Naomi Aldort - O spánku dětí

 Pojďme si trochu popovídat o spaní.

Spánek je děsivý. Je to jeden ze zážitků velmi podobný smrti. Děti v kterémkoliv věku, vyjma teenagerů, klidně ve věku okolo 10, 11, 12 let neradi spí samy o samotě o nic víc než vy nebo já. A jsou ve skutečnosti velmi vyděšení. A když vy řeknete: „Je čas jít spát.“, schválně, kolik z Vás říká, že je čas jít spát. Kdo je ten Bůh, který říká „Je čas jít spát.“, spadne z nebe a diktuje, že je čas jít spát. Padá z nebe a najednou „Áááá, už je čas jít spát". Ale maminka a tatínek nejdou spinkat do postele. „Co mi nedochází? Oni jsou stále vzhůru a dávají mě pryč! Zbavují se mě! Nikam nejdu! (a dupne si nožičkou) Nechci přijít o všechny ty prima věci a události! Já nechci spát!“
Takže najednou je z toho dvouhodinový obřad, protože jdete proti dítěti, válčíte s realitou. Kdo chce být odložen stranou, když párty pokračuje dál? Takže sedíme s dítětem, zpíváme mu ukolébavky, jsme skvostní rodiče, obvykle uspává maminka, ale ta mezitím usne taky. A buď už tam zůstane nebo nakonec ještě vstane a ještě si udělají nějaké manželské chvilky nebo je natolik ospalá, že už stejně nemůže k ničemu dojít. Proč se tedy tak vázat na staré zvyklosti, že sex a vztahy se mají odehrávat v noci. Proč vlastně? Nevšimli jste si snad, že to nefunguje? Proč pokračujete způsobem, který není funkční?
Zabralo to několik let zpočátku, kdy jsem pracovala s různými rodiči a začala jsem si všímat tenhle model. A také proč se manželství zhoršují, proč jsou muži podrážděni, že jejich žena pořád usíná a oni ji nevidí nebo vyjde ven ospalá, pokud vůbec projeví snahu. A když už je venku, tak hádejte, kdo je vzhůru? Dítě. A kňourá: „Mám hlaaaaad!".

Takže „dávání dětí spát“, abyste měli se svou drahou polovičkou čas pro sebe funguje zřídka, dle mé vlastní statistiky tak v 1: 500 případů. Ve většině to nefunguje, protože to je proti přírodě. Dítě chce být s vámi. Tak proč nemůžeme být spolu celá rodina a půjdete společně spát jako rodina? Žádný dvouhodinový obřad uspávání! Můžete jít rovnou spát! Máte vyřešen celý problém, ať už máte miminko, batole, starší dítě, ať ještě s Vámi spí nebo už ne. Prostě jděte celá rodina.
V naší rodině jsem byla většinou první v posteli. To byl ten nejrychlejší způsob, jak dostat mé tři děti do postele. Měli jsme rodinnou postel a když jsem řekla: „Dobrá, půjdu už spát", obvykle šli k pianu. Mimochodem dva z mých synů jsou hudební géniové. A tak začali hrát na piano, improvizovat, dělali duety, byli kreativní, což je skvělé. Takže jsem řekla, že jsem unavená a chtěla bych jít do postele, ale o hodinu předtím, než jsem si myslela, že opravdu budu. Ale připravila jsem se do postele, posadila jsem se v obýváku a poslouchala je v pyžamu a pak jsem šla do postele a oni za mnou volali „Mami, mami, mami, už jdeme, už jdeme". Také chtěli do postele, chtěli být tam, kde je party. Takže když je uložíte do postele a jdete do obýváku, tak půjdou do obýváku. Takže jsme byli s manželem v posteli, takže přišli do postele a prosili o nějakou pomoc, ať už plenka nebo kojení či cokoliv, co potřebovali ve svém věku. Ale byli jsme všichni v posteli, někdy o půlnoci, ale proč ne?
Někdy chtěl můj muž jít spát dříve, takže byl v posteli dřív a někdy díky tomu za ním přišli děti a on si s nimi hrál, lezli na něj a skvěle se bavili. Měli jsme spací večírek každou noc. Z toho plyne otázka, kdy máme naše partnerské chvilky? Někdy jindy. Ne v tom nejšílenějším a nejstrašidelnějším a nejdůležitějším přechodu mezi bděním a spánkem. A nenarušovali jsme rodinou soudržnost navečer. To není vhodný čas k tomu něco takového dělat. Skvělý čas je zkrátka někdy jindy. Můžete poprosit babičku nebo chůvu, aby pohlídala vaše dítě nebo já jsem milovala například víkendová rána, když – ještě – spí. A zatemnili jsme okna, aby byla déle tma, oni mohli ještě do desíti spát. A mohli jsme také někdy vstát dříve. Nemusíme být přece pořád v ložnici, za předpokladu, že děti nejsou příliš malé a nevstávají často a naše nepřítomnost by jim vadila.
Další důležitou věc ohledně spánku, kterou bych chtěla probrat je to, že když dáváte miminko nebo batole do postele a potom se vypaříte, abyste měli čas pro sebe, tak programujete své dítě k neurotickému lehkému spánku. Protože co se dítě naučí, když se vzbudí a vy tam nejste, byť jen na sekundu, je to, že když usnu, mohu ztratit svou životně důležité spojení (lifeline). A je jedno, že dítě není oddělené v postýlce, i když je v rodinné posteli, ale je samo. To vážně nechcete, aby dítě ve dne v noci vstávalo samo.Nechávala jsem tedy děti celou dobu se mnou. Mohlo usnout na mě například v šátku, nechtěla jsem ho odkládat do postele. Bude spát, když chce spát. V přírodních společnostech vůbec nemají podobný koncept: Jít uložit dítě. To není žádný balíček, nic, co by se mělo někam ukládat. A „není čas jít do postele“, protože to jsou jen slova, která nahrazují skutečnost. A skutečnost je: Já chci, abys šel do postele. Takže když se chcete dítěte zbavit a mít čas sami pro sebe, řekněte pravdu: „Zlatíčko, opravdu bych chtěla být bez tebe. Mohl bys prostě jít a předstírat, že jsi unavený a že chceš spát?"Vidíte, že všechno je jen sobecká manipulace s dítětem? A to je přesně ta chvíle, kdy my říkáme, že se dítě špatně chová. Že vůbec nereaguje. Že nás neposlouchá. Že nedělá, co by měl dělat. Ne. Dítě vždycky dělá, co by mělo dělat. Dítě je vždy pravdivé a má naprosto pádný důvod k tomu, co dělá.
Preklad videa „Naomi Aldort on sleep“ - zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=5oelT2QM5Tk .