aneb sice už potřetí, ale zadečkem napřed poprvé 🙂

Švagrová objednala a zarezervovala pro sebe a své bratry (s manželkama) na slevomatu grilovaná kuřecí křidýlka, termín nebyl stanoven - akce prostě na květen je jedno kterýkoliv den...První víkend nám nevyšel, druhý víkend byly nemocné její děti...Nestále jsem slyšela větu "opovaž se porodit, máš svolení až po křidýlkách"...Třetí víkend to jistil...V sobotu 18.5. (týden do TP) jsem si dala večer 2 skleničky červeného vínečka po pořádně horké vaně a šla spát. V neděli 19.5. jsme si dali s mužíčkem ranní sex (poslední) a vstávalo se do nedělního dne...Běžné ráno - snídaně, kafe...Začalo mě pobolívat v podbřišku, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam...Nevařila jsem  ani- na 13h měly být ty křidýlka, děti šly na oběd k babičce, tak nač., že? ..Pobolívání neustávalo, ale pořád bylo zanedbatelné....Po 12h jsme vyjeli směr Zlín, ale v autě už mě to nutilo koukat po hodinách na mobilu a tak jen pro zajímavost kontrolovat po kolika že to minutách to pobolívání cítím...15,20, někdy 25 minut...nic zvláštního...Po výborném obědě na lodi jsme se vydali ještě do Zlatého jablka a domů se vrátili kolem 17 hodiny...V 18 hodin jsem ještě seděla na dvořku a popíjela kávu, ale pořád sledovala čas...V 19 hodin mi to už nedalo a začala jsem zapisovat....(19:05, 19:13, 19:18, 19:26, 19:36, 19:45, 19:51, 19:57). Ve 20 hodin jsem si šla napustit vanu s bločkem a propiskou v ruce a zapisovala dál.. Po vaně to šlo už + - po 5 minutách (20:03, 20:07, 20:12, 20:17, 20:24, 20:27, 20:30, 20:34, 20:42, 20:49, 20:54)...Nachystala jsem dětem večeři a ty běžné večerní věci. Celou dobu Pavel NIC nevěděl !  Ve 22 hodin se blížila bouřka a Pavel vtipkoval, jestli mám sbalenou tašku do porodnice, že jde bouřka a bouřky vyhánějí děti...Jsem ho odbyla, že ještě nemám ani připravenou postýlku, ani kočárek, natož tak tašku 😀  Když jsem ale začala lítat po baráku a hledat oddací list, balit ručníky, spodní prádlo, kosmetiku atd. - poznal, že se něco děje ... Tobi jakoby ze mě něco cítil - nemohl usnout a já se ho snažila ještě po 22 hodině uspat, ale už jsem musela vydýchávat a začalo mě to prohánět na wc...Vyslechla jsem si proslov od Pavla, že jsem mu nic neřekla, ale to už jsem seděla zavřená na záchodě , skučela a psala sms sestře a také nejlepší kamarádce, že nám kafíčko následující den nejspíš už nevýjde ☹ Pořád jsem se ale neměla k odjezdu, jako bych si to nechtěla přiznat. A taky že nechtěla ☹ Od 23 hodin byly kontrakce čím dál častější a bolestivější (23:01, 23:05, 23:07, 23:09, 23:10, 23:13) a Pavel už na mě i zvyšoval hlas stylem jako na co ještě čekám a já tedy uznala, že tohle už asi zcela jistě nezaspím...Silou vůle jsem se tak-tak zvládla obléct, venku hromy blesky a ono ejhle - nemáme v papírech napsané jméno pro kluka...Tchýně přišla na noc k dětem a Pavel podepsal papír se jmény...Do kolonky jsem pak rychle připsala jméno Nicolas (které tatínek zásadně zamítl) a vyjelo se směr porodnice...

Při příjmu a pohledu na mě, sestra ani nenatáčela monitor - na první pohled bylo zřejmé, že rodím...Seděla jsem vedle ní u PC a vydýchávala jednu bolest za druhou...Po sepsání všeho potřebného jsem si vylezla na lehátko, roztáhla nohy a čekala na příchod doktorky.                                                   Přišel doktor !    Mladý, sympatický, čerstvý...Polilo mě horko...Hrábl do mě a řekl : "hlavička je dole!" Sestry začaly jásat, že se miminko umoudřilo. Bolesti pořád stále jedna za druhou... Na ultrazvuku se nakonec ukázalo, že hlavička je stále nahoře a mě polilo horko po druhé, že takový doktor mě má rodit? Když nerozezná ani hlavu od zadku? Pak se mě ještě zeptá, jestli nevím kde mám placentu??? - no to už jsem byla na infarkt..Ale abych ho jen nepomlouvala - dokázal mě i potěšit...Řekl, že jsem na 4 - 5 cm otevřená a šla jsem na pokoj...Pavel se uvelebil do křesla - já se zavřela do koupelny a tam vše strávila sama na záchodě nebo opřená o umyvadlo a nebo se plazila po zdi. Vylezla jsem ven jen když bylo zapotřebí natočit monitor a to byla moje smrt muset ležet na lůžku...Dostala jsem klystýr, Pavel dřímal v křesle a já skučela v koupelně nebo na záchodové míse, kde mi tedy i praskla voda...Po prasknutí vody jsem měla bolesti po 1 minutě a padaly ty nejvulgárnější slova, co si jen umíte představit a při pohledu na Pavla bych vraždila..Nemohla jsem ho tam v tom křesle ani vidět 😀

Až už jsem byla otevřená úplně, tak miminko bylo vysoko a nenaléhalo...Skákala jsem u lůžka, skákala jsem u umyvadla, pohupovala se v bocích, chodila z jedné strany místnosti na druhou, i si tajně břicho stlačovala dolů a v myšlenkách téměř prosila o císaře...PA mi řekla, že kdyby bylo děťátko hlavičkou dolů, tak mám už dávno odrozeno, ale prostě ty konce pánevní jsou takové zdlouhavé a v tom mě to začalo nutit tlačit..Opřená o lůžko ze mě kapala voda, krev  ( pohled na mě musl být opravdu "úžasný" ) a já už měla potřebu tlačit...Nemohla jsem, ale stejně jsem si při bolesti přitlačovala a tím jsem miminko asi stlačila dolů, protože ve 02:45 hodin mi dávali ještě minimálně hodinku (z důvodu, že je mimi příliš vysoko) a když se do mě ve 03:00 hodiny sestra podívala, tak už rozsvítila přímé světla, napolohovala lůžko a volala doktora...

Mladíček se posadil mezi moje nohy, Pavel konečně mohl ke mě a přišlo na řadu cévkování....Po jedné kontrakci nástřih (zcela bezbolestný) a při další kontrakci tlačení a už známý pocit, jakoby mi někdo rval pánvní kosti z těla ven...Vytlačila jsem prdýlku....Při dalším známém pocitu, že mě to snad rozškube ze mě vyšlo tělíčko a pak dlouho nic.... Hlavička se zasekla a nešla...Tělíčko už venku - hlava ve mě...Při tlačení hlavičky jsem si opravdu zařvala jak tygr (musela jsem ji vytlačit bez kontrakce, protože najednou žádná ne a ne přijít)...a to doslova. Myslím si, že kdyby měli zrovna tou dobou nějaký příjem a rodička by mě takhle slyšela, tak překříží nohy a zdrhá....Bylo 03:37 hodin 20.května 2013 (5 dnů do TP), když se narodilo naše třetí do party s mírami 2700g a 48cm. Apgar skóre 9-10-10...Zabaleno v pleně mi dali k hlavě malé miminko, já "ho" pohladila a až jej začali odnášet, tak jsem se teprve zeptala, jestli mi můžou říct, co to vlastně je, protože jsem celých 9 měsíců nevěděla (jen tušila), co že to vlastně nosím pod srdcem...                   "Je to holčička"...slyšela jsem. Takže SOFIE... 🙂 Můj 6tý smysl nezklamal... ale mezi námi - tajně jsem si přála chlapečka, to nepopírám 🙂 Pavel mě objal, pusinkoval, chválil mě a děkoval, ale v ten moment jsem vnímala se zavřenýma očima jen tu obrovskou úlevu, že už to mám za sebou...Pak jsem jen porodila placentu a absolvovala zcela bezbolestné šití (Pavel už měl malou v náručí, říkal jak je krásná a já je sledovala), které mě nebolelo ani pár hodin poté...ani pár dnů poté, prostě mě šití nebolelo vůbec, za což jsem mladému ač zmatenému panu doktorovi moc vděčná - mám ji jako novou 😀 Poděkovala jsem personálu, že mi pomohli na svět přivést zdravou dceru a zkoušeli jsme první přisání...zbytečně 🙂 Přisála se až později až mi ji přivezli na pokoj a až na pokoji jsem si začala uvědomovat, že je nás víc...

Jako shrnutí byl tohle nejkratší porod, skvěle jsem se otevřela, skvěle jsem se zahojila, ale to samotné tlačení - to byl masakr. Nemůžu říct, který ze 3 porodů byl ten nej - každý byl jiný a každý měl své pro a proti..Jsem ráda, že jsem porod KP zvládla bez komplikací a následků a že už je to za mnou. Doma jsem měla vše připravené pro příchod miminka (já to nestihla), tatínek si zkusil domácnost a péči o děti, takže konečně pochopil pojem "mateřská dovolená"...

A Sofie opravdu vyslyšela svoji tetu a narodila se až po těch slavných grilovaných kuřecích křidýlkách 😀

  Když jsem před 6 lety přivedla na svět Natálii, řekla jsem si, že už NIKDY více. Porod tenkrát trval 15,5 hodiny od prvních bolestí pro pomalé otevírání a já si bez epidurálu a jakýchkoliv tišících prostředků užila své. No ale po 6 letech jsem se na porodní sál dostala opět. Tentokrát, ale už zcela jistě vím, že NAPOSLEDY

Termín porodu byl 1. 10. 2010.

Takže 1. října jsem se rozhodla, že tohle je ideální datum a že udělám všechno proto, aby náš chlapeček vykouknul ven. Den předtím mi bylo řečeno, že jsem na 2 cm prostupná, tak jsem si říkala, že to nebude až takový problém si porod vyvolat, abych to už měla za sebou. Ráno jsem začala horkou vanou a hopsáním na míči. Následovala jízda na rotopedu a večer byla naplánována dlouhá procházka v okolní vsi, kde bylo před každým domem ke shlédnutí několik krásně vyřezaných dýní, tak jsem si říkala, že cesta autem po nerovnostech a výmolech to jistí.

Manžel přišel s tím, že by chtěl jet na hokej, jak se cítím, zda se bude nebo nebude rodit. Natálka se totiž narodila přesně v termínu. Ujistila jsem ho, že se nic neděje, ať klidně jede, že kdyby náhodou, má mě kdo odvézt. V tu dobu bylo něco kolem 15 h a v té době mě začalo nepatrně pobolívat břicho. Ale nic jsem neříkala, chtěla jsem, aby jel.

Když odjel, všimla jsem si po hodině, že mě to pobolívání zastihlo za hodinu 4×, což vypadá na každých cca 15 minut. Že by?

Tenkrát mi odtekla voda, takže jsem věděla, že je to tady, ale teď? Třeba to jsou jen poslíčci, ty jsem za celé těhotenství taky neměla, tak jsem nemohla posoudit, ale všude čtu a každý říká, že to každá ženská pozná, když rodí, tak snad nejsem zase až tak hloupá

Následovala vana a pobolívání po 15 minutách trvalo až do 19 hodin. Takže 4 hodiny trvání a já kývla na to, že se na tu večerní prohlídku dýní opravdu podívat jdu. Nikdo o mém bolení břicha nevěděl. Při procházení osvícenou vsí jsem pomalu začala uvažovat nad tím, že se opravdu začíná nejspíš něco dít, bolení zesílilo. Při cestě zpět autem po nerovném terénu jsem už měla pocit, že dnes opravdu ještě pojedeme směr porodnice.

Ve 21 hodin už doma jsem si opět zalezla do vany, ale bolesti neustávaly. V půl 10 už jsem začala zapisovat a všimla si, že přicházejí po 5 minutách…
Mezitím se vrátil manžel a ptal se, co to pořád píšu.

„Bolesti“ odpověděla jsem klidně „mám je už jaksi po 5 minutách, ale nevím, jestli je to ono.“
Okamžitě vyletěl z postele jako jak nevím jestli je to ono, že už přece rodím podruhé atd. Poslala jsem ho spát, že když tak ho vzbudím, že si ještě sama nejsem jistá a šla ještě jednou do koupelny.

Napsala jsem mamce sms, popsala jí co cítím a zda bych měla nebo neměla jet, že bych nerada byla jako dvojnásobná matka za hysterku, ale že prostě nevím, jestli už je to ono. „Jeďte, nemáš co ztratit – maximálně získat“, odepsala mi. Přilehla jsem si k manželovi a zjistila, že už ani ležet nemůžu a že tohle asi zcela určitě nezaspím, když se u mě dostavilo už i zatínání zubů. Moje poslední zapsání časů bylo 22:33 hodin a 22:37 hodin. Vzbudila jsem ho, že asi jedeme, začala jsem pomaloučku dobalovat věci (nabíječka, hřeben atd.) a manžel šel pro babičku, aby byla přes noc u prvorozené Natálky.

Po cestě ze schodů mi babička udělala na čele křížek s tím, ať mě Panenka Marie ochraňuje a mě se v ten moment chtělo brečet. Cesta do porodnice nám trvala 15 minut a já se cestou ve 3 bolestech už i kroutila. Po příjmu se slovy:„Dobrý večer, já asi rodím“, mi byl natočen KTG monitor, který ale žádné kontrakce nezaznamenal. To bylo asi něco před půlnocí. Takže dá se říct na svůj předpokládaný termín jsem již byla v porodnici, i když jsem porodila až dlouho po půlnoci, tudíž už byl v kalendáři jiný datum. Po prohlídce bylo zjištěno, že jsem stále na ty 2 cm otevřená, nic se nepohnulo, ale hlavička naléhá.

Dostala jsem kapačku antibiotik kvůli streptokoku a konal se příjem. Oblékla jsem si „slušivou“ noční košili se čtyřlístkama, dostala klystýr a na předporodní pokoj jsem se dostala v 00:50 hodin. Bylo tady vše potřebné pro porod i pro miminko, wc, sprcha, křeslo, míč… tady to proběhne. Po vyprázdnění se moje bolesti ještě víc zesílily a nález se pohnul o 2 cm. Takže jsem byla už na 4 cm otevřená, ale musela jsem ležel na levém boku s podepřenou pravou nohou, aby miminko dorotovalo. Cítila jsem ještě poslední jeho pohyby uvnitř mě.

Horká sprcha a skákání na míči nepomáhaly, bolesti jsem pod proudem horké vody cítila ještě intenzivněji, nejvíc mi vyhovovalo sedět na záchodě, což ale nebylo možné.

Bylo 02:30 hodin, když se u mě dostavilo už i zvracení.
Za hodinu mi milá paní asistentka přišla píchnou vodu, ta ale při kontrakci praskla sama a začaly ty pravé porodní bolesti. Ovšem i porod se pohnul a já měla 6cm, za což jsem byla velmi ráda.

Miminko ale nebylo pořád dorotováno, takže já bylo nucena opět ležet na levém boku s zvednutou pravou nohou, na břichu měla KTG pásy a vydýchávala jednu bolest za druhou. Do toho jsem chytala křeče do lýtek a při kontrakci sebou tak mlela, že jsem myslela, že spadnu i z toho křesla. Manžel mi utíral pot z čela a vlhčil mi rty. V 5 hodin ráno jsem najednou ale začala při kontrakci přitlačovat. Nesměla jsem ale. Ale moje tělo si prostě dělalo, co chtělo. Miminko nebylo dorotováno, branka nebyla zašlá, cesty otevřené jen na 7 cm a já už měla potřebu tlačit.

„Netlačte, musíte to prodýchávat“…to se lehce řekne, ale hůře dělá. Musela jsem si kleknout na všechny 4, hlavu jsem zabořila do peřiny a snažila se překonat svoji potřebu tlačit, snažila jsem se vydýchávat, funěla jsem jak pes, ale měla jsem pocit, že moje tělo prostě tlačí samo, aniž bych já tomu nějak dopomáhala. Vydýchávala jsem kontrakce, zatínala nehty do lůžka, manžel mi mezitím držel pod bradou mísu, protože jsem do toho všeho ještě při každé kontrakci začala zvracet.

Při prohlídce jsem měla 8 cm k dobru, ale uvnitř kvůli tlačení jsem otekla a to je špatně. Křivka na mém břichu ukazovala tep miminka 60 a začaly fofry – miminko musí ven, otevřená neotevřená. Rozsvítilo se přímé světlo, asistentky napolohovali komfortní porodní léhátko, ukázaly mi, kde se mám držet a pomáhat si při tlačení, dostala jsem do žíly další kapačku antibiotik kvůli streptokoku a zatímco kapala – přišlo na řadu cévkování. Manžel mi držel ústech masku kyslíku, sestry kolem pobíhaly a chystali vše potřebné.

„Při kontrakci začněte tlačit“, ale najednou jakoby žádná kontrakce ne a ne přijít. „Poslouchej, jak mu málo bije srdíčko“ uslyšela jsem manžela… Zaposlouchala jsem se do tónu pomalu bijícího srdce… Vyděsilo mě to. Zapřela jsem se rukama, nadechla se a zatlačila jako o život. Nadechla se podruhé, zavřela oči a při dlouhé kontrakci jsem měla pocit, jakoby mi někdo rval pánevní kosti, myslela jsem, že mě to rozškubne, ale nepřestávala jsem tlačit.

Určitě jsem ze sebe vydala i nějaký skřek, on se člověk určitým zvukům neubrání i kdyby sebevíc chtěl. Najednou jsem ucítila zvláštní teplo, otevřela oči a z pod mých zakrvácených roztažených stehen se vynořilo krásné modré stvoření, které po okamžitém přiložení na mé břicho kýchnulo a prskalo kolem sebe Byl to opravdu kluk. Náš Tobias.

Plakat začal až po otření a prvotním ošetření pupíku. Na váze stálo 3210 g, ovšem mladičká slečna ošetřovatelka se nejspíš špatně podívala a po odečtení pleny, v niž byl náš prcek zabalen, nadiktovala 3100 g a 50 cm. Mě mezitím daly injekci na vypuzení placenty, takže jsem ji nemusela rodit, jako před 6 lety při Natálce. Když se čekalo, až ze mě vyklouzne, já pořád vzdychala, jako na mě každou chvíli měla přijít další bolest… Děloha mi neustále pracovala a to ještě následující den po porodu.

Dozvěděla jsem se, že jsem nastřižená na 3cm, což jsem ani necítila a taky, že se mi nějaká paní zapírala do břicha, aby malý snadněji vyklouznul… To jsem taky ani netušila. Z šití jsem měla velký strach, při prvním porodu mi i tekly slzy a tu bolest mám v paměti doteď. 14 dnů jsem si nemohla sednout, kýchnout, zakašlat, zasmát, vyjít schody… nic. Tentokrát jsem ale dostala do spodních partií 4 injekce, takové malé nepatrné včeličky na umrtvení a při čekání, až zapůsobí mi byla ukázána placenta, kde si 9 měsíců hověl náš Tobias. Zvláštní pohled

Poté doktorka šila můj nástřih, o němž ani nevím, řádné umrtvení vykouzlilo úsměv na mé tváři. Poděkovala jsem doktorce a veškerému personálu, vzala do náruče našeho druhorozeného syna a zůstala na sále další 2 hodiny sama se svýma 2 chlapama. „On má vetšího pytlíka než já“ prohlásil manžel a já se začala smát. Srandista. Začalo obvolání rodiny, přátel a známých, přicházeli gratulace a já byla naměkko. Břicho mě pořád bolelo, jakoby měla každou chvíli přijít kontrakce, ale to už jsem držel své „zaškňouřené“ a opuchlé miminko v náručí a věděla jsem, že už bolest nikdy nepříjde a děkovala Bohu a všem svatým, že jsem to přežila.

Když to shrnu, tak můj první porod začal odtečením vody, nástupem  bolestí až po 5 hodinách od odtčení a samotným narozením dcery od prvních bolestí zaměřujících se do zad po 15,5 hodinách.... takže dá se říct, že od odtečení vody po samotné narození dcery trval můj první porod 20,5 hodiny ☹
Můj druhý porod začal bolestmi do břicha, sice trval kratší dobu než ten první (9 hodin a 15 minut přesně) od pravidelných kontrakcí po 5 minutách, ale jejich intenzita byla o hodně silnější, tak intenzivní bolest břicha, že jsem nevěděla, zda si mám vydrápat oči nebo vyškubat vlasy z hlavy… Takže jsem nesmírně ráda, že už to mám za sebou a tím končím naše rozmnožování, už mám odrozeno a holčička a chlapeček nám bohatě stačí 

Je pravda, že těhotenství jsem si vychutnávala a kopkání uvnitř mi chybí, mrzí mě, že už to NIKDY nezažiju, ale představa znovu prožít tu bolest, mě vrátí znovu z obláčku na pevnou zem. Budu se asi nejspíš opakovat, ale ta bolest za ty poklady stojí. Miminka jsou zázrak a když mi ho po 8 hodinách přinesli na pokoj – nemohla jsem se vynadívat.

Shrnuto a podtrženo… Náš syn Tobias se narodil po 9 hodinách, den po termínu, v sobotu 2. 10. 2010 s mírami 3100 g a 50 cm.

V kalendáři stálo 17. července 2004, byla sobota a já měla den před očekávaným termínem porodu.Ten den jsem zrovna s přítelem seděla u stolu na oslavě dědečkových 70. narozenin a ani ve snu by mě nenapadlo, že by to na mě už mohlo přijít, tudíž jsem ani nemyslela na to, vzít s sebou pro jistotu věci, již měsíc sbalené do porodnice.

Přítel mě něžně hladil po kulatém bříšku a když ruku oddělal… Jako by ze mě ze spodku něco vyšlo.
To jsem ještě nevěděla, že tím nejspíš přítel přivolal naše miminko na tento svět.
Vstala jsem od stolu, že se zajdu na záchod zkontrolovat a v tom mi něco začalo téct po nohách dolů – a sakra, je to tady !

Docela jsem zpanikařila a roztřásla se po celém těla… I teď si vzpomínám, jak se mi třásly ruce i hlas…

Všechno v ten moment dostalo rychlý spád.
Přiletěla mamka a začala mě uklidňovat, přítel celý nervózní sedl do auta a jel mi domů pro věci do porodnice, na oslavě chaos a já středem pozornosti.
Protože jsem ještě neměla bolesti, s ručníkem v kalhotkách jsem se vrátila ke stolu a s třesoucí se rukou jsem do sebe dostala ještě pár koláčků…
Na cestu do porodnice jsme se vydali asi tak ze 2 hodiny.

Klid mě přešel, jakmile jsem se oblékala do nemocniční košile a sedala na vyšetřovně na pomyslnou kozu.
Bylo mi oznámeno, že rodit budu v noci a pokud ne – porod mi ráno vyvolají.
Sestra mě zavedla do předporodního pokoje, kde mi na bříško přivázala pásy, sledující ozvuky srdíčko miminka, do žíly mi píchla kapačku. Přišel na mě stesk, že zde budu bez přítele, nemělo totiž smysl, aby zůstával, když na porod to ještě nevypadalo. Porodní bolesti začaly mým tělem otřípat 2 hodiny po tom, co přítel odjel..

Bylo 20.00 hodin a vedle, kde byl porodní sál, jsem zrovna slyšela nějakou maminku rodit.
Bylo mi hůř a hůř, ale stále jsem byla v telefonním kontaktu jak s přítelem, tak s maminkou. Každou hodinu mě kontrolovala sestra, každé 2 hodiny mě vyšetřovala doktorka, bolesti se stupňovaly, krvácela jsem, měla jsem hlad a žízeň a stále jsem jen slyšela větu: „Nejste otevřená.“ Za celou noc bez jídla, pití a minuty spánku, kdy jsem se otevřela jen na 1 prst.

„Do oběda to bude“, oznámila mi na druhý den ráno po vyšetření doktorka.
Přítel dojel v půl 10, ale to už byly moje bolesti nesnesitelné.
Bolestí, která se mi vracela každé 2 minuty jsem i nadávala. Nepomáhala mi ani teplá voda, kterou mě přítel sprchoval, zatímco já skákala na nafukovacím balóně.
Sestra mi slibovala epidurální injekci na utišení bolestí, ale nebyl prý k zastižení žádný doktor, co by mi ji píchnul nebo co, tak jsem trpěla, jak se dalo.

Jen jsem doufala, aby to moje tělo zvládlo – bylo to už 14 hodin bez jídla, pití a spánku a já cítila, jak už jsem slabá a vyčerpaná. Bohužel jsem byla ještě stále málo otevřená , takže jsem musela stále čekat. Už jsem i sestru prosila, ať mě už někdo odrodí, že už to asi dlouho nezvládnu, ale její odpověď byla vždy zamítavá.

Asi tak za hodinu mě s přítelem poslala skákat na balóně na porodní sál.
Jednou, nanejvýš 2× jsem skočila, vydýchala 2 bolesti a mým tělem se rozlehla bolest tak silná,že jsem cítila, jak se miminko dere z těla ven.
„Já už rodím!“ křikla jsem a na pokyn sestry jsem vylezla na kozu. Dřív, než se do mě sestra stačila podívat a zkontrolovat, nutilo mě to už tlačit.

Tlačila jsem a cítila, jak mi miminko sestupuje dolů a tlačí na konečník, což nebylo zrovna moc příjemné. Zatlačila jsem dlouze, dvěma nádechy a cítila jsem jak… „Hlavička je venku!“ Ucítila jsem slabší úlevu, kterou vzápětí vystřídaly další tlaky. Zatlačila jsem nanejvýš 3×, vytlačila ramínka a … „Máte holčičku!!!“, zvolala doktorka.

Přítel se mi se slzami v očích vrhnul kolem krku, objal mě a děkoval mi.
Chtěla jsem ji vidět. Byla modrofialová, plivala vodu a vím, že se naše oči navzájem střetly…

Přítel – novopečený tatínek, přestřihl pupeční šňůru a v ten moment se zrodila nová šťastná rodinka…

Natálka po narození vážila 2750g, měřila 50 cm a narodila se přesně v den očekávaného termínu, v neděli 18. července v 11:30 hodin…