Tak už je to tady! RODÍME!

Všem, kteří se rozhodli přečíst můj článek předem děkuju a snad právě pro Vás bude v určitých věcech přínosem. Ráda bych Vám povyprávěla, co předcházelo mému těhotenství a především o porodu, který proběhl v porodnici ve Vyškově. 

Přesně dne 30.6. 2017 jsem úspěšně dokončila vysokou školu v Brně. O pár měsíců později jsem se dostavila na přijímací zkoušky na navazující studium v mém oboru. Ačkoliv jsem zkoušky udělala, na další studium jsem se necítila, a tak jsme si s přítelem řekli, že se pokusíme o miminko. Náš plán byl takový, že pokud TO vyjde, tak ukončím studium a pokud ne, tak půjdu dál studovat. Těsně před zápisem se mi ukázaly na testu dvě jasné čárky - mé pocity byly velmi rozporuplné. Já i přítel jsme miminko chtěli, ale rodiče si přáli, ať dál studuji - nechtěla jsem je zklamat. Nicméně poté, co se dozvěděli, že čekáme přírůstek se začali všichni velmi těšit. 

Asi v 8. týdnu těhotenství jsem začala krvácet a tak jsem navštívila pohotovost, kde jsem dostala léky na udržení těhotenství, které jsem dále brala až cca do 3. měsíce těhotenství. Poté už nebyly třeba a jediné, co mě trápilo, byly těhotenské nevolnosti (jako mnohé z nás), které jsem se snažila zmírňovat zázvorovými lízátky a doušky chlazené coca coly. Ve 3. měsíci na velkém screeningu jsme se dozvěděli, že naše miminko je holčička, což nás oba velmi potěšilo. Vždycky jsem si přála mít svoji malou princezničku, kterou budu krásně oblékat a všude se s ní chlubit 🙂. Poté jsem podstoupila triple testy, které ukázaly vysokou pravděpodobnost na rozštěpové vady. Pan doktor mi vysvětlil, že je mít nemusí, že tento test ukazuje pouze procentuální pravděpodobnost, ale i přesto mě tato informace velmi rozrušila. Následně jsem byla zaslána do prenatálního centra, kde jsem absolvovala jeden screening navíc. Paní doktorka mě potěšila informací, že žádné rozštěpové vady nejsou viditelné ani na páteři, ani na obličeji.  Tím mé starosti o malou však nekončily. Zhruba ve 25. tt  začaly další problémy a já si díky nim musela poležet v nemocnici.  Holčička se na nás asi tak těšila, že chtěla ven o mnoho dříve, a proto se mi snažili porod oddálit. Díky klidovému režimu a lékům se jim to povedlo, a Emča zůstala v bříšku až do mého 38. tt těhotenství, za což jsem byla moc vděčná. Od pobytu v nemocnici jsem dále dodržovala klidový režim a žádné další problémy se nevyskytly až do porodu. 

Těsně před porodem jsme ještě stihli těhotenské focení, na kterém moc ráda vzpomínám a když se zpětně dívám na fotky, mám trošku slzičky v očích 🙂 

 A teď už k samotnému porodu! 🙂

Dne 26.4. 2018 jsem jako každý čtvrtek chodila do poradny pro těhotné ve Vyškově na rutinní prohlídku a měření ozev miminka. Pamatuji se, že v poradně jsem byla ten den už brzy ráno, protože tam později už bývá hodně maminek a já to chtěla mít co nejdříve za sebou. Poté, co přišla sestřička, tak mě hned napojila na monitory a já čekala půl hodiny, až bude měření hotové. Sestřička však za mnou neustále chodila, že malá zřejmě spinká a není tam taková aktivita, kterou by doktor potřeboval vidět. A tak jsem začala pojídat čokoládu a hroznový cukr ve snaze ji probudit. To se však nepodařilo ani po mé menší "rozcvičce" a tak lékař usoudil, že se měření bude muset opakovat za 3 - 4  hodiny a pouze mě vaginálně vyšetřil s tím, že pak mu jen přinesu ukázat výsledky měření. Během 3 a půl hodinovém procházení se po nemocnici jsem začala cítit mírné bolesti, kterým jsem však nepřikladála váhu, protože jsem si myslela, že se jedná o poslíčky. Po uplynutí této doby jsem se pomalu vracela do poradny, aby mi natočili znovu ozvy. Výsledek nebyl nijak uspokojivý, nicméně byl lepší než předchozí, tak se s ním pan doktor spokojil a následně vyhodnotil, že nález je fyziologický a já mohla slavnostně ve 13:00 odpoledne domů. Jak jsem dorazila domů bolesti začaly být silnější, ale zatím nepravidelné, tak jsem si stále myslela, že je to jen důsledek mé "delší procházky". Šla jsem si lehnout a nachvíli usnula, probudila mě během půl 4 docela silná bolest v kříži a podbřišku, která se začala pravidelně opakovat a trvala cca 45 - 50 sekund. Zhruba v 16:00 jsem volala příteli, že už "asi" rodím, tak ať pro mě přijede. Samozřejmě jsem čekala do poslední chvíle než jsem si šla dát vanu a v ní jsem se ještě následně rozhodla si umýt vlasy (přece nebudu rodit s mastnými vlasy :D ), což byla chyba, protože jsem byla ráda, že jsem z té vany vůbec nějak sama vylezla a oblékla se. Přítel měl vcelku velké zpoždění, přijel za víc jak půl hodiny od telefonátu a já už se doma bolestí svíjela. Byla jsem vcelku nervózní, nebála jsem se, že bych porodila doma, ale že mi nestihnout podat dostatečně včas antibiotika - měla jsem pozitivní nález na streptokoka. 

Poté, co jsme přijeli do porodnice mi zase měřili půl hodiny ozvy a pak mě přišel vyšetřit pan doktor. Ten konstatoval, že sice rodím, ale že porodím s největší pravděpodobností až ráno. Proto další jeho otázka byla, zda nechci jet ještě domů.  Nesouhlasně jsem na něj kývla, že raději už zůstanu. Cítila jsem, že to brzy přijde. Sestřička mi přinesla košili a náramek na ruku, vzala si ode mě těhotenskou průkazku a další potřebnou dokumentaci a zavedla mě rovnou na porodní box. Měla jsem ten den štěstí, rodila jsem tam sama, takže mi byl přidělen největší box s masážní vanou, koupelnou a relaxačními pomůckami, které měly ulevovat od bolestí. 

Na porodním boxu jsem byla se svým přítelem, který mi pomáhal jak psychicky, tak i fyzicky zvládat porodní bolesti. Pustili jsme si relaxační hudbu, která mě vnitřně uklidňovala a alespoň maličko mě odnášela pryč od těch velkých bolestí. Několikrát jsem využila sprchu, protože teplá voda mi ulevovala od křížových bolestí. Využila jsem taky sedací pytel, míč a žíněnky - snažila jsem se najít vhodnou úlevovou pozici, která by pro mě byla přijatelná ve zvládání bolestí. Přítel se mě snažil všemožně rozptylovat vtipy a povídáním, ale jak se říká, už jsem byla v jiném světě. Bolest se stupňovala a přicházela častěji a častěji, mám pocit, že jediné na co jsem se v té chvíli opravdu snažila soustředit bylo dýchání. V pár momentech mě přemohla panika a přestala jsem správně dýchat, v těchto momentech musím poděkovat příteli, který prodýchával kontrakce se mnou a mě to moc pomáhalo, protože jsem se na tu bolest a všechno kolem ní, necítila tak sama. 

Sestřička mi kolem 18:00 přišla natočit opět ozvy, to mi však bylo nepříjemné, protože jsem musela ležet na zádech, což byla pozice, ve které v mém případě byly bolesti nejintenzivnější a nedokázala jsem se od nich oprostit. Někde uvnitř sebe jsem si však stále uvědomovala, že je to pro naše miminko, že už nemůžu brát ohledy jen na sebe, a že kdyby to nebylo nezbytné, tak to určitě nedělají. Po ozvách mě přišel pan doktor zkontrolovat a konstatoval, že z původních 4 prstů jsem se otevřela na 7 a že teda asi porodím do půlnoci. Porodní asistentka pak přinesla kolem 20:15 antibiotika, které mi aplikovala nitrožilně. Pak odešla a já tak do 15 minut začala cítit silný tlak na konečník, tak jsem poprosila přítele, aby zavolal porodní asistentku, jestli by mě zběžně nevyšetřila. Ta konstatovala, že jsem otevřená na 10 prstů a že můžeme jít rodit. Zavolala pana doktora a ten mi píchl vodu, protože mi do té doby nepraskla. Chudák pan doktor to schytal na plné čáře do obličeje 🙂. Bála jsem se, že to bude bolet, ale musím říct, že jsem cítila jen příjemné teplo a teprve až odešla voda  jsem ucítila,  jak hlavička okamžitě sestoupila do pánve a jak se dere ven. Střídavě jsem křičela a tlačila. Teď už vím, že je mnohem lepší soustředit veškerou energii do tlačení než do křiku a hekání. Ale věřte, že tohle se v praxi uplatňuje mnohem hůře než píše 🙂 .  Po druhém zatlačení byla hlavička venku, po třetím ramínka a po čtvrtém už byla venku celá. Naše princeznička Emmička se narodila ve 20:46, měla krásných 49 cm a 2920 g. Byla to láska na první pohled, dodnes si vybavuji se slzami v očích, jak mi ten malý uzlíček položili na břicho 🙂 a taky její nádherné očka a jazýček, který na nás vyplazovala. Poté co tatínek odstřihl pupeční šňůru, ji sestřička z novorozeneckého oddělení odnesla za doprovodu přítele do vedlejší místnosti na měření a vážení. Já jsem zůstala ležet na porodním křesle a čekala až porodím placentu, pak mi přinesli ukázat malou v zavinovačce.  Strašně jsem si přála ji mít ty dvě hodiny u sebe, nicméně mi bylo řečeno, že malá se narodila o něco dříve a tím, že je malinká, potřebuje více tepla, takže ji zanesli na vyhřívané lůžko. Také mi řekli, že díky rychlému porodu utrpěla menší šok, a tudíž by bylo lepší, kdyby byla sledována lékařem z novorozeneckého oddělení. Z těžkým srdcem jsem nechala odnést Emmičku na novorozenecké a své pocity po porodu jsem sdílela sama s přítelem.

Byl to krásný porod, který jsem si opravdu užila. Bolest je něco, co každý u porodu očekává a bojí se jí. Stejně tak jsem to měla před porodem já, zdály se mi noční můry o tom, jak tu bolest nezvládnu, jak to vzdávám a dokonce mě to dohnalo častokrát i k slzám. Musím však říct, že je to bolest, která je svým způsobem krásná, vnímáte ji uplně jinak, než když utrpíte nějaký úraz. Je to asi tím, že na jejím konci je něco, co dostanete za odměnu, co jste si tímto zasloužili. 

Tímto bych velmi chtěla poděkovat svému příteli, který mi byl neskutečnou oporou v těžkých chvílích (a to nejen při porodu), dále také panu doktorovi a porodní asistentce z porodnice Vyškov (bohužel jména si již nepamatuji). 

Co mě však nejvíce mrzelo bylo to, že malou mi přinesli až ráno. A jediné, co mi k tomu řekli bylo, že jsem si alespoň odpočinula. Myslím, že kdo to nezažil nepochopí, kolik prožívá emocí hormony nabitá žena po porodu. Nespala jsem ani minutu a vnímala jsem pouze pláč miminek z novorozeneckého oddělení 🙂.