přišla opět ta lékařka jako odpoledne. Když viděla, že mám malou u prsu, tak mi řekla, že je nucena mě upozornit, že pokud budu dělat tohle, tak se nevyléčí. 

Dotázala se, proč nechci zkusit to, co po generace funguje a to zavinout dítě pevně a dát do postýlky. Prý, že potřebuje na léčení klid a že ho nemá, když já ji chci mít furt u prsu. 

Tak jsem ji řekla, ať si uvědomí, jak si protiřečí. Na jednu stranu nechce, abych ji měla u prsu a na stranu druhou nechce, aby ječela. Prý neřve kvůli tomu, že chce být u mě, ale protože jí je špatně a bolí ji bříško. Když jsem řekla, že tohle se líp snáší u rodiče v náruče a ne zavinutá v peřince, tak ji mám rozbalit a dát rektální rourku a nechat ji v klidu v postýlce. Používala na mě velmi manipulativní řeči typu, že ONA chce, aby se uzdravila a ONA o ni má strach. 

To bylo něco na mě, protože já jsem ji nosila skoro 9 měsíců pod srdcem a je to moje dítě, takže jestli někdo má strach, jsem to já.

Používala takové ty fráze jako „až takový blbosti kolují mezi moderními matkami“ a že „doma si mám dělat co chci, ale tady jsem v nemocnici!” Jako by snad kontakt s rodičem a hlavně kojení byla nejhorší věc na světě. Potom mi vyloženě vyhrožovala, že v pondělí se bude dělat kontrolní snímek rtg a pokud nebude lepší, tak půjdeme zpátky nahoru na JIRP. Ještě jednou se pak vrátila se sestrou a snažila se „apelovat” na to, že jsem určitě unavená. Přece já se musím vyspat, protože jsem vyčerpaná. A to bylo něco na mě, řekla jsem, že bych nebyla vyčerpaná, kdybych xkrát denně nemusela přecházet mezi patry nemocnice a mohla být v klidu u své nemocné dcery. Že bych nebyla vyčerpaná, kdybych neposlouchala plačící děti, které volaly rodiče, jež tam oni nechtěli za těmi dětmi vpustit. Že bych nebyla vyčerpaná, kdybych denodenně neviděla, jak porušují práva dětí a jejich rodičů na nepřetržitou přítomnost. Lékařka se na mě obořila, že nikde na světě nefunguje JIRP v režimu, aby tam mohl rodič spát s dítětem. Když jsem jí řekla, že ve Zlíně (to jsem nevěděla, že Zlín má jenom JIP tzn. děti, co potřebují resuscitační péči, se odváží pryč) to je přesně takhle, tak se po mně rozkřikla, že to je sprostá lež, že by existovalo oddělení JIRP, kde jsou děti na ventilátoru a rodiče tam mohou spát s nimi vedle nich.

Lékařka totiž byla značně rozčilená, že jsem si dovolila jí oponovat. Jaksi nepochopila, že já nechci, aby někdo rodičům umožňoval Room-in s dítětem na ventilátoru, ale už kvůli těm dětem aby ty rodiče nikdo nevyhazoval. Je 21. století a rodiče se pořád mají doprošovat, aby byli bráni jako partneři v léčbě a ne jako překážka. Ještě k tomu na pracovišti, kde by aktuální poznatky vědeckého poznání měly být brány jako standard. Když lékařka vztekle odešla, tak jsem se sesypala a brečela, už toho na mě bylo moc. Jakub mi musel slíbit, že kdyby malá musela zpět na JIRP, bude tam s ní tentokrát on. Představa, že tam zase budu docházet a ke všemu dál oddělená od Babu byla šílená a už jsem na JIRP znovu nechtěla. 

Naštěstí to nebylo třeba, neděle už byla klidná a protože pondělní rtg dopadl dobře, tak byla Adinka propuštěna domů. Akorát teda jsem dostala doporučení se vyhýbat kolektivům a vůbec s ní nechodit ven. Následně nás poslali na oční (měla stafylokoka v očích) na kontrolu, do jiné budovy, což obnášelo přejet s kočárkem dětskou kliniku (a cestou potkávat nachlazené lidi), přejet nijak nejištená s dítětem v náručí v převozové sanitce a následně čekat v čekárně na vrcholu chřipkové epidemie mezi lidmi co kašlali, s měsíčním dítětem po zápalu plic. Opravdu logika tohoto postupu mi dodnes uniká. Nicméně odpoledne pro nás přijel Jakub a jeli jsme pro Babu a večer už jsme byli všichni zase spolu doma tak, jak to má být. Vyšlo to akorát tak, že mi končilo šestinedělí. Nicméně fakticky trvalo tři měsíce, jelikož tahle epizoda s nemocnicí mě stála hodně sil. Doma jsem si musela zvyknout, že opravdu Adinka neumře jen proto, že není na monitoru životních funkcí. V noci jsem se budila a klepala se a zdálo se mi o rodičích, co se snaží dostat ke svým dětem, zatímco po nich křičí „zlá sestra”. Slova „Ona na to může i umřít” vystřídala v mojí hlavě „Já vůbec nevím, jestli se nám podaří vás probudit.” a strašila mě ještě dlouho. 

Pomyslnou čáru za tímto zážitkem kromě terapie jsem udělala, když jsem se v půlce května odhodlala jet do Prahy do senátu na veřejné slyšení na téma podpora kojení. Tam jsem se cítila zase „ve své kůži” a moje zkušenosti jsem chtěla předat dál, aby třeba někomu pomohly. To byl taky důvod, proč jsem i mluvila, i když jsem původně přispět do diskuse neplánovala. 

Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. Adinka každopádně od té doby roste ve zdraví a ano, jsem na její případné rýmečky daleko úzkostlivější nežli u Babu, na stranu druhou se mi asi nikdo nemůže divit. Jenom to ve mně posílilo přesvědčení, že je nutný, aby se některé věci v tom našem českém rybníčku změnily a je důležité se o to sám nějakým dílem přičinit.

Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla řešit „epizodu nemocnice” i oficiální cestou, tak ani záměrně neuvádím, kde to bylo. Ani jména personálu.

Nicméně, velké poděkování samozřejmě patří všem, kteří se mi o Adinku starali a zvlášť těm sestrám z JIRP, jejichž lidskost mě držela nad vodou. Rovněž děkuji všem, kteří nám pomáhali po porodu a nejen tehdy. A že jich bylo!

Děkuji všem, že jste dočetli až sem. 

Tohle je třetí díl příběhu mého druhého těhotenství, porodu a šestinedělí. I když to byla jiná cesta, než jsem si vůbec dokázala představit, byla a je moje. A co jsem si z ní odnesla? Přece tohle: Zdraví je to nejdůležitější.

    Ležela jsem na operačním stole a dívala se okolo sebe. Poslední myšlenka, co mi bleskla hlavou, než jsem usnula, byla, že tohle je jen zlý sen, to nemůže být pravda. Že se ráno probudím a budu rodit v termínu s Laďkou. Ale sen to nebyl.

    Byl čtvrtek a já se probudila bez bolestí zad, které mě od úterý trápily. Mohla jsem se zase narovnat a i když jsem cítila, že nejsem úplně fit, bylo to o 100 % lepší. Čekala mě poslední kontrola u mého gynekologa. Byla jsem docela unavená, přeci jen jsem předchozí den moc nespala. Všechno jsem ale přisuzovala bolavým zádům. Sestřička mi naměřila vysoký tlak, říkala jsem jí, že jsem nervózní a navíc jsem v noci moc nespala. Za 5 minut mě přeměřila a hodnoty byly o trochu lepší, i když pořád vysoké. Uklidnila jsem ji, že se budu doma měřit a kdyby byl nějaký problém tak se ozvu, eventuálně bych zajela do nemocnice. Šla jsem k mému gynekologovi a pověděla mu o bolesti zad, potvrdil mi, že se mi vlivem toho může i špatně dýchat, že zablokované lopatky tohle umí. Můj lékař mě tedy oficiálně “předal” do porodnice, popřál hodně sil na poslední týdny a taky na porod, který ale podle něj „zvládnu jako profík”.

    Odpoledne jsem šla na milované cvičení pro těhotné ve vodě. Uteklo to moc rychle a já se těšila na další lekci, která vycházela až na začátek února, týden před termínem. Po cvičení jsem ještě spěchala k fyzioterapeutce, se kterou jsem cvičila od poloviny těhotenství. Tentokrát mi měla cíleně pomoci od bolestí zad. I když už to bylo o 100 % lepší, když projížděla jednotlivé body na těle, cítila jsem, jak se mi bolest řetězí až do kyčlí nebo dokonce až do chodidel. Aby mi fyzioterapeutka trochu ulevila a záda podepřela, nalepila mi na ně a na břicho tejpy. Vypadalo to, že už bude líp, prý můžu ty tejpy pár dní víc cítit, ale nemělo by to bolet. Při nejhorším ty tejpy můžu vždycky sundat.

    V pátek jsem se probudila a hned jsem věděla, že je zle. Bolest byla zpět. Zase jsem se nemohla narovnat a chodila shrbená, snažila jsem se cvičit různé pozice a ulevit si od bolesti. Vzpomínala jsem na protahovací cviky z cvičení s fyzio a se svou PA. Poprosila jsem svojí maminku, aby k nám přijela, protože manžel měl celý víkend noční a já jsem nechtěla zůstat sama. Bolest mě tak moc paralyzovala, že jsem se ani nemohla pořádně postarat o dceru. Domluvili jsme se, že u nás přespí a další den kdyžtak pojedu radši k rodičům. Protože bolest byla velká, rozhodla jsem se sebe co nejlépe utlumit a dceru zabavit tak, aby po mně nic nechtěla. Dala jsem ji svůj mobil, zapnula pohádky a sama jsem si vzala paralen. S bolestí to ale nic neudělalo. Jediná poloha, ve které jsem mohla být, byla klečet opřená o hromadu polštářů, takže jsem měla záda neustále zakulacená.

Čekala jsem na příjezd mamky jako na smilování. Psala jsem kamarádce gynekoložce dotaz, kolik prášků si můžu maximálně vzít. Dvojitá dávka už zabrala a já se konečně mohla narovnat. Myslela jsem si, že mám od bolesti pokoj, ale byl to teprve začátek velmi dlouhého a bolavého víkendu.

    V sobotu jsem fungovala jen díky „oknům”, kdy jsem si mohla vzít prášek a mít na chvíli od bolesti pokoj. Většinu dne jsem klečela na posteli a snažila se relaxovat nebo cvičila na uvolnění. Když už jsem nevěděla co dělat, vlezla jsem do vany, ve které jsem se ponořila až po krk. Nic moc ale nepomáhalo a vana byla vyloženě kontraproduktivní, protože po tom, co jsem vylezla, byla ta bolest snad ještě horší. V neděli mi ke všemu začalo tvrdnout břicho. Byla jsem přesně 3 týdny před termínem, takže miminko už by bylo považováno za hraničně donošené. S těmi poslíčky to bylo ještě daleko horší, protože na ty pomáhalo jen ležet na boku, což jsem zas nezvládala kvůli zádům. Poslíčky vždycky nějak uvolnilo magnezium a masáž břicha pod sprchou. Odpoledne jsem psala svoji PA, aby mi poradila, co s těmi zády. Poradila mi bolavé body masírovat tlakem, případně použít tvrdý balonek. Za 2 hodiny mi volala, aby se zeptala, jak mi je. To už jsem měla několik hodin bolesti do břicha, které nešly ničím rozehnat. Když slyšela, jak dýchám, zeptala se mě jak „daleko” jsem. Když jsem řekla, že konec 37. týdne, tak mi řekla že to může být klidně už porod a že by mě radši viděla. Já jsem do nemocnice jezdit nechtěla. Minule jsem tam strávila 20 hodin, i když jsem jela s kontrakcemi po 3 minutách. Pořád jsem opakovala: „To nemůže být porod, nemůžu rodit s blokovanými zády.” Na to mi PA povídá: „Měla bys ale přijmout tu myšlenku, že nejsi ta, která o tom rozhoduje.” Tak jsem se tedy rozhodla, že pojedeme na kontrolu do porodnice a pokud bych nerodila, tak přijedu zpět. Rozloučila jsem se s Berunkou, která zůstala doma s mou sestrou.

    Vezli mě moje rodiče s tím, že jsme se ještě museli stavit u nás doma a vzít věci. Záměrně neříkám tašku, protože v ten moment jsem ještě neměla zabaleno nic. Jako frajerka jsem si totiž balení naplánovala na 38. týden. Taťka jel ještě koupit vodu a nějaký věci, co chyběly, a my s mamkou jsme šly nahoru do bytu. Samozřejmě jsme ani nenašly všechny věci, které jsem měla na seznamu, ale řídila jsem se pravidlem mého manžela „co nemám, to nepotřebuji”. Můj manžel byl v práci na noční a dohoda zněla tak, že pokud by to byl porod, tak přijede do porodnice on a bude tam se mnou. Každopádně jsem byla nervózní, že tam není.

    Asi kolem půl 9. večer jsme dorazili do Vyškova. V porodnici mě uvítala moje PA, šla jsem se převléct do košile a ona mě pak vyšetřila a natočila monitor. Zatímco u prvního porodu mě vaginální vyšetření vůbec nebolelo, tak tady jsem ho cítila úplně strašně. Vyšetření ukázalo, že se vůbec neotvírám a že to porod pravděpodobně není. Na monitoru, který byl dlouhý, protože jsem nedokázala být v jedné pozici kvůli bolestem, se taky neukazovaly významnější kontrakce, které by mohly vést k porodu. Ultrazvuk taky neukázal nic, co by naznačovalo, že je něco špatně. Miminko bylo úplně v pořádku. Službu měl stejný lékař, co byl i u porodu Berunky. Ten mi navrhl, abych zůstala přes noc, že mi dají něco od bolesti, odpočinu si a ráno by přišel neurolog kvůli těm zádům. Ale ještě tam pro jistotu napsal interní vyšetření kvůli problémům se srážlivostí.

    Já jsem tam zůstávat nechtěla. Slíbila jsem Berunce, že pokud nebudu rodit, tak se vrátím, navíc jsem nechtěla být v nemocnici sama. Přemlouval mě doktor, moje PA i mamka. Prý je volno na nadstandardu, tak tam někdo může zůstat se mnou, navíc si musím odpočinout, protože kdybych měla třeba zítra rodit, budu vyřízená. Nakonec jsem tedy souhlasila. Dohodli jsme se, že mamka zůstane se mnou a ráno by přijel Jakub (manžel). Doktor ještě chtěl, aby se hned vzaly základní odběry, aby vyloučili embolii. Ještě mi změřili tlak, který byl příšerný. Kolem 170/116 mmHg¨(pokud si dobře pamatuji). A nebyl o nic lepší ani po přeměření. Dostala jsem Nabulphine a za chvíli jsem byla jak zfetovaná. Do žíly mi ještě kapalo magnezium. Bylo mi tak zle, že jsem svolila k nejhoršímu z hrozných dryáků. Za chvíli už jsem ležela na pokoji a usínala, mamka mi masírovala záda a bolest pomalu odplouvala někam pryč.

    Najednou bylo všude světlo a doslova přiletěl jiný doktor, že výsledky krve jsou hrozný. Mám příšerné vysoké D-dimery i když jsem na antikolaguační terapii, navíc mám málo krevních destiček. Obávají se, že mám embolii a musím okamžitě na EKG. Poprvé taky padla možnost, že by mě mohli ještě ten večer převézt do Brna na vyšší pracoviště, protože mají obavu, že kdyby šlo o nějakou komplikaci, že by ji nemuseli zvládnout. Já jsem prosila, jestli by mě nemohli odvézt do Olomouce, protože z Prostějova mám přeci jenom blíž Olomouc než Brno. Doktor slíbil, že se zeptá, ale vzhledem k tomu, že by pro mě jela záchranka jihomoravského kraje, tak ti do Olomouce jezdí jen pokud v Brně není místo. EKG nic zvláštního neukázalo, nicméně lékař byl nervózní z toho, že přesně nemůže zjistit co mi je a tak domluvil převoz do Brna. Takže v noci mě sanitka přivezla do fakultní nemocnice v Bohunicích. Mamka zůstala ve Vyškově, kde čekala na odvoz a uklidňovala ji půlka nemocnice, protože se tam z toho, co se stalo, sesypala. Já jsem chtěla volat Jakubovi, aby okamžitě přijel do nemocnice, ale všichni mi to rozmlouvali, že prý přece vůbec nevím, jestli mi vůbec něco je a že třeba ráno půjdeme domů, tak je zbytečný, abych ho odvolávala z práce. Což se pak ukázalo jako naprosto chybný postup. V sanitce se mnou ještě doktor vtipkoval, že mi záda narovnají na brněnské dálnici a bolesti budou pryč. Ach, kdyby jen tušil.

    V Bohunicích to začalo tím, že mě slavnostně připojili na monitor. Mimochodem, tam jsem měla možnost vidět, že to není úplně nejlepší místo na světě pro přirozené porody. Společně se mnou tam totiž přišla paní, která byla viditelně v pokročilé fázi porodu a i když už měla prasklou plodovou vodu, byla druhorodička a měla kontrakce po 3 minutách, tak stejně musela na půl hodiny na monitor. Navíc jejího partnera vyhodili ven za dveře, což znamenalo i odepření jí její hlavní podpory během porodního procesu. Chtěla jsem ji nějak podpořit, ale měla jsem co dělat sama se sebou. Potom jsem se konečně dostala na řadu. Bez komentáře se neobešlo to, že jsem chodila na dvě různá cvičení pro těhotné a že jsem měla svou PA u prvního porodu (kterou přítomná PA přejmenovala na dulu).

    Při vyplňování dokumentace na příjmu zjistili, že z Vyškova neposlali moji těhotenskou průkazku. Tedy i když všechny potřebné údaje byly přepsány ve zprávě, kterou ZZS dovezla, tak jsem musela volat rodičům, aby přijeli a těhotenskou průkazku do Bohunic přivezli. Doktor byl poměrně arogantní a do telefonu mé mamce říkal, že nechápe, proč by měli mít problém ji dovézt. Neustále řešil, že Vyškov je přeci kousek. Ale už mu uniklo, že Prostějov, odkud by jeli, není Vyškov. Každopádně tu průkazku i nějaké další věci pro mě tedy naši ještě v noci do Brna přivezli. Mezitím mě doktor vyšetřil (auu), aby zjistil, že vše, co píšou doktoři z Vyškova, je pravda a k porodu to fakt není. Miminko bylo podle utz úplně v pořádku. Nicméně, dokud nebudou vědět co dál, zůstanu na pokoji intenzivní těhotenské péče. Dali mi léky na tlak, magnezium a na bolest paralen a měla jsem jít zkusit spát.

    Když přijeli naši, tak ještě pořád nikdo pořádně nevěděl, co mi je. Z žádných krevních odběrů totiž ještě nebyly výsledky. Naši teda odjeli domů a asi za půl hodiny přišel doktor, že výsledky z krve nejsou dobré. Také mi sdělil, že ještě čekají na další testy z krve, aby vyloučily HELLP syndrom, i když vše naznačuje, že jej mám. Pak ještě jednou udělají EKG, ale že je možné, že se bude muset těhotenství ukončit. Zeptala jsem se: „No a když myslíte ukončit, tak vzhledem k tomu, že nemám vůbec porodní cesty připravené k porodu, tak se asi bavíme o řezu, že?”

„Přesně tak,” přitakal.

    V ten moment jsem si poprvé připustila, že bych mohla rodit jinak než vaginálně. Do té doby jsem se snažila tu myšlenku vytěsňovat. Přijeli z interny natočit mi EKG. Výsledky ukazovaly, že tam je patrně něco špatně, ale byly velmi nejednoznačné. Celou dobu jsem cítila miminko v břiše a tak mě uklidňovalo alespoň to, že moje druhá holčička je v pořádku. Tohle vidím zpětně jako chybu, že i když jsem nevěděla co se přesně děje, tak že jsem natvrdo neřekla Jakubovi, ať přijede. Bylo domluveno, že přijede hned ráno po práci, ale kdybych mu zavolala po prvních výsledcích, tak by to možná stihl. Jenže v tu dobu nebylo ještě nic jisté.

    Před 6. hodinou ráno přišly finální výsledky. Ty bohužel potvrdily nejhorší prognózy. Rozvinutý HELLP syndrom (v ten moment už jsem měla tak málo krevních destiček, že nešel zjistit jejich počet z krve) plus patologické jaterní testy nasedající na preeklampsii. Těhotenství se tak musí akutně ukončit. S výsledky rovnou přinesli i souhlas s akutní sekcí. Prosila jsem je, aby počkali aspoň na manžela, že nechci, aby miminko bylo po narození samo. Do hodiny by určitě zvládl dojet, jenže nechtěli už vůbec čekat. Podepsala jsem souhlas, sestřička ještě vyplnila formulář se jmény dítěte (chlapec: Jindřich, děvče: Adina Ester). Pak mě začali chystat na operaci a musím tedy říct, že suverénně největší hnus je cévkování. Mezitím jsem telefonovala s mamkou, manželovi se nešlo dovolat. Zrovna totiž předával směnu. Řekla jsem mamce, ať na nás myslí. Pak už jsem se musela rozloučit a jen jsem slyšela, jak brečí.

    Odvezli mě na sál a začali napíchávat kanyly ze všech stran. Jednu jsem měla už z Vyškova a přibyly ještě další dvě a to navíc na několik pokusů. Připadala jsem si jako jehelníček. Anestezioložka mi vysvětlovala, co se bude dít. Podle výsledků probíhá v těle i embolie, takže po operaci nepůjdu na gyn-JIP ale na ARO. Malou mi tam vozit nebudou. To už na mě bylo moc, nejenže tu není nikdo, kdo by se o ni postaral po operaci, ale ještě bude sama beze mě bůhví jak dlouho. Moje srdce dostávalo jednu ránu za druhou. Anestezioložka mi řekla, že neví, jestli se jí podaří mě probudit. Ještě jsem podepsala papír, komu můžou poskytovat informace, chtěla jsem, aby tam případně mohla zavolat i mamka. Ležela jsem na operačním sále a dívala se okolo sebe. Poslední myšlenka, co mi bleskla hlavou, než jsem usnula, byla, že tohle je jen zlý sen, to nemůže být pravda. Že se ráno probudím a budu rodit v termínu s Laďkou. Ale sen to nebyl.

    Probudila jsem se a cítila hroznou bolest břicha, horší ale byla ta bolest v srdci. Měla jsem prázdné břicho i náruč. Slyšela jsem, jak se zdravotníci baví o miminku, prý byla moc šikovná a je úplně v pořádku. Chtěla jsem toho tolik říct, zeptat se na ni, ale jazyk mě neposlouchal. Dostala jsem ze sebe jen: „Miminko?” Anestezioložka mi všechno řekla, jak je krásná a úplně v pořádku a že je na novorozeneckém. Potom následovala cesta ze 4. patra GPK na KARIM (Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny). Jizvu jsem cítila, hlavně když jsem se pohnula. Stačil k tomu opravdu sebemenší pohyb, třeba když jsem nadskočila, když postel přejela přes nerovnost na podlaze. Strašně moc to bolelo. Bylo něco kolem půl 8. ráno. Vím, že operace začala asi kolem čtvrt na 7. Dovezli mě na Oddělení ORIM IV (Oddělení resuscitace a intenzivní medicíny).

Skuhrala jsem, protože jsem nedokázala být statečná a moc to bolelo. Sestřička mi řekla, že musím vydržet, než mi zaberou léky. Za chvíli mi přišla říct, že za mnou přišel manžel. Jakub byl viditelně vyděšený ale rád, že mě vidí. Hladil mě po vlasech a říkal, že všechno bude dobrý. Ukazoval mi fotky naší holčičky. Vážila 2810 g a měřila 47 cm. Já jsem původně jméno Ester nechtěla ani jako druhé, ale před operací jsem ani nevěděla, jestli přežiji a chtěla jsem, jako poslední věc, udělat radost manželovi. Ten si totiž jméno Ester moc přál. Adina Ester, takové jméno jsme ji dali a krásně jí sedlo. Byla moc krásná. Od prvního momentu tak moc podobná Berunce, zároveň ale úplně jiná. Brečela jsem, moc. Strašně jsem ji chtěla mít u sebe a trpěla jsem představou, že je tam sama. Chtěla jsem po Jakubovi, aby šel za ní, byl tam s ní a choval ji. On měl ale strach o mě a chtěl být u mě. Za chvíli mi přišel internista udělat ultrazvuk srdce, aby zjistili, jak se to má s tou embolií. Ten ultrazvuk mám v mlze, ale dopadl dobře, protože mi potom řekli, že embolii nemám. Aspoň že tak. Jakuba ještě poslali na gyndu vyzvednout moje věci. Dala jsem mu telefon a řekla, ať jde i za Adinkou, ať mi ji vyfotí a natočí.

    Mezitím co byl pryč za mnou přišla sestřička a zeptala se mě, jestli bych chtěla vidět miminko. Řekla jsem, že samozřejmě, ale těžko zvládnu cestu na vozíku. Ona ale řekla, že mě za ní zaveze na posteli. Slíbila, že zavolá na novorozenecké a počká, až přijde Jakub a půjdeme tam spolu. Přestala jsem brečet. Potom se vrátil Jakub a já mu řekla, že půjdeme za Adinkou. Už jsem se nemohla dočkat. Přinesl mi moje věci a tak i mobil, takže jsem mohla říct světu, že jsem přežila. Zavolala jsem mamce a dala o sobě vědět kamarádkám, které věděly, co se v noci dělo. A pak jsme šli. Tedy oni šli a já jela na posteli. Šla s námi „moje sestřička” a ještě sanitářka. Jako pojistka, kdyby se můj stav zhoršil. S sebou vybavení pro urgentní pomoc a taky léky, které mi kapaly do žíly. Přišli jsme na novorozenecké, už nás očekávali. Malou přivezli v postýlce, manžel si ji vzal, rozbalil ji, aby by byla jen v oblečení (byla jsem na chodbě, takže vysvléct ji úplně by asi nebylo ok) a pak mi ji položil na prsa.

    Ten pocit se nedá popsat. I když do toho momentu bylo „všechno špatně” co jen mohlo být. Najednou, jako by se zastavil čas. Cítila jsem ten obří nával lásky, byla jsem pohlcená. Před očima mi proběhlo těhotenství od momentu, co jsem zjistila, že jsem zase těhotná až po operaci. Ona hned věděla, kdo jsem, zvedala hlavičku (ano, pokoušela se o to 7 hodin po porodu) a dívala se mi do očí. Byla nádherně vědomá, jako by přesně chápala, co se děje. Každý její pohled říkal „už bude dobře”. Měla jsem ji zastrčenou pod košilí, ležela na prsou. Zkusila jsem ji nabídnout prso a ona se přisála. Na poprvé, úplně přirozeně a na moje „panebože, ona se přisála”. Zareagovala pohledem „a co je jako na tom?”. Sestřička mi ale řekla, že mám moc silný léky a kojit bych neměla, tak jsem ji zas z prsu sundala a nechala, aby si na mě položila hlavičku, jak jen bude chtít. Vtipný moment byl, když se sestra z novorozeneckého podivila, že umím miminko přiložit. Manžel jí ale s klidem odpověděl: „Víte, manželka naposledy kojila včera starší dceru.” Což se následně bleskově rozšířilo po celém oddělení a ohledně kojení už mi nikdo nic neradil. Potom byl už čas se rozloučit, strávili jsme spolu ve třech necelou hodinu. Políbila jsem Adinku na čelo a slíbila jí, že se zase brzy uvidíme. Po návratu zpět na ARO odešel i manžel a já jsem usnula.

    Probudila jsem se asi za 2 hodiny, sestřička mi řekla, že za mnou přišla návštěva, jestli ji chci vidět. Vůbec nevím, jak se o tom tak rychle dozvěděla, každopádně se u mě na boxu zjevila jako víla moje kamarádka, která v Brně vede rodičovské centrum. Její návštěva mě rozptýlila, uklidnila, vyřídila mi vzkazy od všech, kteří na mě myslí. Byla u mě jenom chvíli, ale moc mi to pomohlo. Potom končila směna „mojí“ sestřičce, takže jsme se rozloučily, popřála mi, abych byla brzy s malou a abychom se brzy dostaly domů za starší dcerkou. Sice naše setkání bylo krátké, ale tak intenzivní, že na ni asi nikdy nezapomenu. A ani bych nechtěla. Dlouho do noci jsem si psala s kamarádkami, odváděla jsem myšlenky od toho, že nejsem ani s jedním ze svých dětí. Obě holčičky mi moc chyběly. Hodně mi pomáhal humor a až drsný sarkasmus. Jedna kamarádka mi napsala, jak že se cítím a já ji odepsala: „No aspoň nemám nástřih."
    Ráno mě probudila vizita, doktor říkal, že návštěva za malou mi pomohla víc, než veškerá medikace. Ale bohužel jsem pořád měla nízkou hladinu destiček, takže jsem ještě musela zůstat na ARO. Měla jsem ale přislíbeno, že mě zase odpoledne vezmou za Adinkou. Dopoledne přišla rehabilitační sestra a přišlo to, čeho jsem se moc obávala. Všechny ženy po císaři, které znám, svorně tvrdily, že úplně nejhorší bylo poprvé vstát. Ale všechny taky říkaly, že s každým pohybem to bude lepší a lepší. Vůbec nejhorší bylo se posadit, jizva pálila jako čert a když jsem se pokusila postavit na nohy, tak mě strašně pálila místa, kde jsem měla vývody z drénu, které odváděly krev z rány. Ušla jsem jen pár kroků a musela zpátky do postele, byla jsem strašně vyčerpaná a svalila se zpět do postele s pocitem, že už se nikdy nemůžu hýbat normálně. Za malou mě chtěli vzít na vozíku, ale to nešlo, protože jsem nemohla vydržet být tak dlouho v sedě, takže mě tam naštěstí vzali ještě na posteli.

    Po domluvě s lékařem na ARO jsem měla minimální dávky léků, abych už mohla kojit. Těšila jsem se, až budu Adinku zase držet v náručí. Po obědě, kdy byly brynzové halušky, které jsem doslova zblajzla, jsme opět šli za malou, opět i s manželem. Adinka na začátku plakala, ale u mě se krásně uklidnila a přisála se. Z novorozeneckého přišla paní doktorka, která se zeptala: „Paní už nemá opiáty, že kojí?“ Sestřička jí řekla, že mi snížili dávky na úplné minimum a že lékař řekl, že to je bezpečné. Ona ale trvala na tom, že můžu kojit, až je nebudu mít vůbec. To navíc se začátkem kojení po alespoň 24 hodinách po jejich vysazení. Kromě toho, že mě štvalo, že mi nechtěla povolit kojení, mě rozčiloval přístup, kdy o mě mluvila v třetí osobě přede mnou, místo aby třeba mluvila přímo ke mně. Neochotně jsem Adinku sundala z prsu. Ta začala plakat a já jí slíbila, že už brzy budeme spolu a že pak bude na prsu, jak jen bude chtít. Museli jsme se už rozloučit, bohužel tentokrát Adinka plakala a tak se mi o to hůř odjíždělo.
    Zpátky na oddělení ARO mi Jakub řekl, že dneska pojede domů, aby mohl být s Berunkou, že už se mu stýská a že zítra musí do práce. Říkala jsem si, že se musel zbláznit. Můj manžel moje opora, mě tu nechá a pojede pryč, aby šel do práce? To přece není možné. Nicméně viděno zpětně bylo tohle všechno mimořádně náročné i pro manžela a opravdu, i když jsem se v ten moment na něj zlobila a byla jsem nešťastná, rychle mě to přešlo. Zase jsem byla na dně, zase jsem plakala, zase jsem chtěla, aby se to nikdy nestalo a chtěla mít u sebe obě svoje holčičky. Nemohla jsem spát a tak jsem si o půlnoci vyprosila prášek na spaní a potom konečně usnula.

    Ráno mě čekalo překvapení, destičky konečně začaly růst a mě čekalo „stěhování“ na gyn-por. Za Adinkou. Měla jsem z toho hrozný strach, protože jsem se pořád cítila moc slabá, abych se o ni mohla starat. Doufala jsem, že se co nejdřív uvolní nadstandard, aby mohl být Jakub se mnou a s malou mi pomáhat. Po snídani přišla rehabilitační sestra a opět mě zkusili vertikalizovat, tentokrát jsem došla s oporou až do sprchy. Všichni mě moc chválili a povzbuzovali mě. Co se týká oddělení ARO, konkrétně ORIM IV, myslím si, že jsou pacienti v těch nejlepších rukou. O to větší šok pro mě bylo dostat se na GPK na šestinedělí.
    Přivezli mě okolo půl jedné, hned jsem chtěla, aby mi přivezli malou, ale miminka prý vozí po 4 hodinách a přivezou ji v 1 hodinu. Tohle bylo asi daleko horší než na ARO, tam jsem chápala, že nemůžu být s malou, protože to tam pro ni není bezpečné, ale tady ode mě byla jen pár desítek metrů a já za ní nemohla a byla jsem závislá na tom, kdy někdo jiný uzná za vhodné mi ji dovézt. Navíc pooperační oddělení mělo ohledně návštěv úplně hloupá pravidla. Oproti ARO, kde někteří příbuzní doslova bivakovali, sem návštěvy sestra milostivě pustila na 15 min. Byla se mnou paní po sekci a vůbec jsem nechápala, proč jí nedovolí, aby s ní byl manžel déle. Když mu povídala o bondingu s miminkem ještě na sále, tekly mi slzy jako hrachy.

    Když mi Adinku v 1 přivezli, moc jsem plakala a omlouvala se jí, že jsem s ní tak dlouho nebyla. Sestra z novorozeneckého nechápala, že se umí přisát bez pomoci, tak jsem jí řekla, že to je její základní instinkt a že moc dobře ví, kdo jsem. Nechtěla jsem ji vracet a řekla jsem sestře, že chci, aby se mnou zůstala. Šla na mě „žalovat“ staniční, která mi přišla domlouvat. Čekala bych, že někdo, kdo se běžně potkává s matkami po císařském řezu, bude mít víc empatie. Nicméně tahle sestra vytáhla „argument“ jak se patří: „Běžně vozíme děti na pět až deset minut a vy už ji tu máte skoro třičtvrtě hodiny, to vám nestačí?“ Chtělo se mi řvát, že jsem bez ní byla 2 dny, že tyhle dny byla první dcera jenom se mnou a s manželem a že nechápu, jak tohle můžou takhle ignorovat, ale zmohla jsem se jen na nevěřícný pohled. Žádala jsem o nadstandard, abych mohla být s malou já i někdo se mnou, kdo by mi pomáhal. „Ne, na oddělení můžete, až jakmile nám ukážete, že se o sebe dokážete postarat.“ Tuhle logiku jsem vůbec nechápala, jelikož oni sami by snad měli mít zájem, aby dítě mělo co největší kontakt s matkou a maximálně to podporovat a ne ještě házet klacky pod nohy.
    Malou jsem neochotně vrátila do akvárka (jak jsem si pojmenovala průhledné vozíčky) a zase se mi chtělo brečet. Asi za 5 minut přišla staniční a řekla mi, že mi dají léky na bolest, abych se zkusila sama osprchovat. Postavila jsem se na nohy a šla jsem do sprchy. Opírala jsem se o zeď a sestra mi nesla lahve od drénů. Ještě to komentovala, že bych si to měla držet sama. (Tak pardon, že jsem se potřebovala 60 hodin od momentu, kdy jsem se znova narodila, držet, abych sebou nešvihla). Tahle sestra řekla za dveřmi něco, co mi zní v hlavě dodnes. „Neuvěřitelný, nechají se rozřezat, a ještě si myslí, že jim budeme sloužit.“ Srazilo mě to dolů a v hlavě mi běželo jenom „Já jsem se teda rozhodně rozřezat NENECHALA, já jsem neměla jinou MOŽNOST, pokud jsem chtěla žít.“ Každopádně takové komentáře považuji za mimořádně neprofesionální a nepřípustné, ať už se někdo nechal či nenechal „rozřezat“. Ve sprše jsem málem omdlela, ale zakázala jsem si ukazovat jakoukoliv slabost, protože jsem byla odhodlaná jít na normální oddělení a být s malou. Když jsem vylezla ze sprchy, řekla mi sestra, že „za odměnu“ (doslova), že jsem se zvládla osprchovat, dostanu ten nadstandard. Chtěla jsem, aby mi dali pryč ty drény, protože mě nejvíc pálila místa, kde vedly z těla, ale napřed prý musím dobře chodit. Přišla jsem na pokoj a celá se třásla, přišla sestra a řekla mi, že malou mi dají, až si pro ni zajdu, případně mi ji dovezou na kojení a můžu si ji nechat, pokud budu mít nějakou návštěvu. Připadalo mi to naprosto absurdní, že po mně chtěli další a další „výkony“, když jsem byla sotva 2,5 dní po náročné operaci. A co víc, nebyla jsem v pořádku už v momentě, kdy mě operovali, takže se tělo vzpamatovávalo i z tohoto. Vyčerpávalo mě i vstávat z postele a chodit na záchod. Opravdu jsem to nečekala, jak moc jiné to může být, snažit se ovládat tělo po takovém zážitku. Zoufalá jsem napsala do naší těhotenské skupiny s podobně smýšlejícími ženami a moje kamarádka Klára, se kterou máme obě děti podobně staré, hned sedla na autobus a za půl hodiny byla u mě.     Chtěla jít pro malou, aby mi ji přivezla, ale naštěstí ji akorát přivezli na kojení.

A už jsem ji nikam nedala, už byla jen se mnou, vzala jsem si ji do postele a mazlila se s ní a mazlila. Čichala jsem její hlavičku a hladila ji. Byla to totální euforie. Klára byla paf, jak malinká Adinka byla. Přišla sestra z dětského, abych si Adinku převzala i „papírově“, dostala jsem instrukce, jak vyplnit „statistiku o novorozenci“, kam se má zapisovat, jestli čůrá, jestli byla stolice, jak pije a kolik. A další dokumenty. Když odešla, mohly jsme se s Klárou potrhat smíchy, že už 1 dítě máme (já už teda 2), ale tohle ani jedna nechápeme. Hned jsem věděla, že vážení po každém kojení je pasé, protože váha byla na chodbě a já fakt nebyla ve stavu, abych mohla s malou neustále běhat na chodbu. Naštěstí tohle nikdo nekomentoval a lékařka mě pouze upozornila, že kdybych chtěla jen pro kontrolu vědět, kolik malá vypije, tak ji můžu zvážit.

    Potom přijeli moji rodiče se ségrou (starší dcera byla u manželových rodičů). Naši mi dovezli věci, takže jsem konečně měla svůj ručník a toaletní potřeby. Klára už se s námi rozloučila a šla domů. Přišla večerní vizita a rozhodli, že mě zbaví drénů. Na to jsem čekala jak na smilovaní, jelikož mě opravdu moc pálily při chození a sezení. Vytahování ale není žádná slast, první drén byl celkem dlouhý a hluboko a bylo to, jako by mi z břicha tahali hada. U druhého jsem se ani nenadála a byl venku. Každopádně úleva po vytažení byla velká. Měla jsem 3x denně jizvu sprchovat a desinfikovat, což se dělalo na sesterně, takže jsem měla „zaručený pohyb”. A samozřejmě mi kladli na srdce, abych se hýbala co nejvíc to půjde.

    Rodiče odjeli a já zůstala s Adinkou sama. Sála jako drak a pak už se strašně moc rozčilovala. Rozhodla jsem se nechat jí dát přes veškeré přesvědčení o tom, že to není správné, dokrm. V Brně naštěstí dokrmují mateřským mlékem přes stříkačku. Bylo to docela vtipné, protože jsem si musela podepsat změnu ve vlastním porodním přání, aby mi ten dokrm pro malou dali. Nechala jsem si koupit cévku a dávala jsem malé dávku cévkou po prsu, během kojení. Stačilo pár ml a Adinka usnula. Chtěla jsem ji položit do postýlky, ale ona mi to nedovolila. Jako by mi říkala: „Byla jsem bez tebe dost dlouho a už tě chci tady.” Spaly jsme spolu, hladila jsem ji po hlavičce a šeptala jí, jak je krásná. Měla jsem strach, že mi spadne, ale naštěstí tam večer tam byla moc hodná sestřička, co mi zvedla zábranu na posteli (chodili mi v noci přeměřovat tlak). Akorát ráno jsem nevěděla, jak ji sundat a soukat se po císaři z postele přes zábranu byl docela zážitek.

    Byl čtvrtek, třetí den po operaci, a bylo domluveno, že Jakub dorazí hned ráno, aby mi mohl pomáhat. Dorazil, když končila vizita, natěšený a pln optimismu. Omlouval se mi, že odjel a že už ví, že měl zůstat a jak se na nás na obě těšil. Už jsem to neřešila, protože jsme byli všichni tři spolu a mohli jsme si užívat ten vzácný čas s novorozeným miminkem. Těšili jsme se ale i domů, až budeme i s Babu. Ve čtvrtek přišla paní z matriky ohledně rodného listu, potom také znova rehabilitační sestra a tentokrát mi řekla, jaké cviky bych měla dělat k posílení pánevního dna a aby se rychleji stáhla diastáza. Tohle musím vyzdvihnout, protože se mnou strávila minimálně půl hodiny a taky mi řekla, že kdybych měla dotazy, že klidně přijde znova. Zdálo se mi, že Jakub je ohledně Adinky nějaký nervózní. Přiznal, že pořád naplno nevnímá, že už je tu s námi. Přiměla jsem ho tedy, aby si ji navázal do šátku. Šel se s ní projít i na chodbu a způsobil tím celkem pozdvižení. Nejenže měl novorozence v šátku, ale proboha! To dítě nemělo čepičku a ponožky. Večer mi Kuba donesl pho, pořádný vývar, abych nabrala síly a tělo mohlo začít produkovat mateřské mléko. Už to bylo více než 3 dny od porodu a pořád nic. Adince jsme tedy v průběhu dne dávali ještě i dokrm, ale už jen cévkou po prsu. Jakub na noc odešel a my zůstaly s Adinkou opět samy. Už jsem ani nezkoušela dávat ji do postýlky, prostě spala u mě, tak jak nám oběma vyhovovalo.
    Bylo neuvěřitelné, kolik lidí se mě snažilo přesvědčit, že našemu miminku bude nejlépe zakuklenému v postýlce, jako by ji snad bylo u mě v náruči špatně. Navíc tedy na to, že je FN Brno Baby friendly hospital, tak podpora kontaktu tu moc nefunguje. První věc, spaní s dítětem v posteli je tabu, ale asi jim bylo jasný, že mi to nemají jak zakázat, takže to komentovalo jen pár lidí. Ale třeba když přišla paní z matriky, tak jako první komentovala, že manžel má malou v rukách a ať ji dá do postýlky, kde bude spokojená v peřince. To samé, když byl s malou na kontrole kyčlí, tak sestřička řešila, že ji drží v náručí na chodbě a proč není v postýlce. Já naprosto chápu nemocniční pravidla a poučení ohledně bezpečnosti, ale ten jejich údiv, že chceme mít kontakt s našim pár dní starým dítětem, byl fascinující. Stěny byly tenké a tak jsem přes zeď slyšela, co radili paní na vedlejším pokoji. Její miminko ječelo celou noc, ale když ho měla v náručí, tak bylo v klidu. Ona se ho ale pořád snažila dávat do postýlky a upnula se na to, že ho patrně bolí bříško, protože jí to tak přece zdůvodnili v nemocnici. K něčemu, co se týká kojení, se ještě dostanu.
    V pátek se bohužel ukázal jiný problém. Adince stoupla žloutenka a lékařce se nezdála hodnota z Minolty(měřící přístroj na měření hladiny bilirubinu podle zabarvení kůže), proto jí brali krev. To je další věc, kterou nechápu. Zrovna odběr krve je něco, co by v pohodě mohli udělat během kojení. Místo toho položí mimino na pult, píchnou ho a pak řeší, aby se nehýbalo a nebrečelo, tak mu dávají glukózu. Tohle (během kojení) by bývalo bylo jednodušší i pro ně. Každopádně odběr krve ukázal jiné hodnoty nežli Minolta a bohužel o dost vyšší. Ráno jsem odmítla fototerapii a řekla jsem, že dokud se Adinka budí na kojení, nehodlám žloutenku řešit, protože vím, že teď potřebuje hlavně kontakt a kojení. Což je něco, na čem si trvám, ale bohužel během dne jsem si i sama všimla, jak strašně moc spavá a vysílená Adinka byla. I během doby, kdy se měla kojit. To usnula, aniž by se napila. Po obědě přišla lékařka znovu s tím, že podle měření z Minolty hodnota roste, takže patrně roste i hladina bilirubinu v krvi. Byla moc milá a přívětivá a dlouho jsme diskutovaly. Říkala jsem jí o svých zkušenostech se žloutenkou první dcery, o naší rodinné zátěži a taky o názoru našeho pediatra na žloutenku. Nakonec jsme se dohodly, že Adinka půjde od odpoledne přes celou noc na fototerapii a že ráno půjdeme domů, ale že by nerada, abychom se musely případně vracet. Jakub s tím nesouhlasil, chtěl, abychom podepsali revers, ale já jsem byla nervózní, že ještě nemám rozjetou laktaci a se spavou spící Růženkou si nebudu doma vědět rady. Ve 4 hodiny odpoledne jsme ji tedy zavezli na JIP pod světlo. Potom jsem se vrátila na pokoj a brečela jsem a brečela. Jakub se mě snažil uklidnit, ale já jsem byla k nezastavení, protože jsem zase neměla ani jednu z nich u sebe a už se mi moc stýskalo.

     Čekala mě dlouhá noc plná slz a marných pokusů o usnutí. Fototerapie ale viditelně pomáhala, protože už při prvním kojení byla Adinka viditelně dravější a chtěla pít. Jenže JIP má svoje pravidla a musela jsem Adinku převažovat a zjistila jsem, že pije málo, respektive nevypila tolik, kolik by si představovali v nemocnici. Sestra mi tedy přikázala ji dokrmit. Když jsem řekla, že jí dám ještě napít od sebe, tak mi bylo řečeno, že to je zbytečné a na JIP se dokrmovalo přes stříkačku. Což mi přišlo úplně na hlavu, protože by mi daleko logičtější i s ohledem na BFH certifikát přišlo dokrmovat cévkou po prsu u kojení. V noci jsem taky byla svědkem toho, jak některé dětské sestry „radí“ ohledně kojení. Paní měla strach, že se laktace rozjíždí pomalu a sestra jí řekla: „Já být vámi, hlavně bych si domů koupila 1 balení nějakýho toho umělýho mlíka a 1 kojeneckou vodu, chápete, pro jistotu!“ No, tak tahle edukace kojení mě dostala a podobně jako v případě brečícího miminka přes zeď jsem chtěla křičet a vrazit matkám do ruky šátek a říct „kojit, kojit, kojit“. Ale měla jsem co dělat sama se sebou. Šla jsem se osprchovat, protože jsem byla celá mokrá. Myslela jsem si, že jsem se tak zpotila, ale k mé radosti jsem zjistila, že mi konečně teče mléko. A opravdu i Adinka vytáhla z prsa větší a větší dávky a já byla v klidu, protože jsem věděla, že s mlíkem už zvládneme cokoliv. Nad ránem jsem sestře řekla, že už si ji chci vzít k sobě. Sestra mi ale řekla, že mi ji dají až po vizitě, pokud jí klesnou hodnoty. Ale že pokud ji doktorka nepustí, tak tam zůstane. Tak jsem jí řekla, že mi lékařka slíbila, že tam bude jen jednu noc a že ráno půjdeme domů. Na to ta sestra řekla „No to ještě uvidíme“. S takovým tím výrazem „no na to zapomeň“. Ráno ji vzali odběry a tak jsem se v duchu modlila. Volala jsem Jakubovi a sesypala se z toho, že nás dneska ještě nepustí a že už další dny nezvládnu, že už se mi strašně moc stýská a chci domů.

    Po snídani mi přinesli propouštěcí papíry pro mě a já už jen čekala na výsledky Adinky. Přišla sestra, že už si ji můžu vzít k sobě, že půjdeme domů, protože bilirubin klesl. Byla jsem štěstím bez sebe. Vzala jsem si Adinku k sobě, mazlila ji a říkala jí, že už ji nikomu nedám. Přijel Jakub, sbalili jsme věci, přinesli nám propouštěcí zprávu pro Adinku, popřáli nám ať se máme hezky a šťastnou cestu. Navázala jsem Adinku do šátku, vůbec poprvé, a šla směrem k autu. Ještě jsem se zastavila na sesterně a za vše poděkovala. Hlavně za život. Pak jsem za sebou konečně mohla zavřít nemocniční dveře a těšit se domů. Přijeli jsme zároveň s mými rodiči, kteří přivezli Berunku. Zdála se mi tak velká, jako by vyrostla za těch pár dní aspoň metr. Přišli jsme nahoru a zůstali doma sami. Adinka chtěla nakojit, tak jsem ji dala k prsu a v tom začala Berunka plakat, tak jsem jí řekla, ať přijde taky. V momentě, kdy se přisály obě, jsem cítila naprostou euforii a úlevu a štěstí. Brečela jsem a tentokrát ne steskem, ale štěstím. Byli jsme konečně všichni spolu a mohli si konečně užívat život ve čtyřech. Myslela jsem si, že všechno zlé, už je za námi, bohužel jsem netušila jak těžké bude tohle druhé šestinedělí. Ale o tom zase příště.

    Poděkování patří spoustě lidí, hlavně pak těm, bez nichž bych dnes nemohla tyto řádky psát.

    Děkuji svojí PA Laďce, která mě přiměla přijet do porodnice, což byl rozhodující moment k tomu, abych dostala včas potřebnou péči. Děkuji MUDr. Krhovskému a Vašíčkovi z Vyškovské porodnice, kteří navzdory zprvu nejasným symptomům nic nepodcenili a rozhodli se mě poslat na vyšší pracoviště. Děkuji týmu As. MUDr. Rejdové a MUDr. Tvarožkovi z GPK FN Brno Bohunice, kteří mě operovali a doslova odtáhli hrobníkovi z lopaty. Poděkování patří týmu ORIM VI Kliniky Anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny, kteří se o mě starali po operaci, jmenovitě pak sestřičkám Martině, Báře, Kristíně a Janě, které se o mě staraly jako o vlastní. Rovněž nesmím zapomenout na novorozenecké oddělení, kteří přesto, že šlo o akutní situaci (a ani jsem nevěděla, že se k nim dostalo), dodržovali moje porodní přání ohledně péče o miminko.

Poděkování dále patří kamarádce Kláře, která i v pokročilém stádiu těhotenství přijela, aby mi mohla pomoci, když jsem to potřebovala a byla mi oporou. Jitce, která mě přijela dvakrát navštívit do nemocnice a rozzářit mi svým úsměvem a energií den. Dalším úžasným ženám, které mi poskytovaly podporu alespoň virtuálně, hlavně pak paloučku, na kterém jsem našla bezpečné útočiště.

    Nesmím samozřejmě zapomenout na naši rodinu, která se nám starala o Berunku a samozřejmě děkuji manželovi, že mi byl, i přes počáteční rozpaky, velkou oporou. Děkuji, lepšího manžela a tátu pro holky jsem si přát nemohla.

Vzhledem k tomu, že můj druhý porod byl zcela jiný a jinak, než jsem si vůbec dovedla představit a připustit, jsem se rozhodla se o něm trochu rozepsat. Příběh má tři části. Důležitá je i část těhotenství a pro mě velmi důležité téma strachu z porodu, který mě v podstatě provázel od počátku…

Zavřela jsem dveře od záchodu a v ruce držela test, kde už se viditelně vybarvila i 2. čárka. Vítězoslavně jsem ho šla ukázat manželovi, který byl ohledně mých domněnek, že jsem těhotná, skeptický. Spal po noční, ale tohle jsem mu musela říct hned. Ihned byl vzhůru, upřímně se zaradoval, řekl dceři, že bude velká ségra a spal dál. Tušila jsem to už dýl, vlastně jsem i přesně věděla, kdy jsme druhé miminko počali. Zcela plánovaně hned na poprvé, co jsme si řekli „tak už“.

První rok Bereničina života jsem si druhé dítě vůbec neuměla představit. A to jsem vždycky říkala, že první 2 děti z plánovaných 4 budeme mít cca 2 roky od sebe. No a pak, když měla naše princezna rok pryč, se mi vrátil cyklus a začali jsme řešit co dál. Dohodli jsme se, že jakmile bude mít Beru rok a půl, „začneme“. Měla jsem strach, Beru byla pořád kojená, ale zároveň jsem cítila, že už je ten správný čas. No a povedlo se, rok a půl měla Beru v půlce května a na začátku června už jsem měla první viditelně pozitivní test. 

Byla jsem šťastná, trochu vyděšená, ale šťastná. Stejně jako u Beru mi při pohledu na test blesklo hlavou, že miminko bude v pořádku. Seděli jsme s Jakubem na náměstí a Beru kolem nás pobíhala. „Za rok už tu budeme čtyři.“ Podíval se na mě Jakub zasněně. Bylo krásné na něm vidět, že se taky těší.

Ještě než jsem byla na první kontrole u svého gynekologa, šla jsem si na hematologii pro injekce na ředění krve. V prvním těhotenství mi je nasadili později a začátek těhotenství mi zkomplikovala trombóza. Tomu jsem se teď chtěla pokud možno vyhnout. Ten samý den jsem i napsala svojí PA, že bych si přála, aby byla opět u mého porodu. K mému nadšení, souhlasila.

První trimestr obvykle bývá ve znamení nevolností, ale patřím k těm šťastným, co na ně netrpí, ale aby mi to nebylo líto, tak mě tentokrát začala velmi brzy pálit žáha. Kromě toho jsem hned na začátku měla problém se svěděním celého těla a v noci jsem se tak škrábala na krku, že jsem tam měla šrámy. Naštěstí však šlo jen o krátkodobý problém, který mě dále nijak netrápil. Byla jsem ale celkem unavená, což se mi moc nehodilo, protože měla v červenci přiletět Dilek. Kamarádka, se kterou jsme se neviděly 2,5 roku a po které nese Berenika druhé jméno. Byly to krásné tři týdny, moc jsme si to užily. Dilek se mnou byla i na ultrazvuku a pak mi řekla, že si nemyslí, že čekáme chlapečka, ale druhou holčičku. Berunku si totálně zamilovala a ona ji také. Procestovaly jsme co se dalo a akorát si potvrdily, že i když se vidíme jen jednou za čas, o to vzácnější a krásnější to je.

Na konci prvního trimestru jsme byli na prvním screeningu, tam jsme se dozvěděli, že pravděpodobně čekáme druhou holčičku. Byla jsem moc šťastná, manžela se doktor ptal, jestli je zklamaný, ale řekl, že vůbec, že správný král má tři dcery. V létě jsem měla možnost být součástí krásných předporodních rituálů a úplně mě to naladilo na pozitivní vlnu, zpívaly jsme, kreslily hennou na bříška a já se moc těšila, až budu mít sama takový rituál. Zkoušela jsem intuitivní kresbu a neustále mě to táhlo k mořské, vodní tématice a cítila jsem, že bych chtěla, aby se druhé miminko narodilo do vody. Léto pomalu přecházelo v podzim a já se těšila na první schůzku s mojí PA.

Když se těhotenství přehouplo do druhé poloviny, vydali jsme se po více než 2 letech opět do Brna za PA, řekla jsem jí svoje představy a přání, ale také obavy. Začala jsem i chodit na cvičení pro těhotné s fyzioterapeutkou a později přidala cvičení ve vodě. (To můžu všem všemi 10 doporučit. Kdo máte možnost chodit na cvičení pro těhotné ve vodě do Olomoucké FN, neváhejte! Paní Vrbová je opravdu super a cvičení je parádní relaxace.) Poslouchala jsem afirmace z hypnoporodu, opět jsem se cítila krásná a sexy, manžel mi to taky neustále říkal, těhotenství probíhalo klidně, všechny výsledky jsem měla ukázkové. Dokonce mi mohli snížit dávku injekcí, z čehož jsem byla nadšená. U první dcery jsem v těhotenství dodělávala školu a byla jsem dost ve stresu, teď jsem z tohoto pohledu byla v klidu a těšila jsem se, jak tentokrát bude „vše správně“, jak porodím a zamiluju se do dítěte okamžitě, jak budu mít v pohodě šestinedělí apod. Na předporodní kurz jsme se tentokrát rozhodli nejít. (V prvním těhotenství jsme byli na kurzu hypnoporodu a nebýt především finančního omezení, klidně bych šla na kurz znovu.) I tak jsem si chtěla přeci jen něco „dopřát“, tak jsem se přihlásila na předporodní rituál k jedné úžasné porodní asistentce.

S PA jsme se domluvily, že k ní opět budu chodit každý měsíc do poradny, líbilo se mi, když mi řekla, že se snaží ženy na porod připravit a tím eliminovat případné problémy typu bolesti zad, že pracuje s fyzioterapií a případně doporučuje cvičení s rebozo a podobně. Chtěla vědět vše, co mě trápí, fyzicky i psychicky. Svěřila jsem se jí se strachem z porodu. Před prvním porodem, jsem se nejvíce ze všeho bála nástřihu hráze, nebyl to strach co by mě ovládal a dokázala jsem přijmout, že to může být úplně jinak, navíc jsem věřila, že to zvládnu i bez tohoto zásahu.

Tentokrát to pro mě bylo opravdu intenzivní téma, co mě provázelo od počátku těhotenství. Na konci prvního trimestru se mi zdál poprvé takový sen. Sen, ve kterém manžel odjížděl z porodnice s miminkem, ale beze mě. Probudila jsem se a musela o tom dlouho přemýšlet. Abyste tomu rozuměli, moje máma měla druhý porod akutním císařem a první porody jsme měly docela podobné (dlouhé a intenzivní) a já měla strach, že „půjdu v jejich stopách“ i v tomto a ten sen mi ten strach zase připomněl. V případě mojí mámy byla nutná sekce kvůli bratrovi, který byl už byl na pokraji smrti z důvodu výhřezu pupečníku, já ale měla strach hlavně o sebe. Když se kolem mě objevil nějaký případ sekce, vždycky mi hlavou blesklo, že můžu být ohrožena na životě já. Těch snů bylo v těhotenství několik, vždy prostě takové, že jsem sledovala svůj život jako film, ve kterém jsem už nehrála. Myslím, že ten strach zhoršovalo i to, že už jsem měla jedno dítě doma a musela jsem přemýšlet co bude s Beru, když tu nebudu. Co bude dělat Jakub? Takové myšlenky mě napadaly často, s PA jsme to racionálně probraly, ona mě ujistila, že kdybych měla ty problémy co maminka, tak by se to řešilo včas, medicína je přece jinde než v 90. letech, v případě problémů jsou zachyceny v drtivé většině případů dříve a jsou úspěšně řešeny. Z tohoto pohledu jsem byla klidnější. Pořád ve mně ale hlodal červíček pochybnosti. Přitom jsem měla jeden porod za sebou a věděla jsem, že moje tělo je schopno porodit, že už jsem to jednou zvládla a není důvod abych to nezvládla i tentokrát, není důvod proč by to mělo být jinak.

Vánoce jsme strávili v rodinném kruhu, já chtěla ještě před vánoci nachystat výbavu a roztřídit věci, ale absolutně jsem to nestíhala. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla upéct cukroví a posléze i vánočku (i když jsem ji pekla do 4 do rána). Na silvestra jsme byli u kamarádů, co očekávali narození miminka začátkem roku. S Klárou jsme byly už podruhé současně těhotné, jen jsme se během prvního těhotenství nebavily a nevídaly tolik, jako nyní. A to i s manželi a dětmi. Klára chtěla původně také jet na předporodní rituál, ale vzhledem k termínu porodu se bála, že už by to nestihla. Takže jsem jela s kamarádkou Aničkou.

Moc jsem se těšila, měla jsem konečně poznat PA, která rituál vede a kterou jsem dosud znala jen „virtuálně“, navíc jsem byla zvědavá na ostatní ženy. Měla jsem možnost promluvit o svých očekáváních i o strachu a velice mi to pomohlo. Doslova jsem ho rozpustila a zbavila se ho. Z rituálu jsem odcházela naprosto uvolněná, rozhodnutá, že můj porod bude krásný a ke strachu není důvod.

Následující den jsme šli vyplnit dokumentaci k porodu do Vyškova. V prvním těhotenství to byl zážitek, který korunovala konfrontace s nerespektující novorozeneckou sestrou. Tentokrát vše bylo překvapivě klidné a v pohodě, byla jsem přesvědčena, že vesmír vyslyšel moje přání a nestaví mi do cesty žádné překážky. Jediné, co mě trápilo, byly bolesti zad. Cesta z Havířova předešlý den byla dlouhá a navíc jsme stály dlouho v koloně, kvůli čemu patrně došlo k blokaci zad v místě mezi lopatkami. Bolest to byla velmi nepříjemná, nicméně mě zachránila kamarádka Anička, která přišla a záda mi namasírovala. Navíc jsem měla na čtvrtek domluvenou návštěvu fyzioterapeutky a tak jsem byla v pohodě, protože jsem věděla, že mi pomůže. Do porodu přece zbývaly ještě 3 týdny a kousek a ty zablokovaný záda by byly dost blbý „doplněk“ ke kontrakcím. Netušila jsem, že všechno bude jinak a miminko tu s námi bude o dost dřív. Pokračování příště...

Je to rok a třičtvrtě od toho co se Beru narodila a já se konečně dostávám k něčemu co jsem chtěla vydat už dávno (a mám napsané už dávno) a to, jak jsem prožívala šestinedělí.

Beru se narodila v neděli ráno, i když byl listopad byl překrásný slunečný den. Chtěli jsme původně odejít ihned po porodu, ale nebylo to skrz můj stav možné. Rozhodli jsme se tedy setrvat na oddělení šestinedělí min. do následujícího rána.

I přesto, že jsme na vyškovském šestinedělí byli sotva 24 hodin, přesto jsem si vyslechla jak nemožný mám prsa a jak “z tohoto” bez kloboučků kojit nebudu, taky to, že kojim neefektivně a mám slabý mlíko protože jinak by dítě vydrželo 3 hodiny bez prsa. Byla tam jedna dětská sestra, kterou jsem si pamatovala odsud z MK z diskuse, ta byla mezi tou skvadrou, jako učiněný anděl. Moc mě uklidnila a pomohla mi. Každopádně až na klasickou edukaci ohledne smrti mé i dítěte, nebyl ráno s předčasným odchodem problém. Dokonce si myslím, že (to byla patrně poslední kapka) když tam manžel přišel na novorozenecké vrátit postýlku s malou navázanou v šátku, že byli rádi, že se nás zbaví. :D

Cca po 48h od momentu kdy jsme “odjeli rodit”, jsme byli zase doma. Zalehli jsme všichni tři do naší postele a dívali se na sebe, vůbec se mi nechtělo řešit co jídlo a co domacnost, byla jsem pořád dost unavená. Sama jsem si došla akorát na záchod a když jsem chtěla do sprchy potřebovala jsem aby mě někdo chytal, jelikož se mi neustále motala hlava. První den jsme téměř celý s Beru prospaly zatímco se o nás špičkově staral Jakub. Druhý den, přijela na kontrolu moje PA, mlíko furt nikde, řvala jsem že moje dítě nemá co jist, Laďka mi jasně ukázala, že mlíko mám, ale malá viditelně zase zhubla a na jejím malinkatém tělíčku byl každý gram dolů hodně vidět. Laďka se ptala co pediatr a my si uvědomili, že jsme mu zapomněli zavolat. Kojení dost bolelo, navíc skoro nic neteklo Beru se budila cca co 4h, (zpravidla se vzbudila o půlnoci a pak ve 4 ráno) pokud nemohla usnout, navázal si ji Jakub do šátku a chodil s ní po bytě. Já jsem ležela a cítila se nemožná, pořád jsem nedokázala ani dýl stát, nemohla jsem ji ani přebalit, ale Kubovi to nevadilo, nosil mi do postele jídlo a staral se i o malou zatímco jsem spala a spala.

Třetí den (středa) byl zlomový. Jednak mi začalo téct mléko a moje přísavka se nacucla a byla schopná být přicuclá i několik hodin. Odpoledne byla domluvena návštěva pediatra u nás doma, ale nedošlo na ni, dopoledne jsem si totiž všimla, že Babu viditelně zežloutla a že už má i úplně žluté i oči a pusu. Jakub zavolal pediatrovi a ten nám řekl ať okamžitě přijedeme. Kojení pořád bolelo, bradavky dostávaly na frak a já byla zoufalá protože když se dostaly ven z její pusy byly jak stará žvýkačka. U pediatra nám bylo řečeno, že žloutenka je nejmenší problém, je u kojenych dětí normální a fyziologická, ale vůbec se mu nelíbil stav pupíku. Měla tam viditelnou infekci a bylo potřeba to řešit. No a zase zhubla, z téměř 3kg na 2630g. Když jsem ji tam viděla svlečenou na tom velkém stole, totálně mě to vyděsilo. Vypadala jako kuře na kari, kostřička potažená kůží a úplně žlutá. Pediatr nám jasně řekl, že musíme hlídat váhu a kdyby dál klesala, nebo se šířila infekce, tak bychom museli do nemocnice.

(Jsem mu dnes moc vděčná, za to jak nám věřil, protože vím, že jiný lékař by na nás možná i zavolal OSPOD.)

Není asi divu, že jsem se psychicky složila, měla jsem pocit, že jsem svoje miminko katastrofálně ohrozila tím, že jsem neuhlídala pupík a tím, že mi začalo mléko téct až příliš pozdě. Brečela jsem a brečela, do toho mě ještě bolela prsa a kojení bylo jako noční můra. Do toho všeho mi napsala kamarádka jestli má přijet, že pokud chci, malou nakojí aby se moje prsa mohla hojit.

Vím, že tohle je kontroverzní téma, ale já jsem ji moc vděčná, že to udělala. Že přijela a vyslechla mě, že mi řekla, že to bude dobrý a že mě podpořila i tím kojením. Můj manžel se ukázal jako muž s velkým M, když jsme přišli domů, tak jsem zase brečela a nakonec jsem usnula s dcerou v náruči. Když jsem se probudila, vedle postele ležel obrovský puget růží, znovu mi poděkoval za krásnou dceru co jsem mu porodila a zopakoval mi, jak moc mi věří, že vše zvládnu.

Byl čtvrtek 17.listopadu. Vůbec jsem nevnímala co za datum je, všimla jsem si toho až když mi manžel řekl, že jsou zavřené obchody ve městě, kvůli svátku a když jsem volala s PA a ta mi řekla, že by skrz svátek přijela na kontrolu až večer. Když přijela, byla to totální psychická vzpruha a pomoc, byt jakoby zalilo slunce i když už byla tma. Uklidnila mě, vyslechla, poradila, pohladila, udělala male odběr z patičky a půjčila nám váhu abychom mohli sledovat, jestli dál nehubne. 

Naštěstí, malá velice rychle začala přibírat a i pupík se zdárně hojil. Na další kontrole pediatr nešetřil pochvalami.

Zdánlivě vše bylo krásné a úžasné, ale to co se odehrávalo v moji hlavě bylo peklo. Za den jsem asi tak 100x brečela. Střídavě jsem chtěla klid a svou bezdětno svobodu a střídavě plakala s moji holčičkou na prsou, že ji miluju, ale je to pro mě těžké. Nenáviděla jsem se za myšlenky co mám a neustále si je vyčítala. Kojení moc bolelo, před každým “cyklem”, jsem brečela i několik minut než jsem se odhodlala dát dceři prso. Nejhorší byly noci, to na mě došel splín a nevěděla jsem co se sebou. Téměř 14 dní po porodu manželovi skončilo volno a musel se vrátit do práce. Nás si vzala naštěstí pod křídla máma a byly jsme s dcerou u mých rodičů. Asi úplně nejhorší moment přišel v okamžiku, kdy měl manžel noční a já zůstala doma sama s dcerou. Měla jsem strach a volala jsem mu vyděšená, že to nezvládám. Zpětně když se dívám na ty situace, kdyby mi tohle popisoval někdo jiný, určitě bych mu doporučila pomoct psychologa.  Šestinedělí opravdu bylo jednou z nejhorších kapitol mého života. A jak jsem ho přežila? 

1. Podpora, ano myslím že i z řádků výše je jasné, že jsem kolem sebe měla neuvěřitelnou podporu. Od mého manžela, přes moji úžasnou PA a maminku, až po kamarádky co mě vyslechly a poradily mi. Nesmím ani zapomenout na našeho pediatra. I přesto, že stav naší holčičky byl (jak sám zpětně přiznal) na okamžitou hospitalizaci, velmi nás podpořil. Beru první 2 měsíce přibírala velmi pomalu (až po měsíci se dostala zpět na porodní váhu) a on mě jen podporoval v tom co dělám a že to dělám dobře. Důvěra k lékaři je základ a musím říct, že on ji od nás určitě má a zaslouží si ji.
2. Kontakt s dítětem- ten skutečně léčí a potřebují ho obě strany.
3. Soustředit se na ty důležité věci- v 6n opravdu není a nemá být prioritou byt jako klícka. 
4. Filmy a seriály- pomáhaly mi odreagovat se u bolestiveho kojení.
5. Kojení- ano psala jsem tu o kojení opakovaně jako o bolestivé záležitosti, ale vědomí, že pro svoje miminko dělám to nejlepší, mi opravdu zachránilo rozum. Sama jsem mohla vidět, že to byl pro Beru doslova elixír života a tak rychle, se vyhrabala z toho neutěšeného stavu ve kterém byla. Bradavky skutečně za několik týdnu přestaly tolik bolet a dnes, kdy je to rok a třičtvrtě od porodu, jsem tak moc šťastná, že jsme ty nelehké začátky zvládly.

Tento článek jsem napsala hlavně pro budoucí matky, i pro ty, co tímto období právě prochází a mají třeba podobné pocity. Na porod je spoustu kurzů a možností příprav, o šestinedělí se ale moc nemluví, přitom jde o důležité období a leckoho může zaskočit co se bude dít.

Na závěr chci poděkovat těm co mě drželi nad vodou, hlavně pak můj manžel, moje skála Jakub, moje PA Laďka, moje maminka a sestra Šárka, laktační poradkyně a kamarádky Hanička a Terezka, kamarádka Katka, která moji Beru nakojila a já mohla zatím hojit ragády, pediatr naší dcery. Všichni kdo přijeli a pomáhali. Bez vás a vaší podpory bych se asi houpala na kandelábru.

Čeká mě druhé šestinedělí a věřím, že to bude úplně jiné a vám všem přeju abyste toto období strávily obklopeny láskou a podporou, kterou žena tolik potřebuje. 

"To change the world, we must first change the way the babies are being born."

Michel Odent

Cesta k mému těhotenství a porodu začala v mých 17 letech, kdy jsem viděla během  jediného týdne dvě zcela odlišná videa, která vlastně předurčila to, kam se pak můj život začal ubírat. První video byl „klasický porod“ v české porodnici se vší rutinou, včetně odnesení zdravého dítěte od matky a následně zacházení s tímto pár minut starým miminkem, jako někde v pásové výrobě.  Kontra k tomu jsem pak shlédla film Orgasmický porod a hned jsem věděla, že chci, aby jednou můj porod vypadal spíš jako v tomto filmu, než v tom videu, co jsem viděla před ním. Za 2 roky jsem šla na VŠ a můj zájem o porodnictví trval. Během praxe v Lize lidských práv se definitivně zformovalo moje odhodlání, a to z právního hlediska působit tak, aby došlo k zásadním změnám v systému porodnické péče v ČR, aby skutečně existovala možnost volby. Když jsem otěhotněla, byla jsem v šoku. Kvůli 2 věcem. Za prvé jsem chtěla rodit, až budu JUDr. A zatím jsem nebyla ani Mgr.:D a za druhé, až bude ten systém jiný. Cítila jsem marnost nad marnost,  když i po 7 letech se pořád debaty točily kolem stejných stupidních výroků a vlastně se nikam neposunuly. Doufala jsem, že aspoň dojde k tomu, že PA budou moci pečovat místo gynekologů o zdravé těhotné ženy, a že je budou moci doprovázet do porodnic, které s nimi budou uzavírat smlouvy. Ale to se nestalo. Byla jsem těhotná v systému, kde je „normální“ jen jedna cesta a jeden způsob, a to mě děsilo.

Strašně moc jsem chtěla rodit se svou porodní asistentkou (dále jen PA), na radu kamarádky jsem kontaktovala jednu, která měla nejen skvělou pověst,  ale hlavně smlouvu s porodnicí, která byla nedaleko. Kontaktovala jsem ji v 11. týdnu a už měla listopad téměř plný. Na tomto místě rada pro všechny, co uvažují o vlastní PA. Čím dřív ji kontaktujete, tím líp. Poprvé jsme se s ní s manželem sešli v 18 týdnu a hned jsem věděla, že jsem udělala dobře, což mi dokázala během těhotenství ještě několikrát. Musím říct, že jsem měla i štěstí na lékaře, s kterými jsem se potkávala. Netroufla jsem si být pouze v péči PA, jelikož jsem nebyla fyziologická těhotná. To, že mám skvělého gynekologa jsem věděla už před těhotenstvím, ale teprve během jsem zjistila, jak moc. Když jsem od něj v 37. týdnu těhotenství odcházela do péče porodnice, málem jsem to oplakala a manželovi jsem v autě říkala, že chci být zase těhotná, abych za ním jezdila častěji než  jedenkrát za rok.

Celé těhotenství jsem sveřepě všem tvrdila, že budu rodit 11. 11. Je to hezké datum a navíc Den veteránů. Cítila jsem, že to tak bude a přes to jede vlak. Mohlo mi být jasné, že mě moje intuice zklamala, podobně jako u pohlaví miminka, kdy jsem všem říkala, že určitě čekáme kluka. Nemohlo to být jinak, vždyť jsem pořád měla chuť na maso a podle všech jsem krásněla. A hle! Na všech velkých utz opakovaně potvrzovaná holčička.

Nicméně v podvečer 10.11 jsem začala mít bolesti podobné menstruaci. Přicházely po půl hodině a já se radovala, že se „něco děje“. Šla jsem do vany a tam bolesti odezněly. :D Alespoň jsem toto využila k tomu, že jsem si udělala rozlučkový rituál s bříškem a pěkně jsem si poplakala. Nikdy jsem se totiž necítila tak krásná, jako s tím bříškem a bylo mi hrozně líto, že náš společný čas se krátí. V pátek 11.11.  jsem následně obrečela, že 11. fakt asi porod nebude, a že se naše miminko nenarodí na Den veteránů, navíc se mi do mysli začaly vkrádat myšlenky o „přenášení“. Jedenáctého jsem měla termín a v porodnici jsem byla jen na 1 kontrole a sepsat dokumentaci, a jinak jsem chodila ke své PA, no a když už jsem byla v 41týdnu, tak to chtělo zajet zase do porodnice, aby se zkontrolovaly průtoky. Takže jsem následně brečela i z představy, že další týden asi budu muset zase do té blbé nemocnice, a že jsem tam chtěla jet, až když budu rodit. Manžel se vrátil z práce a uklidnil mě, že se na mě nezlobí, že Den veteránů nestihneme. Jupí. :D  Zalehli jsme asi o půlnoci s vidinou normálního víkendu. Ještě než jsem usnula. jsem hladila bříško a říkala Berušce,  že má ještě nejméně 2 týdny k dobru, a že jí věřím.

Sobota 12.11.  asi 3 hodiny ráno. Probudila mě bolest v podbřišku, jako bych každou chvíli měla dostat menstruaci. Nebyly to intervaly, ale stálá bolest. Snažila jsem se to zaspat, ale nešlo to. Šla jsem na Koníka napsat podobně laděným ženám, že mě štve, že jsem neporodila podle plánu, a že už příbuzenstvo vypisuje „jestli už“, a že začínám být nepříčetná. Povalovala jsem se v posteli, pouštěla jsem si afirmace z hypnoporodu a snažila jsem se s tou bolestí pracovat. Hypnoporod byla vůbec důležitá součást mojí předporodní přípravy. Na kurzu Jemného zrození jsme byli na konci 2. trimestru a od té doby jsem pilně poslouchala afirmace a vizualizace a snažila jsem se tyto představy pro sebe „zautomatizovat“. Po hodině a půl, co jsem se snažila přijít na to, co se vlastně děje, jsem si zalezla do vany. Když manžel vstával do práce, řekla jsem mu, ať počítá s tím, že ho asi odvolám. Ve vaně jsem strávila asi hodinu. Když jsem vylezla, už jsem věděla, že se fakt „něco děje“, jelikož jsem měla nepravidelné vlny. Skutečně to bylo jako vlna, kdy jsem cítila, jak se napíná celá děloha a potom napětí postupně odeznělo. Byly hodně nepravidelné,jednou po 8 jindy po 10 ale taky po 3 minutách. Manžel chtěl, abych zavolala naší PA, tak jsem jí napsala sms, přeci jen byla sobota a ještě nebylo 9, a tak jsem ji případně nechtěla vzbudit. Zavolala mi zpátky a domluvily jsme se, že by přijela, až se vlny zpravidelní. Cesta k nám ji měla trvat asi hodinu a půl. Asi za 20 minut jsem si všimla, že vlny už jsou na chlup stejné, chodí asi po 7 minutách a trvají cca 50 vteřin. Odvolala jsem manžela z práce a těšila se až přijde, abych mohla do vany. Nechtěla jsem tam lézt, dokud jsem byla sama, kdybych se pak z ní třeba nemohla dostat. Manžel se ptal, jestli teda budeme volat PA, aby vyrazila. Rozhodla jsem se, že až podle toho, co udělá vana. Po 10 minutách ve vaně se intervaly zkrátily a vlny chodily po 3 minutách. Manžel zavolal PA a domluvili jsme se, že se sejdeme v porodnici, jelikož by taky nemusela stihnout dojet. Dělaly se mi mžitky před očima při představě 10 vln prožitých v autě bez teplé vody a bez možnosti se hýbat.

Do Vyškova jsme dorazili kolem 11, na monitoru už byly slušné kopečky a já byla zvědavá, jak moc jsem otevřená, když mám tak časté vlny. PA mi řekla, že se to hezky rozjíždí, následně jsem šla na příjem, kde mě vyšetřil lékař a přišla studená sprcha, jelikož jsem byla otevřená sotva na 1 centimetr. Ještě změřil miminko ultrazvukem, prý se nemám bát, bude to průměrné miminko kolem 3,5 kg. Pak už jsem byla plně předána do péče svojí PA. K dispozici byl nejmenší box se starodávnou kozou, uvelebila jsem se na obří matraci na zemi a v duchu se modlila, aby se brzy uvolnil nadstandardní pokoj, protože jsem se nemohla dočkat toho, až zase zalezu do vany. Manžel mi pustil afirmace k porodu a sedl si vedle mě. Mezi vlnami jsem mu odpočívala v klíně a on mě hladil po vlasech a šeptal mi, že to zvládnu. Následujících 6 h probíhalo tak, že jsem se většinu času snažila odpočívat, když jsem šla na záchod, tak jsem poté třeba 6 vln chodila po chodbě a prodýchávala vlny v podřepu nebo zavěšená do manžela. Ve 4h odpoledne, se narodilo miminko paní na nadstandardním boxu. Dost hlasitě vokalizovala a já ze srandy říkala Berunce, že ze Zoo utekl lev, ale že se nemusí bát, protože je v bezpečí. To jsem ještě netušila, jak moc budu řvát já. Během vln jsem zhluboka dýchala a vizualizovala si otevírající se květ, plus jsem si pomáhala hlubokým „aaa“. To že jsem slyšela narození miminka, mě hrozně nakoplo a řekla jsem si, že to prostě zvládnu. Po 2h převezli paní z nadstandardu na šestinedělí a nic nebránilo tomu, abychom se na pokoj, přesunuli my. PA mě vždy vyšetřovala po pravidelných monitorech po 4h (kromě toho kontrolovala každých cca 20 min ozvy přiložením sondy). Vždy mi jen řekla, že to hezky pokračuje. Cítila jsem, jak miminko sestupuje. Berunka se totiž pořád hýbala a kopance bylo cítit níž a níž. Věřila jsem, že do půlnoci bude tady. Slíbila jsem jí, že pokud se narodí do půlnoci, zaplatíme jí studium na Oxfordu. :D Po přesunu na tento pokoj, jsem konečně mohla zalézt do obří vany, na kterou jsem se tak těšila. PA mi řekla, že nejlépe miminko klesá, když jsem v kontrakci na boku, takže jsem byla na boku, i když to znamenalo, že vlny byly intenzivnější. Manžel mi pustil relaxační hudbu, PA zapálila svíčky, a takto jsem strávila další 2h. V 8 večer se zase musel natočit monitor, takže jsem musela z vany. Střídavě jsem seděla na křesle anebo stála a prodýchávala vlny, co přicházely. PA chtěla, abych ještě mezi vlnami odpočívala, co to jde, ani já jsem nevydržela dlouho chodit a musela jsem si lehnout. Vlny chodily celou dobu po 3 minutách a už jsem za sebou měla poměrně dlouhý čas bez většího odpočinku. Manžel mě proto dopoval hroznovým cukrem a čokoládou, abych měla ještě nějakou energii. V 8 se taky narodilo další miminko, což byl další impuls k tomu, že jsem si říkala „já to zvládnu“. Po dalších 2 h jsem chtěla jít opět do vany, manžel bříško masíroval směsí éterických olejů a během vln mi záda sprchoval teplou vodou, vlny totiž už nešly jen jako tlak přes dělohu, ale přidaly se křeče do zad. Z vany jsem vylezla o půlnoci, kdy bylo jasné, že jsme mládě na Oxford nenalákali, a že se 12.11. prostě nenarodí. Po dalším monitoru mi PA navrhla, že by mi dala čípek na změkčení cest, s čímž jsem souhlasila. Manželovi jsem řekla, že ty vlny jsou hrozný, a že už jsem se určitě začala otvírat. Statečně mlčel a nic neřekl, i když potom po 2 dnech přiznal, že věděl,  jak se věci mají. PA mu totiž řekla, že jsem otevřená na pouhé 2 centimetry. Takže za 12hodin, jsem se posunula o 1 cm.

Vlny stále chodily po 3 minutách, ale už v takové intenzitě, že jsem tu minutu, co trvaly, regulérně prořvala. Nechápala jsem, odkud se to bere, ale PA mě chválila, že s tou bolestí hezky pracuju a miminko sestupuje, a že jsem moc šikovná. Přiznám se, že mám některé části porodu v mlze, ale přesně vím, kdy přišla krize. Ve 3 hodiny ráno se natáčel další monitor a PA pak naznala, že došlo k velkému progresu, že jsem na 7 cm. Jenže já už byla vzhůru 24h a 7cm se mi zdálo být málo, propadala jsem zoufalství, že to nezvládnu a v hlavě se mi honily myšlenky, že určitě umřu. Následující vlny co chodily, už mě nutily tlačit, což nešlo ovládnout. PA ale zjistila, že mi opuchá branka, jelikož tlačím, když nejsem zcela otevřená a tak mi navrhla, že mi přetáhne lem branky, abych už mohla tlačit. Já jsem to ale nevydržela, protože ta bolest, když ve mně kroužila na vrcholu kontrakce, byla strašná. Nechala toho a já už se smiřovala s tím, že určitě umřu. Vyprosila jsem si ať mi píchne vodu, protože několik kamarádek po píchnutí vody záhy porodilo, a tak jsem si myslela, že třeba by to mohl být i můj případ. Ptala jsem se, kdy že mi ji píchne a ona mi řekla, že už se stalol, že voda je čirá, ale že malá už je tak natlačená dole, že té vody bylo úplné minimum. Další hodinu a půl se pak intervaly velmi výrazně prodloužily a PA mi říkala, že je možný, že mi budou muset dát oxytocin, že je možné, že je děloha unavená, ale že ještě počká, a že ozvy jsou v pohodě, takže mi ho nechce zbytečně cpát. Vlny chodily co 15-20 minut, ale třeba 2 nebo 3 za sebou. Už jsem nemohla ani řvát, hlasivky jsem měla úplně vyčerpané. Všichni 3 jsme mezi vlnami spali, a vždy když „to začalo“ tak se PA s manželem zvedli, PA mi chytla nohu a manželovi jsem se doslova pověsila kolem krku.

V 6 ráno nastal velký zlom, prostě jsem se probudila a rozhodla jsem se, že půjdu do sprchy a šla jsem tam s tím, že tam i porodím. Potřebovala jsem teplou vodu, jelikož mě při kontrakci hrozně bolela záda. Ve sprše jsem se úplně probrala, a když jsem psala, jak si některé části zcela přesně nepamatuji, tak z fáze 2. Doby porodní, si pamatuju naprosto vše. Strašně mě nakoplo, když jsem si nahmatala hlavičku. Cvičila jsem s Aniballem a tudíž jsem přesně věděla, co znamená ten tlak, který cítím. Dlouho jsem byla ve sprše sama, potom se tam přesunula i PA s manželem. Už jsem nevnímala čas, a tak nevím, kdy přišel lékař s dětskou sestrou, ale vím jak se bavili, že přece nemůžu zůstat ve sprše. Cítila jsem se hrozně silná a proto když mi doktor řekl „Maminko, ale lepší by bylo kdybyste šla zpátky do pokoje, tady vám ani nemůžeme pomoct.“ Jsem mu odpověděla. „Jak mi chcete pomoct, tohle je na mě a mojí dceři.“ Ano cítila jsem se jako lvice a chtěla jsem to zvládnout sama. PA pak odešla a za moment se vrátila,  křeslo nastavila na klek a že by bylo lepší, kdybych se přesunula. Nakonec jsem souhlasila a přesunula se ze sprchy, kde jsem celou dobu klečela, zpět na pokoj, na křeslo.

Následující kontrakci jsem tlačila jak o život, cítila jsem že mi PA přikládá na hráz nahřáté plenky a cítila jsem, že prochází hlavička, jelikož mě šimraly vlásky. Potom jsem ještě dvakrát zatlačila a narodilo se moje miminko. PA mi ji podala mezi nohama a položila ji na horní část křesla. Svět kolem přestal existovat a vnímala jsem jen toho malého tvorečka před sebou. Nelíbila se mi ta namodralá barva, tak jsem miminku začala třít zádíčka, čímž jsem dokonale vykolejila přítomnou sestru z novorozeneckého. Otevřelo oči do kořán a to už jsem věděla, že je v pořádku. Sestra ale trvala na odsátí,s čímž jsem souhlasila, neměla jsem sílu se tam s někým hádat a byla jsem nervózní, jestli je v pořádku. Houkla jsem na manžela, ať z miminka nespouští oči. Potom jsem si lehla na křeslo. Slyšela jsem pláč miminka a přemýšlela jsem, jestli to je moje miminko. (Nebylo, vedle na boxu se totiž narodilo miminko paní, co přijela v noci a ještě před „přesunem do sprchy“ to vypadalo, že ona porodí dřív). Zpětně vnímám novorozenecké oddělení a jejich přístup za velký mínus na celém průběhu, jelikož důvod k odsátí byl,"to dítě málo brečí" přitom nikde není psáno, že když dítě nebrečí, tak nedýchá. Vůbec nejabsurdnější bylo, když přišla sestra s tím, abychom miminko neutěšovali, že se musí ještě pořádně rozeřvat. Nevím jak dlouho to trvalo (manžel tvrdí že 2 minuty), ale manžel mi přinesl naše miminko a já konečně zjistila, že máme fakt holčičku, že se narodila Beruška. Dal mi ji na prsa a já ji hladila a dívala se na ni a ona na mě, musela jsem ještě porodit placentu a intenzita těch kontrakcí mě překvapila. Berunku jsem raději dala manželovi. Placenta vyšla pár minut po miminku, doktor konstatoval, že je celá a ukázal nám ji. Potom se vrátila moje PA a viděla že miminko má manžel. „Kde máš dítě? První hodina patří mámě, honem na prsa.“ A tak jsem ji zase měla u sebe a manžel stál vedle mě a hladil nás. Po šití, kdy se ukázalo, že hráz vydržela a mám jen kosmetické poranění na zcela jiném místě, jsme zkusili za asistence PA malou přiložit k prsu. Já jsem však byla strašně unavená a usínala jsem. Chtěli jsme pokud možno odejít hned po porodu, ale při pokusu jít se osprchovat, jsem málem omdlela, a tak jsme se s manželem dohodli, že zůstaneme do dalšího dne. Naštěstí byl volný rodinný nadstandard, manžel tudíž zůstal s námi a staral se o Berušku, zatímco já jsem odpočívala.

Věděla jsem, že můj manžel je úžasný, milující člověk, co by pro mě dýchal, ale to jaký byl u porodu, to bylo přímo neskutečné. Největší důkaz lásky pro mě byla jeho podpora během celého procesu, strašně jsem cítila, jak ho potřebuji u sebe, neustále mě hladil a mluvil na mě, že jsem silná a zvládnu to. Potom to, že šel s Berunkou na všechna ošetření a vyšetření a staral se o to, aby naše holčička neplakala a nebála se a následně to, jak neuvěřitelně rychle zvládl vše kolem a dokázal ji (mimo kojení) obstarat. Co je nejlepší, tak to, že náš vztah dostal zážitkem z porodu jiný rozměr a je snad ještě lepší.

Můj porod byl dlouhý a musím říct, že bezprostředně po mě napadlo, že tohle už nechci zažít, a že malá bude jedináček. Dneska už si to nemyslím. Zpětně cítím hlavně hrdost, že jsem to dokázala a taky vděčnost. Vděčnost za to, kde a s kým jsem byla. V jiné porodnici bych patrně skončila na císaři s diagnózou nepostupující porod. To, že se tak nestalo, byla zásluha mojí PA. Nejde vyjádřit, jakou vděčnost k ní cítím. Doufám, že se i naše další děti, narodí s její asistencí. Měla jsem podporu, a proto jsem mohla prožít porod bez rutinních zásahů, tak jak jsem chtěla. Porod je cesta. PA poté říkala mému manželovi, že se zrodila matka, krizová fáze byla fáze holčičky k smrti vyděšené, a naopak fáze tlačení, pak byla o zrození sebejisté matky. Dnes vím, že pro mě měl být lekcí, lekcí pokory,  abych přestala vše vnímat tak "jasně". Ne už si v životě nedovolím říct, že ženy co si nechají dát léky od bolesti jsou zbabělé. Nejsou. Já měla na mále a dokážu si představit, že být bez opory, kývnu na cokoliv.

Děkuji Ti Laďko, že jsi byla tak neuvěřitelná, že už si nedokážu představit prožívat porod bez Tebe, děkuji že jste fungovali s Jakubem jako tým, a že jste mi věřili a za celou dobu jsem neměla ani chvíli pocit, že by o mně někdo pochyboval. Děkuji Ti Beruško, že jsi mi umožnila prožít krásné těhotenství, a že i během porodu si mě ujišťovala, že je vše v pořádku. Děkuju mami a promiň, měla jsi pravdu, že některé věci pochopím, až budu mít svoje děti.

I díky porodu jsem si uvědomila, že ta práce co děláme, má smysl, a že musíme "bojovat" dál. Každé ženě bych přála, aby měla možnost porodit s takovou oporou, jako jsem měla já, aby měla možnost porodit podle svých představ.

Na závěr bych chtěla říct, že kdybych věděla, co přijde po porodu, připravovala bych se hlavně na šestinedělí, i když na to se asi nedá připravit.  Ale o tom až příště.