Je ráno. Včera večer jsem přijela z Olomouce, kde žiju, za přítelem do Prahy a čeká mě celodenní školení. Jdu za přítelem do koupelny a zatímco se sprchuje, ukazuju mu dvě čárky na počuraném papírku, nevím co říct a nemám žádné pocity. Raději zalezu zase zpátky na chodbu a vstoupím znovu do koupelny až po tom, co mě zavolá. Ani nevidím, jak se tváří, ale říkám mu, že jsem těhotná. Ani si nepamatuju, co mi řekl, protože jsem asi v šoku.

    Je poledne, klienty z mého nesoustředěného školení vedu na oběd a ani tady se s nimi moc nebavím a raději píšu příteli zprávu, že jsem sice v šoku, ale ráda a že se asi budu i těšit. Píše mi to samé. Uf.

    Objednávám se na vstupní vyšetření v Praze na soukromé gynekologické klinice a hned první otázka sestry je, zda-li je těhotentství chtěné. A já jí nerozumím a musím se zeptat, co že to po mě chce za odpověď. Urazila jsem se a přišlo mi to příšerné a vysvětluju jí, že miminko chci a těším se na něj, takovým tónem, aby se mě už na podobné kraviny neptala. (Tak takhle to chodí v Praze?)

    Strašně se těším!!!

    Na prvním vyšetření mi ukazuje doktor na ultrazvuku šmouhu a já si vzpomínám, jak jsem se vždy smála těm rozmazaným flekům, co mi ukazovaly kamarádky. Ale teď se už nesměju, protože jsem hrozně dojatá a najednou to chápu.

    Hrozně to chci někomu říct. Hrozně to chci říct své nejlepší kamarádce - své sestře. Ale bojím se, protože ona o svoje miminko přišla a žádné další už mít nemůže. Volám jí a s obrovskou obavou jí všechno vysypu. Je šťastná! Je šťastná jako já!

    Na každém dalším vyšetření mi ukazují, jak ta moje šmouha roste a pak najednou doktor říká, že už bychom to mohli i někomu oznámit, že miminko je ukázkové, že maminka je ukázková, že svět je růžový a že to asi bude H-O-L-Č-I-Č-K-A! Já to snad i slyším zpomaleně. Tolik bych si ji přála. Jdu z prohlídky a všechno to rychle píšu příteli. Odpovídá mi, že je strašně rád, že jsou "obě jeho holky v pořádku". To zní tak nádherně...

    Moje máma si z toho sedla na prdel. Má radost a pobafává už asi stopadesátou cigaretu, když se vyptává na všechny podrobnosti. Můj táta nám sice gratuluje, ale tváří se nějak neutrálně. Tak nevím ani, co si myslí.

    Tchánům to chceme říct večer na návštěvě. Bude tam i přítelova sestra s rodinou, tak to bude takové pěkné. A švagrová má stejný nápad jako my. Oznamuje, že je potřetí těhotná, a všichni jsou šťastní a gratulují jí, a já čumím s pusou dokořán. Pak teda přítel přidává naši novinu, a teď je jejich čas čumět s pusou dokořán. 

    Na gyndě jsem se mimojiné dozvěděla zajímavou věc. Mám si do 14tt vybrat porodnici, ve které budu v Praze rodit a tam se přihlásit. Je to stres jako prase, protože v nejlepších porodnicích (čert ví, která to je...pročítám si internet) se pořádají hony na porodnická křesla. Předvyplníte si formuláře na internetových stránkách a v den, kdy dovršíte přešně 14tt (nebo tak nějak, podle požadavků porodnice), se snažíte v 7:00 kliknutím dosáhnout na první příčky pořadníku na daný termín porodu. Jinak jste v hajzlu. Samozřejmě jsem se do porodnice, kterou jsem chtěla nedostala. Ani do té další. Kašlu na to a volám do nějaké další, o které nevím ani prd, ale vezmou mě tam. Jmenuje se Thomayerova. Doktor na gyndě tam pracoval a říká, že to je v pohodě. Uklidňuji se a pouštím to z hlavy.

    Na screeningu se dozvídáme s přítelem, že je to kluk. Padá mi brada.

    Už s docela slušným panděrem si jedu do porodnice pro razítko do těhotenské průkazky. Teď už jsem jejich. Teď už mě mají.

    Těhotenství je brnkačka, až na to, že mě bolí spodek tak, že skoro nemůžu chodit. Do háje. Doktor mě převelel už na kontroly do porodnice, a tak tady trčím tři hodiny na tvrdé sicně a začínám si pomalu přát, aby už byl všemu konec. Posílají mě na oběd, že na mě přijde řada až tak za dvě hodiny, tak abych jim tam nepadla na hubu.

    Ve středu mi volá těhotná kámoška, že přijedou na víkend i s mužem a psem oslavit moje páteční narozeniny, a jestli se nechystám rodit. Uklidňuju ji, že mám ještě 11 dní do termínu porodu, a že se podle doktorů vůůůbec nic neděje.

    Ve čtvrtek večer jedu po nějakém takovém podobném ujištění s manželem a jeho kolegy na bowling. Dává si pivko. Koukám na ně, jak hrají a říkám si, že mi jedna desítka od Gambrinusu rozhodně už nemůže uškodit. Celé těhotenství jsem nic nepila, tak teď si můžu trochu zkazit karmu. Ta sedla. Jdu čurat. Zase jdu čurat. Po páté. Počurala jsem se. Doprdelepráce.

    Bliklo mi to!

    Říkám manželovi, že bychom měli jet domů, že mi praskla voda, a ptám se, jestli je moc vidět, že mám mokré kalhoty. Zbledl jak stěna. Jdeme na tramvaj, pořád ho uklidňuju, že mi je dobře, že mi nic není, že nemám kontrakce. Doma jsem si dala koupel a oholila se, manžel trochu vystřízlivěl, udělal mi tousty a sobě kafe a zavolal taxíka.

    Jsme v porodnici.

    Je večer 6.4. cca 21:00. Hlásím sestře, že mi v 19:00 praskla voda. Chodby zejí prázdnotou, bere si mě na monitor do vyšetřovny. Ležím na zádech, přes pupek si vidím jen špičky stříbřitých ponožek a tvář mého zeleného zpoceného manžela. Směje se mi...sviňucha. Děláme fórky. Doktorka říká, že se neotvírám a nemám žádné kontrakce, takže mě umístí na noc na pokoj šestinedělí a manžela pošlou domů se vyspat. 

    Dostala jsem krásný samostatný pokoj. Všechno úplně nové. Mám se prý zkusit vyspat a zítra mi to kdyžtak vyvolají. Loučím se s obavami s mužem a chybí mi.

    22:30 začínají kontrakce. Jdu to oznámit na sesternu. Sestra mi slíbila, že mě bude chodit každé dvě hodiny kontrolovat a řekla mi, že se mám sprchovat teplou vodou.

    23:30 kontrakce jsou bolestivé, těžko se mi dýchá, podle mobilní aplikace je mám každých 1,5 až 2 minuty.

    01:00 sestra nejde a já jsem takovou bolest nikdy nezažila. Jdu za ní na sesternu. Píše si něco na počítači a říká mi, že hned přijde. Zkontrolovala mě, řekla mi, že se neotvírám a že si mám dát sprchu a odešla.

    03:00 mezi kontrakcemi po 1,5 minutě usínám nebo omdlévám na posteli. Do sprchy už ani nechodím. Pláču. Jsem sama s mobilní aplikací na kontrakce a manžel spí několik kilometrů odsud. Nikdo za mnou nejde, tak jdu zase na sesternu. Zkontrolovala mě, řekla mi, že se neotvírám a že si mám dát sprchu a chtěla odejít. Prosím ji, ať si mě už vezmou na sál na to slíbené poskakování na baloně a aromaterapii s hudbou. Odešla a vrátila se se zprávou od doktorky, co mě vyšetřovala před pár hodinami, že mě na sál nechce, a že mě tam vezme teprve, až budu otevřená na 4 cm. 

    04:00 přišla se na mě podívat sestra. Už se o mě bojí. Je mladá. Volá doktorku, ať mě přijde okouknout. Přivezli k posteli monitor a já už ztrácím pojem o tom, co se kolem mě děje. Najednou je jich tam jak psů. Miminko prý nemá kyslík. Zvládnu se jen zeptat, jestli už může přijít manžel. Prý jo, task mu volám. Nutí mě vstát a jít po svých o patro níž po schodech na sál. Říkám jim, že to nedám. Chytily mě dvě pod pažemi a odtáhly mě tam. Dala jsem to, ale trvalo to tak dlouho, že už dole pod schody čekal manžel. tak ráda ho vidím!!!

    05:00 na sále je vedro jak v peci, ležím na zádech na lůžku a píchají mi něco, aniž by se mě zeptali a oznamují mi, že miminko musí ven, protože nedýchá. Ptám se, jestli můžu dostat něco na bolet a prý už je pozdě, takže ne. Křičí na mě, kdy mám tlačit. Strašně to bolí. Porodní asistentka na mě křičí: "Vy řvete a netlačíte!" Omdlévám. Prý mě ta porodní asistentka proliskala. (To se dozvídám až od manžela.) Začala mi skákat po břiše loktem. Proboha!!!! Co to dělá??? Mezi nohama se mi něco zablesklo a cítím k té bolesti další novou. Vytahují miminko, ale já ho nevidím. 

    05:45 manžel přinesl našeho synka, ze kterého čouhá spousta hadiček a sedají si vedle mě. Doktorka mě šije. Bolí to ještě víc, než porod a tak prosím o nějaké umrtvení. Opět dostávám zamítavou odpověď. Prý už to vydržím. Doktorce to nejde a volá si na pomoc dvě porodní asistentky, aby mě držely, abych sebou neházela. Pak si přivolává ještě primáře, aby jí pomohl to celé zašít. Manžel mi sedí za hlavou a dělá se mu z toho zle.

    06:30 všichni odešli, nechali nás o samotě. Dostávám strašnou zimnici, tak mám na sobě dvě deky. Špičkami prstů se poprvé dotýkám miminka. Je tak krásné... Nemůžu si ho vzít na sebe, protože bych ho neudržela.

    Syna si vzaly sestry na šestinedělí. Je zdravý a krásný a já si mám jít odpočinout. Odvezli mě na lůžku na pokoj šestinedělí. Nemůžu chodit, sedět, nic. Spím. Kolem oběda potřebuju jít čurat. Zvoním na sestru, protože mi zakázaly vstávat. Jde se mnou na záchod, omdlévám. Opírá mě dozadu o nádržku, dává mi mokrý hadr na čelo a volá pomoc. Do koupelny se nahrnuly další tři sestry a ta nejstarší-vrchní okamžitě řve, že musím do sprchového koutu na všechny čtyři a sprchují mě studenou vodou. Mezitím nadává té první sestře, co mě vedla na záchod. Připadám si jako na záchytce, je mi blbě, jsem nahá na kolenou a čumí na mě snad už šest lidí.

    Odpoledne přichází sestra šestinedělí a ptá se mě nepříjemných tónem, jesteli už chci svoje dítě. Říkám jí, že jo a jsem trochu zmatená, protože ty sestry předtím mi zakázaly i vstávat. Ale seru na ně. Jsem naštvaná a chci si konečně pomazlit syna. 

    Přivezli mi synáčka v plastové průhledné kolébce. Nepamatuji si, jak vypadal, takže chvilku přemýšlím, jestli se třeba nemohly splést a přivézt mi jiného. Pak to pouštím z hlavy. Je nádherný!! Dnes mám narozeniny. A on taky! Nejkrásnější dárek. Už nikoho neposlouchám a dělám si, co chci. Jsou zlí a pořád se mezi sebou hádají. Nikoho nezajímáme. Řídím se srdcem a o pár dní později odcházím bez díků z porodnice domů.

    Syn je zdravý a nádherný a nemá žádné následky. Já jsem měla půl roku velmi těžké hojení spojené s přešíváním. Celkem cca 30 nebo 40 stehů. Nedokázala jsem bez pláče o porodu ani mluvit. Ale už je to pryč. Mám dalšího překrásného syna, kterého jsem po první příšerné zkušenosti rodila ve Vinohradské porodnici se soukromou dulou. Až druhý normální přirozený porod mi dovolil na tu hrůzu zapomenout. 

    Radím vám, roďte pokud možno v malé porodnici, aby na vás nebylo nahlíženo jako na kus dobytku na běžícím pásu.