Když se řekne MATKA
Zdravím Vás, maminky na plný úvazek, nastávající, i Ty s již odrostlými ratolestmi 🙂
Začnu pár slovy o mém příběhu, aby jste lépe pochopily mé myšlenky, pocity, niterní pohnutky...
Narodila jsem se po urputném boji své maminky (která letos oslavila 61 let a nadevše ji miluji) v roce 1994. Můj otec byl jejím druhým manželem - v prvním manželství se jí narodili synové Jiří, Martin a nejmladší dcera Jana. Radost z dětí byla utlumena faktem, že jejich otec velice rád holdoval lehkým děvám a nestyděl se je přivést až domů, do jejich společné ložnice. Jako policista měl výrazný plat, tedy děti se měly dobře. Postavili společně s maminkou velký nádherný dům, nicméně spokojena se svým životem nebyla - přesto při práci, stavbě domu a třech dětech vystudovala druhou střední školu. Nastal zlom, když syn Jiří po několikanásobných slibech otce v 16ti letech ztratil nervy a vyjel se na motorce projet sám (otec nejevil zájem jet s ním) a v mlze jej srazilo auto a on nehodu nepřežil... tehdy maminka sebrala poslední síly a od manžela odešla do maličké garzonky - děti chtěly zůstat u otce. Po pár letech, co pracovala jako archivářka jí začal nadbíhat o 10 let mladší skladník. Po nějaké době se uvolila, že si s ním vyjde a po dalších pár letech se vzali a maminka se nastěhovala k otci domů a začali rekonstruovat podkroví v domě jeho rodičů. Se svojí tchýní k sobě nikdy nenašly cestu - pro ni nebyla maminka dost dobrá - stará, s dětmi, rozvedená...
Čtyři roky po svatbě se snažili a maminka nemohla otěhotnět (40 let). Když se podařilo, radost byla dvojnásobná, protože čekala dvojčata - dvě holčičky. Začala s výbavičkou, koupila si kočárek pro dvojčátka, pletla na dvě miminka... a nastala další životní rána. Jedna z holčiček trpěla Downovým syndromem a dostala na výběr ze dvou možností (podotýkám, že mluvím o roku 1994, kdy tyto výzkumy byly u nás v začátcích). Buď donosí obě holčičky a bude riskovat, že nepřežije ani jedna (pravděpodobnější), a pokud ano, tak jedna z holčiček bude vždy úplně jinde, než ta druhá - a nebo usmrtit postižené miminko v děloze a donosit pouze jednu holčičku. Na rozmyšlenou neměla ani 24 hodin a můj otec jí také nepomohl, když jí na otázky odpověděl slovy: "Nech to zabít, kdo se na to má dívat...". Tehdy nastala další životní rána - její druhý životní partner nebyl tím, se kterým by chtěla žít - definitvně se jí otevřely oči. Rozhodla se pro variantu, kdy dá šanci alespoň jednomu tvorečkovi přijít na svět, přestože pro ni toto rozhodnutí nebylo nikterak jednoduché a šance, že alespoň jedno miminko přežije byla 50:50. Donosila tedy jednu živou a jednu mrtvou holčičku úspěšně až do 9 měsíce a týden před termínem byla na kontrole u svého lékaře, který si od ní vzal dokumentaci se slovy, že jak se za týden vrátí z dovolené, tak ji odrodí. Jak už to bývá, porod přišel dříve a maminku odvezl tchán do porodnice - bez dokumentace, v bolestech. Tam ji doprovodil na porodní - kde ji NEPŘIJALI, PROTOŽE NEMĚLA DOKUMENTACI (Olomoucká nemocice). Rodila tedy v křečích na chodbě a nikdo si jí nevšímal. Až jedna studentka co procházela s hrůzou v očích utíkala o patro výš do jiného oddělení, kde měla praxi a zburcovala doktory, že jim paní rodí na chodbě a nevypadá to dobře. Doktoři pro ni utíkali, a poslední co maminka slyšela, než začal působit uspávací prostředek na operačním sále bylo: "Tohle jsem ještě neviděl!". Císařským řezem se "narodilo" nejprve mé dvojče a potom já. O život jsem usilovala od naprostého počátku, od okamžiku zrození. Narodila jsem se maličká, vyčerpaná, se srdeční vadou a narodila se mne "jen půlka".
Když maminka překonala všechny tyto zážitky, dětská doktorka jí řekla, že nikdy nebudu chodit. Nevěřila jí, stála si za tím, že její holčička všechno zvládla a je přeci v pořádku! Ale svědomí jí nedalo a nechala provést vyšetření. Lekářka měla pravdu. Nikdy jsem neměla chodit. Maminka se nevzdala a začala mne vozit na Vojtovu metodu. A světe div se, já nejen chodím, ale jezdím na koních, sportuji a žiji plnohodnotný život. Jen díky pozornosti lékařky a láskyplné péči mé maminky. Srdeční vada se sama upravila natolik, že mne již téměř neomezuje - a doporučení, že nikdy nesmím žádný sport dělat aktivně, natož závodit na koních bylo zbytečné. Právě proto, že jsem bojovala a maminka mne v tom podporovala jsme to obě zvládly.
Když mi maminka tyto zážitky sdělila, bylo mi 15 let. Dva roky jsem jí nemohla odpustit, že mi to neřekla dříve. Vždy jsem měla pocit, že mi "něco chybí".... pouto dvojčat se nedá jen tak roztrhnout. Až v mých 17 letech jsem jí byla schopna odpustit - a také sobě, za své reakce, protože pro ni to bylo mnohem, MNOHEM náročnější. A začala jsem náš vztah vnímat úplně jinak. Celý život mi dávala, co jsem potřebovala a spoustu navíc. Ne zadarmo, ale vždy se snažila dát mi vše, co mohla. Jednala se mnou od malička jako se sobě rovným člověkem - nikoli jako s dítětem, ale jako s malým člověkem. Vztah matka/kamarádka a dcera/kamarádka. V mých 14 letech nás otec defintivně připravil o střechu nad hlavou. Maminka se s ním rozvedla, bojovaly jsme o to, abychom zůstaly spolu... a zůstaly. Prošly jsme si bahnem na úplném dnu v době, kdy jsem nejvíc potřebovala oba rodiče a domov, který jsme neměly. Zvedly jsme se a šly jsme dál za svým cílem - žít NORMÁLNÍ ŽIVOT. Nepotřebovaly jsme hromadu peněz, chtěly jsme mít jen místo, kde bychom mohly být doma. Stále náš boj pokračuje, až na to, že já jsem svůj domov našla - u svého partnera. Vždy budu doma tam, kde je on a moje maminka. Mamince jsme našli byt a ona se dál snaží vše dotáhnout do zdárného konce, abychom mohly žít náš vysněný život - bez obav z exekutorů a dalších proher.
Fotografie z doby, kdy jsme přišly o všechno - přesto jsme tu vždy byly jedna pro druhou.
Nyní, když jsem otěhotněla, svoji maminku chápu více, než kdy dříve. Miluji ji více, než kdy dříve a obdivuji její životní sílu. Vždyť, představte si čím vším si prošla! A žije dál, bojuje za spravedlnost a za nás dvě. Žádný happy end se nekonal - stále máme velké dluhy (půjčky = společné jmění manželů) a hrozí i ta možnost, že je jednou budu muset doplatit já.
Ale věřím, že si své životy dáme do pořádku a že přesto, že je mé mamince 61 let budeme ještě dlouho spolu. Fakt, že čekám miminko byl pro maminku nádherný, zároveň bolestivý a pln strachu - přiznávám, že když jsme přijeli z prvního screeningu, spadl mi kámen ze srdce, že pravděpodobnost některé z nemocí je nejnižší ( 1: 50 000) a okamžitě jsme to jeli sdělit mojí mamince.
Proč Vám to všechno píšu? Protože Vám tím chci říci...
...NIKDY SE NEVZDÁVEJTE!!!!!!!!
Nakonec...
Ve své podstatě jsme všichni stejně zranitelní. Je na nás, jak se s tím vypořádáme.
(Myšlenka, která mi včera zůstala v hlavě po mém přemítání. Foto Z. Vymyslický 2012)
