Jak jsem porodila dcerku Natálii

V kalendáři stálo 17. července 2004, byla sobota a já měla den před očekávaným termínem porodu.Ten den jsem zrovna s přítelem seděla u stolu na oslavě dědečkových 70. narozenin a ani ve snu by mě nenapadlo, že by to na mě už mohlo přijít, tudíž jsem ani nemyslela na to, vzít s sebou pro jistotu věci, již měsíc sbalené do porodnice.
Přítel mě něžně hladil po kulatém bříšku a když ruku oddělal… Jako by ze mě ze spodku něco vyšlo.
To jsem ještě nevěděla, že tím nejspíš přítel přivolal naše miminko na tento svět.
Vstala jsem od stolu, že se zajdu na záchod zkontrolovat a v tom mi něco začalo téct po nohách dolů – a sakra, je to tady !
Docela jsem zpanikařila a roztřásla se po celém těla… I teď si vzpomínám, jak se mi třásly ruce i hlas…
Všechno v ten moment dostalo rychlý spád.
Přiletěla mamka a začala mě uklidňovat, přítel celý nervózní sedl do auta a jel mi domů pro věci do porodnice, na oslavě chaos a já středem pozornosti.
Protože jsem ještě neměla bolesti, s ručníkem v kalhotkách jsem se vrátila ke stolu a s třesoucí se rukou jsem do sebe dostala ještě pár koláčků…
Na cestu do porodnice jsme se vydali asi tak ze 2 hodiny.
Klid mě přešel, jakmile jsem se oblékala do nemocniční košile a sedala na vyšetřovně na pomyslnou kozu.
Bylo mi oznámeno, že rodit budu v noci a pokud ne – porod mi ráno vyvolají.
Sestra mě zavedla do předporodního pokoje, kde mi na bříško přivázala pásy, sledující ozvuky srdíčko miminka, do žíly mi píchla kapačku. Přišel na mě stesk, že zde budu bez přítele, nemělo totiž smysl, aby zůstával, když na porod to ještě nevypadalo. Porodní bolesti začaly mým tělem otřípat 2 hodiny po tom, co přítel odjel..
Bylo 20.00 hodin a vedle, kde byl porodní sál, jsem zrovna slyšela nějakou maminku rodit.
Bylo mi hůř a hůř, ale stále jsem byla v telefonním kontaktu jak s přítelem, tak s maminkou. Každou hodinu mě kontrolovala sestra, každé 2 hodiny mě vyšetřovala doktorka, bolesti se stupňovaly, krvácela jsem, měla jsem hlad a žízeň a stále jsem jen slyšela větu: „Nejste otevřená.“ Za celou noc bez jídla, pití a minuty spánku, kdy jsem se otevřela jen na 1 prst.
„Do oběda to bude“, oznámila mi na druhý den ráno po vyšetření doktorka.
Přítel dojel v půl 10, ale to už byly moje bolesti nesnesitelné.
Bolestí, která se mi vracela každé 2 minuty jsem i nadávala. Nepomáhala mi ani teplá voda, kterou mě přítel sprchoval, zatímco já skákala na nafukovacím balóně.
Sestra mi slibovala epidurální injekci na utišení bolestí, ale nebyl prý k zastižení žádný doktor, co by mi ji píchnul nebo co, tak jsem trpěla, jak se dalo.
Jen jsem doufala, aby to moje tělo zvládlo – bylo to už 14 hodin bez jídla, pití a spánku a já cítila, jak už jsem slabá a vyčerpaná. Bohužel jsem byla ještě stále málo otevřená , takže jsem musela stále čekat. Už jsem i sestru prosila, ať mě už někdo odrodí, že už to asi dlouho nezvládnu, ale její odpověď byla vždy zamítavá.
Asi tak za hodinu mě s přítelem poslala skákat na balóně na porodní sál.
Jednou, nanejvýš 2× jsem skočila, vydýchala 2 bolesti a mým tělem se rozlehla bolest tak silná,že jsem cítila, jak se miminko dere z těla ven.
„Já už rodím!“ křikla jsem a na pokyn sestry jsem vylezla na kozu. Dřív, než se do mě sestra stačila podívat a zkontrolovat, nutilo mě to už tlačit.
Tlačila jsem a cítila, jak mi miminko sestupuje dolů a tlačí na konečník, což nebylo zrovna moc příjemné. Zatlačila jsem dlouze, dvěma nádechy a cítila jsem jak… „Hlavička je venku!“ Ucítila jsem slabší úlevu, kterou vzápětí vystřídaly další tlaky. Zatlačila jsem nanejvýš 3×, vytlačila ramínka a … „Máte holčičku!!!“, zvolala doktorka.
Přítel se mi se slzami v očích vrhnul kolem krku, objal mě a děkoval mi.
Chtěla jsem ji vidět. Byla modrofialová, plivala vodu a vím, že se naše oči navzájem střetly…

Přítel – novopečený tatínek, přestřihl pupeční šňůru a v ten moment se zrodila nová šťastná rodinka…
Natálka po narození vážila 2750g, měřila 50 cm a narodila se přesně v den očekávaného termínu, v neděli 18. července v 11:30 hodin…