"Vzdělání je to, co nám zůstane, až zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole." – Albert Einstein

Dotaz: 

Naší dceři jsou 4 roky a je velmi zvídavé a společenské dítě. Dokonce plánujeme vzdělávat doma a jsem doma ještě s miminkem (jejím bratrem), ale přihlásili jsme ji do úžasné malé alternativní školky, aby mohla nabrat sociální zkušenosti a měla příležitost učit se. Ve školce mají velmi respektující přístup a poskytují možnost volné hry a skupinových aktivit.

Po krátké „zvykačce“, kdy plakala, když jsem odcházela, se s tím naše dcera smířila a je tam šťastná. Ale teď po Vánocích odmítla jít zpátky a každé ráno čelíme potížím s jejím odchodem. Vím, že si to užívá, jakmile je ve školce, ale stále ode mě nechce odejít. Nechci ji ochudit o učební a společenskou příležitost, ale zároveň bych chtěla naslouchat její volbě. Co byste mi navrhovala?

Odpověď Naomi Aldort:

Co si pamatujete z doby, kdy vám byly čtyři roky? Jestli jste jako většina lidí, tak si nepamatujete skoro nic. Jediné, co si dokážete vybavit jsou pocity, dojmy, tváře a nějaké střípky vzpomínek. Nic z toho, co umíte, není závislé na tom, co jste se v tomto raném věku naučili ve třídě nebo ve škole. Namísto toho záleží na tom, jak jste se cítili ohledně sami sebe. 

Vaše přání vyjít vstříc volbě vašeho dítěte je hodno důvěry. Co hodnotnějšího byste ji mohli naučit než to, že to, jak se cítí uvnitř je správné? Ze školy si vaše dcera nebude pamatovat učení nebo hru, ale bude si pamatovat bolest z oddělení a to, že se naučila, že nemůže důvěřovat tomu, co cítí uvnitř. Naučí se následovat externí vedení a ignorovat své vlastní, stane se později snadno ovlivnitelná médii, vrstevnickým tlakem nebo vnějšími silami.  

 Zmiňujete také, že nechcete, aby promeškala společenské a učební příležitosti. Jak může někdo považovat socializaci s rodinou, která ji miluje, jako něco nedostatečného. Když je s matkou, neschází jí škola. Ale když je ve škole, schází jí matka.

 Školky jsou ze sociálního hlediska velmi nepřirozené. Tím, že vezmeme dítě mimo zdroj jejich síly, matku, a dáme je dohromady do skupiny lidí stejného věku (která je neschopna pomoci jeden druhému), činíme jej bezmocným. Je to neproveditelné a nepřirozené uskupení, kde selhávají v socializaci na vlastní pěst a proto jsou odkázány na ovládaní dospělým, aby byly schopny fungovat a zůstat v bezpečí. Taková zkušenost je naučí vidět se jako ti, kteří selhávají a jsou závislí na autoritě.

Nejlepší skupinová zkušenost pro malé dítě je rodina. Je to skupina, která dělá věci dohromady a v které je každý její člen vysoce ceněn a milován. Kdybyste musela pracovat, hovořila bych o tom, jak povzbudit svou dceru, aby našla radost v náhradní péči (viz ZDE). Nicméně, když jste doma, není žádný důvod odebírat dceru odněkud, kde je to pro ni nejlepší. 

Stejně tak vaše dítě nemešká žádné učení, když je doma. Ve skutečnosti právě ve školce pozastavuje své vlastní učení kvůli podstrčenému programu. Nevyžádané vyučování maří učení; často to ničí lásku k učení a zabraňuje dítěti ve vynalezení vlastních metod. Když dítě vynalezne vlastní způsob, jak přijít věcem na kloub, dětský mozek se rozvine mnohem více než když pouze následuje způsob myšlení někoho jiného, obzvláště když je vyučování vynucené. I v těch nejprogresivnějších školkách je dítě vrženo do plánu někoho jiného a musí obětovat svou vlastní agendu.Oproti tomu je doma svobodná a může následovat program dle své vlastní mysli a dle vlastního nejlepšího načasování, vlastních metod a témat k učení. 

Společenské a učební schopnosti pochází z toho, že se cítí bezpečně a milována a díky svému vlastnímu vnitřnímu vedení. Když bude do sebe zakořeněna, bude se chovat a učit dobře, ne aby soutěžila nebo aby získala něčí uznání (což je bolestivá závislost), ale proto, aby se věnovala vlastním autentickým vášním. Milovat dítě bezpodmínečně znamená, že mu nebudete projektovat jeho budoucnost. Musí následovat vlastní cestu.  

 Dítě, které si bere rady zevnitř, je sebevědomé a má v sobě jasno. Když bylo mému nejstaršímu synovi šest let, rozhodl se, že se zúčastní letního dětského programu. Po dvou sezeních prohlásil: „Nepotřebuji už docházet na hodiny. Mohu si malovat doma, aniž by mě učitelka přerušovala.“ Jak se poději ukázalo, učitelka dostala nápad, že bude lekce dělit do dvaceti minutových segmentů. Můj syn, jehož pozornost nebyla poškozena školou, však chtěl s aktivitou pokračovat, klidně dvě a více hodin. 

Zralé dítě

 Když se dítě narodí předčasně, jeho život je ohrožen. Předčasnost není žádoucí. Zralost je. Stejně tak je rodina také „dělohou“ dětství. Dítě, které zůstává v rodinné „děloze“, se vždy vynoří, když je zralé, emocionálně silné a připravené úspěšně se rozvíjet ve společnosti. Vaše dítě se musí spoléhat na vaši rodičovskou sílu do té doby, dokud nebude mít vlastní; až poté bude mít sílu zůstat věrno samo sobě, když bude čelit přívalu vlivů a voleb, se kterými se setká. 

 Většina vývojových stádií se přihodí samy od sebe, docela znenadání, stejně tak jako porod nebo chůze. Naše snahy postupně trénovat děti, aby se z nich stali dospělí, způsobuje více škody a je v rozporu s jejich přirozeností. Často vidím mladé, kteří jsou přehlceni vzděláváním od brzkého věku, stanou se vyčerpanými a zatížení závoděním, aby naplnili cizí očekáváním. Ztratili sami sebe v procesu, kdy se měli stát snem někoho jiného. Oproti tomu vídám také ty, kteří za stejné roky mají svou autonomii, dosáhli svých cílů  s radostí a lehkostí, často všechno najednou. 

Ale ve školce se má tak dobře

Je velmi snadné nechat se obalamutit dětskou schopností být přítomný a bavit se ve stejné chvíli. Jakmile je dceři jasné, že musí zůstat ve školce (a nepomohly jí ani slzy), je natolik moudrá, že se ponoří do přítomnosti. Nicméně ze své vlastní vůle by si žádné malé dítě nevybralo zůstat pryč od maminky; to je přirozený způsob, jak zajistit optimální intelektuální a sociální vývoj. Proto nezáleží na tom, jak si to dítě následně užívá ve školce nebo škole, není to nic hodnotného učit ji, aby šla sama proti sobě. Netrénovali jste ji, aby usnula sama v postýlce proti své vůli a tohle není jiné. 

Následujte její vedení. 

 Navíc, když dítě k něčemu nutíme navzdory jejich jasné prosbě, naučí se dělat to samé a bude ignorovat a odmítat naše prosby také. Učí se své sociální dovedností tím, jak s ním zacházíme. Jestli chcete, aby se vaše dítě naučilo vážit si jiných lidí (důležitá sociální dovednost), važte si ho také.  

Někteří rodiče jsou si jisti, že jejich dítě je  ve školce absolutně šťastné od prvního dne. Budu otevřená. Neznám každé dítě zvlášť nebo rodinnou situaci. Přesto se domnívám, že kdyby dítě mělo možnost, než by si zvyklo na školu, každé dítě by raději zůstalo s milující maminkou a rodinou. 

Poskytnutí péče a stimulace doma

 Naše společnost je všeobecně přestimulovaná a soutěživá, odvádí děti od jejich vlastního vnitřního vedení. Chraňte svou dceru před takovými tlaky. Mějte na paměti slavný Einsteinův citát: „Představivost je mnohem důležitější než znalosti.“ Nechte svou dceru si hrát a snít, aby mohla objevit své vlastní zájmy, metody učení a kreativní myšlení. 

 Možná bude potřebovat jednoho kamaráda, s kterým si bude hrát, nejraději mnohem starší dítě. Jak pro intelektuální, tak pro kulturní rozvoj, zapojte dceru do toho, co máte rádi vy a přidejte se k ní, k nově vznikajícím zájmům.  Sama si vybere, co ji nadchne a pozve vás na svou cestu. Ta cesta, kterou si vybere, bude pro ni to nejlepší, protože je projekcí její vlastní mysli. Génius je výsledkem harmonie mezi vnitřním světem dítěte a vnějším světem. Ve věku čtyř let, domov, hra, hudba, tanec, umění, knihy a příroda je všechno, co potřebuje. Ukažte ji, co milujete vy a ona ukáže, co zajímá ji, ale nevnucujte žádné vyučování. 

Čím déle bude vaše dcera oproštěna od jakékoliv indoktrinace, tím lepší šanci má maximálně využít svůj vlastní talent, společenské dovednosti a učení. Proč si způsobovat potíže, když to příroda vymyslela tak neuvěřitelně perfektně? Když ctíme jeho volbu, jediné, co se naučí, je: „Můj vnitřní hlas je jediný, kterému naslouchám.“

Moudrá Kočka doporučuje:

Naomi Aldort:  Etika reprezentování dětství v západní kultuře

Naomi Aldort: Sociální dovednosti se děti učí především od rodičů

Naomi Aldort: Věřte sobě a věřte svému dítěti

Gordon Neufeld: Socializace: Proč "rané vzdělávání" nepomáhá

Zdroj: http://www.homeeddirectory.com/blog/ask-naomi-pre-school-or-not

Autor: Naomi Aldort. Přeložila Moudrá kočka. Chyby v překladu vyhrazeny.

Když bylo Jonatánovi pět, vzala jsem ho s jeho bratrem, který v té době byl batole, do kavárny, aby se seznámili s příbuznými, se kterými se ještě nesetkali. Během pár minut po našem příjezdu zapředl se dvěma postaršími ženami konverzaci. Potom jsem vzala mladšího bratra na nějaké obchůzky a nechala staršího, aby si ti tři užili návštěvu. Vrátila jsem se o dvacet minut později a zjistila jsem, že diskutují o domácím vzdělávání.

„To dává velký smysl,“ řekla mi jedna z žen, „jsem o domácím vzdělávání přesvědčena, až na…“ dodala starostlivě, „co socializace?“. „A co je s ní?“ zeptala jsem se. Je zvláštní, že tyto ženy neviděly svou vlastní interakci s chlapcem jako socializaci, ani si nevšimly, že jeho mladší bratr se také účastnil společenského shromáždění jako aktivní posluchač.

Když dítě není představeno konceptu vrstevníků, dokáže se spojit s lidmi různého věku a sociální dovednosti se učí po celou dobu.

Jak se děti naučí sociální dovednosti

Úspěch dítěte v navazování vztahů je to, co se stane jeho sociální dovedností. Aby byl zajištěn úspěch v raném věku, dítě potřebuje být vnořeno do milujících, mírumilovných vztahů jeden na jednoho se společensky kompetentními lidmi; většinou rodiči a dalšími milujícími pečovateli. Dětská hra se vyvine později, poté, co si to vyzkouší s maminkou a tatínkem. Stane se důležitou součástí sociálních praktik, jakmile dítě bude dostatečně staré na to, aby si svobodně vybralo vlastní společnost ke hře bez zásahů dospělých.

Mnoho rodičů věří tomu, že dokud si dítě nebo malé dítě nehraje se svými vrstevníky, tak se nesocializuje a proto se ani neučí žádné sociální dovednosti. Často jim organizují skupinky na hraní a posílají je do pečovatelských služeb - jeslí či školek, věří totiž, že jim to pomůže rozvinout sociální dovednosti.

Ačkoliv se chystám vyvrátit výhody takových skupinových zkušeností a dokonce ukázat, jaké škody mohou napáchat, jsem si vědoma toho, že někteří rodiče nemají jinou možnost než umístit své děti do péče někoho jiného nebo do skupinových institucí. Účelem tohoto článku není v žádném případě vytvářet pocity viny, ani soudit volbu kohokoliv. Když se dítě cítí v bezpečí a milované, dokáže překonat spoustu rozličných zkušeností, i když nejsou optimální.

Později v článku poskytnu návrhy na alternativní řešení potřeby péče o děti a také jak se vyrovnat se skupinovou péčí zdravým způsobem. Mým cílem v tomto článku je objasnit, jak se dítě učí sociální dovednosti, abyste mohli najít odpověď na situaci a potřeby vašeho dítěte přínosnějším a upřímnějším způsobem, případně zvážit jiné cesty, jestli to bude potřebné.

Když se dítě narodí dospělým rodičům, příroda vyvinula způsob, jak se děti vnoří do společenských kompetencí. Pro dítě je úžasné, když může být součástí komunity… v milující náruči maminky nebo tatínka nebo když se cítí bezpečně díky jejich přítomnosti.

Když je dítě součástí komunity v péči svého rodiče, tak dítě získává výhody ze společenské zralosti rodiče stejně tak jako je pro embryo přínosné zásobování krví z matčina těla. A stejně tak jako v těhotenství a při porodu, dítěti se změní i tato potřeba, ale ne tím, že je budeme tlačit předčasně, ale díky tomu, že bude mít dostatek času, aby dokončilo svou přípravu a aby se cítilo dostatečně sebevědomé a zakořeněné do sebe, že se bude chtít spojit s ostatními.

Vztahy mezi rodičem a dítětem jsou základem, na kterém bude dítě stavět své sociální dovednosti; naučí se o kladech péče, lásky, soucítění, odpuštění, štědrosti, sdílení a hlubokého spojení. Bude opakovat tyto vlastnosti, když mu poskytneme dostatek času, aby si je osvojilo nejprve skrze svůj primární vztah. Bude jednat se svými přáteli stejným způsobem, jak bylo zacházeno s ním a také vypozorovaným způsobem, jak se chovají jeho rodiče a další lidé k sobě navzájem.

Když už se rozhodne, že se zapojí mimo bezpečnou rodičovskou péči, tak malé dítě tíhne ke hře se staršími dětmi, teenagery nebo dospělým (nebo je s nimi, když se věnují jiným). Stejně tak i starší dítě má radost a užitek z toho, když se stará o mladší a zapojuje ho.

Dítě bude opakovat své společenské zkušenosti, které získává denně. Když tráví čas s těmi, kteří sociální dovednosti nemají, získá chabé zkušenosti, které se tam většinou vyskytují. Neuvidíte tříleté dítě, které by organizovalo skupinku na hraní. Nemůže to udělat a ani o to nestojí, aby bylo ve skupině s ostatními, kteří jsou stejně sociálně nevyzrálí jako ono samo. Namísto toho malé dítě většinou prahne po tom být s maminkou, tatínkem, starším sourozencem nebo s jiným milujícím dospělým, který s ním UMÍ obratně komunikovat.

Některé děti velmi lákají další děti, ale obvykle ne skupiny. Dítě obvykle sáhne po jednom dítěti jakéhokoliv věku, zatímco zůstává v péči rodiče nebo jiného milujícího dospělého. Spíše si hraje s jedním či dvěma dětmi, které jsou mnohem starší, protože zatímco je malé, hledá stále ty, kteří o něj budou pečovat a kteří jsou sociálně zdatní. Jeho úspěch v navazování vztahů naprogramuje i jeho budoucí vztahy. Přirozený směr dítěte nám řekne, co je pro něj nejlepší.

Co se malé děti naučí ve vrstevnických skupinách

Seskupování dětí podle věku nebo i s malým věkovým rozdílem je jako byste dali dohromady slepé se slepými. Výsledkem jsou často některá z nežádoucích chování a vytváří to neúspěšné společenské zvyky. Toto chování není pro děti nic přirozeného, ale je vyvolané spíše uměle vytvořeným systémem.

Ve svém zoufalství, malé děti nemají jinou možnost než se tahat, křičet, bouchat nebo se vžít do role oběti. Chování se dítě naučí jakmile je samo zažije: Mlátič se naučí mlátit, zneužívané dítě se naučí být obětí (a mlátit) a učitelův mazánek se naučí utišit se. Když dítě pocítí, že selhává a že je závislé, naučí se navíc poslouchat a spoléhat na autoritu namísto toho, aby věřilo samo sobě. Takové zkušenosti ve vrstevnických skupinách se stanou součástí jeho „sociálních dovedností“; toto nejsou autentické sociální kompetence ale spíše nezdravé strategie pro přežití.

Aby učitelé předcházeli těžkostem, které vzniknou tím, že dají dohromady společensky nevyvinuté děti, musí se uchylovat k formám ovládání. Organizují dětem aktivity, jednají povýšenecky, vynucují, odměňují a trestají nebo jim dávají tak nenáviděné „kázání“. Obsah těchto dobře míněných lekcí, které učitelé poskytují, není to, co se děti ve skutečnosti učí. Namísto toho se děti naučí chování učitele založené na ovládání, které není o nic větším přínosem ke kvalitním sociálním dovednostem.

Ironií je, že většina učitelů došla k závěru, že děti potřebují vynucenou strukturu, skupinové organizované hry a externě vynucenou disciplínu. Ve skutečnosti je to potřebné pouze tehdy, když jsou děti dány dohromady ve vrstevnických skupinách jako jsou třídy nebo v jiných vynucovacích systémech.

Mnoho rodičů vypráví  o tom, že školka proměnila jejich spokojené děti v mrzuté a agresivní jedince. Dokonce i rodiče, kteří sedí v blízkosti svých batolat, od kterých očekávají, že si budou společně hrát, zjišťují, že to zřídkakdy funguje a když už k něčemu takovému dojde, nemívá to dlouhého trvání.

Starší dětské skupiny a třídy

Není přirozené seskupovat lidi dle věku. Dospělí se seskupují podle zaměření na libovolnou věc, aktivitu nebo práci. Když mají děti svobodu, také se neshlukují na základě věku, ale zájmů. I když jsou starší děti schopny si hrát společně, vynucené vrstevnické skupiny ve škole stále vytváří soutěživost, šikanátory a šikanované oběti, společenskou úzkost, krutost a závislost. To, jak se děti chovají ve škole není známkou jejich přirozené povahy.

Jedním příkladem z mnoha je tlak na excelování. Dítě možná sedí ve třídě a přeje si, aby ostatní selhali, aby samo mohlo udělat dojem na učitele díky správné odpovědi. Namísto starostlivé péče o ostatní a o soudržnost, toto soutěživé uspořádání s nedostatkem lásky jen odděluje a poštvává jednoho proti druhému. Školou povinné děti si rozhodně vytváří nejzdravější společenské vztahy až po škole, když jsou ve společnosti jednoho nebo dvou svých blízkých přátel. Jsou to právě tato přátelství – ne ta, kdy jsou zavřené ve třídě – která přispívají k sociálnímu vývoji.

Když nejsou děti nejdříve naočkované školními zkušenostmi a když jim dospělí nezasahují, mají tendence si hrát s jedním nebo dvěma přáteli případně v malých skupinkách s lidmi různého věku. A pokud se děti nenaučí zvyklosti ze školského prostředí, řeší často problémy a vycházejí spolu mnohem mírumilovněji.

Zázračné příklady učitelů

Někteří učitelé odolávají a navzdory nepříznivým podmínkám dokážou s dětmi dělat divy ve vzdělávání i v sociální oblasti. Používají respektující a holistické přístupy. Učí je společenskou zodpovědnost a milující vztahy a dělají to nejlepší, aby maximalizovali sociální povědomí, a zároveň aby děti zůstaly ve spojení a soběstačné. Nicméně i když jsou úspěšní, tak to neznamená, že kolektivy vrstevníků jsou životaschopná sociální uskupení – znamená to pouze to, že tito učitelé jsou zázrační pracovníci.

Navzdory kouzlům, které tito učitelé vytváří,některé škody jsou v tomto v uspořádání nevyhnutelné,děti se stále učí být závislými a následovat spíše než vést a vytvářet. 

Aby si dítě vyvinulo soběstačnost a společenskou obratnost,potřebuje příležitost si tyto věci procvičovat svobodně.

Ale dítě si „zvykne“ a začne milovat školu a herní skupinky

Někteří rodiče říkají, že jakmile si dítě na školu „zvykne“, potom ji miluje. V některých výjimečných rodinných situacích toto skončí jako oprávněná volba.  Nicméně bych zpochybnila hodnotu toho, že se dítě naučilo něco milovat, když nejdřív k tomu bylo donuceno.

Měli bychom se sami sebe ptát: Na co si zvyklo? Znamená to, že jsme trvali tak dlouho, až to dítě vzdalo a nemůže naslouchat svému vnitřnímu hlasu; „Mel bych ignorovat své pocity a následovat to, co mi říkají ostatní… ostatní ví lépe, co mám dělat, neměl bych naslouchat sám sobě.“

Když podlehne řízení od dospělého, tak se dítě vycvičí z vlastní soběstačnosti. Není divu, že se stal u mladých lidí vrstevnický tlak takovým problémem; spousta z nich byla po léta trénována, aby si zvykla, adaptovala, aby se ti lidé vzdali sami sebe a následovali to, co diktují ostatní.

Když už to vypadá, že si to „zamilovalo, je úctyhodné, že se dítě naučilo najít radost v něčem, k čemu bylo donuceno. To neznamená, že je to pro dítě dobré. V závislosti na to se děti odkloní od svých vlastních pravdivých já, aby získaly uznání. Často jsou tyto děti šťastné proto, aby se nám zavděčily spíše než ze samotné školy. Jako rodiče se musíme naladit na opravdové emocionální odezvy dětí, abychom si byli jisti, že radost dítěte se týká opravdu jen jeho a ne toho, že chce splnit očekávání.

Vrstevnické skupiny: Pro koho jsou dobré?

Když sdružujeme děti stejného věku, není to přirozené ani žádoucí, tak proč je vytváříme. Odpověď je taková, že je to jen v zájmu dospělých. Tato možnost dovoluje nahradit jedním rodičem spoustu jiných rodičů, aby mohli vyučovat děti najednou. A umožňuje to rodičům pracovat, starat se o miminko nebo když  si potřebují odpočinout od rodičovství.

Matky jsou často pod tlakem, aby pracovaly kvůli potřebě financí nebo proto, že věří, že díky vydělávání peněz se stanou hodnotnějšími a budou s muži na stejné úrovni. Abychom přesvědčili matky, aby šly proti svým vazbovým instinktům, vytvořili jsme víru, že pečovatelská služba nebo vrstevnické skupiny jsou přínosnější. Kdybychom naslouchali autentickým potřebám dětí, vážili bychom si více rodičovství a upřednostnili bychom vztah mezi rodičem a dítětem před náhradní péčí.

Tato dogmata o seskupování dětí se vštípila tak hluboko, že i matky, které zůstávají doma, věří, že kolektivní aktivity jsou pro děti nějak užitečné či prospěšné. I když jsou doma, mohou částečně dítě dávat do školek nebo herních skupinek.

Co když mé dítě musí být v pečovatelské instituci?

Když hledáme to nejlepší pro sociální vývoj dítěte, nemůžeme opominout úžasnou sílu lidského ducha vyrůstat v mnoha různých podmínkách, i když nejsou optimální. Jistě se toho dá hodně zvládnout, obzvláště když s dítětem hovoříme upřímně a povzbudíme dítě v sebevyjádření.

Proto pokud opravdu musíte umístit dítě do péče někoho jiného, nejlepší je najít způsoby, jak povzbudit sebe i své dítě. Jestli je to možné, navrhovala bych, abyste našli pečujícího dospělého, se kterým by mohlo dítě být, aby si s ním vybudovalo vztah a pomohl mu ponořit se do lásky a sociální obratnosti (a aby ho vzal do své komunity). Jestli je jedinou volbou kolektivní uspořádání, povzbuďte dítě, ať se s tím smířilo, ale nepředstírejte, že je to pro něj to nejlepší nebo že to chce ono samo (pokud skutečně autenticky nechce). Zůstaňte se svým dítětem každý den, dokud se nebude cítit dostatečně pohodlně a uznejte jeho pocity bez přehánění, aby mohlo svobodně vyjádřit svůj emoční konflikt.

Když budete mít dostatek štěstí na kolektiv, kde pár dětí spolu bude zázračně vycházet jako skupina, pak je nechte si to užít. Ale nespoléhejte se na to. Může se to časem změnit. Stejně tak i demokratické školy poskytují jakousi kmenovou „rodinu“ pro lidi ve věku od čtyř do devatenácti let, což může být skvělé pro společenské dítě, které se naučilo své sociální dovednosti doma.

Sociální dovednosti se vyvíjejí přirozeně

Nemusíme děti učit sociální dovednosti o nic víc než bychom potřebovali učit dítě, jak chodit. Když dítě komunikuje se sociálně kompetentními lidmi, získá tyto dovednosti v průběhu života a lásky, autenticky a svým vlastním tempem.  Intimní a hluboké vztahy s těmi, kteří je milují, se stanou základem pro jejich společenskou obratnost. Vztahy a přátelství, které si dítě vybuduje, budou odrážet jeho zkušenosti z dětství. Když si bude samo řídit své společenské vztahy, stane se sebevědomé, což je snad ten největší přínos pro navazování vztahů a pro společnost.

Zdroj: http://naomialdort.com/articles18.html

Autor Naomi Aldort. Přeložila Moudrá Kočka. Chyby a překlepy v překladu vyhrazeny.

"Všechny rodičovské potíže vyvstávají z této vynucené války a nepředstavují skutečnou podstatu dětství."

Akademický koncept dokumentu poskytnutý pro symposium Reprezentace dětství v Arizonské státní univerzitě v březnu 2009

Reprezentace dětství v moderní západní kultuře je založena na tom, že vidí děti jako vadné a že potřebují být formovány v dospělé bytosti. Dítě z tohoto pohledu selhává a proto je představováno jako podřízené a také že mu nelze důvěřovat, že se vyvine samo správně. Jeho základní potřeby jsou považovány za „špatné“ a neustále se proti nim bojuje.

Na základě této představy, na děti není pohlíženo s úctou; zapojí se do společnosti, jakmile se z nich stanou „dospělí“. Dítě je vyučováno, jak se chovají dospělí, zatímco jejich vlastní dětské způsoby vyvolávají hubování, jsou ponechány pocitu selhání a závislosti na externím vedení. Tráví takové množství svých mladých let se skupinou vrstevníků, kterou kontrolují dospělí.

Tenhle pohled formuje to, jak se děti vidí svýma vlastníma očima. Vyrostou a věří, že někdo jiný než oni by měl řídit jejich způsoby (média, vrstevnický tlak atd.). Výsledkem je kultura hledačů uznání; lidí, jejichž deprese a nespokojenost tkví v hledání impulsů a přijetí, souhlasu zvenčí, zatímco často ztrácí radostnou sebedůvěru, která je řízena zevnitř.

Uvedu jen pár příkladů, jak se projevuje toto vnímání dětství:

Porod – Matky jsou formovány, aby uvěřily, že doktor by měl „porodit“ jejich dítě

Krmení – Dítě se naučí ignorovat své vlastní impulzy a vzdá se matce (která se řídí radami doktora)

Učení – Být opravován a vyučován, dítě ztratí víru v sebe samo a stane se závislým, nejistým a hledajícím souhlas

Chování – Hledání uznání se stane hlavní prioritou za cenu upřímných vztahů. Potíže mezi dětmi a rodiči nastávají, když dítě vzdoruje proti tomu, aby ho někdo ovládal, což vede k mnoha těžkostem a vadám, kterých jsme dnes svědky

Spánek – Miminkům a malým dětem je odepřena jejich základní potřeba spát vedle své matky, čímž se naučí ignorovat samo sebe a poslouchat ostatní

Škola – Vynalezení instituce pro kontrolu vzdělávání je vrcholem celého vnímání dětství v moderní západní kultuře. Dítě vyrůstá ve stádech, aby vyhovovalo názorům dospělého a také tomu jaké by mělo být

Autor Naomi Aldort. Přeložila Moudrá kočka.

Dále jsou uvedeny některé z praktik, které jsou používány v dětství a výsledky tohoto pohledu na dětství:

Porod

Dívky jsou formovány tak, aby nevyrůstaly s žádnou sebedůvěrou. Naučí se věřit, že doktor by měl porodit jejich dítě. Učí se nevěřit samy sobě a hledat rady od autority. Ztratí schopnost vidět samy sebe jako autoritu jejich vlastního těla a porodu.

Od přírody ví každá lidská matka, jak porodit své dítě zdravě a bezpečně. Jestli jedla dobrou organickou a zdravou výživu a byla v dobrém fyzickém stavu, komplikace by nastaly velmi zřídka. Většina porodních komplikací, které dnes vidíme, je nepřirozených a lze jim předejít.

Naše moderní matka je trénována k tomu, aby hledala rady mimo ni samotnou. Nevěří vlastnímu tělo, neví, jak ho cítit a je od sebe velmi odpojena. Předpokládá, že to ví lékař a ne ona, jak porodit. Proto si myslí, že musí být v nemocnici a následovat instrukce (jak byla trénována doma a ve škole). Slepě věří příběhu o tom, že je porod strašný, nebezpečný a nemožný bez doktora v porodnici.

Matky, které chtějí nalézt cestu zpět k přírodě, zůstávají často mimo porodnici. Ale i doma ten výcvik přetrvává.  Při jednom porodu, kterého jsem se zúčastnila, matka byla připravena tlačit a v perfektní formě, ale vypadalo to, že se zasekla.  Pravila zoufalým hlasem: „Co mám teď dělat?“ Porodní asistentka byla připravena jí poskytnout instrukce jako to dělávají doktoři a sestry, ale já jsem jí naznačila, ať to přenechá na mě. Podívala jsem se mladé matce do očí a řekla: „Poslouchej uvnitř, ty víš, co máš dělat.“ Uvolnila se a dítě bylo venku během pár minut. O několik let později mi tato žena řekla, že ta slova jí vrátila zpátky její sílu (a znalost sebe sama) a že jí pomohla po zbytek jejího života.

V porodnici, matka, která byla vycvičena odpojit se od svého povědomí, je svlečena do naha bez náznaku, že by měla nad sebou moc. Následují instrukce, jak byla vycvičena dělat do té doby a je neschopna rozpoznávat moudrost svého vlastního těla. Vzdá se jí jakmile vstoupí do nemocnice a položí se na záda (žádná moc), často připojena na přístroje, vystrašena a bez soukromí. Zbavena spojení se svým vlastním tělem a vnitřní silou, matka se stane bezmocně závislá na externích instrukcích a beznadějně věří „expertům“ a „profesionálům“. Ztrácí opravdového experta; sebe.

Pokud má dítě štěstí, přichází na svět přirozeně bez zásahů chemie nebo nožů. Jeho první přirozený cíl a potřeba je být spojený s matkou. Pupeční šňůra žije a posílá spoustu krve novorozenci ještě alespoň půl hodiny po porodu. Je to způsob přírody, že necháme děťátku čas na to, aby se naučilo dýchat. Kdybychom ho ponechali jeho vlastní moudrosti, matka by objala své právě narozené dítě v náruči, nabídla prs a nechala by pupeční šňůrou doručit poslední zásadní zásobu kyslíku a výživy v krvi k miminku. V její náruči, se dítě nadechne přirozeně, když je připraveno, spojeno a cítí se dobře a spokojeně.

Mé vlastní tři děti se takto narodily, když mi bylo 37, 41 a 44. Všechny tři by přišly na svět císařem, kdybych šla do porodnice. Namísto toho jsem měla tři zdravé a perfektní porody třech zdravých dětí plných života. Jako miliony probuzených matek, jsem nespoléhala na rady zvenčí. Nicméně většina je následuje, protože byla formována pro to poslušně poslouchat a hledat venku, co mají dělat a jak mají myslet.

V nemocnici je příležitost pro pozvolný přechod dítěte z dělohy k dýchání často přerušena předčasným odstřižením pupeční šňůry a poplácávání dítěte zatímco visí vzhůru nohama při nouzové resuscitaci.  Potom je traumatizované dítě často separováno od matky na prohlídku a také „aby si odpočinula“. Dítě nemá nejmenší tušení, zda vůbec přežije. Patří na matčino tělo a má se kojit. Namísto toho je pryč, u cizích lidí nebo ponecháno samotné. Emoční teror učí dítě, že to, co cítí uvnitř musí být špatně.

V mnoha případech podstoupí matka císařský řez. Tak zvané „komplikace“ kvůli kterým jde matka pod nůž, jsou většinou způsobeny porodnicí v kombinaci s životním stylem matky. Nebo zneuctí ženské tělo tím, že říznou její pohlavní orgány nožem ve jménu usnadnění porodu (většinou ne nezbytně). Pojmenují zákrok pompézně „epiziotomie“ a matka poslušně poslouchá, jak byla vycvičena.

Toto násilí na těle by nebylo tolerováno, kdyby matka vyrůstala v kultuře, která si váží jejího těla a její vlastní znalosti. Jen zkuste poskytnout nemocniční porod domorodé matce. Pravděpodobně by vyskočila z okna, aby zachránila sebe i dítě a šla by porodit někam do džungle a potom odešla pryč v náruči se svým dítětem.

Jak mohou být mladé ženy tak poddajné? Odpověď je jednoduchá: Vyrůstaly ve společnosti, která vidí porod dítěte jako nemoc, kterou je potřeba vyléčit a děti jsou viděny jako potácející prázdné nádoby, které musí být formovány a kontrolovány.

Zneuctění těl matek je způsob, jak děti začínají svůj život. Válkou. Bojem o přežití. Drama. Pocit nesprávnosti a nutnosti být zachráněn, opraven, pozměněn, křičí v teroru, odnáší si pocit: „To, co chci, musí být špatně“. Je to první lekce: Nemůžeš se sám narodit. Nemůžeš se sám nadechnout. Chceš maminku? Tak to se mýlíš, nejdřív tě musíme oddělit a trochu zranit. Potřebuješ víc krve z pupečníku? Na to zapomeň, uřízneme ji a pověsíme tě vzhůru nohama a bouchneme tě. Když už je s maminkou, dítě může a nemusí cítit, že to, co chce je správné. Chce  zůstat v kontaktu kůže na kůži, kojit se, nikdy nemuset odejít, ale i to je mu odepřeno.

Krmení

Dítě se naučí ignorovat své vlastní instinkty a vzdá se matce, která poslouchá lékaře s titulem „doktor“. Byla vycvičena věřit titulům více než sobě nebo svému dítěti. Pro mnoho dětí, kojení, jejich životní spojení se zdravím a intimním spojením, není ani poskytnuto nebo je po krátké době ukončeno. Pro mnohé je jejich pláč po kojení ignorován ve jménu časového plánu. Znovu tento bizarní trend diktuje, že dítě neví, co je pro něj dobré. Lekcí je: Nenaslouchej svému vnitřnímu hlasu, namísto toho si ber rady zvenčí. Tohle je začátek přenechání dítěte vrstevnickému tlaku, médiím, učitelům a prodejcům drog. Proč ne? Vždyť stejně „nemůžu ani vědět, kdy mám jíst“.

Dnes jsou si progresivní matky vědomy vysoké ceny, kterou platíme za narušování potřeb miminka. Tyto matky nosí své děti na svých tělech celou dobu a odpovídají svižně na jejich impulsy. Dítě, o které je takto pečováno, nepláče, aby se nakojilo. Proč plakat? Prso je hned tam, díky svému nejmenšímu impulsu ke své matce dosáhne výsledku. Takové děti se naučí, že život je správný, že jsou ony správné a že nepotřebují křičet a bojovat, aby dostaly, co chtějí. Mnoho takových spokojených a mírumilovných dětí vyroste a založí rodiny, které odmítají nahlížet na děti jako na špatné a že je potřeba je opravovat a vyučovat.  

 Dalším aspektem krmení, které prezentuje děti jako neschopné, je, že jsou nuceny násilím k odstavení mimo jejich čas a jsou zatíženy umělými „potravinami“ plnými přidaného cukru. Tato jídla nahrávají chabému zdraví stejně tak jako závislostem, stejně tak jako mentálním a emočním potížím. Ale, když se děti naučí následovat vedení autorit jako jsou supermarkety, reklamy, TV, vrstevníci a prodejní automaty, je velmi malá šance, jak je udržet od těchto škodlivých věcí. Tak je úspěšně vytvořen naivní zákazník.

Zdraví

Dítě je vycvičováno, aby následovalo cizí lidi s titulem, ne své vlastní tělo. Jeho tělo je sbírka zpracovaných toxinů, které sní, dýchá a také z očkování, ohledně kterých nemůže říct Ne. Rodiče jsou trénováni stejným způsobem, takže nechají cizí osoby píchat chemikálie do těla jejich miminek a dětí. To způsobuje mnoho běžných poškození, fyzických, emočních a intelektuálních onemocnění a v některých případech i smrt. Zřídkakdo se obtěžuje vyhledat si opravdová fakta ohledně očkování: Jak neužitečné a škodlivé jsou. Rodiče, doktoři a děti byli formováni tak, aby následovali a poslouchali.

Spánek

Přirozená, primární a správná potřeba každého miminka je spát v náruči své maminky nebo hned vedle jejího těla, kojit se, jak si přeje (jak dělá většina světových společností). S málo výjimkami je moderním západní miminkům a malým dětem odepřena jejich základní potřeba spát vedle matky, čímž se učí ignorovat sebe a poslouchat ostatní.Je to stejná lekce odmítnutí jejich těla a emocí jako zažila při porodu, je to odmítnutí jejich potřeby pro konstantní milující tělesný kontakt a pro kojení, jak si přejí.

Spánek připomíná smrt. Nejen  že zmizí světlo, ale člověk si neuvědomuje ani svou vlastní existenci. Miminko sotva zvládne uchopit svou vlastní existenci, když je vzhůru. Je to tělesný kontakt, kterým si ověřuje a dává mu smysl fyzické reality. Tento kontakt mu říká, že existuje a že je v bezpečí a že může přežít. Když je ponecháno při spánku samotné, bez neustálého tělesného kontaktu, je to pro něj hrůzostrašné, je to zcela v rozporu se všemi savčími smysly správnosti. Když je ponecháno samo při spaní, dítě nemá žádný způsob, jak vědět, že bude žít a že jistota jeho bytí, matka, stále existuje. Teror, který zažívá v téhle situaci se nedá v anglickém jazyce ani vyjádřit.

Matka, která nebyla vychovávána tímto stylem  by nebyla schopna nechat své dítě pryč ze svého těla. Prostě by to nemohla udělat. Jde to zase proti všem mateřským instinktům. Teď moderní matky, které byly vycvičovány otupět a ignorovat svůj vnitřní hlas, jsou schopné své dítě odložit a nechat je  plakat.

Dítě, které je ponecháno plakat, je uklidňováno každým trikem kromě toho, co skutečně potřebuje. Jeho potřeba spát na maminčině těle nebo v kontaktu s ní, je mu odepřena, protože se předpokládá, že neví, co potřebuje. Jeden z nejčastějších dotazů, který od rodičů dostávám, je:„Moje miminko neumí spát o samotě. Jak mu mohu pomoci?“ Matce vůbec nepřichází na mysl, že by mu neměla „pomáhat“ spát samostatně, ale na místo toho vyjít vstříc jeho potřebě spát s ní.

Dalším mýtem, který se snaží vetřít k mladým matkám, je to, že by dítě mělo prospat celou noc. Tohle také nepochází z vnitřní moudrosti, ale protože jim to někdo řekl. Naučily se, že „Někdo“ nebo „Ostatní“ to ví lépe. Vůbec se dovnitř ani nepodívají, aby našly pravdu.

Když se na mě takoví rodiče obrátí pro radu, vyhýbám se tomu, abych se stala jejich dalším hlasem, co dělat. Namísto toho jim pomáhám odhodit tu oddanost a hledání souhlasu zvenčí, takže se mohou najít odpovědi uvnitř. Jakmile jde matka dovnitř, nemůže nechat své miminko plakat. Prostě to nemůže dělat.  Příroda není hloupá – vytvořilo maminky naladěné na svá miminka a také toužící po tom, aby jejich dítě bylo spokojené a vždycky nablízku.

Díky hnutím a organizacím jako Kontaktní rodičovství a Laktační liga (Attachment Parenting International a La Leche League), se některé maminky vrací zpátky k vnímavému stylu péče o miminko, alespoň na prvních pár let. Přesto většina si stále věří lékaři a ne svému miminku a jejich instinktům - Dítě se naučí, že se mýlí, že je špatné a že musí být formováno zvenčí a následovat instrukce, i když jsou v rozporu s jeho vnitřní moudrostí a pocity jeho těla. Není divu, že se děti stávají lehkou kořistí pro sexuální zneužívání. Učíme je ignorovat své smysly a podvolovat se návrhům dospělých, autorit, většiny (co říká „každý“…) a médiím.

Takové nerespektování miminka/dítěte jako třeba oddělené spaní, je také přímý důsledek neznalosti svého vlastního těla i těl ostatních. Proto se v této kultuře objevuje obrovské množství sexuálních dysfunkcí a zneužívání. Tělo, které bylo zneuctěno při porodu a také odmítnutím vlastních potřeb po blízkosti a krmení, které vycházely z jeho vnitřního hlasu, se odpojí od pocitů svého těla i těl ostatních. Navíc, emoční a fyzické rány jsou do dítě zasazeny, odpojí se samo od sebe, otupělost může způsobit schopnost ubližovat si sám sobě (drogy, kouření, cukr, sebeobětování atd.) nebo ubližovat jiným.

Vážně zranění jedinci se mohou stát zneužívajícími, násilníky nebo oběťmi v této hře násilí na těle, lehkomyslně odmítají vnitřní bytí. Naštěstí většina dospělých pracuje na zahojení těchto ran, i přes mnohé  rány jsou schopni žít nějakým způsobem naplňující životy. Většina lidí se nikdy nenaučí naslouchat svému vnitřnímu hlasu a obnovit svou emoční svobodu, sílu a radost.

Modifikace chování

Koncept „změny chování“ je přímou manifestací toho, že jsou děti považovány za neschopné. Na děti je nahlíženo tak, že je potřeba je formovat, aby se staly dobře chovajícími lidmi jakoby nebyli tím, kým být mají. Proto, když se chovají a vyjadřují jak je příroda stvořila a když vyjadřují své vlastní zdravé potřeby, dospělí je zastavují, trestají je, nadávají jim či jim podávají léky. Dítě je prezentováno jako špatné a dospělý jako správný. Když je dítě aktivní, předepíšou se mu léky, aby sedělo klidně a následovalo pokyny dospělého, co by mělo dělat  či se učit. Když je dítě stydlivé, potlačují jeho plachost, když je hlasité, je ztišováno, když chce zůstat vzhůru, je nuceno jít spát a když je unavené během dne, tak je nuceno držet krok se třídou.

Dospělí vyučují děti své umělé vystupování a způsoby a očekávají, že dítě bude používat tyto způsoby, aniž by mělo odpovídající pocit. Dítě potrestají nebo mu vynadají, pokud zapomene na očekávaný diktovaný jazyk dospělých. Dítěti, které si chce hrát, je hra zabráněna a je nuceno sedět a studovat a dítě, které skáče a není schopné se učit násilím, je léčeno nebo potrestáno.

Vztahy mezi dospělými a dětmi jsou plné příkazů, oprav, instrukcí a zákazů: Nedělej tohle, sedni si, vstaň, ukliď, dělej jak říkám, nebreč, atd. Je také plné výhrůžek: Jestli si nepospíšíš, tak udělám to či tamto… jestli se mnou budeš mluvit tímto způsobem… jestli se nepostavíš… jestli nepůjdeš spát… jestli si neuklidíš a tak dále.

A dítěti, které v zoufalství křičí, kouše, bije nebo se rozčiluje, nadáváme , odpoutáváme pozornost nebo trestáme, ale nenasloucháme ani nepomáháme řešit příčiny.

Od dětí se očekává, že budou schopny stát se dospělými předčasně, uklízet po sobě, dělit se, jíst čistě, že budou ohleduplné k našim potřebám, sedět klidně, studovat atd. Jejich vlastní inklinace je často přehlížena a považována za nepodstatnou.

Když se dítě velmi odkloní od očekávání dospělých, může být i bito, trestáno nebo slovně ponižováno nebo týráno. Dokonce rodiče, kteří se neuchylují k ubližování, často zostudí, nadávají, zastrašují a obviňují.

A to všechno se děje z jediného důvodu, že vidíme děti jako špatné a že je musíme změnit na někoho jiného než ve skutečnosti jsou.

Dobré mravy

Pro děti, které jsou manipulovány, aby naplňovaly očekávání ostatních, se stane hlavní prioritou hledání uznání za cenu upřímnosti ve vztazích. A problémy mezi rodiči a dětmi začínají, když se dítě bouří proti tomuto ovládání.

Co vlastně očekáváme , že se dítě naučí, když mu říkáme: „Řekni – děkuji- svému kamarádovi“? Většina rodičů si myslí, že dítě učí, jak být vděčný a jak vyjádřit svou vděčnost. Ale učí se děti tyto věci tím, že jim to říkáme? Co se ve skutečnosti učí je: „Měl bych ostatním lidem nařizovat, co mají říkat.“

Jak jsme se cítili v dětství, když nám někdo říkal, ať řekneme: „Děkuju.“ Kdy jsme si skutečně vyvinuli upřímný smysl pro vděčnost. Udělalo z nás slovíčko  „děkuji“, aniž bychom měli odpovídající pocit k těmto slovům, vděčnější? Nebo jsme si vyvinuli smysl vděčnosti později bez ohledu na tyto instrukce? Je dokonce možné, že se někteří z nás cítí dokonce odpor, když potřebují někomu poděkovat, podělit se nebo se omluvit, protože jsme to nenáviděli jako děti, když jsme tyto fráze museli říkat proti naší vůli.

Když žádáme dítě, aby řeklo jistá slova, tak se sami chováme velmi hrubě. Říkat ostatním lidem, co mají říkat, je nerespektující.Nařizujeme dětem, co říkat a požadujeme, aby uposlechlo.  Učíme ho nutit ostatní lidi dělat a říkat, co chce skrze výhrůžky, zostuzení a zastrašování. Namísto toho, abychom ho učili, aby reagovalo na lidi a učilo se vážit si lidí takových, jací jsou, tak ho učíme manipulovat stejně tak, jako manipulujeme my s ním.

Kdybychom reagovali na dítě a naladili se na ně, uvědomili bychom si, že samo vyjadřuje vděčnost svým vlastním dětským způsobem.Směje se, obejme, baví se, skáče nahoru dolů a jeho očíčka září. Je mnohem autentičtější než jsme my se svými zakódovanými slovíčky.

Když jsou dětské potřeby uspokojeny, vděčnost vyjádřena jazykem dospělých se vyvine přirozeně. Ale dokud je budeme mít za defektní a neschopné dozrát, tak děti učíme, učíme a učíme a nutíme a trestáme jako bychom násilím nutili otevírat okvětní lístky před tím, než jsou připraveny se samy otevřít.  Možná bychom měli dětem dovolit pozorovat vděčnost, štědrost a laskavost, mnohem více než je vyučovat tato chování.  Když jsme vůči nim vděčni, naučí se být vděčni. Když jim říkáme, co mají říkat, naučí se ostatní ovládat a nerespektovat.

Jestli nařizování dítěti, ať řekne „děkuji“ (a další slovíčka a činy z „dobrých mravů“) neučí děti autentické pocity a vyjadřování vděčnosti, tak co je vlastně učí?

Je zde několik možností:

1.    Dítě se učí, že nařizování ostatním, co mají říkat nebo dělat je „dobrý mrav“.  Obsah těch slovíček je prakticky ztracen, jakmile dítě sleduje jen ten fakt, že někdo mu říká, co má dělat a že musí poslouchat nebo bude trpět nebo ztratí naše uznání a lásku

2.  Méně očividnou zprávou pro dítě, které považujeme za neschopné dozrát, je: „Nemohu si věřit a nemohu vědět co říkat či dělat; měl bych se spoléhat na dospělé (autority) a uposlechnout instrukce“ (stává se závislým a tím, který potřebuje někoho následovat)

3.  V návaznosti na předchozí bod: „Sám nemohu vědět, co říkat nebo dělat a proto musím následovat někoho jiného.“

4.  Podobný pocit neschopnosti může vyvstat také v podobě pochyb o sobě: „Proč se necítím, že bych měl říkat „děkuji“? Něco se mnou musí být špatně.“ (nízké sebevědomí a pocit vlastní nedostatečnosti a neschopnosti být soběstačný, nezávislý)

5.    Dítě se naučí přetvařovat a zkrátka lhát: „Necítím se na to, abych říkal cokoliv (nebo půjčoval nebo pomáhal), tak to vypadá, že musím lhát, předstírat nebo hrát divadlo, které nereflektuje mou vnitřní zkušenost

6.    Dítě se učí zaměnit autentičnost za honbu potěšit ostatní a skákat, jak ostatní pískají

7.  Děti se naučí nenávidět dělení nebo říkat „prosím“ a „děkuji“, když jejich formativní paměť má tyto věci spojené s rozhořčením, ovládáním a rozporem sám se sebou. Když to musí dělat, aniž by samo chtělo, tak se učí nesnášet projev vděčnosti (sdílení atd.) a jeho přirozený autentický vývoj dobrých mravů může být opožděn nebo zmařen.

Jeden ze zvyků, který se snažíme naučit co nejrychleji je odpovídání na (nerespektující) vyptávání dospělých ohledně jména a věku: „Řekni té paní, kolik ti je, Johnny“. To je jedna z instrukcí, kterou rodiče často dětem udělují, když se cítí zahanbeni, že jejich dítě neodpovídá. Jedno z mých tří dětí nikdy neodpovědělo na zkušební otázky dospělých až do nějakých sedmi let. A vždy když k takové interakci došlo, byla jsem na jeho straně a chránila jeho potřebu soukromí. Řekla jsem dotazovateli s úsměvem: „Nevypadá, že by si s vámi chtěl povídat.“ A dodala jsem: „Jestli chcete, můžu se s vámi bavit já.“ Můj syn pocítil, že se k němu chovám respektujícím způsobem a ochraňuji jeho soukromí. Nyní je z něj úžasný mladý muž s výbornými mravy a je přirozeně citlivý k potřebám ostatních.

Dělání dojmu na ostatní

Jako lidi, kteří jsme vyrůstali v prostředí, kde nás dospělí poměřovali a diktovali, co máme dělat a říkat, stali jsme se rodiči, kteří jsou chyceni do stejné sítě. Nejen že na děti nahlížíme jako na ty, které je potřeba formovat, ale na základě toho, jak jsme byli vychováváni, jsme také závislí na souhlasu ostatních. Chceme udělat dojem na ostatní dospělé, jak krásně dítě následuje náš formovací program.

Jako i u dalších aspektů takové reprezentace dětství, tak i v této oblasti se najdou rodiče, kteří formování zboří a vychovávají děti s respektem. Tito rodiče si uvědomují, že vystupování dětí tu není od toho, aby dělalo na někoho dojem. Dítě si zasluhuje plný respekt do té doby, než bude samo dostatečně uvědomělé, sebevědomé a dokud nezíská sociální dovednosti. Není jednoduché se cítit dobře, když dítě neodpovídá očekáváním společnosti, ale uvědomění toho, že tato velká očekávání nejsou adekvátní dětem, pomáhá takovým rodičům si zapamatovat čí duševní pohodu budou hájit. Způsob, jakým jsou děti prezentovány v naší společnosti, je vskutku velmi neuctivý k jejich lidskosti.

Škola

Vynález instituce na kontrolu vzdělání je vrcholem reprezentace dětství v moderních společnostech. Děti jsou vychovávány ve stádech v souladu s názorem dospělých, jaké by měly být.

Škola nebyla vynalezena kvůli dětem, ale kvůli zemi, průmyslu a peněžním monopolům. Reprezentuje děti tak, že postrádají vlastní motivaci. Chovají se k nim jako s materiálem, který by měl být naklonován a zužitkován pro finanční zisky jako zaměstnanci a konzumenti.

Učitelé a další pracovníci systému jsou zřídka vědomi tohoto schématu. Když si to uvědomí, často odejdou ze systému stejně tak jako John Taylor Gatto, který byl třikrát jmenovaný jako Učitel roku (pozn. překladatele bývalý učitel s 30letou praxí, který rezignoval a následně se stále kritikem školní ideologie a jejích následků).

Velmi doporučuji knihy J.T. Gatta. Při čtení jeho erudovaných knih, se dozvíte skutečný cíl školství a dostanete jasnou zprávu o tom, co se opravdu ve škole učí.

Akademické znalosti si za pár let ani nebudou pamatovat. Co se děti ve škole učí nemá nic společného s obsahem, ale se systémem samotným. Jakmile škola reprezentuje děti jako hlínu, kterou je potřeba formovat dle diktátorských nápadů předchozí generace, tak to, co se děti přesně učí, je, že:

-          Nemohu vědět, co je pro mě dobré

-          Měl bych se učit to, co mi nařizují, jinak selžu ve společnosti

-          Nenávidím to druhé dítě, protože řeklo správnou odpověď

-          Jsem rád, když mí přátelé selžou, abych mohl zazářit a získat uznání já

-          Život je soutěž (a to také je, protože přesně tohle jsme vytvořili ve školách)

-          Není vhodné se něčemu moc dlouze věnovat. Mělo by to být přerušeno (zvoněním zvonku)

-          Nejlepší je často měnit předměty a nezaměřovat se na jednu věc.

-          Měl bych zapadnout.

-          Měl bych dělat, co mi nařídí autorita.

-          Měl bych mít práci, až vyrostu.

-          Neměl bych věřit svému vnitřnímu hlasu, ale hlasům ostatních.

-          Měl bych hledat uznání.

-         Měl bych hledat podněty zvnějšku (učitel, členové gangu, vrstevníci, média, dokonce násilníků).

-         Nezasloužím si být svobodný. Musím pykat ve školním vězení denně, dokud nebudu dospělý.

-          Dospělí jsou policajti.

-          Měl bych být nenáročný.

-       Měl bych se snažit potěšit ostatní, i když to nekoresponduje s tím, kdo jsem.

-       Měl bych patřit do nějaké společenské skupiny, abych nebyl zmlácen.

-          Když se s nikým nebudu bavit, nikdo mě nebude mít rád.

Seznam by mohl pokračovat ještě mnohem déle, až moc pro tento dokument. Motiv, který je protkán celým seznamem, by se dal shrnout zhruba takto: „Zapomeň na to, kdo ve skutečnosti jsi a zapadni do „jejich“ obrazu tebe. To, kdo jsi, není dobré, není to správné ani hodnotné. Vždycky hledej vedení někde venku.“

Samotný tento princip je zodpovědný za to, že se hodně lidí cítí tak ztraceno, v depresi, poraženo a deprimováno. Nevědí, kdo jsou, protože byli z toho byli vyvedeni ještě dřív, než se mohli vůbec zapamatovat.

Taková reprezentace dětí jako bezradných kuliček s roztomilými tělíčky utváří porody, rodičovství, školy a celospolečenský pohled na ně.

Bez odděleného systému expertů, by lidé opět získali autonomii nad svými vlastními životy, porody, smrtí, péčí atd. a nehráli by hru, kterou diktují peněžní monopoly.

Kvůli škole a dalšímu otupování se děti stanou přehnaně závislé a hledající externí vedení ve všech oblastech, zahrnujících zdraví, peníze, oblečení, jídlo a vztahy. Ztratí autoritu nad svými vlastními životy a přenechají vlastní zodpovědnost expertům, státu a imaginárním „ostatním“.

Škola, Učení a Sebevědomí

Když jsou děti reprezentovány jako prázdné nevědomé nádoby, dospělí se sami připravují na to z dětí udělat dospělé. To znamená, že musí jít proti dětské nátuře a přinutit je být cokoliv, co chce dospělý, a to skrze výcvik a vyučování, které je vnucováno a ovládáno dospělým.

Když je dítě do sebe zakořeněno, cítí se silné, protože ví, co chce. Naopak, dítě, které je naučeno hledat uznání zvenčí, má co dělat, aby žilo život osoby, kterou ve skutečnosti není a aby vyhovovalo externím očekáváním. Může se stát závislým, nejistým a bude potřebovat uznání od ostatních, protože vůbec neví, jak být sám sebou a jaké to je nebýt poměřován ostatními, nepotěšovat je a nehledat souhlas. Hledání uznání je jádrem nejistoty a deprese.

Někteří lidé se natolik ztratí v této hře, že je považujeme za šťastné. Tito lidé „uspěli“. Stali se předepsanou osobou. A o mnoho let později se divíme, proč slavné osobnosti a další lidé, kteří jsou symboly úspěchu, spáchají sebevraždu nebo mají deprese.

Abychom děti přizpůsobili obrazu dospělých, naše společnost vytvořila instituce, kam musí děti docházet proti své vůli a skrze nátlak. Děti, které chtějí chodit do školy, totálně ztratily své vnitřní spojení, že věří, že to, co chtějí, vychází zevnitř. Ne, nevychází. Co jim dělá dobře, je potěšení ostatních a zapadnutí, protože byli vycvičeni, aby se hledali zvenčí, ne zevnitř.

Aby společnost mohla děti vytrénovat k tomu, že budou přijímat konstantní instrukce a ztratí svobodu, začíná to od porodu tím, že vezmeme dítě od matky, potom používáním postýlek, kočárků, chůviček namísto konstantního tělesného kontaktu s matkou a otcem. Oddělení pokračuje, když vezmeme dítě matce a pryč z domova co nejdříve je to možné do jeslí a školky. Oddělením dítěte  od jeho primárního spojení mu odejme jeho sílu.

Když je dítě pryč mimo svůj zdroj síly, matku, tak je bezmocné a odpojené; udělá cokoliv, co je mu řečeno, aby získalo uznání a lásku. Bude strádat a hledat uznání, aby vykompenzovalo hlubokou bolest a touhu po primárním spojení. Tímto způsobem se síly, které vidí dítě jako materiál k formování, ukazují jako správné, ne proto, že je to pravda, ale kvůli našim způsobům vnímání dítěte. Dítě se stane poddajným a svolným a vyžadujícím autoritu nebo je zmatené, agresivní a v depresi. Když je nuceno k učení proti vlastní vůli, tak zmizí dokonce i motivace.

Navrch toho všeho, kdy je dítě zmatené a strádající, je ještě dáno dohromady s dětmi stejného věku, které jsou všechny závislé na uznání a přijetí a které bojují o pozornost učitele a o přežití ve stádu. Tato zkušenost vzdaluje dítě od jeho přirozenosti. Teď soutěží s ostatními členy stáda a přeje si, aby ostatní selhali, aby ono mohlo zazářit. Potom říkáme, že je to lidská přirozenost, přitom se tak děje kvůli tomu systému, který přivedl děti do takových potíží na základě nejistoty a stádové dynamiky.

Rodina je vždy věkově různorodá, takže děti se navazují na ty, kteří jsou kompetentnější, až povyrostou, stanou se také těmi, kteří nabídnou pomoc mladším. Ve skupině vrstevníků jsou zbaveny děti i této síly. Nemohou si opravdu v ničem pomoci, protože jsou všichni „slepí“ na stejném místě.  Nemohou přežít v tomto bezradném a neschopném uspořádání aniž by se nestaly absolutně závislými na nějaké postavě autoritě. Zpráva, že jsou neschopní a že jsou závislí je vryta. Když učitel odchází, nastává chaos a agrese. Nemohou existovat bez autority.  

Když na děti nahlížíme jako na ty, kteří potřebují opravit, škola plní svou práci a snaží se je zformovat do kontejnerů informací diktovaných náhodnými dospělými, kteří mají moc. Dítě, které inklinuje k akademickým znalostem a má milující zdravé rodiče, může zapadnout a vypadá, že prospívá, ale ztrácí sebe, kdo skutečně je. Bude tuto hru hrát úspěšně, aniž by si bylo vědomo, že ztrácí samo sebe. Dítě, které inklinuje k fyzickým aktivitám, pohybu a živosti, je zdrogováno nebo přinejmenším potlačeno. Řeknou mu, že jeho způsoby jsou „špatné“ a že musí být „opraveno“.

To mi připomíná známý citát Alberta Einsteina: „Je zázrak, že zvídavost dokáže přežít formální vzdělávání.“ A vskutku, někteří lidé se postaví na své nohy a zotaví se z dětství během pěti až dvaceti let. NA druhou stranu, většinou se lidé spíš nezotaví a kultura úspěšných hráčů této hry, ne jejich, plodí deprese, agrese, nespokojenost, závislosti, poruchy příjmu potravy a utrpení.

Když reprezentujeme děti jako materiál, který má být formován, plýtváme jejich drahocenné dětství ve škole, skoro jako by byly ve vězení. Uvěří té lži, že by v životě nic nedokázaly. (Vzpomeňte si, že byly vycvičeny, aby braly autority jako ty, co mají pravdu).  Škola je vycvičí skrze pochvaly a tresty, známky, zostuzení, tlak skupiny a uznání toho, koho poslouchají. Dítě se vzdaluje samo sobě, skáče, jako mu programátoři pískají a dělá to nejlepší, co může, aby potěšilo ostatní a naplnilo jejich očekávání.

Špičkoví studenti ve mně vzbuzují často větší obavy, protože zaprodali sami sebe. Někteří z nich se zotaví, ale právě mezi těmito hodnými spolupracujícími dětmi je více sebevražd, poruch příjmu potravy a depresí. Žijí život někoho jiného a později je v jejich životě myšlenka, že budou žít život dál tímto způsobem znepokojuje, děsí a skličuje.Největší radost pro člověka totiž je, když může být sám sebou a tito lidé nic takového nevidí.

Nebojím se o ty, kteří v systému „selhávají“. Slýchám od ustaraných rodičů, kteří mi volají, že jejich dítě propadá ve škole, rebeluje proti systému, vzdoruje a věnuje se kamarádům a neškolním aktivitám. Jsem za takové rodiče a děti ráda. Toto jsou děti, které mají uvnitř ještě nějakou sílu a nezaprodaly se. Přežijí. Projevují se v různé míře. Jsou opravdovými zázraky. Nicméně někteří z nich, protože postrádají nástroje, jak být sami sebou (po tolika letech otupování), skončí se sebepoškozováním a ztratí se. Z těch, kteří přežijí, jsou často silní lidé, inovátoři a vůdci.

Nejextrémnější aspekt tohoto nahlížení na děti je podávání léků, které je často doporučováno, ba dokonce vynuceno školou. Když dítě nepasuje do jejích představ, dostane speciální program nebo léky nebo obojí.

Je štěstí, že jsme neměli tyto toxické léky dříve ve 20. Století; Einstein byl vyhozen ze školy v Německu a Edisonově matce řekli, že je její syn tupec a moudře ho vyhodili ze školy. Mnoho vůdců uniklo tyranii školy. Dnes se již nedozvíme, kolik úžasných myslí je otupováno od své moudrosti nebo zdrogováno.

Marketing léků pro děti, který je ošidně nazýván jako psychiatrie, způsobil už spoustu smrtí, sebevražd, zabíjení a doživotní mentální nemoci. Ti, kteří přežili, jsou slepě vděčni za obojí, za vězení i za otupující drogy,které je udržovali od jejich touhy utéct. To mi připomíná citát, který pronesl Johann Wolfgang Goethe: „Nikdo není tak beznadějně zotročen jako ti, kteří mylně věří, že jsou svobodní.“

I tady se najdou rodiče, kteří vidí své děti jako schopné a svobodné a neposílají je do školy. Tyto děti jsou svobodné od začátku svých mladých životů, nemají podobné handicapy a jsou schopné si tvořit svůj vlastní život. Jsou sebevědomé, úspěšné a sociálně kompetentní a schopné mít s dospělými vztahy jako se sobě rovnými. Znají samy sebe a znají společnost, protože v ní žijí jako rovnocenná součást od počátku.

Rodičovství

Dnešní rodiče jsou již produktem společnosti, která nahlíží na děti svým způsobem a tak dělají ze své svobodné vůle vlastním dětem to, co bylo děláno jim. Od začátku ovládají dítě, říkají mu, kde má spát, kdy být hladový a potom mu nařizují, co má říkat, myslet si a kým být a dávají je do státních škol, aby je školy zformovaly a tvarovaly. Byť s těmi nejlepšími úmysly, tak rodiče následují vymývání mozků, jaké sami dostali a doslova bojují proti zdravým inklinacím dítěte. Když dítě chce spát s matkou, rodiče jsou naprogramováni, aby to viděli jako problém a vycvičují ho, aby se dítě zbavilo této zdravé potřeby. Když si dítě raději hraje samo, rodiče ho nutí být ve skupině a dělat věci společně. Když nechce, aby matka odešla, dítě je vycvičováno, aby vydrželo separaci. Když není připraveno ke čtení, je nuceno… a tak dále. Vedeme válku proti dítěti.

Všechny rodičovské potíže vyvstávají z této vynucené války a nepředstavují skutečnou podstatu dětství.

 ©Copyright Naomi Aldort 2009

Doporučená literatura:

Dr. Robert Mendelson, MALe Practice

Ina May Gaskin, Bantam; Ina May's Guide to Childbirth edition (March 4, 2003)

John Taylor Gatto, Weapons of Mass Instruction: A Schoolteacher's Journey through the Dark World of Compulsory Schooling (New society publishers October 2008)

John Taylor Gatto, Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling (New society publishers 2nd edition 2002)

Alfie Kohn, Punished by Rewards: The Trouble With Gold Stars, Incentive Plans, As, Praise, and Other Bribes, Replica books 2001)

Alfie Kohn, No Contest: The Case Against Competition (Houghton Mifflin; 2nd, Revised edition, November 12, 1992)

Naomi Aldort, Raising Our Children, Raising Ourselves: Transforming Parent-child relationships from reaction and struggle to freedom, power and joy (Book publishers network, Jan 2006)

Ivan Illich, Deschooling Society (Marion Boyars Publishers Ltd, July 1, 2000)

Ivan Illich, Disabling Professions (Marion Boyars Publishers Ltd, July 1, 2000)

John Holt, How Children Fail, (Da Capo Press; Revised edition, September 3, 1995)

John Holt, How Children Learn, (Da Capo Press; Revised edition, September 3, 1995)

John Holt, Learning All the time, (Da Capo Press, January 21, 1990)

James W. Prescott Ph.D., Rock A Bye Baby, A Time Life Documentary (1970) Executive Producer: Lothar Wolff

Zdroj:

http://naomialdort.com/articles10.html

Chyby v překladu vyhrazeny.

ZDE JE VIDEO S ČESKÝMI TITULKY

NÍŽE JE PŘEPIS VIDEA DO ČLÁNKU.

"Například tříměsíční kolika. Kde dítě konstantně zvrací - ublinkává. Co dělají je, že se dáví. Nazývají to něco jako odříhávání, ublinkávání, aby to neznělo tak hrozně jako zoufalé onemocnění. Ale je to zoufalé onemocnění. Je to bolestivé a evidentně je to prostě nemoc. Tohle není v pořádku. A děje se tak dokonce, když miminka pijí mléko od své matky! Pořád ublinkávají. Jsou pořád narušená, nemocná. Pořád mají nějaké křeče, bolesti. Proč to tak je? Jak se na to proboha můžeme dívat a věřit tomu, že jsme se po několika milionech let vyvinuli v něco, čemu říkáme Homo Sapiens,aniž bychom vyřešili problém s trávením mateřského mléka. Žádné další zvíře tohle nemá. A přitom mléko naší matky je stravitelné stejně jako je stravitelné mléko pro další zvířata. Tak proč máme poruchy trávení. Připomínám, že lidé v džungli, které jsem viděla, nikdy neměli poruchy zažívání, dokud nebyli vážně nemocné, neměly vysokou horečku nebo něco takového. Ty děti nikdy nezvracely, nějak rutinně. A nikdy se nekroutily a nevzpíraly, neprotahovaly, neohýbaly, nekvičely a tak podobně,jako naše miminka dělávají NORMÁLNĚ. A mluvíme o tom, že je to normální, protože jsme nikdy neviděli pohodové dítě. To, co vidíme, je stres. Děti jsou tak vystresované, že v sobě neudrží ani své jídlo dole v žaludku." 

"Co tím chci říct, je, že když je dítě uvolněné, a cítí se pohodlně a když ventiluje svou energii efektivně, mohli byste si ho vzít s sebou do práce.Vyřešilo by se to strašné dilema, jestli jít do práce nebo být doma s dětmi. Ovšem ve stavu, jakém jsou teď, ty děti logicky nejsou na pracovišti nikterak vítané. Protože zvrací a kvičí a stěžují si a prohýbají se a protahují a velmi těžko se vůbec drží. Ale pokud jsou ve stavu jako v těch dalších kulturách, tam to není problém, protože jsou poddajná, sedí na boku, neodporují... vůbec si jich ani nevšimnete."

" A všechny vaše autoritativní postavy trvají na tom, že cokoliv děláte z vlastní iniciativy, čímž je myšleno prozkoumávání, jinak řečeno učení, že když to není vyučováno, tak to není učení. Popravdě jsem dospěla k překvapující novince a myslím, že to překvapí nejednoho, že učení je zcela přirozené, ale vyučování není přirozené vůbec. " 

"Zjistila jsem, že jsme se šeredně zmýlili ohledně toho, co je lidská přirozenost. Pochopili jsme to úplně špatně."

 "Nikdo se nerodí špatný. Nemáte prostě zlé děti.To není pravda.Není nic takového. Ale můžete je vytvořit." 

"Byla jsem tak oslepena naším pohledem, že jsem si toho kupodivu ani nevšimla,že se ty děti nikdy nehádaly. Bez dohledu. Hrály si spolu celý den bez dozoru. Od batolecího, chodícího věku, od jednoho roku, dvou po děti okolo 12, 14, atd. Nejen že se nikdy nepraly, ony se nikdy ani nehádaly." 

"Velmi malé děti okolo 3, 4, 5 let nosily děti, klidně celý den. Znáte to. Nikdo jim neříkal: „Můžeš si sednout sem a držet to miminko takhle, zatímco sedíš a dávej pozor“. Oni jim věřili. Důvěřovali malým dětem, že se dokážou postarat o kojence, protože na to mají instinkty. Nenapadlo je, že by mohly dělat něco špatně, protože samy byly před pěti minutami miminky. Děti zkrátka vědí, jak se starat o miminka. A teď jsme tu my dospělí, dvacátníci, třicátníci, čteme knihy jak pečovat o své děti."

"Popravdě jsem zmínila někomu, kdo se mnou dělal rozhovor do New York Times po první expedici,že bych se strašně styděla přiznat indiánům, že z místa, odkud pocházím, ženy neví, jak se starat o své děti, dokud si nepřečtou instrukce napsané v knize od nějakého muže, od muže, kterého nikdy ani nepotkaly. Ani bych jim to neříkala, protože by mě už nikdy nerespektovali. Kdybyste tam byli, tak byste sami viděli, jak nevhodné by bylo přiznat, jak jsme klesli."

"Chováme se, jakoby lidská přirozenost bylo něco, čeho bychom se měli bát.Stále se snažíme ji modifikovat, bojovat proti ní, zdolat, ochočit nebo jak se říká socializovat a úplně jsme se vzdálili od víry, že jsme se vyvinuli způsobem, který funguje." 

" Je to proto, že v dětství naše touha být šťastní, radostní a milující a milovanými byla tak moc podkopávána, že tak musíme žít život, jak se od nás očekává. To, čemu věříme, utváří naše zážitky. " 

Na KONCI ČLÁNKU  (přepisu videa) naleznete dodatečné informace pro "kontinuum" v moderní době.

__________________________________________________

Jean Liedloff - autorka bestselleru Koncept kontinua - Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

Na svůj první výlet do zahraničí jsem cestovala jako hodná americká holka z New Yorku nejprve do Paříže. Někdo mě představil dalším mladým lidem a mezi nimi byl takový blonďatý modrooký hrabě, který byl extrémně arogantní, velmi populární u žen, takže byl opravdu velmi arogantní, neměla jsem ho moc v lásce,ale právě odjížděl na expedici za diamanty do jihoamerické džungle.To, co mě opravdu zaujalo, nebyly rozhodně diamanty, ale zaujala mě samotná džungle. Ve skutečnosti mě už od dětství zajímal Tarzan a cokoliv, co se týkalo džungle. Když se ohlédnu zpětně, neboť tehdy jsem pro to nenacházela slova...ale cítím, že je to tam správné. Bylo tam něco původního, něco správného. Když jste v džungli a jste osoba, zvíře, tak jste na tom pravém místě. Byl to takový pocit jakoby... ať se stane cokoliv špatného, ještě to není úplně špatně, pokud jste v džungli. A Tarzan byl dokonce reprezentován takový "čistý, neposkvrněný". Takže to chápání člověka v džungli bylo takové, že když je v džungli, je čistý (pravý).Myslím, že to byla celá myšlenka. Že tak nějak to bylo před pádem.

Takže to bylo velmi vzrušující. Půjdeme a budeme žít v době kamenné. Je to jako byste jeli na Měsíc nebo něco takového.Zkrátka jdete a žijete v době kamenné... z Manhattanu. Je to pro člověka opravdu úžasná a velmi bohatá zkušenost. Vedla jsem si tam poznámky, deník, který jsem nedávno ztratila, a když se na ně podívám vypadal, jako bych vedla poznámky pro Koncept kontinua. Ve skutečnosti, když jsem tak činila, celou dobu jsem zpochybňovala věci. Předpokládám, že jsem hledala něco, co jsem nakonec našla. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem se odnaučila spousty těch předsudků, které máme o lidské přirozenosti. Naše civilizace má takové předsudky jako například: Kluci budou kluci - zlobiví. Nebo: To je jen lidská nátura. - Zlá. Nebo že musíte socializovat děti, protože jinak budou antisociální nebo přinejmenším asociální. A když mluvíte o dětech, mluvíte o lidské přirozenosti, o typu lidské nátury,se kterým potom žijeme a snažíme se je tvarovat, aby se z nich stali dospělí.

Po čtvrté expedici jsem to začala vidět. Protože jakmile jsem si něco uvědomila, začínala jsem tomu rozumět hlouběji, říkala jsem si - Když je tohle pravda, tak musí být pravda tohle a potom Pááni. Byla jsem z toho vážně nadšená. Zjistila jsem, že jsme se šeredně zmýlili ohledně toho, co je lidská přirozenost. Pochopili jsme to úplně špatně. A co bylo fascinující, byla ta slepota, kterou jsem měla. Navzdory tomu, že jsem nedokončila vysokou a nikdy jsem o tom nečetla knihu, tudíž jsem byla ohledně té kultury opravdu nesečtělá, nevyškolená, alespoň ne akademicky.Měla jsem z mého pohledu výhodu, že jsem neměla nějakou strnulost ve svých názorech. Ale i přesto... a to jsem tam žila tři roka.. jsem se dívala přímo na ty indiány, žíla jsem s nimi a neviděla jsem to, na co jsem se dívala. Byla jsem tak oslepena naším pohledem, že jsem si toho kupodivu ani nevšimla,že se ty děti nikdy nehádaly. Bez dohledu. Hrály si spolu celý den bez dozoru. Od batolecího, chodícího věku, od jednoho roku, dvou po děti okolo 12, 14, atd. Nejen že se nikdy nepraly, ony se nikdy ani nehádaly.

A to není to, co jsme se učili my o lidské přirozenosti.Že kluci budou kluci. Vůbec. Tak jsem přemýšlela... Kluci nebudou kluci? Něco je tu špatně. Někdo to nesprávně pobral.Ale byla to taková doba, než jsem si toho vůbec všimla. Tihle malí divoši, kteří jsou červeně pomalovaní, nosí málo oblečení a nějaké peří za ušima snad nejsou ani lidi? Ale samozřejmě, že jsou to lidé. Jsou naprosto stejný druh jako jsme my. Až na to, že se chovají způsobem, ke kterému jsme se my museli teprve dobrat. A jsme naprosto jako smyslu zbavení, protože s námi zacházeli špatně, když jsme byli kojenci nebo děti.Jednali s námi velmi nevhodně pro náš lidský druh. A výsledkem toho, co jsme učinili - a kladu na to velký důraz, protože je to opravdu tak zlé -  jsme vytvořili antisociální populaci. Právě těmito prostředky. Tohle není nehoda.

Nikdo se nerodí špatný. Nemáte prostě zlé děti.To není pravda.Není nic takového. Ale můžete je vytvořit. A ironicky, důvodem, proč uděláte děti zlé nebo antisociální, a proč je možné to udělat, je to, že jsme hluboce společenské bytosti. Popravdě jsme natolik sociální, že když naši rodiče, autority, kmen, tak zjevně očekávají, že budeme zlí a antisociální, chamtiví, sobečtí, hrubí, destruktivní či sebedestruktivní, tak moc to od nás očekávají, tak ironicky právě kvůli tomu, že jsme tak sociální,naplňujeme ta očekávání. Protože se v lidských bytostech sociálnost vyvíjí právě tímto způsobem. Způsob, jak byla sociálnost míněna je, že naplňujeme očekávání starších lidí. A kdykoliv se v historii se to obrátilo, když naši pečující starší lidé přestali očekávat, že jsme sociální a očekávali, že jsme asociální,tehdy došlo k velkému pádu. A platíme za to tak draze. Představte si ty odcizené lidi, kteří jsou okolo nás, proč si musíme zamykat dveře, proč musíme mít policejní sbor, proč máme armády, které bojují proti sobě. A to se netýká jen Američanů, ale celé takzvané západní civilizace. Nálepkujeme a neporozuměli jsme tomu, jaká lidská povaha ve skutečnosti je.

Můj partner Belgičan, když viděl, jak běhali okolo s luky a šípy, vřískali, utíkali, skákali, tak říkával, že si hrají na indiány. Ale je jedno, jak neomaleně a divoce si hrály, nikdy to nebylo nepřátelské. A velmi zřídka měly nějakou nehodu. Neměly žádný dozor dospělého.

Velmi malé děti okolo 3, 4, 5 let nosily děti, klidně celý den. Znáte to. Nikdo jim neříkal: „Můžeš si sednout sem a držet to miminko takhle, zatímco sedíš a dávej pozor“. Oni jim věřili. Důvěřovali malým dětem, že se dokážou postarat o kojence, protože na to mají instinkty. Nenapadlo je, že by mohly dělat něco špatně, protože samy byly před pěti minutami miminky. Děti zkrátka vědí, jak se starat o miminka. A teď jsme tu my dospělí, dvacátníci, třicátníci, čteme knihy jak pečovat o své děti.

Popravdě jsem zmínila někomu, kdo se mnou dělal rozhovor do New York Times po první expedici,že bych se strašně styděla přiznat indiánům, že z místa, odkud pocházím, ženy neví, jak se starat o své děti, dokud si nepřečtou instrukce napsané v knize od nějakého muže, od muže, kterého nikdy ani nepotkaly. Ani bych jim to neříkala, protože by mě už nikdy nerespektovali. Kdybyste tam byli, tak byste sami viděli, jak nevhodné by bylo přiznat, jak jsme klesli.

Myslím, že to, čím mohu přispět, je říct a upozornit na to, jaká je naše opravdová vyvinutá nátura.Jaké jsou naše vnitřní tendence a očekávání. A když jsem pak hovořila s lidmi z centra kognitivních studií, před několika lety, říkali, že neuznávali něco takového jako očekávání - vnitřní očekávání, jak jsem tvrdila. A říkali: „Když je to tak, tak je to na tobě, abys to dokázala, demonstrovala.“, což si myslím, že jsem učinila docela jasně a zdařile. A tyto myšlenky přetrvaly od doby kdy jsem konečně dokončila knihu Koncept kontinua. Poprvé vyšla v Anglii roku 1975 a v Americe v roce 1977 a pak také v dalších zemích.

Přemýšlíme o tom, jaké děti jsou, co je normální, ať už je to cokoliv, zahrnuje něco takového jako...například tříměsíční kolika. Kde dítě konstantně zvrací - ublinkává. Co dělají je, že se dáví. Nazývají to něco jako odříhávání, ublinkávání, aby to neznělo tak hrozně jako zoufalé onemocnění. Ale je to zoufalé onemocnění. Je to bolestivé a evidentně je to prostě nemoc. Tohle není v pořádku. A děje se tak dokonce, když miminka pijí mléko od své matky! Pořád ublinkávají. Jsou pořád narušená, nemocná. Pořád mají nějaké křeče, bolesti. Proč to tak je? Jak se na to proboha můžeme dívat a věřit tomu, že jsme se po několika milionech let vyvinuli v něco, čemu říkáme Homo Sapiens,aniž bychom vyřešili problém s trávením mateřského mléka. Žádné další zvíře tohle nemá. A přitom mléko naší matky je stravitelné stejně jako je stravitelné mléko pro další zvířata. Tak proč máme poruchy trávení. Připomínám, že lidé v džungli, které jsem viděla, nikdy neměli poruchy zažívání, dokud nebyli vážně nemocné, neměly vysokou horečku nebo něco takového. Ty děti nikdy nezvracely, nějak rutinně. A nikdy se nekroutily a nevzpíraly, neprotahovaly, neohýbaly, nekvičely a tak podobně,jako naše miminka dělávají NORMÁLNĚ. A mluvíme o tom, že je to normální, protože jsme nikdy neviděli pohodové dítě. To, co vidíme, je stres. Děti jsou tak vystresované, že v sobě neudrží ani své jídlo dole v žaludku.

Od první minuty, kdy je dítě na světě, mu vyhlašujeme válku.A okamžitě kvůli tomu výcviku od takzvaných expertů, od vlastních matek, společnosti, a ne díky našim vlastním pocitům, odporujeme dítěti. Vedeme válku vůlí. Dítě je hladové a pláče a my říkáme - ne mezi krmením musí být čtyři hodiny. Jedna z velkých věcí v prvních minutách, když se dítě narodí, kterou mu odporujeme, je, že ho vezmeme pryč a odsáváme mu nos, krk, z nějakých technických důvodů.  Abychom mu odebrali hleny nebo co vlastně a potom vážíme a měříme, což neprospěje ničím dobrým nikomu. V tom neuvěřitelně citlivém okamžiku jeho života. Jako proč? Kvůli nějakým statistikám nebo snad kvůli znamení horoskopu. Ale pro dítě to není absolutně nic dobrého vážit se a měřit se. To, co potřebuje, je být v matčině náruči a matka potřebuje mít dítě ve své náruči. Aby měly ten překrásný okamžik zamilovávání se, který naaranžovaly hormony, jež se výhradně kvůli této chvíli nahrnuly. Co by se dělo, kdybyste se nezajímali o toho cizince, který v téhle fázi není moc roztomilý, pravděpodobně je červený, lepkavý, mazlavý. Jste plně naprogramovaní se do něj zamilovat. A upřednostňovat jeho život dokonce nad svůj vlastní, když o něj pečujete,protože kdyby se tak nestalo, tak by nepřežil. Mám tím na mysli, že když budete vyčerpaná po porodu, tak jen řeknete, já na to zapomenu, prostě tu malou věc hoďte někam do řeky,vůbec byste se o něj nebály, nebo byste řekly, nechte ho tam na minutku, vrátím se později. V tu dobu je budete chtít popadnout. Je zřejmé, že potřebujeme mít tohle obrovské zamilování se, jinak nenastane žádný bonding, imprinting, nějaký druh obřadu, který máme zabudovaný v sobě. Máme to v sobě zabudované. Musí to tak být kvůli našemu přežití. Muselo to tak být, abychom se stali tak úspěšným živočišným druhem, jakým jsme.Úspěšný znamená přežít, jasné? Dokonce bez doktora Spocka jsme kupodivu dokázali přežít. Bez jakýchkoliv expertů.

Takže co je normální - OPAK. Takže dítě se narodí, a trvám na tom, že očekává, má své vnitřní očekávání, že bude obklopeno důvěryhodnými spojenci.A tak kdokoliv ho drží, kdokoliv je pověřen, kdo ho má v péči, bude někdo, kdo je přátelský. Jestli budu jako to miminko – Někdo, kdo je na mé straně. A to se neděje. Oni nejsou na mé straně. Cokoliv chci, na to říkají: Ne. Chci být se svou maminkou, chci s ní spát, chci být blízko ní, chci být v bezpečí, chci být s někým živým, kdo dýchá, je teplý a hezky voní, a cítím se u něj dobře a kdo se mě dotýká a kdo mi dává pocítit mé vlastní tělo jako správné. Ne nějaká mrtvá krabice, mrtvý hadr. A slyším sám sebe křičet, vlastníma ušima a ostatní lidé okolo mě taky křičí a nedostávám vůbec žádnou odpověď. A já cítím, že když křičím, tak by se něco mělo stát právě proto, že křičím. To je důvod, proč křičím. Protože na něco čekám. Očekávám něco. A nepřichází to. A já křičím víc až do doby, kdy už jsem vyčerpaný.

Takže normální je to obráceně. Toto v poslední době zdůrazňuji - neodporující péče o děti. Tím chci říct, že to, co děláme teď je odporující. Doufám, že to lidi trochu šokuje. Když si uvědomí, že to, co dělají, byť s veškerou láskou, kterou ve svých srdcích mají, je odporující. Když následujete doktory, experty nebo svou tchýni, matku, sestru nebo kohokoliv a krmíte dítě podle rozvrhu nebo mu odpíráte spánek s vámi, bytí s vámi 24 hodin denně, ne méně, odporujete. Je to perfektně jasné, když miliony, ba miliardy dětí pláčou a křičí v tenhle vzácný moment, protože chtějí být vedle živého těla. Vy si opravdu myslíte, že se všechna ta miminka mýlí? To není možné, aby se všechna mýlila. To je hlas přírody. To je hlas bytosti nezasažené intelektuálně, nezasažené ničím, tohle je jasný čistý hlas přírody.

Miminko ví, co by mělo mít. V tu chvíli, kdy ho dáte dolů, pláče. A dává vám vědět, dává vám znamení, perfektně jasně: Nepokládej mě dolů. Nepokládej mě dolů.A stejně tak my máme v sobě zabudováno, aniž bychom měli slovník, znalost toho, co to znamená. Dítě dělá Uáá Uáá. Znamená to: „Vem mě nahoru, nedávej mě dolů. Neopouštěj mě. Neopouštěj mě.“

Moje matka neodpovídala, když jsem plakala. Myslím si, že ta síla, kterou jsem měla k signalizování, k přivolání pomoci, k dostání odpovědi se ztratila. Bohužel lidská nátura je taková, že nemůže obvinit toho, který neodpovídá, právě kvůli své nátuře, naneštěstí. Tak si myslím, že nejsem dost dobrá, že nejsem dost láskyhodná, že nedělám věci správně, že nejsem hodna odpovědi. A tohle je jednotná reakce miminek. Právě proto, že jsou tak sociální, tak věří v autoritu těch lidí, starších, rodičů. Když rodiče nepřicházejí, cítí, že jejich instinkty nefungují. Jejich instinkt byl pláč a když pláč nezabírá, tak to nemůže být správné.

A navrch toho, jakmile se vyvíjí povědomí, chtějí zkoušet tohle a tamto, zkoumat listy trávy, vyzkoušet, jaké to je rozkrájet žížalu, ochutnávat různé věci,tak hned slyší: „Nedělej tohle, nedělej tamto, ať je to cokoliv.Zlobíš, jsi zlobivý.“ A konstantně podkopáváme jejich víru ve vlastní instinkty.

První prací, kterou na zemi budete mít, která je diktována zevnitř, je objevovat. Procházíte se a ochutnáváte, dotýkáte se, na všechno se díváte. A když lidé říkají: „Nedotýkej se toho, je to špinavé, ublížíš si, nedělej to nebo to rozbiješ, neustále to nabourává váš pocit toho, že jste schopní.“ A tohle pokračuje ve škole, lidé říkají: „Přestaň se bavit se sousedem, seď klidně, když je to tak těžké sedět zticha, Seď klidně, slož si ruce. Nebav se se sousedem.“ Ale vy chcete mluvit. Chcete mu něco říct. Víte, co děti dělají? Ony se učí, to je vše, co dělají. Jsou jako malé houby,  A potom autority říkají: „Ok, cokoliv děláš přestaň. Protože je to bezcenné. Tohle je důležité. A teď dávej pozor. "A" jako "Apple"(jablko)“ Všechno ostatní je podkopáno a vyslovováno jako bezcenné."A" není ani jako "apple", může to být cokoliv, cokoliv, co se vám líbí, ale oni prostě určili, že A je "Apple". Tak to je a nic jiného se nepočítá. A všechny vaše autoritativní postavy trvají na tom, že cokoliv děláte z vlastní iniciativy, čímž je myšleno prozkoumávání, jinak řečeno učení, že když to není vyučováno, tak to není učení. Popravdě jsem dospěla k překvapující novince a myslím, že to překvapí nejednoho, že učení je zcela přirozené, ale vyučování není přirozené vůbec. A vlastně jsem začala přemýšlet nad tím, že jsem nikdy neviděla žádného z těchto lidí, o kterých hovořím a kteří žijí tak úspěšně, že by někoho vyučovali. Dokonce ani děti, které se učí jeden od druhého, nevyučují ty menší děti. Ty malé děti se učí od starších a od dospělých, ale nikdo nikoho neučí. Učí se ze své vlastní iniciativy, což je velmi intenzivní. Nemusíte je nějak vylepšovat, ve skutečnosti je ani nemůžete nijak vylepšovat. Neexistuje způsob, kterým byste mohli dítě přimět učit se lépe, než kdybyste ho nechali samotné.

Je pro nás možné nevědět to, co víme, tak moc... myslím tím, že jsme od toho tak vzdálení. Protože naše víra ve vlastní schopnosti byla podkopávána od doby, kdy jsme byli ještě kojenci. Takže v 18, 25 nebo jakémkoliv věku, kdy máme první děti, jsme natolik zvyklí nevěřit vlastním instinktům, že můžeme potom poslouchat slepě nějakého cizího člověka v nemocnici, jako bychom sami nic neuměli.

Jsme stále ti stejní lovci-sběrači, jakými jsme byli, pořád nás někdo nosil a neodkládal, protože kdyby to udělal, tak by nás sežral krokodýl nebo medvědi, vlci, cokoliv, co projde kolem hladové.Takže nebylo možné, abychom zůstali někde odloženi sami. A popravdě, pokud by ani tohle nebyla pravda, kdyby byla i bezpečná místa, kdybychom byli předurčeni k tomu být odloženi, tak by ta miminka celou dobu tak jednotně neprotestovala. Jsou v náruči svých matek, alespoň prvních pár dnů či týdnů, a zanedlouho je chová kdokoliv, kdo je po ruce, děti milují, když se mohou starat o miminka. Zdá se, že v sobě mají velmi mocný instinkt, který svým způsobem rozpoznáváme tím, že jim dáváme na hraní panenky. To, že si malé děti rády hrají s panenkami, nějakým způsobem chápeme, ale nechápeme, že ve skutečnosti se strašně rádi starají o miminka. A jsou v tom extrémně dobré. Ještě se to nenaučili dělat špatně jako my.

Miminka, ještě než jsou mobilní a naučí se lézt, tak je nosíte a jsou řekněme bezmocné - lézt začínají snad někdy okolo 6, 8 měsíců, do té doby nemůže miminko vypustit svou přebytečnou energii a teď nemluvím o nějaké NewAge energii, mluvím čistě o fyzické energii. Když s nimi zacházíte správně, když se je jejich energie uvolňuje díky aktivní a doufejme uvolněné osobě, zaneprázdněné něčím, cítí se pohodlně. Velmi snadno se přesouvají z jednoho boku na druhý, nebo se dají na klín a věřte tomu nebo ne a ukážu vám i fotografie,protože je těžké tomu uvěřit, ale děti často drží miminka tím způsobem, že je drží za jednu ruku a visí jim na zádech a vůbec nejsou znepokojené. Takže ta idea s tím, jak jsou děti křehoučké, není pravdivá. Jsou neuvěřitelně "nekřehké". A čím více akce je okolo nich je, čím víc skákání, přeskakování, a čím více věcí může vidět, tím víc se to miminku líbí.

Co tím chci říct, je, že když je dítě uvolněné, a cítí se pohodlně a když ventiluje svou energii efektivně, mohli byste si ho vzít s sebou do práce.Vyřešilo by se to strašné dilema, jestli jít do práce nebo být doma s dětmi. Ovšem ve stavu, jakém jsou teď, ty děti logicky nejsou na pracovišti nikterak vítané. Protože zvrací a kvičí a stěžují si a prohýbají se a protahují a velmi těžko se vůbec drží. Ale pokud jsou ve stavu jako v těch dalších kulturách, tam to není problém, protože jsou poddajná, sedí na boku, neodporují... vůbec si jich ani nevšimnete.

Je to opravdová důvěra v lidskou přirozenost. A my v tom činíme velkou základní chybu. Chováme se, jakoby lidská přirozenost bylo něco, čeho bychom se měli bát.Stále se snažíme ji modifikovat, bojovat proti ní, zdolat, ochočit nebo jak se říká socializovat a úplně jsme se vzdálili od víry, že jsme se vyvinuli způsobem, který funguje. Jak se zdá, tak věříme tomu, že jsme se vyvinuli způsobem, kterému se musí odporovat od samého začátku, abychom se stali životaschopnými. Namísto toho, abychom věřili tomu, že jsme se vyvinuli správným způsobem jako každé jiné zvíře. Jak se to mohlo stát je otázkou z historie. Ale pojďme čelit tomu, že nedůvěřujeme přírodě. Ztratili jsme důvěru v kojence, děti, a dokonce v nás samotné.

Byla jsem svědkem úžasného příkladu. Bylo to ve vesnici Ikwhan. A stalo se to, že muž Tududu jednoho dne vymyslel hrací ohrádku. Představte si to, byl jako z doby kamenné a jako dobrák Flinstone vymyslel ohrádku,Vyšel ven brzy ráno a nasekal spoustu polen ze stromů a přinesl je zpátky a začal konstruovat ohrádku. Uvázal je do čtverce, spojoval dohromady tyčky. A vyrobil Flinstonovu ohrádku.A potom si vzal svého syna, kterému bylo tehdy zrovna okolo jednoho roku, protože zhruba týden předtím se naučil chodit. Jeho malý chlapec se jmenoval Kananasinuana. Vzal tedy svého syna Kananasinuanu a dal ho do ohrádky.A tvářil se pyšně na to, co vlastnoručně vyrobil. A Kananasinuana se podíval dokola a zjistil, že je v pasti a obrovskou nelibostí se rozkřičel. Mírně řečeno byl zděšený a křičel. A jeho otec si ani na minutu nemyslel: Však on si zvykne.“ Což je přesně to, co bychom si mysleli my: „Vždyť on nic neví. Čemu může rozumět, vždyť je mu teprve rok. Zvykne si. Bude tam v bezpečí. Blablablabla.“ A tak dále. Jeho otec.. a teď budu mluvit o důvěře jako o způsobu bytí, žití s přírodou ... slyšel hororový křik svého dítěte a uvědomil si okamžitě, bezvýhradně, že udělal chybu.Že to nebylo pro dítě vhodné. A rovnou na místě tu věc rozbil.Naneštěstí to bylo zelené dřevo, které nemohl ještě využít ani na oheň. Ale neměl pochyb. Díky tónu hlasu dítěte věděl, že je to špatná věc. Myslím, že ten rozdíl mezi námi a nimi tu vidíte naprosto jasně. My bychom se ani nepozastavili nad tím, že se to dítěti nelíbí. Říkáme: Je to pro něj dobré, v jeho nejlepším zájmu.

Hodně jsem pozorovala Kananasinuana, kterému bylo v té době okolo jednoho roku a pobíhal kolem jako ostatní starší děti, pobíhal po dvoře. A lidé vykopali díru, protože potřebovali hlínu na stavbu domů. A tu díru tam prostě nechali. Nejen, že ji tam nechali, ale naházeli tam také spoustu větví s ostrými trny trčícími nahoru, aby to bylo ještě horší, a navíc pršelo a částečně byla jáma zatopená vodou a někteří lidé si do toho dokonce ulevili. Byla to velmi odporná jáma. A Kananasinuana, který byl batole, zrovna se naučil chodit a dělal první krůčky, chodil velmi neohrabaně, teprve se učil chodit kultivovaněji a on šel na kraj jámy, sedl si dolů, potom se postavil, spadl dolů na zadek, zase se postavil a zase spadl dolů, ale nikdy nespadl do té jámy. Kdykoliv padal, tak padal na druhou stranu.  A ani to nevypadalo, že by to dělal účelně, ale jako každé jiné malé zvíře, malá štěňata a koťata napadají někam naschvál, vypadá to jako nehoda, ale nepadají do ohně, nepadají do bazénu. Příroda je vybavila tak, aby se zabezpečili. Důvěřujeme například co se týče ohně štěňatům a koťatům, že se nespálí, ale nedůvěřujeme vlastním dětem. My, kteří jsme tak hrdí na to, že jsme tak inteligentní, tak si myslíme, že máme tak stupidní děti, které se vrhnou do ohně a z okna, do bazénu, atd.

A my jsme taky jediné zvíře, které nenásleduje svoji matku. Jak je to možné? Protože ukazujeme našim dětem, jak moc u nich očekáváme, že budou utíkat pryč a honíme je. Děti lidí v džungli je následují do všech možných míst, kam jim nikdo neříkal, aby tam nechodili, samozřejmě, že je následují jako každé jiné zvíře. Hlavní myšlenkou je důvěra a v těchto příkladech za to draze platíme, protože nedůvěřujeme naší lidské přirozenosti, která funguje překrásně, když jí důvěřujeme. A když jí nedůvěřujeme a naše očekávání jsou natolik zřejmá, a když je dítě natolik sociální, je dohnáno k tomu naplnit naše očekávání, aby ten společenský zákon platil. Spolupracují s námi tak, že naplňují naše očekávání. A naneštěstí naše očekávání jsou negativní.

A pak jim neustále říkáme, jak moc zlobí a aby byli hodní. Říkáme jim: "Buď hodný" a podtitulek by měl být: "Předstírej, že jsi hodný." Protože když opravdu chcete, aby byl někdo hodný, tak si to o něm myslíte a neříkáte mu to nebo ano? Když třeba sousedi přijdou na čaj a vy řeknete dítěti: "Buď hodný."nebo jdeme někam na návštěvu nebo do školky a říkáme: "Buď hodný." A máme tím na mysli:"Předstírej, že jsi hodný.", protože my víme, jaký ve skutečnosti jsi. A ta zpráva se neztratí. Ta zpráva jde přímo do srdce dítěte, tam, kde se vytváří jeho sebevědomí. A to, co se formuje, jepocit, že musím skrývat to, čím skutečně jsem. Jsem velmi zlý a antisociální, ale musím se snažit vypadat sociálně, abych vyváznul a přežil. Tohle je extrémně nepohodlný a neefektivní způsob chování, protože se neustále cítíte nějak a snažíte se předstírat, že se tak necítíte. A je to extrémně neefektivní, protože to ochromuje vaše chování, vaší efektivitu, vaše schopnosti, vaši bystrost.

Dalším příkladem důvěry je že se chováte k dětem, jakoby byly příšerně křehké. A držíte je takto od porodu. Ve skutečnosti nejsou křehké. Ale když se k nim takto vytrvale chováte: "Ó buď opatrný.", přesvědčíte je o tom, že jsou křehké. Což je velmi nepříjemný pocit na celý život. Ale také jim to zabraňuje v tom být velmi kultivované (elegantní), pohybovat se s lehkostí a sebevědomě. A ve skutečnosti je to činí náchylnější k nehodám.

Je tu jeden příklad z našeho vlastního kmene, americké dítě jménem Donovan, kterého jsem potkala na nedávné cestě na Bali. A tomu dítěti bylo také okolo roku a lezl okolo kraje bazénu u hotelu, kde jsme přebývali a jeho matka, jako dobrá americká matka, milující americká matka, byla neustále vedle něj, neustále a dávala okolo něj ruku a tak podobně, aby nespadl do bazénu. A potom jsme měli menší setkání u bazénu a diskutovali jsme o teorii a já jsem té matce řekla: „Prostě udělej tohle, jestli to sneseš...Nech na Donovanovi, ať se u bazénu zařídí a nebuď u něj a budeme se na něj dívat, když nás nebude pozorovat on, budeme ho sledovat koutkem oka. Aby měl dojem, že je tam sám za sebe. A budeme sledovat, co se stane.“ Takže to statečně udělala. Nikdy předtím to nedělala. Známe americké matky, skoro všechny americké matky. Takže Donovan lezl okolo kraje bazénu, strčil tam jednu nožičku, druhou tam nezvládl dát, protože jinak by ztratil rovnováhu a spadl tam. Takže tam dal jednu, vytáhl a pak tam dal druhou. A kousek po kousku se tam vrtěl a zkoušel to tam pořád. Nepodařilo se mu to, protože by ztratil balanc, ale tohle je přesně to, jak se děti učí být mrštné, zdatné, schopné, atd. Když jsou ponechány sám sebou. Ale nebyl hluchý, slepý nebo hloupý, viděl, co se tam děje. Nechystal se spáchat sebevraždu, chtěl žít. Takže chodil okolo těch krajů, zkoušel trochu tohle a tamto a v určitou chvíli viděl, že přes bazén byla malá zídka, která oddělovala mělkou a hlubokou část.Zídka byla asi 20 cm pod hladinou vody a zhruba 20 cm široká. Takže Donovan to uviděl, a potom spustil přes okraj bazénu na tu malou zídku. A potom lezl po té zdi, úplně sám, což by jeho matka bývala nikdy nedovolila. Dolezl doprostřed, kde byla fontánka a začal si hrát s vodou na vrcholku. Skvěle se bavil a byl extrémně zdatný. A Lisa byla uprostřed hluboké části bazénu, kde nebyla vidět, alespoň ne jím, takže si nebyl vědomý, že se na něj někdo dívá. Dělal to celé sám za sebe. A potom v určitou chvíli, poté, co si přestal hrát s vodou a vrátil se dolů, se najednou objevila Lisa na mělčině, tři čtyři kroky od něj, věnoval jí jeden pohled a hned začal kňourat a natahoval ruce. Udělal krok zpátky k bezmocnému kojenci jako se k němu vždycky chovala: „Nemůžu nic udělat. Pojď mi pomoct mami.“ Ale viděli jste tohoto ročního chlapce, jaký byl, když byl sám za sebe, a také jeho regresi k jeho bezmocnosti, v jaké ho jeho matka udržovala, protože jí scházela důvěra. Bylo to tak perfektní. Chtěla jsem, aby lidé viděli, jak zdatný je, ale ta regrese, jakmile uviděl svou matku, je to, s čím si ji asocioval.

Podstatou toho je, že jsme úplně ztratili důvěru v sebe sama, naši nepostradatelnou přirozenost. A nedůvěřujeme nejen dětem, ale nedůvěřujeme i sobě.nedůvěřujeme samotné lidské přirozenosti. Důvodem, proč vyprávím o miminkách a dětech, je ten, že to je poprvé, kdy se projevíme. Tady je místo, kde to začíná a kde se to formuje. Ale mluvím celkově o všech lidech, o společnosti, jak se společnost stala tak nepříjemnou, mírně řečeno. Tak nebezpečnou, tak nešťastnou, odcizenou, proměnlivou, cokoliv, co byste řekli, co nás dělá tak nešťastnými. Je to proto, že v dětství naše touha být šťastní, radostní a milující a milovanými byla tak moc podkopávána, že tak musíme žít život, jak se od nás očekává. To, čemu věříme, utváří naše zážitky. A to, čemu věříme, je to, co nás učili a také naše zkušenosti z kojeneckého věku.

S mými klienty konzultujeme, jak mít ze sebe dobrý pocit a mluvíme o nich, i přesto, že byli zmrzačeni západní civilizací- Mluvíme o tom, jak se jejich nevědomá přesvědčení a názory staly něčím jako: Nikdy neudělám nic správně. nebo: Nikdo mě nemůže nikdy milovat. nebo: Kdokoliv by mě miloval, musí být blázen.nebo alternativně: Musím se starat o emoční život všech ostatních.

Někteří lidé se mohou stát emoční podporou pro své rodiče, otce, matku nebo pro oba dva. A samozřejmě nemůžete nikdy kompletně emočně podpořit dospělého, když jste dítě. Takže neustále selháváte. Cítíte se jako někdo, kdo pořád selhává. Takže někdo má v samém jádru přesvědčení, která podkopávají cokoliv, co dělá. Bereme si lidi nebo máme aférky s lidmi, kteří nám dávají ten samý pocit. Připadá nám to, že je to reálné, namísto toho, abychom navazovali vztahy s lidmi, kteří se k nám chovají s respektem, který si zasloužíme.

Co všeobecně doporučuji je: Neodporující péče o děti. A je to tak těžké pro většinu milujících rodičů neodporovat. Když prvně řeknete rodičům, že odporují svému dítěti, tak říkají: To né, zbožňuju svoje dítě.Dělám pro ně všechno, trávím s ním veškerý čas, dělám pro ně různé věci, vařím jim, peru jim a chodím za nimi celý den. Ale celý den, co za nimi chodí, tak jim jsou vůči nim konfliktní: Nedělej tohle a neděl tamto. Tohle přece není nějaký spojenec, to je někdo, kdo oponuje.

Tak v tom případě: "Kdy je budete učit disciplínu?" Vy je ale nemusíte učit disciplínu. Jediné, co musíte dělat, je upřímně od nich očekávat, že se budou chovat sociálně a ony budou. Ve své sociálnosti se vlastně vůbec nezastaví. A když bylo s miminky jednáno s respektem od porodu, byla nošena a spala s vámi každou noc, byla v kontaktu s jinými lidmi, byla uprostřed dění, života,aniž byste jim věnovali pozornost, nepotřebují pozornost, ve skutečnosti nepotřebují pozornost. Co ve skutečnosti chtějí, je věnovat pozornost vám. Oni chtějí být váš satelit. Nechtějí, aby rodič byl jejich satelit.

A také jedna z dalších věcí, kterou jsme převrátili, je, že si myslíme, že jsme dobří rodiče, když děti obsluhujeme. Že jim přinášíme jejich zmrzlinu, oblékáme je, nosíme jim věci a podobné věci, dáváme je na židle a dolů. Jedno z pravidel - mám pár pravidel - nedělat pro děti nic, co by mohlo udělat samo. Dokonce i když to zabere mnohem více času. Protože kdykoliv uděláte něco takového, tak nejen že dáte dítě zprávu, že neschopné, že není zdatné, ale zabraňujete mu se učit. Zabraňujete mu pocítit víru ve vlastní schopnosti, provést věci a přijít jim na kloub. Když se chce dostat na nějakou židli a přijít tomu na kloub, nechte ho to zkoušet. Bude zkoušet tam dát jednu nohu, druhou a přijde na to. Případně pokud to trvá moc dlouho, můžete mu pomoct s dalším krokem, pomoci mu trochu, ale nemusíte pro něj dělat celou věc. Dejte dítěti hned na začátku zprávu: Samozřejmě, že od tebe očekávám, že to rozlouskneš.

A například když dítě nebo batole spadne, když se učí chodit, a vyděsí se a začne plakat, nechte ho běžet k vám, nemusíte běžet vy k němu. Samozřejmě pokud má zlomené obě nohy, běžte za ním,ale normálně samozřejmě nemají zlomené obě nohy, nechte ho běžet za vámi, ať se utěší na vašem těle, držte ho, mějte ho na klíně nebo noze, ale nebuďte zcela centrovaní na dítě, protože to dává dítěti pocit, že nevíte, co dělat. Pořád říkáte: „Chtěl bys tohle, chtěl bys, aby maminka udělala tohle a tatínek tamto. Chtěl bys ke snídani tohle nebo tamto.“ Ty děti to rozčiluje, protože se uvnitř chtějí cítit klidně. Chci, aby rodiče věděli, co mají dělat a neptali se mě. Protože já jsem jen dítě a nechci to říkat tobě, co máš dělat. Nechci řídit tvé aktivity, chci, abys věděl, co máš dělat. A budu pozorovat to, co děláš, uvidím tě pracovat a mluvit s dalšími lidmi, uvidím tě dělat různé věci, které děláváš. A tohle je můj způsob učení - budu vedle tebe a budu tě následovat.A potom, až budu připravený, tak tě budu imitovat, protože to je můj přírodní impuls, nemusíš mi to nařizovat: Teď udělej tohle a teď udělej tamto. Prostě to nech na mě. Já ti začnu pomáhat, ještě uvidíš.

Když jsem porozuměla tomu, co jsem pozorovala v džungli a potom jsem viděla důležité aspekty lidské přirozenosti, poté, co jsem hovořila o tom, jak zle zacházíme s miminky a dětmi, dalo se předvídat, že vyvstane otázka: „A co my, se kterými bylo zacházeno špatně a nevhodně? Jak můžeme tyhle principy využít a udělat z toho něco psychoterapeutického?“ A to byla těžká otázka. Zabralo to delší dobu. Jak se říká nemožné trvá o něco déle. Pozůstatek těchto zkušeností a chybějících zážitků vytvořil určitou formu přesvědčení a názorů. Jsou to nevědomá přesvědčení, která cítíme jako:

-       Nikdy nemůžeš udělat nic správně.

-       Nejsi láskyhodný.

-       Musím o všechny starat.

-       Nemůžu se postarat o nikoho, protože jsem k ničemu.

-       Jsem prostě špatný.

-       Cokoliv udělám, bude špatně.

-       Jsem svatoušek a musím být svatoušek pořád.

-       Nebo takové ty řeči, na které nelze odpovědět, že do mě uhodí blesk, že budu zdecimovaný, zmizím.

-       Maminka a tatínek mě opustí.

-       Musím být pořád hodný -  ať už je to cokoliv.

Tahle přesvědčení, která do nás byla vložena někdy v kojeneckém věku ještě předtím, než jsme měli schopnost vůbec cokoliv posoudit,jsme převzali od našich autoritativních postav, protože je naší přirozeností tak činit, nemůžeme se podívat do zrcadla a říct si: „Dobrá, jsem milá malá holka, mám všechno, co potřebuji, jsem inteligentní a okouzlující, mám malé růžové šatičky a je mi prostě dobře.“ Nemůžete to udělat. Pocity ohledně sebe a čehokoliv dalšího můžete dostat jen od svých autorit.Takže když na mě moje matka pohlížela stylem: Proč mě prostě nenecháš být samotnou - tohle mi říkala, když mi bylo okolo dvou let - nemohla jsem cítit, že se mýlí ona - to vidím až teď, cítila jsem, že je něco špatně se mnou. Cítila jsem, že nemůžu být ta správná věc, něco, co by chtěla. A nevěděla jsem, jak být správná. Možná právě proto jsem se stala takovou idealistkou. Snažila jsem se být tou správnou, abych byla přijímána.A přesně tohle děti dělají. Přijmou autoritu těchto lidí a prostě tomu věří. Ty pozůstatky do současnosti a budoucna ve vašem životě zůstanou ve formě nevědomých názorů a přesvědčení. Jinými slovy věřím věcem jako: Nikdo mě nemůže nikdy milovat. Nikdy nedokážu udělat nic správně. Umím věci jen začít, ale nedokončím je. Či naopak. Na co sáhnu, to bude blbě. Musím všechno dělat správně. Musím se starat o emoční potřeby své matky. Cokoliv budu dělat, nemůžu ji zaujmout. Cokoliv to je, stává se to základním pocitem, který o sobě máma také o vztazích, které mám s ostatními.

Nemusíme je povzbuzovat, aby důvěřovali přírodě, tendencí je důvěřovat přírodě, ale abychom jim umožnili tak učinit, musíme jim ukázat, že my věříme přírodě.Protože máme tu ohromnou sílu autority a také toho, co jim dáváme najevo a tím nemyslím, co jim říkáme, protože to, co jim říkáme, často není to, co očekáváme. Jak jsem říkala příklad: "Buď hodná!" Tohle nedává najevo, že očekávám, že bude hodná. Naopak očekávám, že budeš zlobit, zlá, ať už je to cokoliv. „A teď musíš předstírat, že jsi hodná“.Takže jaká očekávání dítě přijme od svých autorit, tomu bude věřit.

Takže jsme vytvořili několik pravidel pro rodiče, kteří chtějí dát věci do pořádku:

Pravidlo číslo 2 je: Nedělejte dítěti to, co byste neudělali sobě.

Pravidlo číslo 1, které stojí nade všemi ostatními: Nikdy nedělejte dítěti něco, následkem čehož bude mít ze sebe špatný pocit.

Protože tohle děláme. A je to takový zvyk. I když si myslíme, že je to instinktivní, tak ne, je to zvyk, kulturní zvyk. Koukáme na děti tímhle způsobem, nemusíte ani nic říkat, stačí, když změníte tón. A dítě už ví, že jste proti němu. Já se svoji autoritou vím- a to mi můžeš věřit - že ty nejsi dobrý. Takže co rodičům říkám...Všeobecně jsou zhruba dva způsoby, jak zacházíte s dětmi. Jedním z nich je trestání a obviňování. Moc jsi zlobil, stoupni si do rohu, naplácám ti na zadek, nebo cokoliv, co říká, že dítě zlobí/je zlé. Ten další je benevolentní: Klidně se projdi po matčině obličeji, zlatíčko, to přece vůbec nevadí. Všechno, co děláš, je v pohodě. To je pro dítě absolutně dezorientující. Dívá se na vás a snaží se zjistit, o co tu jde, co jim neříkáte. Čekáte, že vás bude navigovat dítě. A dovádí je to k zuřivosti a hněvu. To můžete vidět snad všude.

A lidé se často ptají: „A jaký je další způsob? Neznáme žádný jiný způsob kromě trestání nebo shovívavého přístupu“ Takže ten správný způsob, který si snad nikdo neuvědomuje, že existuje, je"informační". Pokud skutečně rozumíte, že je dítě bytostně sociální, tak poté také porozumíte, že to, co chtějí, je informace. Chtějí vědět, co se děje. Nemusíte se u toho vztekat, když komentujete, co dělá. Prostě jim dejte vědět. Řeknete mu: „Dej sem tohle a tohle dej tam.“ A neobsluhujte dítě, ale nechte dítě obsluhovat vás. Stejně jako jsem to řekla Johnu Michaelovi: "Mohl bys mi podat ty věci?" Ale neříkala jsem mu, jak úžasný a okouzlující byl, nechválila jsem ho.Samozřejmě, že to udělá správně. Budu ho snad urážet tím, že mu řeknu: "Ó, jak krásně jsi to udělal!"? Je mu šest let, je schopný.

Takže hlavní myšlenkou je neobviňovat, nechválit, protože je to urážka. Očekávejte, že to děti udělají správně. A potom zapadnete i vy do jejich očekávání. Jsou klidné a šťastné. Není tam žádný konflikt. Všechno to zapadá a je to přesně způsob, jak to vymyslela příroda.

Jak změnit ta přesvědčení, která do nás byla naprogramována v raném věku a jak tam zůstat. Někdy  se snažíme to překrýt a vypadat sebevědomě, jít na párty, snažíme se vypadat jako hodná holka nebo hodný chlapec, nebo být zlobivý kluk - toulat se někde v partě.Pointa toho všeho je, že operujeme na základě toho pocitu, který ohledně sebe máme právě teď, ten pocit je, že jsme špatní, nesociální atd. Porozuměla jsem tomu, že to, co nás zraňuje v přítomnosti, nejsou naši rodiče nebo cokoliv jiného či nějaká minulost. Zraňuje nás jen to, čemu věříme v přítomnosti.Samozřejmě ten zvyk, to přesvědčení bylo vybudováno někdy v minulosti, ale to, co nás zraňuje právě teď je to přesvědčení, které máme právě teď, v tuto chvíli v sobě.

Takže jak se to snažíme s mými klienty přesměrovat? Snažíme se zjistit, jaká jsou ta přesvědčení. A vracíme se zpátky a zkoušíme zjistit, jaké zážitky v dětství zformovaly tyto názory.A i když si spousta lidí si stěží vzpomene, co se dělo v dětství, mají jen velmi málo vzpomínek, můžeme to zjistit a také to zjišťujeme. A vidíme, jak dospěli k takovým názorům, které ohledně sebe mají. Díváme se na to jako dvě inteligentní dospělé bytosti a nejen že vidíme, že nejsou pravdivé nyní, ale nebyly pravdivé ani předtím .A obhajujeme ten případ. Je to jako představení u soudu. Obhájíme klientův vnitřní systém,který funguje jako jakýsi soudce. A díváme se na důkazy z minulosti a ze současného chování, které vyvstává na základě těchto přesvědčení. Takže své další zážitky si vytváří na základě těchto přesvědčení. Očekávají, že s nimi bude určitým způsobem zacházeno. Nalézají osoby, které s nimi takto zacházejí. Kvůli těm následkům trpí. Říkají, že chtějí něco jiného, ale neočekávají to. Naneštěstí dostanete, co v životě očekáváte, ne to, co chcete. Protože vaše přesvědčení fungují tak intenzivně. Přesvědčení a očekávání je to samé. Takže děláme to, že se snažíme přesměrovat pozornost intelektuálně, mluvením o tom, jak tyto názory vznikly, jaké jsou, a jestli dávají nějaký smysl. A stane se něco, co tedy není rozumové, i když naše práce je intelektuální díky tomu, že se spolu jen bavíme, obhájíme to a v určitém bodě se to obrátí.Někde v nevědomé části, kde jsou nevědomá přesvědčení, to jsou ta, která motivují naše spontánní chování.Ta, která způsobují, že se chováme, jak se chováme. A také způsob, kterým se cítíme. A v určitém bodě se to obrátí a uděláme nové přesvědčení. A najednou ti lidé říkají: Páni, najednou potkávám takové lidi, které jsem v životě předtím nepotkal. Chovají se ke mně tak hezky.Kde byli?Často se začnou i úplně jinak oblékat, vypadají jinak, začnou jinak mluvit. Mění vlastně svá přesvědčení. Je to zlepšovací proces. Někdy jim řeknu, aby to jen předstírali, jakoby byli režisérem i hercem v nějakém filmu. A jak by se chovali, kdyby tomu věřili. To jedna z metod. To, co děláme, je, že měníme nevědomá přesvědčení.

Objevila jsem, že každý z nás... a teď nemluvím o psychoticích, lidech, kteří jsou narušení opravdu nějakým "chemickým či organickým způsobem"...ale myslím tím ty normální neurotiky jako jsme my, což se týká většiny společnosti, snad každého, že máme společnou špatnou věc. Není to tak, že bychom všichni měli různé problémy. Všichni máme společnou problémovou věc. Jednoduše: Máme špatný pocit sami ze sebe. A je to pravda.  A vždycky  si říkám - dobrá, tento klient tentokrát bude mít nějaký jiný problém, ale v životě nikoho takového nepotkala. Že by měl nějakou jinou špatnou věc. Ne, my všichni máme ze sebe špatný pocit.

Je důležité respektovat a opravdu rozumět tomu, že je dítě vnitřně sociální. Nemusí se to učit být sociální. Je těžké to pochopit. Ale jakmile to pochopíme, pocítíme, že je to správné, přirozené. A dítě na to reaguje.Jakoby na to pořád čekalo. A myslím, že na určité úrovni také čekají. Mají na to radar a čekají na správné zážitky.  A neustále nás tlačí, aby získaly ty správné zážitky. Takže když přijdou, tak na to reagují, jsou připraveny. Opravdu chtějí.

Jedna z technik, která pomáhá k té přeměně, kdy rodič  odporoval, vyhrožoval a přikazoval: „Budeš dělat tohle, jinak...“ atd. Jak přimět dítě dělat to, co chcete vy, aby dělalo, aby se chovalo sociálně,tak namísto trestání nebo nadávání dítěti, že něco neplní, například povím 2-3letému: "Vezmi si hračku do jiné místnosti."Jasné? Řeknu: "Vezmi si hračku do jiné místnosti." Rozhodně by to nemělo být tímto způsobem: "Mohl by sis prosím vzít svou hračku do druhé místnosti?" Zní to, jako bych vůbec nevěřila, že to vůbec udělají. Je to zabudováno v tónu mého hlasu. Že ho úpěnlivě prosím. A tohle způsobuje, že se dítě cítí vnitřně nejisté, protože nechce, aby u něj matka škemrala. Chce, aby jeho matka byla sebevědomá a věděla, že si vezme svou hračku do druhého pokoje.Takže jsem mu řekla: Drahoušku, vezmi to do druhé místnosti. Udělala jsem to, co, on předtím nikdy nezažil, alespoň prvních 5-6 let slyšel spíše: „Prosím, mohl bys to vzít... Udělal bys to prosím? Byl bys...?“ Je to otravné. Neustále opakovat a opakovat do morku kostí.Otravné pro každého, matku, dítě, či kohokoliv, kdo to slyší. Protože dítě ví, že se neočekává, že to udělá. Matka začala hru a trpělivost všech je menší a menší.A při nějaké příležitosti už toho má matka plné zuby a pak se děje kdovíco.

Takže způsob, jakým to udělat,že to dítě udělá, a bude spolupracovat a bude sociální, je, že řeknete: "Vzal bys hračky do jiné místnosti ."a pokračujete v rozhovoru. A když to neudělají, nedívejte se na dítě nějak zlostně nebo s odsouzením,prostě běžte a dejte ty věci v klidu do druhé místnosti sami.  Ale nebavte se o tom s dítětem, už jednou jste to jasně řekli. Očekávali jste, že to udělá a on to neudělal. Takže zmeškal loď. Není tam žádná interakce.  Žádné nadávky, žebrání nebo naléhání. Je vynecháno. Když se nad tím zamyslíte, tak velmi sociální stvoření nemůže unést to, že bude vynecháno. Většinou okolo toho děláme velký humbuk, nepříjemnosti.Vyžadujeme to, zaobíráme se tím. Prostě se tím nezabývejte a běžte to udělat sami. A on uvidí, že život běží dál. Takže příště to dopadne... a většinou se to stává jednou, dvakrát, ale oni nechtějí být vynechaní z nějaké akce.

KONEC VIDEA.

ZDE JE VIDEO S ČESKÝMI TITULKY

Shrnutí Principů z knihy Koncept kontinua naleznete ZDE

Jak se dá žít s respektem k dítěti v dnešní společnosti ZDE

Jaké jsou "odporující" praktiky v praxi ZDE

Proč skupiny dětí v kmenové kultuře a v našich školách jsou natolik rozdílné ZDE

Vsuvka z knihy VYCHOVÁVÁME DĚTI A ROSTEME S NIMI od Naomi Aldort

Co je to rozmazlování

Někdy se rodiče obávají, že když se dítěti osobně hodně věnují, bude "rozmazlené", a to pak naruší jeho sociální vývoj. Tito rodiče si přejí, aby se dítě vnímalo jako součást komunity a ne jako její střed. Často si berou příklad z kmenového života nebo života ve velkých rodinách, kde je dítě součástí širšího sociálního prostředí. Idealizovat si kmenový život znamená jen zavírat oči před realitou naší doby a naší kultury. Nukleární rodina není kmen a nedává větší zkušenost s komunitou; dává nicméně pocit sounáležitosti. Pocit, že do rodiny patříme a že do ní každý nějak přispívá, je dán tím, že se o každého individuálně pečuje a že máme úzké vzájemné vztahy. Život se nemusí tošit jen kolem jediného dítěte v rodině, a přesto mu věnujete dostatek pozornosti. není totiž jediné, komu doma věnujeme pozornost; vnímá se jako součást rodiny a učí se vnímat potřeby druhých. Všichni členové rodiny mají stejnou hodnotu. Věnovat pozornost je totéž, co krmit a pečovat; je to odpověď na lidskou potřebu. Dítě poznává svou cenu tím, že je hodno našeho času a pozornosti. Učí se znát cenu svou i cenu ostatních tím, že vidí, že pečujete sami o sebe a o své blízké; máte-li cenu vy, má ji také.

Mnoho rodičů touží po životě v komunitě, neboť se jim líbí, že má dítě kontakty s dalšími lidmi a dětmi a jeho potřeba společných činností a her je dostatečně naplněna. Chcete-li takto vychovávat, spojte se s dalšími rodinami, bydlete s někým společně atd. Ale nezapomeňte, že i tak dítě potřebuje vaši plnou pozornost, kdy se věnujete jen jemu, možná že méně často, ale ani to vždy neplatí. 

V dnešní nukleární rodině má dítě matku, otce a možná jednoho sourozence. Není tam nikdo další na hraní. Hrát si sám není řešení, i když do určité míry to některé děti baví. není třeba se ale bát podnikat to, co je typické pro malé moderní rodiny. Věnovat se svému dítěti, to je láskyplná odpověď, když si dítě může hrát většinou jen s vámi. Věnovat se dítěti nemusí znamenat, že nebude mít smysl pro kolektiv, pokud to děláte s mírou a pokud dítě vidí, jak o sebe vzájemně pečují ostatní členové rodiny.

Je třeba uchopit přítomnost a nalézt v ní nové kvality, které obohacují lidské bytosti. Jsme-li spokojeni s tím, co je, dokážeme do toho zabudovat i své hodnoty, ať už je naše sociální postavení jakékoli. Lidé, kteří dnes rostou v nukleární rodině, jsou jiní, než byli ti, kteří vyrostli jako součást kmene; naskýtají se jim jiné možnosti a příležitosti. To, že dítěti čteme knihu nebo s ním rozmlouváme, z něj neudělá samolibého sobce; vede k rozvoji individuálního myšlení. Dítě vyrůstá a patří do naší společnosti, která oceňuje individualitu a přínos každého jednotlivce do společného celku. Žádný systém není lepší či horší; jsou to zkrátka různé cesty, jak být člověkem a jak se z toho radovat.

Obava, že bude dítě rozmazlené, se jen přidává k obavám, že dítě "zkazíme" láskou, hlazením, laskavostí a upřímností. Nemusíte omezovat svou lásku, abyste nezkazili dítě. Je samo s maminkou, a pokud jeho vztahové potřeby nejsou naplněny, naučí se leda nedbat na jiné a cítit se bezcenné. 

Mnoho rodičů by chtělo napodobit další charakteristický rys kmenového společenství, a to je nechat batolata, aby se motala kolem jejich činností, a tak si je postupně osvojila a přidala se k dospělým. Ale život se změnil. Činnosti, které dnes může dítě doma vidět, jsou často vykonávány jedním dospělým, jsou statické (u počítače, u stolu, u dřezu, atd.) a nejsou pro dítě zajímavé ani stimulující. Některé základní úkony, které chce umět, vyžadují osobní vysvětlování, a některé jsou zcela odlišné od toho, co se dá doma pozorovat.

V nukleární rodině má malé dítě potřeby nastavené na pozornost rodiče, a to není dobře, ani špatně; je to prostě současná realita, která mu prospívá a přináší radost. Tento způsob umožňuje dětem stát se nezávislými mysliteli a objeviteli, jako byli Einstein, Edison či Mozart. Vyrůstají z nich empatičtí dospělí, neboť zažívají laskavost, vlídnost a lásku a mají tvůrčí myšlení, protože podporujeme jejich individualitu.

Dítě se s nadšením chopí jakékoli kultury, do které se narodí. Příroda dala lidem velkou flexibilitu a není zdaleka jen jeden způsob, jak dobře vyrůstat. Abychom dosáhli lásky a vnitřního míru, je třeba brát život spíše takový, jaký je, než si přát žít v jiných podmínkách. Naplňovat ty dětské potřeby, které se projevují v naší společnosti, a radovat se z hodnot, které přináší. Štěstí znamená vybírat si to, co je k dispozici. Naše úzkosti pominou, když se budeme radovat z toho, co máme a předáváme svým dětem, a uvolníme proud naší neskrývané lásky.

Zdroj: ALDORT, Naomi. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Vyd. 1. Praha: Práh, 2010. ISBN 978-80-7252-287-3.

Překlad: Moudrá Kočka

Zdroj: http://en.permaculturescience.org/english-pages/1-peoplecare/1-learning/pioneers-thinkers/jean-liedloff

"Věřte sobě a věřte svému dítěti. Protože celá kultura a váš doktor, babička, tchyně a všichni okolo vám budou říkat: „Nevěř svému dítěti. Udělejte jim tohle, a nedělejte tohle, protože jinak z nich vyroste divoký lev namísto člověka“. Pořád dokola je nám omíláno, že když permanentně nekontrolujeme a neovládáme dítě a netvarujeme ho, tak se zvrtnou. "

"Chovají se dobře, protože chtějí z jejich vlastní vůle. Protože jsme s nimi ve vztahu, který zkrátka dobře funguje, takže jsou spokojené. A protože jsou spokojené, tak prostě zapadnou, opravdu chtějí s námi spolupracovat, protože my spolupracujeme s nimi. A vím, že někteří rodiče budou říkat, že to není možné, a proto chci zdůraznit, že důkazy už tu jsou. Jsou to miliony dětí, byť osobně jich znám několik desítek tisíc, a chovají se ukázkově."

 ________________________________________________

Takže já bych nepoužila slovo alternativa, protože tresty jsou úplně mimo můj slovník celkově. Není to prospěšné ničemu, nepotřebujeme žádnou alternativu k něčemu, co nefunguje. Místo toho si musíme uvědomit, že lidé nepotřebují být tvarováni. Takže ideální trest je: „Co udělám dítěti, aby dělalo a stalo se tím, co chci JÁ?“ Ale co učím já, není snaha udělat z detí to, co chcete vy, ale rozvíjet a pečovat o to, co chtějí být oni.Takže není vůbec potřebné je tvarovat, směrovat, manipulovat nebo nutit dělat to, co já chci, aby dělali. Samozřejmě, že mi pak rodiče říkají, že pak děti zdivočí, a že se budou chovat strašně, ale paradoxem je, že když je trestáme, tehdy se chovají hrozně, protože jsou potlačovány, a ta akce způsobuje reakci a obranu, takže když je tlačíme, tlačí zpátky a ubližují a jejich schopnost učení je poškozena.

Takže já neučím alternativy, co dělat místo toho, učím mít vztah s dětmi, být rodičem, který si jich váží. Je to jako zalévání květiny, aby mohla kvést, je to lepší než otevírat poupata a rozhodovat, jakou by měla mít barvu a jakým směrem by měla rostlina růst. Takže je to způsob bytí s dětmi, který dovoluje vlastně dítěti být nejlepší možnou verzí jeho samotného. Mám již dvacet let zkušeností práce s tisíci a tisíci rodinami, takže není nedostatek důkazů, jak to dopadne nebo jaký druh dětí jsou. Zpráva je taková, a tedy také co vidím já je, že děti, které vyrostou s komunikací a porozuměním, a že rodič je na jejich straně vždycky, se chovají nejlépe, nemají problémy s chováním, všeobecně excelují v čemkoliv, co dělají, učí se velmi rychle, protože nejsou vystresovány úzkostí a jejich chování není dobré proto, že se bojí, ne ze strachu či poddajnosti. Chovají se dobře, protože chtějí z jejich vlastní vůle. Protože jsme s nimi ve vztahu, který zkrátka dobře funguje, takže jsou spokojené. A protože jsou spokojené, tak prostě zapadnou, opravdu chtějí s námi spolupracovat, protože my spolupracujeme s nimi. A vím, že někteří rodiče budou říkat, že to není možné, a proto chci zdůraznit, že důkazy už tu jsou. Jsou to miliony dětí, byť osobně jich znám několik desítek tisíc, a chovají se ukázkově. Přidám Vám dokonce malou anekdotu:

Právě jsem dostala email z Austrálie od jedné maminky, které jsem poskytovala konzultaci, které dělám po skypu nebo telefonicky, a matka "praktikuje" rodičovství podle mě a otec byl vždycky proti tomu, že nechce o rodině Aldort ani slyšet. A pak šli někam na veřejnost a otec chtěl dokázat své ženě, že jiné děti se chovají dobře taky. Ukázal na rodinu, kde ty děti byly velmi spokojené a mírumilovné a dobře se chovaly a vypadaly spokojeně a ne utlačovaně. Vydali se směrem k té rodině a zjistili, že jsou to rovněž „následovníci“ Naomi Aldort. Takže její muž řekl: „Aha, už chápu.“

Důkazy tam jsou a jsou i ty opačné důkazy, po staletí jsme trestali a ubližovali dětem, mysleli jsme si, že když jim ublížíme, že se budou chovat lépe a někdy to také dělají, ale ze strachu. Výsledkem je to, že jsou emočně zjizvení, mají tendence k sebevraždám, depresím, agresi nebo mají jakékoliv dysfunkční emoční a psychologické potíže, více těžkostí v učení. Viděli jsme výsledky toho, jak to vypadá, když děti utlačujeme, ovládáme, trestáme, je to ve válkách, ve světě. Vedeme válku proti dítěti.

Není to o zásazích nebo zanedbávání. Způsob rodičovství, který učím je daleko od zanedbávání jak je to jen možné, jedná se o angažované rodičovství spíše než zasahující. Angažovanost v tom, mít s dítětem blízký pečující vztah a spojení, kontakt s dítětem, ale netvarování, kdo ve skutečnosti jsou. Jeto úplně jiný koncept. Můžete být s člověkem, např. s dospělým, a neříkáte jim, co mají dělat, neříkáte jim: „Řekni: Prosím a děkuji“. To neznamená, že je zanedbáváte. Jste s nimi, ale nejste tak hrubý, abyste jsi jim diktovali, co mají říkat. A věříte jim, pečujete o to, co potřebují a následujete jejich směr poskytováním toho, co ke svému vývoji potřebují, a tím si vyvinou smysl vděčnosti a učí se od nás, jak o ně pečujeme, jak používat určitá slova v určitých situacích, a potom je to opravdové spíše, než falešné a jen ze strachu. Případně to nepoužívají vůbec, protože to nesnáší od dob, co je k tomu nutili rodiče nebo to dělají pořád proto, že jsou hodný chlapec či holčička, ale uvnitř jsou ve skutečnosti hodně vystrašení a úzkostliví, takže s emočními problémy. Takžechceme, aby si dítě vytvořilo opravdové způsoby dobrého chování spíše než poslušnost, a protože se bojí, že někdo očekává něco, co má udělat. My všichni trpíme kvůli tomuhle stylu uvažování: „Co ode mě očekávají?“. Tohle je podstata nejistoty, neustále se hlídat, co mám říkat a dělat. Ale já učím způsob, jak vychovávat děti, že k nim máte hodně blízko a respektujete je, že ten vnitřní hlas, je to, čemu mohou ve skutečnosti naslouchat. Teď nemluvím o rozmarech nebo závislostech. Mluvím o hlubokém filosofickém vnitřním duchu, který je v nás všech a je to silný a dobrý zdroj, z kterého vede život. Když žijete s lidmi a učíte se od nich, postupně se také učíte starat o ostatní, protože oni se starají o vás tehdy, když jsou připravení. Nevím, jestli jsem se vyjádřila jasně, ale - zásahy - to není slovo, které bych používala často.

Věřte sobě a věřte svému dítěti. Protože celá kultura a váš doktor, babička, tchyně a všichni okolo vám budou říkat: „Nevěř svému dítěti. Udělejte jim tohle, a nedělejte tohle, protože jinak z nich vyroste divoký lev namísto člověka“. Pořád dokola je nám omíláno, že když permanentně nekontrolujeme a neovládáme dítě a netvarujeme ho, tak se zvrtnou. Ale překrásná věc, kterou zažívám s klienty - rodiči, obzvláště s těmi mainstreamovými, kteří ovládali děti léta, je to, že když opravdu studují se mnou - a nestačí si jen přečíst knížku nebo mít jedno interview nebo přednášku - ale lidi, kteří opravdu vloží své srdce do učení, do osobního růstu, do osvobození od veškerého vymývání mozku, ve kterém jsme vyrůstali a výchovy založené na strachu dětí, potom si začnou i rodiče sami věřit a vždycky říkají s povzdechem: „To jeto, co jsem vždy cítil uvnitř, tenhle pocit je správný, je to mírumilovné“. Najednou jim to přinese obrovskou úlevu, postupem času je i jejich vztah s dítětem mírumilovný, děti se chovají lépe, udeří to do jádra jejich autentického bytí. Jinými slovy, ten zbytek není to, čím ve skutečnosti jsme. Takže jakýkoliv rodič, je jedno jak moc trestající nebo staromódní, když se plně pustí do tohoto učení, nejen když se s tím potkají a jen řeknou: „Ne, já to dělat nemůžu", což je jejich věc, je to fajn, ale jestli se opravdu do toho pustí a ptají se sami sebe, jejich starého myšlení ohledně ovládání dětí, tak bych řekla, že mají velkou úlevu. A důvěra je ta hlavní věc, co jim zůstane i v hlase. Ale nemyslím tím důvěru v intuici, protože si můžete říct: „Věřím své intuici, tak naplácám dítěti“, ale je to hlas mysli, který navádí k tomu, co se dělo vám jako dítěti. Takže když mluvím o tom, abyste věřili sami sobě, tak mluvím o tom, aby ste udělali na sobě spoustu práce, abyste se dostali na místo, kde jste svobodní rodiče, kteří skutečně poslouchají, a kteří vidí své dítě a věří mu, že tam, kde momentálně jsou (vývojově), že je to naprosto v pořádku. Nemusíte z nich dělat něco jiného.

Naučila jsem se toho strašně moc a strašně moc se ještě učím, a mé děti mi ukazují, kde jsem udělala chyby a jako každý jiný jsem jich udělala hodně, ve skutečnosti to, co učím, je mnohem lepší než co jsem udělala, protože jsem se naučila od jiných rodin a jejich dětí a svých vlastních dětí, jak vyrostli a dali mi zpětnou vazbu o dvacet let zpátky. A já si říkám: „Aha, neuvědomila jsem si tohle a tamto“, ale co se týče konkrétně homeschoolingu, moje přesvědčení je jen silnější. Všichni tři synové jsou špičkoví studenti na univerzitách, dva už absolvovali, jeden ještě bude, ještě mu zbývá poslední rok na nejlepší hudební škole na světě, která přijímá velmi málo lidí za plné stipendium a zase je špičkový student. Ve skutečnosti bych si přála, aby nebyl tak špičkový student, protože jedna z mých chyb bylo komentování, i když tolik učím, aby rodiče děti nechválili, aby děti neuváděli do očekávání, tak kvůli jeho stezce klasické hudby, kde byli jiní učitelé, myslím, že jsem se tím stala posedlá, jak moc je talentovaný, že nemá moc tolerance pro to dostávat horší než nejlepší známku.Tak mu říkám s úsměvem: „Dostaň aspoň nějaká béčka, nemusíš mít pořád nejlepší známky", ale není to pro něj lehké. Takže tohle jsem se naučila, ale také říkám, že kdybych měla udělat cokoliv jinak, ohledně homeschoolingu atd., tak bych dělala ještě víc toho, co učím, ještě víc bych jim věřila, ještě více uvolněná k tomu, aby dělali cokoliv chtějí, a také je víc ochránila od vlivů, které mohou ohrozit tu svobodu.

Překlad videa „Entrevista Naomi Aldort, experta en crianza respetuosa y homeschooling“.

zdroj:https://www.youtube.com/watch?v=smokop_XF38

 Pojďme si trochu popovídat o spaní.

Spánek je děsivý. Je to jeden ze zážitků velmi podobný smrti. Děti v kterémkoliv věku, vyjma teenagerů, klidně ve věku okolo 10, 11, 12 let neradi spí samy o samotě o nic víc než vy nebo já. A jsou ve skutečnosti velmi vyděšení. A když vy řeknete: „Je čas jít spát.“, schválně, kolik z Vás říká, že je čas jít spát. Kdo je ten Bůh, který říká „Je čas jít spát.“, spadne z nebe a diktuje, že je čas jít spát. Padá z nebe a najednou „Áááá, už je čas jít spát". Ale maminka a tatínek nejdou spinkat do postele. „Co mi nedochází? Oni jsou stále vzhůru a dávají mě pryč! Zbavují se mě! Nikam nejdu! (a dupne si nožičkou) Nechci přijít o všechny ty prima věci a události! Já nechci spát!“

Takže najednou je z toho dvouhodinový obřad, protože jdete proti dítěti, válčíte s realitou. Kdo chce být odložen stranou, když párty pokračuje dál? Takže sedíme s dítětem, zpíváme mu ukolébavky, jsme skvostní rodiče, obvykle uspává maminka, ale ta mezitím usne taky. A buď už tam zůstane nebo nakonec ještě vstane a ještě si udělají nějaké manželské chvilky nebo je natolik ospalá, že už stejně nemůže k ničemu dojít. Proč se tedy tak vázat na staré zvyklosti, že sex a vztahy se mají odehrávat v noci. Proč vlastně? Nevšimli jste si snad, že to nefunguje? Proč pokračujete způsobem, který není funkční?

Zabralo to několik let zpočátku, kdy jsem pracovala s různými rodiči a začala jsem si všímat tenhle model. A také proč se manželství zhoršují, proč jsou muži podrážděni, že jejich žena pořád usíná a oni ji nevidí nebo vyjde ven ospalá, pokud vůbec projeví snahu. A když už je venku, tak hádejte, kdo je vzhůru? Dítě. A kňourá: „Mám hlaaaaad!".

Takže „dávání dětí spát“, abyste měli se svou drahou polovičkou čas pro sebe funguje zřídka, dle mé vlastní statistiky tak v 1: 500 případů. Ve většině to nefunguje, protože to je proti přírodě. Dítě chce být s vámi. Tak proč nemůžeme být spolu celá rodina a půjdete společně spát jako rodina? Žádný dvouhodinový obřad uspávání! Můžete jít rovnou spát! Máte vyřešen celý problém, ať už máte miminko, batole, starší dítě, ať ještě s Vámi spí nebo už ne. Prostě jděte celá rodina.

V naší rodině jsem byla většinou první v posteli. To byl ten nejrychlejší způsob, jak dostat mé tři děti do postele. Měli jsme rodinnou postel a když jsem řekla: „Dobrá, půjdu už spát", obvykle šli k pianu. Mimochodem dva z mých synů jsou hudební géniové. A tak začali hrát na piano, improvizovat, dělali duety, byli kreativní, což je skvělé. Takže jsem řekla, že jsem unavená a chtěla bych jít do postele, ale o hodinu předtím, než jsem si myslela, že opravdu budu. Ale připravila jsem se do postele, posadila jsem se v obýváku a poslouchala je v pyžamu a pak jsem šla do postele a oni za mnou volali „Mami, mami, mami, už jdeme, už jdeme". Také chtěli do postele, chtěli být tam, kde je party. Takže když je uložíte do postele a jdete do obýváku, tak půjdou do obýváku. Takže jsme byli s manželem v posteli, takže přišli do postele a prosili o nějakou pomoc, ať už plenka nebo kojení či cokoliv, co potřebovali ve svém věku. Ale byli jsme všichni v posteli, někdy o půlnoci, ale proč ne?

Někdy chtěl můj muž jít spát dříve, takže byl v posteli dřív a někdy díky tomu za ním přišli děti a on si s nimi hrál, lezli na něj a skvěle se bavili. Měli jsme spací večírek každou noc. Z toho plyne otázka, kdy máme naše partnerské chvilky? Někdy jindy. Ne v tom nejšílenějším a nejstrašidelnějším a nejdůležitějším přechodu mezi bděním a spánkem. A nenarušovali jsme rodinou soudržnost navečer. To není vhodný čas k tomu něco takového dělat. Skvělý čas je zkrátka někdy jindy. Můžete poprosit babičku nebo chůvu, aby pohlídala vaše dítě nebo já jsem milovala například víkendová rána, když – ještě – spí. A zatemnili jsme okna, aby byla déle tma, oni mohli ještě do desíti spát. A mohli jsme také někdy vstát dříve. Nemusíme být přece pořád v ložnici, za předpokladu, že děti nejsou příliš malé a nevstávají často a naše nepřítomnost by jim vadila.

Další důležitou věc ohledně spánku, kterou bych chtěla probrat je to, že když dáváte miminko nebo batole do postele a potom se vypaříte, abyste měli čas pro sebe, tak programujete své dítě k neurotickému lehkému spánku. Protože co se dítě naučí, když se vzbudí a vy tam nejste, byť jen na sekundu, je to, že když usnu, mohu ztratit svou životně důležité spojení (lifeline). A je jedno, že dítě není oddělené v postýlce, i když je v rodinné posteli, ale je samo. To vážně nechcete, aby dítě ve dne v noci vstávalo samo.Nechávala jsem tedy děti celou dobu se mnou. Mohlo usnout na mě například v šátku, nechtěla jsem ho odkládat do postele. Bude spát, když chce spát. V přírodních společnostech vůbec nemají podobný koncept: Jít uložit dítě. To není žádný balíček, nic, co by se mělo někam ukládat. A „není čas jít do postele“, protože to jsou jen slova, která nahrazují skutečnost. A skutečnost je: Já chci, abys šel do postele. Takže když se chcete dítěte zbavit a mít čas sami pro sebe, řekněte pravdu: „Zlatíčko, opravdu bych chtěla být bez tebe. Mohl bys prostě jít a předstírat, že jsi unavený a že chceš spát?"Vidíte, že všechno je jen sobecká manipulace s dítětem? A to je přesně ta chvíle, kdy my říkáme, že se dítě špatně chová. Že vůbec nereaguje. Že nás neposlouchá. Že nedělá, co by měl dělat. Ne. Dítě vždycky dělá, co by mělo dělat. Dítě je vždy pravdivé a má naprosto pádný důvod k tomu, co dělá.

Preklad videa „Naomi Aldort on sleep“ - zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=5oelT2QM5Tk .

Porozumění Konceptu kontinua - Hledaní ztraceného štěstí pro nás a naše děti od Jean Liedloff

Podle Jean Liedloff, koncept kontinua je idea, která mluví o tom, že aby bylo dosaženo optimálního fyzického, mentálního a emočního vývoje lidí – obzvláště miminek, je potřeba poskytnout jim zážitky, které si náš živočišný druh vyvinul v průběhu dlouhého procesu evoluce.

Pro kojence to zahrnuje zkušenosti jako:

• Konstantní fyzický s matkou od narození (nebo jiným známým pečovatelem, když je potřeba)
• Spaní v posteli rodičů, nepřetržitý tělesný kontakt, dokud postel neopustí z vlastní vůle
• Kojení podle signálů dítěte – kojení na základě tělesných signálů dítěte
• Být neustále nošen v náruči nebo jinak, aby zůstával s někým v kontaktu, obvykle svou matkou a aby mu bylo dovoleno  pozorovat (nebo se kojit, spát), zatímco osoba, která ho nosí, byla zaměstnaná nějakou činností – dokud se dítě nezačne plazit – tehdy je to jeho vlastní impuls, obvykle okolo 6-8 měsíců
• Potřebuje, aby jeho pečovatel okamžitě odpovídal na jeho signály (proutění, pláč, atd.) bez odsuzování, s nelibostí nebo zrušením jeho potřeb, a zároveň si ohledně něj nedělat přehnané starosti ani si z něj nedělat neustále centrum pozornosti
• Cítí a naplňuje očekávání svých starších, je potřeba, aby porozuměli, že je vnitřně sociální a spolupracující a že má silné sebeochranné instinkty
• Potřebuje cítit, že je vítané a úctyhodné

Narozdíl k výše zmíněnému, v západní moderní civilizaci v dětství a po porodu dostává následující zážitky:

• Traumatické oddělení od matky při porodu kvůli medicínským zásahům a umístění na novorozenecké oddělení, je ve fyzické izolace, slyší jen křik ostatních novorozenců, (většina mužských miminek bývají ještě dále traumatizována medicínsky nepotřebnou obřízkou
• Doma spí samy a izolované, často poté, co se upláčou ke spánku.
• Krmení podle rozvrhu, často jsou jeho přirozené instinkty ke kojení ignorovány nebo mírněny dudlíkem
• Jsou vyloučeny a odděleny od normálních aktivit dospělých, jsou odsunuty na hodiny do dětského pokoje, postýlky nebo ohrádky, kde jsou neadekvátně stimulovány hračkami nebo jinými neživými předměty
• Pečovatelé často ignorují, odrazují, ponižují nebo dokonce trestají, když pláče nebo vyjadřuje jinak své potřeby; nebo reagují přehnaně starostlivě a úzkostlivě; činí ho centrem pozornosti
•  Cítí a uspokojuje očekávání pečovatelů, že je neschopný se ochránit samo, že je vnitřně nesociální a nemůže se naučit správné chování bez přísné kontroly, výhrůžek a řady manipulativních rodičovských technik, které podkopávají jeho dokonale vyvinutý učící proces

Evoluce nevybavila lidské kojence na tento druh zážitků. Nemůže porozumět tomu, proč jeho zoufalý pláč po naplnění jeho vnitřních očekávání zůstává bez odpovědi a vyvine si pocit, že je špatné a stydí se za sebe a svá přání. Nicméně, pokud jsou naplněna jeho kontinuální očekávání, precizně od začátku s možnými variantami, když dospěje, projeví svou přirozenou sebejistotu, duševní pohodu a radost.

Kojenci, jejichž kontinuální potřeby jsou naplněny v průběhu raného dětství, prožijí fázi v náruči, vyrostou s větším sebevědomím a stávají se nezávislejšími než ti, kteří plakali  bez odpovědi ze strachu rodičů, že je rozmazlí nebo že budou příliš závislí.

Překlad:www.moudrakocka.cz

Zdroj: http://en.permaculturescience.org/english-pages/1-peoplecare/1-learning/pioneers-thinkers/jean-liedloff