Etika reprezentování dětství v západní kultuře

"Všechny rodičovské potíže vyvstávají z této vynucené války a nepředstavují skutečnou podstatu dětství."

Akademický koncept dokumentu poskytnutý pro symposium Reprezentace dětství v Arizonské státní univerzitě v březnu 2009

Reprezentace dětství v moderní západní kultuře je založena na tom, že vidí děti jako vadné a že potřebují být formovány v dospělé bytosti. Dítě z tohoto pohledu selhává a proto je představováno jako podřízené a také že mu nelze důvěřovat, že se vyvine samo správně. Jeho základní potřeby jsou považovány za „špatné“ a neustále se proti nim bojuje.

Na základě této představy, na děti není pohlíženo s úctou; zapojí se do společnosti, jakmile se z nich stanou „dospělí“. Dítě je vyučováno, jak se chovají dospělí, zatímco jejich vlastní dětské způsoby vyvolávají hubování, jsou ponechány pocitu selhání a závislosti na externím vedení. Tráví takové množství svých mladých let se skupinou vrstevníků, kterou kontrolují dospělí.

Tenhle pohled formuje to, jak se děti vidí svýma vlastníma očima. Vyrostou a věří, že někdo jiný než oni by měl řídit jejich způsoby (média, vrstevnický tlak atd.). Výsledkem je kultura hledačů uznání; lidí, jejichž deprese a nespokojenost tkví v hledání impulsů a přijetí, souhlasu zvenčí, zatímco často ztrácí radostnou sebedůvěru, která je řízena zevnitř.

Uvedu jen pár příkladů, jak se projevuje toto vnímání dětství:

Porod – Matky jsou formovány, aby uvěřily, že doktor by měl „porodit“ jejich dítě

Krmení – Dítě se naučí ignorovat své vlastní impulzy a vzdá se matce (která se řídí radami doktora)

Učení – Být opravován a vyučován, dítě ztratí víru v sebe samo a stane se závislým, nejistým a hledajícím souhlas

Chování – Hledání uznání se stane hlavní prioritou za cenu upřímných vztahů. Potíže mezi dětmi a rodiči nastávají, když dítě vzdoruje proti tomu, aby ho někdo ovládal, což vede k mnoha těžkostem a vadám, kterých jsme dnes svědky

Spánek – Miminkům a malým dětem je odepřena jejich základní potřeba spát vedle své matky, čímž se naučí ignorovat samo sebe a poslouchat ostatní

Škola – Vynalezení instituce pro kontrolu vzdělávání je vrcholem celého vnímání dětství v moderní západní kultuře. Dítě vyrůstá ve stádech, aby vyhovovalo názorům dospělého a také tomu jaké by mělo být

Autor Naomi Aldort. Přeložila Moudrá kočka.

Dále jsou uvedeny některé z praktik, které jsou používány v dětství a výsledky tohoto pohledu na dětství:

Porod

Dívky jsou formovány tak, aby nevyrůstaly s žádnou sebedůvěrou. Naučí se věřit, že doktor by měl porodit jejich dítě. Učí se nevěřit samy sobě a hledat rady od autority. Ztratí schopnost vidět samy sebe jako autoritu jejich vlastního těla a porodu.

Od přírody ví každá lidská matka, jak porodit své dítě zdravě a bezpečně. Jestli jedla dobrou organickou a zdravou výživu a byla v dobrém fyzickém stavu, komplikace by nastaly velmi zřídka. Většina porodních komplikací, které dnes vidíme, je nepřirozených a lze jim předejít.

Naše moderní matka je trénována k tomu, aby hledala rady mimo ni samotnou. Nevěří vlastnímu tělo, neví, jak ho cítit a je od sebe velmi odpojena. Předpokládá, že to ví lékař a ne ona, jak porodit. Proto si myslí, že musí být v nemocnici a následovat instrukce (jak byla trénována doma a ve škole). Slepě věří příběhu o tom, že je porod strašný, nebezpečný a nemožný bez doktora v porodnici.

Matky, které chtějí nalézt cestu zpět k přírodě, zůstávají často mimo porodnici. Ale i doma ten výcvik přetrvává.  Při jednom porodu, kterého jsem se zúčastnila, matka byla připravena tlačit a v perfektní formě, ale vypadalo to, že se zasekla.  Pravila zoufalým hlasem: „Co mám teď dělat?“ Porodní asistentka byla připravena jí poskytnout instrukce jako to dělávají doktoři a sestry, ale já jsem jí naznačila, ať to přenechá na mě. Podívala jsem se mladé matce do očí a řekla: „Poslouchej uvnitř, ty víš, co máš dělat.“ Uvolnila se a dítě bylo venku během pár minut. O několik let později mi tato žena řekla, že ta slova jí vrátila zpátky její sílu (a znalost sebe sama) a že jí pomohla po zbytek jejího života.

V porodnici, matka, která byla vycvičena odpojit se od svého povědomí, je svlečena do naha bez náznaku, že by měla nad sebou moc. Následují instrukce, jak byla vycvičena dělat do té doby a je neschopna rozpoznávat moudrost svého vlastního těla. Vzdá se jí jakmile vstoupí do nemocnice a položí se na záda (žádná moc), často připojena na přístroje, vystrašena a bez soukromí. Zbavena spojení se svým vlastním tělem a vnitřní silou, matka se stane bezmocně závislá na externích instrukcích a beznadějně věří „expertům“ a „profesionálům“. Ztrácí opravdového experta; sebe.

Pokud má dítě štěstí, přichází na svět přirozeně bez zásahů chemie nebo nožů. Jeho první přirozený cíl a potřeba je být spojený s matkou. Pupeční šňůra žije a posílá spoustu krve novorozenci ještě alespoň půl hodiny po porodu. Je to způsob přírody, že necháme děťátku čas na to, aby se naučilo dýchat. Kdybychom ho ponechali jeho vlastní moudrosti, matka by objala své právě narozené dítě v náruči, nabídla prs a nechala by pupeční šňůrou doručit poslední zásadní zásobu kyslíku a výživy v krvi k miminku. V její náruči, se dítě nadechne přirozeně, když je připraveno, spojeno a cítí se dobře a spokojeně.

Mé vlastní tři děti se takto narodily, když mi bylo 37, 41 a 44. Všechny tři by přišly na svět císařem, kdybych šla do porodnice. Namísto toho jsem měla tři zdravé a perfektní porody třech zdravých dětí plných života. Jako miliony probuzených matek, jsem nespoléhala na rady zvenčí. Nicméně většina je následuje, protože byla formována pro to poslušně poslouchat a hledat venku, co mají dělat a jak mají myslet.

V nemocnici je příležitost pro pozvolný přechod dítěte z dělohy k dýchání často přerušena předčasným odstřižením pupeční šňůry a poplácávání dítěte zatímco visí vzhůru nohama při nouzové resuscitaci.  Potom je traumatizované dítě často separováno od matky na prohlídku a také „aby si odpočinula“. Dítě nemá nejmenší tušení, zda vůbec přežije. Patří na matčino tělo a má se kojit. Namísto toho je pryč, u cizích lidí nebo ponecháno samotné. Emoční teror učí dítě, že to, co cítí uvnitř musí být špatně.

V mnoha případech podstoupí matka císařský řez. Tak zvané „komplikace“ kvůli kterým jde matka pod nůž, jsou většinou způsobeny porodnicí v kombinaci s životním stylem matky. Nebo zneuctí ženské tělo tím, že říznou její pohlavní orgány nožem ve jménu usnadnění porodu (většinou ne nezbytně). Pojmenují zákrok pompézně „epiziotomie“ a matka poslušně poslouchá, jak byla vycvičena.

Toto násilí na těle by nebylo tolerováno, kdyby matka vyrůstala v kultuře, která si váží jejího těla a její vlastní znalosti. Jen zkuste poskytnout nemocniční porod domorodé matce. Pravděpodobně by vyskočila z okna, aby zachránila sebe i dítě a šla by porodit někam do džungle a potom odešla pryč v náruči se svým dítětem.

Jak mohou být mladé ženy tak poddajné? Odpověď je jednoduchá: Vyrůstaly ve společnosti, která vidí porod dítěte jako nemoc, kterou je potřeba vyléčit a děti jsou viděny jako potácející prázdné nádoby, které musí být formovány a kontrolovány.

Zneuctění těl matek je způsob, jak děti začínají svůj život. Válkou. Bojem o přežití. Drama. Pocit nesprávnosti a nutnosti být zachráněn, opraven, pozměněn, křičí v teroru, odnáší si pocit: „To, co chci, musí být špatně“. Je to první lekce: Nemůžeš se sám narodit. Nemůžeš se sám nadechnout. Chceš maminku? Tak to se mýlíš, nejdřív tě musíme oddělit a trochu zranit. Potřebuješ víc krve z pupečníku? Na to zapomeň, uřízneme ji a pověsíme tě vzhůru nohama a bouchneme tě. Když už je s maminkou, dítě může a nemusí cítit, že to, co chce je správné. Chce  zůstat v kontaktu kůže na kůži, kojit se, nikdy nemuset odejít, ale i to je mu odepřeno.

Krmení

Dítě se naučí ignorovat své vlastní instinkty a vzdá se matce, která poslouchá lékaře s titulem „doktor“. Byla vycvičena věřit titulům více než sobě nebo svému dítěti. Pro mnoho dětí, kojení, jejich životní spojení se zdravím a intimním spojením, není ani poskytnuto nebo je po krátké době ukončeno. Pro mnohé je jejich pláč po kojení ignorován ve jménu časového plánu. Znovu tento bizarní trend diktuje, že dítě neví, co je pro něj dobré. Lekcí je: Nenaslouchej svému vnitřnímu hlasu, namísto toho si ber rady zvenčí. Tohle je začátek přenechání dítěte vrstevnickému tlaku, médiím, učitelům a prodejcům drog. Proč ne? Vždyť stejně „nemůžu ani vědět, kdy mám jíst“.

Dnes jsou si progresivní matky vědomy vysoké ceny, kterou platíme za narušování potřeb miminka. Tyto matky nosí své děti na svých tělech celou dobu a odpovídají svižně na jejich impulsy. Dítě, o které je takto pečováno, nepláče, aby se nakojilo. Proč plakat? Prso je hned tam, díky svému nejmenšímu impulsu ke své matce dosáhne výsledku. Takové děti se naučí, že život je správný, že jsou ony správné a že nepotřebují křičet a bojovat, aby dostaly, co chtějí. Mnoho takových spokojených a mírumilovných dětí vyroste a založí rodiny, které odmítají nahlížet na děti jako na špatné a že je potřeba je opravovat a vyučovat.  

 Dalším aspektem krmení, které prezentuje děti jako neschopné, je, že jsou nuceny násilím k odstavení mimo jejich čas a jsou zatíženy umělými „potravinami“ plnými přidaného cukru. Tato jídla nahrávají chabému zdraví stejně tak jako závislostem, stejně tak jako mentálním a emočním potížím. Ale, když se děti naučí následovat vedení autorit jako jsou supermarkety, reklamy, TV, vrstevníci a prodejní automaty, je velmi malá šance, jak je udržet od těchto škodlivých věcí. Tak je úspěšně vytvořen naivní zákazník.

Zdraví

Dítě je vycvičováno, aby následovalo cizí lidi s titulem, ne své vlastní tělo. Jeho tělo je sbírka zpracovaných toxinů, které sní, dýchá a také z očkování, ohledně kterých nemůže říct Ne. Rodiče jsou trénováni stejným způsobem, takže nechají cizí osoby píchat chemikálie do těla jejich miminek a dětí. To způsobuje mnoho běžných poškození, fyzických, emočních a intelektuálních onemocnění a v některých případech i smrt. Zřídkakdo se obtěžuje vyhledat si opravdová fakta ohledně očkování: Jak neužitečné a škodlivé jsou. Rodiče, doktoři a děti byli formováni tak, aby následovali a poslouchali.

Spánek

Přirozená, primární a správná potřeba každého miminka je spát v náruči své maminky nebo hned vedle jejího těla, kojit se, jak si přeje (jak dělá většina světových společností). S málo výjimkami je moderním západní miminkům a malým dětem odepřena jejich základní potřeba spát vedle matky, čímž se učí ignorovat sebe a poslouchat ostatní.Je to stejná lekce odmítnutí jejich těla a emocí jako zažila při porodu, je to odmítnutí jejich potřeby pro konstantní milující tělesný kontakt a pro kojení, jak si přejí.

Spánek připomíná smrt. Nejen  že zmizí světlo, ale člověk si neuvědomuje ani svou vlastní existenci. Miminko sotva zvládne uchopit svou vlastní existenci, když je vzhůru. Je to tělesný kontakt, kterým si ověřuje a dává mu smysl fyzické reality. Tento kontakt mu říká, že existuje a že je v bezpečí a že může přežít. Když je ponecháno při spánku samotné, bez neustálého tělesného kontaktu, je to pro něj hrůzostrašné, je to zcela v rozporu se všemi savčími smysly správnosti. Když je ponecháno samo při spaní, dítě nemá žádný způsob, jak vědět, že bude žít a že jistota jeho bytí, matka, stále existuje. Teror, který zažívá v téhle situaci se nedá v anglickém jazyce ani vyjádřit.

Matka, která nebyla vychovávána tímto stylem  by nebyla schopna nechat své dítě pryč ze svého těla. Prostě by to nemohla udělat. Jde to zase proti všem mateřským instinktům. Teď moderní matky, které byly vycvičovány otupět a ignorovat svůj vnitřní hlas, jsou schopné své dítě odložit a nechat je  plakat.

Dítě, které je ponecháno plakat, je uklidňováno každým trikem kromě toho, co skutečně potřebuje. Jeho potřeba spát na maminčině těle nebo v kontaktu s ní, je mu odepřena, protože se předpokládá, že neví, co potřebuje. Jeden z nejčastějších dotazů, který od rodičů dostávám, je:„Moje miminko neumí spát o samotě. Jak mu mohu pomoci?“ Matce vůbec nepřichází na mysl, že by mu neměla „pomáhat“ spát samostatně, ale na místo toho vyjít vstříc jeho potřebě spát s ní.

Dalším mýtem, který se snaží vetřít k mladým matkám, je to, že by dítě mělo prospat celou noc. Tohle také nepochází z vnitřní moudrosti, ale protože jim to někdo řekl. Naučily se, že „Někdo“ nebo „Ostatní“ to ví lépe. Vůbec se dovnitř ani nepodívají, aby našly pravdu.

Když se na mě takoví rodiče obrátí pro radu, vyhýbám se tomu, abych se stala jejich dalším hlasem, co dělat. Namísto toho jim pomáhám odhodit tu oddanost a hledání souhlasu zvenčí, takže se mohou najít odpovědi uvnitř. Jakmile jde matka dovnitř, nemůže nechat své miminko plakat. Prostě to nemůže dělat.  Příroda není hloupá – vytvořilo maminky naladěné na svá miminka a také toužící po tom, aby jejich dítě bylo spokojené a vždycky nablízku.

Díky hnutím a organizacím jako Kontaktní rodičovství a Laktační liga (Attachment Parenting International a La Leche League), se některé maminky vrací zpátky k vnímavému stylu péče o miminko, alespoň na prvních pár let. Přesto většina si stále věří lékaři a ne svému miminku a jejich instinktům - Dítě se naučí, že se mýlí, že je špatné a že musí být formováno zvenčí a následovat instrukce, i když jsou v rozporu s jeho vnitřní moudrostí a pocity jeho těla. Není divu, že se děti stávají lehkou kořistí pro sexuální zneužívání. Učíme je ignorovat své smysly a podvolovat se návrhům dospělých, autorit, většiny (co říká „každý“…) a médiím.

Takové nerespektování miminka/dítěte jako třeba oddělené spaní, je také přímý důsledek neznalosti svého vlastního těla i těl ostatních. Proto se v této kultuře objevuje obrovské množství sexuálních dysfunkcí a zneužívání. Tělo, které bylo zneuctěno při porodu a také odmítnutím vlastních potřeb po blízkosti a krmení, které vycházely z jeho vnitřního hlasu, se odpojí od pocitů svého těla i těl ostatních. Navíc, emoční a fyzické rány jsou do dítě zasazeny, odpojí se samo od sebe, otupělost může způsobit schopnost ubližovat si sám sobě (drogy, kouření, cukr, sebeobětování atd.) nebo ubližovat jiným.

Vážně zranění jedinci se mohou stát zneužívajícími, násilníky nebo oběťmi v této hře násilí na těle, lehkomyslně odmítají vnitřní bytí. Naštěstí většina dospělých pracuje na zahojení těchto ran, i přes mnohé  rány jsou schopni žít nějakým způsobem naplňující životy. Většina lidí se nikdy nenaučí naslouchat svému vnitřnímu hlasu a obnovit svou emoční svobodu, sílu a radost.

Modifikace chování

Koncept „změny chování“ je přímou manifestací toho, že jsou děti považovány za neschopné. Na děti je nahlíženo tak, že je potřeba je formovat, aby se staly dobře chovajícími lidmi jakoby nebyli tím, kým být mají. Proto, když se chovají a vyjadřují jak je příroda stvořila a když vyjadřují své vlastní zdravé potřeby, dospělí je zastavují, trestají je, nadávají jim či jim podávají léky. Dítě je prezentováno jako špatné a dospělý jako správný. Když je dítě aktivní, předepíšou se mu léky, aby sedělo klidně a následovalo pokyny dospělého, co by mělo dělat  či se učit. Když je dítě stydlivé, potlačují jeho plachost, když je hlasité, je ztišováno, když chce zůstat vzhůru, je nuceno jít spát a když je unavené během dne, tak je nuceno držet krok se třídou.

Dospělí vyučují děti své umělé vystupování a způsoby a očekávají, že dítě bude používat tyto způsoby, aniž by mělo odpovídající pocit. Dítě potrestají nebo mu vynadají, pokud zapomene na očekávaný diktovaný jazyk dospělých. Dítěti, které si chce hrát, je hra zabráněna a je nuceno sedět a studovat a dítě, které skáče a není schopné se učit násilím, je léčeno nebo potrestáno.

Vztahy mezi dospělými a dětmi jsou plné příkazů, oprav, instrukcí a zákazů: Nedělej tohle, sedni si, vstaň, ukliď, dělej jak říkám, nebreč, atd. Je také plné výhrůžek: Jestli si nepospíšíš, tak udělám to či tamto… jestli se mnou budeš mluvit tímto způsobem… jestli se nepostavíš… jestli nepůjdeš spát… jestli si neuklidíš a tak dále.

A dítěti, které v zoufalství křičí, kouše, bije nebo se rozčiluje, nadáváme , odpoutáváme pozornost nebo trestáme, ale nenasloucháme ani nepomáháme řešit příčiny.

Od dětí se očekává, že budou schopny stát se dospělými předčasně, uklízet po sobě, dělit se, jíst čistě, že budou ohleduplné k našim potřebám, sedět klidně, studovat atd. Jejich vlastní inklinace je často přehlížena a považována za nepodstatnou.

Když se dítě velmi odkloní od očekávání dospělých, může být i bito, trestáno nebo slovně ponižováno nebo týráno. Dokonce rodiče, kteří se neuchylují k ubližování, často zostudí, nadávají, zastrašují a obviňují.

A to všechno se děje z jediného důvodu, že vidíme děti jako špatné a že je musíme změnit na někoho jiného než ve skutečnosti jsou.

Dobré mravy

Pro děti, které jsou manipulovány, aby naplňovaly očekávání ostatních, se stane hlavní prioritou hledání uznání za cenu upřímnosti ve vztazích. A problémy mezi rodiči a dětmi začínají, když se dítě bouří proti tomuto ovládání.

Co vlastně očekáváme , že se dítě naučí, když mu říkáme: „Řekni – děkuji- svému kamarádovi“? Většina rodičů si myslí, že dítě učí, jak být vděčný a jak vyjádřit svou vděčnost. Ale učí se děti tyto věci tím, že jim to říkáme? Co se ve skutečnosti učí je: „Měl bych ostatním lidem nařizovat, co mají říkat.“

Jak jsme se cítili v dětství, když nám někdo říkal, ať řekneme: „Děkuju.“ Kdy jsme si skutečně vyvinuli upřímný smysl pro vděčnost. Udělalo z nás slovíčko  „děkuji“, aniž bychom měli odpovídající pocit k těmto slovům, vděčnější? Nebo jsme si vyvinuli smysl vděčnosti později bez ohledu na tyto instrukce? Je dokonce možné, že se někteří z nás cítí dokonce odpor, když potřebují někomu poděkovat, podělit se nebo se omluvit, protože jsme to nenáviděli jako děti, když jsme tyto fráze museli říkat proti naší vůli.

Když žádáme dítě, aby řeklo jistá slova, tak se sami chováme velmi hrubě. Říkat ostatním lidem, co mají říkat, je nerespektující.Nařizujeme dětem, co říkat a požadujeme, aby uposlechlo.  Učíme ho nutit ostatní lidi dělat a říkat, co chce skrze výhrůžky, zostuzení a zastrašování. Namísto toho, abychom ho učili, aby reagovalo na lidi a učilo se vážit si lidí takových, jací jsou, tak ho učíme manipulovat stejně tak, jako manipulujeme my s ním.

Kdybychom reagovali na dítě a naladili se na ně, uvědomili bychom si, že samo vyjadřuje vděčnost svým vlastním dětským způsobem.Směje se, obejme, baví se, skáče nahoru dolů a jeho očíčka září. Je mnohem autentičtější než jsme my se svými zakódovanými slovíčky.

Když jsou dětské potřeby uspokojeny, vděčnost vyjádřena jazykem dospělých se vyvine přirozeně. Ale dokud je budeme mít za defektní a neschopné dozrát, tak děti učíme, učíme a učíme a nutíme a trestáme jako bychom násilím nutili otevírat okvětní lístky před tím, než jsou připraveny se samy otevřít.  Možná bychom měli dětem dovolit pozorovat vděčnost, štědrost a laskavost, mnohem více než je vyučovat tato chování.  Když jsme vůči nim vděčni, naučí se být vděčni. Když jim říkáme, co mají říkat, naučí se ostatní ovládat a nerespektovat.

Jestli nařizování dítěti, ať řekne „děkuji“ (a další slovíčka a činy z „dobrých mravů“) neučí děti autentické pocity a vyjadřování vděčnosti, tak co je vlastně učí?

Je zde několik možností:

1.    Dítě se učí, že nařizování ostatním, co mají říkat nebo dělat je „dobrý mrav“.  Obsah těch slovíček je prakticky ztracen, jakmile dítě sleduje jen ten fakt, že někdo mu říká, co má dělat a že musí poslouchat nebo bude trpět nebo ztratí naše uznání a lásku

2.  Méně očividnou zprávou pro dítě, které považujeme za neschopné dozrát, je: „Nemohu si věřit a nemohu vědět co říkat či dělat; měl bych se spoléhat na dospělé (autority) a uposlechnout instrukce“ (stává se závislým a tím, který potřebuje někoho následovat)

3.  V návaznosti na předchozí bod: „Sám nemohu vědět, co říkat nebo dělat a proto musím následovat někoho jiného.“

4.  Podobný pocit neschopnosti může vyvstat také v podobě pochyb o sobě: „Proč se necítím, že bych měl říkat „děkuji“? Něco se mnou musí být špatně.“ (nízké sebevědomí a pocit vlastní nedostatečnosti a neschopnosti být soběstačný, nezávislý)

5.    Dítě se naučí přetvařovat a zkrátka lhát: „Necítím se na to, abych říkal cokoliv (nebo půjčoval nebo pomáhal), tak to vypadá, že musím lhát, předstírat nebo hrát divadlo, které nereflektuje mou vnitřní zkušenost

6.    Dítě se učí zaměnit autentičnost za honbu potěšit ostatní a skákat, jak ostatní pískají

7.  Děti se naučí nenávidět dělení nebo říkat „prosím“ a „děkuji“, když jejich formativní paměť má tyto věci spojené s rozhořčením, ovládáním a rozporem sám se sebou. Když to musí dělat, aniž by samo chtělo, tak se učí nesnášet projev vděčnosti (sdílení atd.) a jeho přirozený autentický vývoj dobrých mravů může být opožděn nebo zmařen.

Jeden ze zvyků, který se snažíme naučit co nejrychleji je odpovídání na (nerespektující) vyptávání dospělých ohledně jména a věku: „Řekni té paní, kolik ti je, Johnny“. To je jedna z instrukcí, kterou rodiče často dětem udělují, když se cítí zahanbeni, že jejich dítě neodpovídá. Jedno z mých tří dětí nikdy neodpovědělo na zkušební otázky dospělých až do nějakých sedmi let. A vždy když k takové interakci došlo, byla jsem na jeho straně a chránila jeho potřebu soukromí. Řekla jsem dotazovateli s úsměvem: „Nevypadá, že by si s vámi chtěl povídat.“ A dodala jsem: „Jestli chcete, můžu se s vámi bavit já.“ Můj syn pocítil, že se k němu chovám respektujícím způsobem a ochraňuji jeho soukromí. Nyní je z něj úžasný mladý muž s výbornými mravy a je přirozeně citlivý k potřebám ostatních.

Dělání dojmu na ostatní

Jako lidi, kteří jsme vyrůstali v prostředí, kde nás dospělí poměřovali a diktovali, co máme dělat a říkat, stali jsme se rodiči, kteří jsou chyceni do stejné sítě. Nejen že na děti nahlížíme jako na ty, které je potřeba formovat, ale na základě toho, jak jsme byli vychováváni, jsme také závislí na souhlasu ostatních. Chceme udělat dojem na ostatní dospělé, jak krásně dítě následuje náš formovací program.

Jako i u dalších aspektů takové reprezentace dětství, tak i v této oblasti se najdou rodiče, kteří formování zboří a vychovávají děti s respektem. Tito rodiče si uvědomují, že vystupování dětí tu není od toho, aby dělalo na někoho dojem. Dítě si zasluhuje plný respekt do té doby, než bude samo dostatečně uvědomělé, sebevědomé a dokud nezíská sociální dovednosti. Není jednoduché se cítit dobře, když dítě neodpovídá očekáváním společnosti, ale uvědomění toho, že tato velká očekávání nejsou adekvátní dětem, pomáhá takovým rodičům si zapamatovat čí duševní pohodu budou hájit. Způsob, jakým jsou děti prezentovány v naší společnosti, je vskutku velmi neuctivý k jejich lidskosti.

Škola

Vynález instituce na kontrolu vzdělání je vrcholem reprezentace dětství v moderních společnostech. Děti jsou vychovávány ve stádech v souladu s názorem dospělých, jaké by měly být.

Škola nebyla vynalezena kvůli dětem, ale kvůli zemi, průmyslu a peněžním monopolům. Reprezentuje děti tak, že postrádají vlastní motivaci. Chovají se k nim jako s materiálem, který by měl být naklonován a zužitkován pro finanční zisky jako zaměstnanci a konzumenti.

Učitelé a další pracovníci systému jsou zřídka vědomi tohoto schématu. Když si to uvědomí, často odejdou ze systému stejně tak jako John Taylor Gatto, který byl třikrát jmenovaný jako Učitel roku (pozn. překladatele bývalý učitel s 30letou praxí, který rezignoval a následně se stále kritikem školní ideologie a jejích následků).

Velmi doporučuji knihy J.T. Gatta. Při čtení jeho erudovaných knih, se dozvíte skutečný cíl školství a dostanete jasnou zprávu o tom, co se opravdu ve škole učí.

Akademické znalosti si za pár let ani nebudou pamatovat. Co se děti ve škole učí nemá nic společného s obsahem, ale se systémem samotným. Jakmile škola reprezentuje děti jako hlínu, kterou je potřeba formovat dle diktátorských nápadů předchozí generace, tak to, co se děti přesně učí, je, že:

-          Nemohu vědět, co je pro mě dobré

-          Měl bych se učit to, co mi nařizují, jinak selžu ve společnosti

-          Nenávidím to druhé dítě, protože řeklo správnou odpověď

-          Jsem rád, když mí přátelé selžou, abych mohl zazářit a získat uznání já

-          Život je soutěž (a to také je, protože přesně tohle jsme vytvořili ve školách)

-          Není vhodné se něčemu moc dlouze věnovat. Mělo by to být přerušeno (zvoněním zvonku)

-          Nejlepší je často měnit předměty a nezaměřovat se na jednu věc.

-          Měl bych zapadnout.

-          Měl bych dělat, co mi nařídí autorita.

-          Měl bych mít práci, až vyrostu.

-          Neměl bych věřit svému vnitřnímu hlasu, ale hlasům ostatních.

-          Měl bych hledat uznání.

-         Měl bych hledat podněty zvnějšku (učitel, členové gangu, vrstevníci, média, dokonce násilníků).

-         Nezasloužím si být svobodný. Musím pykat ve školním vězení denně, dokud nebudu dospělý.

-          Dospělí jsou policajti.

-          Měl bych být nenáročný.

-       Měl bych se snažit potěšit ostatní, i když to nekoresponduje s tím, kdo jsem.

-       Měl bych patřit do nějaké společenské skupiny, abych nebyl zmlácen.

-          Když se s nikým nebudu bavit, nikdo mě nebude mít rád.

Seznam by mohl pokračovat ještě mnohem déle, až moc pro tento dokument. Motiv, který je protkán celým seznamem, by se dal shrnout zhruba takto: „Zapomeň na to, kdo ve skutečnosti jsi a zapadni do „jejich“ obrazu tebe. To, kdo jsi, není dobré, není to správné ani hodnotné. Vždycky hledej vedení někde venku.“

Samotný tento princip je zodpovědný za to, že se hodně lidí cítí tak ztraceno, v depresi, poraženo a deprimováno. Nevědí, kdo jsou, protože byli z toho byli vyvedeni ještě dřív, než se mohli vůbec zapamatovat.

Taková reprezentace dětí jako bezradných kuliček s roztomilými tělíčky utváří porody, rodičovství, školy a celospolečenský pohled na ně.

Bez odděleného systému expertů, by lidé opět získali autonomii nad svými vlastními životy, porody, smrtí, péčí atd. a nehráli by hru, kterou diktují peněžní monopoly.

Kvůli škole a dalšímu otupování se děti stanou přehnaně závislé a hledající externí vedení ve všech oblastech, zahrnujících zdraví, peníze, oblečení, jídlo a vztahy. Ztratí autoritu nad svými vlastními životy a přenechají vlastní zodpovědnost expertům, státu a imaginárním „ostatním“.

Škola, Učení a Sebevědomí

Když jsou děti reprezentovány jako prázdné nevědomé nádoby, dospělí se sami připravují na to z dětí udělat dospělé. To znamená, že musí jít proti dětské nátuře a přinutit je být cokoliv, co chce dospělý, a to skrze výcvik a vyučování, které je vnucováno a ovládáno dospělým.

Když je dítě do sebe zakořeněno, cítí se silné, protože ví, co chce. Naopak, dítě, které je naučeno hledat uznání zvenčí, má co dělat, aby žilo život osoby, kterou ve skutečnosti není a aby vyhovovalo externím očekáváním. Může se stát závislým, nejistým a bude potřebovat uznání od ostatních, protože vůbec neví, jak být sám sebou a jaké to je nebýt poměřován ostatními, nepotěšovat je a nehledat souhlas. Hledání uznání je jádrem nejistoty a deprese.

Někteří lidé se natolik ztratí v této hře, že je považujeme za šťastné. Tito lidé „uspěli“. Stali se předepsanou osobou. A o mnoho let později se divíme, proč slavné osobnosti a další lidé, kteří jsou symboly úspěchu, spáchají sebevraždu nebo mají deprese.

Abychom děti přizpůsobili obrazu dospělých, naše společnost vytvořila instituce, kam musí děti docházet proti své vůli a skrze nátlak. Děti, které chtějí chodit do školy, totálně ztratily své vnitřní spojení, že věří, že to, co chtějí, vychází zevnitř. Ne, nevychází. Co jim dělá dobře, je potěšení ostatních a zapadnutí, protože byli vycvičeni, aby se hledali zvenčí, ne zevnitř.

Aby společnost mohla děti vytrénovat k tomu, že budou přijímat konstantní instrukce a ztratí svobodu, začíná to od porodu tím, že vezmeme dítě od matky, potom používáním postýlek, kočárků, chůviček namísto konstantního tělesného kontaktu s matkou a otcem. Oddělení pokračuje, když vezmeme dítě matce a pryč z domova co nejdříve je to možné do jeslí a školky. Oddělením dítěte  od jeho primárního spojení mu odejme jeho sílu.

Když je dítě pryč mimo svůj zdroj síly, matku, tak je bezmocné a odpojené; udělá cokoliv, co je mu řečeno, aby získalo uznání a lásku. Bude strádat a hledat uznání, aby vykompenzovalo hlubokou bolest a touhu po primárním spojení. Tímto způsobem se síly, které vidí dítě jako materiál k formování, ukazují jako správné, ne proto, že je to pravda, ale kvůli našim způsobům vnímání dítěte. Dítě se stane poddajným a svolným a vyžadujícím autoritu nebo je zmatené, agresivní a v depresi. Když je nuceno k učení proti vlastní vůli, tak zmizí dokonce i motivace.

Navrch toho všeho, kdy je dítě zmatené a strádající, je ještě dáno dohromady s dětmi stejného věku, které jsou všechny závislé na uznání a přijetí a které bojují o pozornost učitele a o přežití ve stádu. Tato zkušenost vzdaluje dítě od jeho přirozenosti. Teď soutěží s ostatními členy stáda a přeje si, aby ostatní selhali, aby ono mohlo zazářit. Potom říkáme, že je to lidská přirozenost, přitom se tak děje kvůli tomu systému, který přivedl děti do takových potíží na základě nejistoty a stádové dynamiky.

Rodina je vždy věkově různorodá, takže děti se navazují na ty, kteří jsou kompetentnější, až povyrostou, stanou se také těmi, kteří nabídnou pomoc mladším. Ve skupině vrstevníků jsou zbaveny děti i této síly. Nemohou si opravdu v ničem pomoci, protože jsou všichni „slepí“ na stejném místě.  Nemohou přežít v tomto bezradném a neschopném uspořádání aniž by se nestaly absolutně závislými na nějaké postavě autoritě. Zpráva, že jsou neschopní a že jsou závislí je vryta. Když učitel odchází, nastává chaos a agrese. Nemohou existovat bez autority.  

Když na děti nahlížíme jako na ty, kteří potřebují opravit, škola plní svou práci a snaží se je zformovat do kontejnerů informací diktovaných náhodnými dospělými, kteří mají moc. Dítě, které inklinuje k akademickým znalostem a má milující zdravé rodiče, může zapadnout a vypadá, že prospívá, ale ztrácí sebe, kdo skutečně je. Bude tuto hru hrát úspěšně, aniž by si bylo vědomo, že ztrácí samo sebe. Dítě, které inklinuje k fyzickým aktivitám, pohybu a živosti, je zdrogováno nebo přinejmenším potlačeno. Řeknou mu, že jeho způsoby jsou „špatné“ a že musí být „opraveno“.

To mi připomíná známý citát Alberta Einsteina: „Je zázrak, že zvídavost dokáže přežít formální vzdělávání.“ A vskutku, někteří lidé se postaví na své nohy a zotaví se z dětství během pěti až dvaceti let. NA druhou stranu, většinou se lidé spíš nezotaví a kultura úspěšných hráčů této hry, ne jejich, plodí deprese, agrese, nespokojenost, závislosti, poruchy příjmu potravy a utrpení.

Když reprezentujeme děti jako materiál, který má být formován, plýtváme jejich drahocenné dětství ve škole, skoro jako by byly ve vězení. Uvěří té lži, že by v životě nic nedokázaly. (Vzpomeňte si, že byly vycvičeny, aby braly autority jako ty, co mají pravdu).  Škola je vycvičí skrze pochvaly a tresty, známky, zostuzení, tlak skupiny a uznání toho, koho poslouchají. Dítě se vzdaluje samo sobě, skáče, jako mu programátoři pískají a dělá to nejlepší, co může, aby potěšilo ostatní a naplnilo jejich očekávání.

Špičkoví studenti ve mně vzbuzují často větší obavy, protože zaprodali sami sebe. Někteří z nich se zotaví, ale právě mezi těmito hodnými spolupracujícími dětmi je více sebevražd, poruch příjmu potravy a depresí. Žijí život někoho jiného a později je v jejich životě myšlenka, že budou žít život dál tímto způsobem znepokojuje, děsí a skličuje.Největší radost pro člověka totiž je, když může být sám sebou a tito lidé nic takového nevidí.

Nebojím se o ty, kteří v systému „selhávají“. Slýchám od ustaraných rodičů, kteří mi volají, že jejich dítě propadá ve škole, rebeluje proti systému, vzdoruje a věnuje se kamarádům a neškolním aktivitám. Jsem za takové rodiče a děti ráda. Toto jsou děti, které mají uvnitř ještě nějakou sílu a nezaprodaly se. Přežijí. Projevují se v různé míře. Jsou opravdovými zázraky. Nicméně někteří z nich, protože postrádají nástroje, jak být sami sebou (po tolika letech otupování), skončí se sebepoškozováním a ztratí se. Z těch, kteří přežijí, jsou často silní lidé, inovátoři a vůdci.

Nejextrémnější aspekt tohoto nahlížení na děti je podávání léků, které je často doporučováno, ba dokonce vynuceno školou. Když dítě nepasuje do jejích představ, dostane speciální program nebo léky nebo obojí.

Je štěstí, že jsme neměli tyto toxické léky dříve ve 20. Století; Einstein byl vyhozen ze školy v Německu a Edisonově matce řekli, že je její syn tupec a moudře ho vyhodili ze školy. Mnoho vůdců uniklo tyranii školy. Dnes se již nedozvíme, kolik úžasných myslí je otupováno od své moudrosti nebo zdrogováno.

Marketing léků pro děti, který je ošidně nazýván jako psychiatrie, způsobil už spoustu smrtí, sebevražd, zabíjení a doživotní mentální nemoci. Ti, kteří přežili, jsou slepě vděčni za obojí, za vězení i za otupující drogy,které je udržovali od jejich touhy utéct. To mi připomíná citát, který pronesl Johann Wolfgang Goethe: „Nikdo není tak beznadějně zotročen jako ti, kteří mylně věří, že jsou svobodní.“

I tady se najdou rodiče, kteří vidí své děti jako schopné a svobodné a neposílají je do školy. Tyto děti jsou svobodné od začátku svých mladých životů, nemají podobné handicapy a jsou schopné si tvořit svůj vlastní život. Jsou sebevědomé, úspěšné a sociálně kompetentní a schopné mít s dospělými vztahy jako se sobě rovnými. Znají samy sebe a znají společnost, protože v ní žijí jako rovnocenná součást od počátku.

Rodičovství

Dnešní rodiče jsou již produktem společnosti, která nahlíží na děti svým způsobem a tak dělají ze své svobodné vůle vlastním dětem to, co bylo děláno jim. Od začátku ovládají dítě, říkají mu, kde má spát, kdy být hladový a potom mu nařizují, co má říkat, myslet si a kým být a dávají je do státních škol, aby je školy zformovaly a tvarovaly. Byť s těmi nejlepšími úmysly, tak rodiče následují vymývání mozků, jaké sami dostali a doslova bojují proti zdravým inklinacím dítěte. Když dítě chce spát s matkou, rodiče jsou naprogramováni, aby to viděli jako problém a vycvičují ho, aby se dítě zbavilo této zdravé potřeby. Když si dítě raději hraje samo, rodiče ho nutí být ve skupině a dělat věci společně. Když nechce, aby matka odešla, dítě je vycvičováno, aby vydrželo separaci. Když není připraveno ke čtení, je nuceno… a tak dále. Vedeme válku proti dítěti.

Všechny rodičovské potíže vyvstávají z této vynucené války a nepředstavují skutečnou podstatu dětství.

 ©Copyright Naomi Aldort 2009

Doporučená literatura:

Dr. Robert Mendelson, MALe Practice

Ina May Gaskin, Bantam; Ina May's Guide to Childbirth edition (March 4, 2003)

John Taylor Gatto, Weapons of Mass Instruction: A Schoolteacher's Journey through the Dark World of Compulsory Schooling (New society publishers October 2008)

John Taylor Gatto, Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling (New society publishers 2nd edition 2002)

Alfie Kohn, Punished by Rewards: The Trouble With Gold Stars, Incentive Plans, As, Praise, and Other Bribes, Replica books 2001)

Alfie Kohn, No Contest: The Case Against Competition (Houghton Mifflin; 2nd, Revised edition, November 12, 1992)

Naomi Aldort, Raising Our Children, Raising Ourselves: Transforming Parent-child relationships from reaction and struggle to freedom, power and joy (Book publishers network, Jan 2006)

Ivan Illich, Deschooling Society (Marion Boyars Publishers Ltd, July 1, 2000)

Ivan Illich, Disabling Professions (Marion Boyars Publishers Ltd, July 1, 2000)

John Holt, How Children Fail, (Da Capo Press; Revised edition, September 3, 1995)

John Holt, How Children Learn, (Da Capo Press; Revised edition, September 3, 1995)

John Holt, Learning All the time, (Da Capo Press, January 21, 1990)

James W. Prescott Ph.D., Rock A Bye Baby, A Time Life Documentary (1970) Executive Producer: Lothar Wolff

Zdroj:

http://naomialdort.com/articles10.html

Chyby v překladu vyhrazeny.