Jak jsem porodila syna Tobiase

  Když jsem před 6 lety přivedla na svět Natálii, řekla jsem si, že už NIKDY více. Porod tenkrát trval 15,5 hodiny od prvních bolestí pro pomalé otevírání a já si bez epidurálu a jakýchkoliv tišících prostředků užila své. No ale po 6 letech jsem se na porodní sál dostala opět. Tentokrát, ale už zcela jistě vím, že NAPOSLEDY
Termín porodu byl 1. 10. 2010.

Takže 1. října jsem se rozhodla, že tohle je ideální datum a že udělám všechno proto, aby náš chlapeček vykouknul ven. Den předtím mi bylo řečeno, že jsem na 2 cm prostupná, tak jsem si říkala, že to nebude až takový problém si porod vyvolat, abych to už měla za sebou. Ráno jsem začala horkou vanou a hopsáním na míči. Následovala jízda na rotopedu a večer byla naplánována dlouhá procházka v okolní vsi, kde bylo před každým domem ke shlédnutí několik krásně vyřezaných dýní, tak jsem si říkala, že cesta autem po nerovnostech a výmolech to jistí.
Manžel přišel s tím, že by chtěl jet na hokej, jak se cítím, zda se bude nebo nebude rodit. Natálka se totiž narodila přesně v termínu. Ujistila jsem ho, že se nic neděje, ať klidně jede, že kdyby náhodou, má mě kdo odvézt. V tu dobu bylo něco kolem 15 h a v té době mě začalo nepatrně pobolívat břicho. Ale nic jsem neříkala, chtěla jsem, aby jel.
Když odjel, všimla jsem si po hodině, že mě to pobolívání zastihlo za hodinu 4×, což vypadá na každých cca 15 minut. Že by?

Tenkrát mi odtekla voda, takže jsem věděla, že je to tady, ale teď? Třeba to jsou jen poslíčci, ty jsem za celé těhotenství taky neměla, tak jsem nemohla posoudit, ale všude čtu a každý říká, že to každá ženská pozná, když rodí, tak snad nejsem zase až tak hloupá
Následovala vana a pobolívání po 15 minutách trvalo až do 19 hodin. Takže 4 hodiny trvání a já kývla na to, že se na tu večerní prohlídku dýní opravdu podívat jdu. Nikdo o mém bolení břicha nevěděl. Při procházení osvícenou vsí jsem pomalu začala uvažovat nad tím, že se opravdu začíná nejspíš něco dít, bolení zesílilo. Při cestě zpět autem po nerovném terénu jsem už měla pocit, že dnes opravdu ještě pojedeme směr porodnice.
Ve 21 hodin už doma jsem si opět zalezla do vany, ale bolesti neustávaly. V půl 10 už jsem začala zapisovat a všimla si, že přicházejí po 5 minutách…
Mezitím se vrátil manžel a ptal se, co to pořád píšu.

„Bolesti“ odpověděla jsem klidně „mám je už jaksi po 5 minutách, ale nevím, jestli je to ono.“
Okamžitě vyletěl z postele jako jak nevím jestli je to ono, že už přece rodím podruhé atd. Poslala jsem ho spát, že když tak ho vzbudím, že si ještě sama nejsem jistá a šla ještě jednou do koupelny.
Napsala jsem mamce sms, popsala jí co cítím a zda bych měla nebo neměla jet, že bych nerada byla jako dvojnásobná matka za hysterku, ale že prostě nevím, jestli už je to ono. „Jeďte, nemáš co ztratit – maximálně získat“, odepsala mi. Přilehla jsem si k manželovi a zjistila, že už ani ležet nemůžu a že tohle asi zcela určitě nezaspím, když se u mě dostavilo už i zatínání zubů. Moje poslední zapsání časů bylo 22:33 hodin a 22:37 hodin. Vzbudila jsem ho, že asi jedeme, začala jsem pomaloučku dobalovat věci (nabíječka, hřeben atd.) a manžel šel pro babičku, aby byla přes noc u prvorozené Natálky.
Po cestě ze schodů mi babička udělala na čele křížek s tím, ať mě Panenka Marie ochraňuje a mě se v ten moment chtělo brečet. Cesta do porodnice nám trvala 15 minut a já se cestou ve 3 bolestech už i kroutila. Po příjmu se slovy:„Dobrý večer, já asi rodím“, mi byl natočen KTG monitor, který ale žádné kontrakce nezaznamenal. To bylo asi něco před půlnocí. Takže dá se říct na svůj předpokládaný termín jsem již byla v porodnici, i když jsem porodila až dlouho po půlnoci, tudíž už byl v kalendáři jiný datum. Po prohlídce bylo zjištěno, že jsem stále na ty 2 cm otevřená, nic se nepohnulo, ale hlavička naléhá.
Dostala jsem kapačku antibiotik kvůli streptokoku a konal se příjem. Oblékla jsem si „slušivou“ noční košili se čtyřlístkama, dostala klystýr a na předporodní pokoj jsem se dostala v 00:50 hodin. Bylo tady vše potřebné pro porod i pro miminko, wc, sprcha, křeslo, míč… tady to proběhne. Po vyprázdnění se moje bolesti ještě víc zesílily a nález se pohnul o 2 cm. Takže jsem byla už na 4 cm otevřená, ale musela jsem ležel na levém boku s podepřenou pravou nohou, aby miminko dorotovalo. Cítila jsem ještě poslední jeho pohyby uvnitř mě.
Horká sprcha a skákání na míči nepomáhaly, bolesti jsem pod proudem horké vody cítila ještě intenzivněji, nejvíc mi vyhovovalo sedět na záchodě, což ale nebylo možné.

Bylo 02:30 hodin, když se u mě dostavilo už i zvracení.
Za hodinu mi milá paní asistentka přišla píchnou vodu, ta ale při kontrakci praskla sama a začaly ty pravé porodní bolesti. Ovšem i porod se pohnul a já měla 6cm, za což jsem byla velmi ráda.
Miminko ale nebylo pořád dorotováno, takže já bylo nucena opět ležet na levém boku s zvednutou pravou nohou, na břichu měla KTG pásy a vydýchávala jednu bolest za druhou. Do toho jsem chytala křeče do lýtek a při kontrakci sebou tak mlela, že jsem myslela, že spadnu i z toho křesla. Manžel mi utíral pot z čela a vlhčil mi rty. V 5 hodin ráno jsem najednou ale začala při kontrakci přitlačovat. Nesměla jsem ale. Ale moje tělo si prostě dělalo, co chtělo. Miminko nebylo dorotováno, branka nebyla zašlá, cesty otevřené jen na 7 cm a já už měla potřebu tlačit.
„Netlačte, musíte to prodýchávat“…to se lehce řekne, ale hůře dělá. Musela jsem si kleknout na všechny 4, hlavu jsem zabořila do peřiny a snažila se překonat svoji potřebu tlačit, snažila jsem se vydýchávat, funěla jsem jak pes, ale měla jsem pocit, že moje tělo prostě tlačí samo, aniž bych já tomu nějak dopomáhala. Vydýchávala jsem kontrakce, zatínala nehty do lůžka, manžel mi mezitím držel pod bradou mísu, protože jsem do toho všeho ještě při každé kontrakci začala zvracet.
Při prohlídce jsem měla 8 cm k dobru, ale uvnitř kvůli tlačení jsem otekla a to je špatně. Křivka na mém břichu ukazovala tep miminka 60 a začaly fofry – miminko musí ven, otevřená neotevřená. Rozsvítilo se přímé světlo, asistentky napolohovali komfortní porodní léhátko, ukázaly mi, kde se mám držet a pomáhat si při tlačení, dostala jsem do žíly další kapačku antibiotik kvůli streptokoku a zatímco kapala – přišlo na řadu cévkování. Manžel mi držel ústech masku kyslíku, sestry kolem pobíhaly a chystali vše potřebné.
„Při kontrakci začněte tlačit“, ale najednou jakoby žádná kontrakce ne a ne přijít. „Poslouchej, jak mu málo bije srdíčko“ uslyšela jsem manžela… Zaposlouchala jsem se do tónu pomalu bijícího srdce… Vyděsilo mě to. Zapřela jsem se rukama, nadechla se a zatlačila jako o život. Nadechla se podruhé, zavřela oči a při dlouhé kontrakci jsem měla pocit, jakoby mi někdo rval pánevní kosti, myslela jsem, že mě to rozškubne, ale nepřestávala jsem tlačit.
Určitě jsem ze sebe vydala i nějaký skřek, on se člověk určitým zvukům neubrání i kdyby sebevíc chtěl. Najednou jsem ucítila zvláštní teplo, otevřela oči a z pod mých zakrvácených roztažených stehen se vynořilo krásné modré stvoření, které po okamžitém přiložení na mé břicho kýchnulo a prskalo kolem sebe Byl to opravdu kluk. Náš Tobias.
Plakat začal až po otření a prvotním ošetření pupíku. Na váze stálo 3210 g, ovšem mladičká slečna ošetřovatelka se nejspíš špatně podívala a po odečtení pleny, v niž byl náš prcek zabalen, nadiktovala 3100 g a 50 cm. Mě mezitím daly injekci na vypuzení placenty, takže jsem ji nemusela rodit, jako před 6 lety při Natálce. Když se čekalo, až ze mě vyklouzne, já pořád vzdychala, jako na mě každou chvíli měla přijít další bolest… Děloha mi neustále pracovala a to ještě následující den po porodu.
Dozvěděla jsem se, že jsem nastřižená na 3cm, což jsem ani necítila a taky, že se mi nějaká paní zapírala do břicha, aby malý snadněji vyklouznul… To jsem taky ani netušila. Z šití jsem měla velký strach, při prvním porodu mi i tekly slzy a tu bolest mám v paměti doteď. 14 dnů jsem si nemohla sednout, kýchnout, zakašlat, zasmát, vyjít schody… nic. Tentokrát jsem ale dostala do spodních partií 4 injekce, takové malé nepatrné včeličky na umrtvení a při čekání, až zapůsobí mi byla ukázána placenta, kde si 9 měsíců hověl náš Tobias. Zvláštní pohled
Poté doktorka šila můj nástřih, o němž ani nevím, řádné umrtvení vykouzlilo úsměv na mé tváři. Poděkovala jsem doktorce a veškerému personálu, vzala do náruče našeho druhorozeného syna a zůstala na sále další 2 hodiny sama se svýma 2 chlapama. „On má vetšího pytlíka než já“ prohlásil manžel a já se začala smát. Srandista. Začalo obvolání rodiny, přátel a známých, přicházeli gratulace a já byla naměkko. Břicho mě pořád bolelo, jakoby měla každou chvíli přijít kontrakce, ale to už jsem držel své „zaškňouřené“ a opuchlé miminko v náručí a věděla jsem, že už bolest nikdy nepříjde a děkovala Bohu a všem svatým, že jsem to přežila.
Když to shrnu, tak můj první porod začal odtečením vody, nástupem  bolestí až po 5 hodinách od odtčení a samotným narozením dcery od prvních bolestí zaměřujících se do zad po 15,5 hodinách.... takže dá se říct, že od odtečení vody po samotné narození dcery trval můj první porod 20,5 hodiny ☹
Můj druhý porod začal bolestmi do břicha, sice trval kratší dobu než ten první (9 hodin a 15 minut přesně) od pravidelných kontrakcí po 5 minutách, ale jejich intenzita byla o hodně silnější, tak intenzivní bolest břicha, že jsem nevěděla, zda si mám vydrápat oči nebo vyškubat vlasy z hlavy… Takže jsem nesmírně ráda, že už to mám za sebou a tím končím naše rozmnožování, už mám odrozeno a holčička a chlapeček nám bohatě stačí 
Je pravda, že těhotenství jsem si vychutnávala a kopkání uvnitř mi chybí, mrzí mě, že už to NIKDY nezažiju, ale představa znovu prožít tu bolest, mě vrátí znovu z obláčku na pevnou zem. Budu se asi nejspíš opakovat, ale ta bolest za ty poklady stojí. Miminka jsou zázrak a když mi ho po 8 hodinách přinesli na pokoj – nemohla jsem se vynadívat.
Shrnuto a podtrženo… Náš syn Tobias se narodil po 9 hodinách, den po termínu, v sobotu 2. 10. 2010 s mírami 3100 g a 50 cm.