Co prožívají rodiče předčasně narozených dětí? Jak předčasný porod ovlivní vztah dítěte a rodičů?
Jednou ročně, 17. listopadu, se po celém světě slaví Světový den nedonošených dětí. Po celém světě se významné budovy a místa zahalují do purpurové barvy. Pořádají se konference, oblékají purpurová trička. Je to proto, abychom si připomněli, že ne všechny děti se narodí v původně plánovaném termínu porodu a že takových dětí stále přibývá. Já jsem se k dnešnímu dni rozhodla napsat článek o tom, co takový předčasný porod pro rodiče i dítě znamená.
Nedonošené děti jsou děti, které se narodí před ukončeným 37. týdnem (37+0). V České Republice je hranice životaschopnosti stanovena na ukončený 24. týden (24+0) a váhu 500g. Ale samozřejmě zde máme i menší a mladší děti. Jak moc ovlivní miminko i rodinu předčasný porod závisí samozřejmě na týdnu porodu a na množství komplikací, které miminko potkají. Nejohroženější skupinou jsou děti extrémně nedonošené, narozené před ukončeným 28. týdnem (28+0) a s váhou nižší než 1000g.
Každá maminka si představuje, jak prožije 9. měsíců těhotenství a na konci se narodí krásné zdravé růžové miminko, všechno bude pro něj nachystáno, tatínek bude u porodu, miminko si odvezou domů a všichni budou šťastni a spolu. Tahle představa se s předčasným porodem rozplyne a nic není tak, jak si rodiče plánovali, představovali, na co se připravovali. Ve velmi krátkém čase se musí přizpůsobit nové situaci, se kterou nepočítali a na kterou se nemohli nijak připravit. Rodiče předčasně narozených dětí vykazují ve srovnání s rodiči dětí narozených v termínu větší míru stresu (Lau, Morse, 2003), větší potřebu pomoci během prvního roku po narození dítěte a nižsí schopnost adaptace (Rautava et al., 2003). Předčasný porod je pro rodiče traumatický zážitek. Velké množství žen po předčasném porodu také vykazuje známky traumatu ještě dlouho po propuštění z nemocnice (Pierrehumbert et al., 2003). Šest až osmnáct měsíců po narození dítěte zažívají opakované, nepříjemné, bolestné a vtíravé vzpomínky (Affleck, 1991, podle Jotzo, Poets 2005).
Dlouhodobá studie prokázala, že samotná hospitalizace a ztížený kontakt rodičů a dítěte nemá na vývoj vztahu rodič - dítě zásadní význam. Co má ale na vztah rodič - dítě největší vliv, je riziko úmrtí dítěte. Konkrétně obavy o život dítěte. Mnoho rodičů má strach navázat s dítětem vztah-kontakt-vazbu, protože se bojí, že zemře. Někdy si takový strach nemusí ani uvědomovat a připouštět. Zároveň ale zažívají opačná pocity, kdy si uvědomují, že by miminku měli poskytnout co nejvíce lásky a péče i za předpokladu, že může umřít. Způsob, jakým se rodiče dokáží vyrovnat s traumatem předčasného porodu má vliv na vztah k dítěti. Pokud se rodičům nedaří s takovou situací vyrovnat, může přechodně způsobit zdravotní problémy u dítěte.
Naopak nejdůležitější věcí pro rozvoj vztahu rodiče a dítěte je fyzický kontakt. Bohužel v prostředí novorozeneckých JIP je takový kontakt omezený, rodič se musí dovolit zdravotnického personálu, aby se mohl dítěte dotknout, pochovat ho nebo tzv. klokánkovat. Klokánkoví je forma fyzického kontaktu, kdy je obnažené miminko přiloženo na obnažený hrudník maminky nebo tatínka. Snahou zdravotnického personálu je umožnit klokánkování co nejdříve. Maminky díky němu lépe navážou vztah s miminkem a snáze “rozeběhnou” laktaci. Děti naopak lépe prospívají a mají méně zdravotních komplikací, protože ze zklidní při poslouchání tlukotu srdce rodiče a lépe dýchají, jak vnímají dech rodiče.
Po porodu většina maminek nedonošených dětí nezažívá radost z narozeného dítěte, ale naopak se často necítí jako matky, mají pocit, že selhaly, když dítě nedonosily, obviňují se, mají tendence se vyhýbat ženám, které porodily donošené děti a prožívají pocity úzkosti, strachu, smutku, zklamání. Často se maminky samy sebe ptají, jestli mohly předčasnému porodu nějak zabránit, jestli neudělaly něco špatně. Mají obavy "co na to řekne okolí". Výjimkou nejsou ani myšlenky, jestli by nebylo lepší, kdyby miminko zemřelo a maminka mohla začít "od začátu", nebo maminku napadají otázky "co když bude dítě postižené?".
Náročné je také pro maminky "rozeběhnout" laktaci a udržet ji. Není výjimkou, že se to některým maminkám po předčasném porodu nepodaří. Může to být další věc, díky které se maminka cítí frustrována. U miminek se začíná kolem 32. týdnu rozvíjet sací reflex. V momentě, kdy to zdravotní stav miminka dovolí, je tedy miminko přikládáno k prsu maminky. Je to jeden ze zlomových okamžiků, kdy se maminky zase cítí být více maminkami. Na počátku miminko vypije od maminky minimum. Jak ale sílí, přibírá na váze, plíce dozrávají, dozrává nervová soustava, daří se mu vypít více a více. Z počátku je miminko k prsu přikládáno 1x denně a postupně, dle únavy a sílení miminka se počet kojení za den zvyšuje.
Tatínkové bývají většinou ti, kdo vidí miminko jako první po porodu. Jsou prvními, kdo se dozvídá informace o zdravotním stavu miminka a zároveň jsou prvními, kdo je sděluje mamince. Dlouhodobé studie ukazují, že pro tatínky je nadmíru důležité mít co nejvíce informací o stavu dítěte, rozumět co ukazují přístroje, na které je miminko napojeno a vítají opětovné opakování informací od zdravotnického personálu. Často se tatínkové bojí miminka dotknout, a proto je potřeba jim vysvětlit, že pro miminko je tatínkův hlas i dotek pozitivní a pomáhá jim. Dostatek informací jim pomáhá situaci porozumět, což je uklidňuje. Pro tatínky bývá předčasný porod šok a naprosto nečekaná situace.
Stejně jako u maminek, i u tatínků hraje velkou roli v navázání vztahu s dítětem klokánkování. Tatínkové se pak cítí sebevědoměji a daří se jim s miminkem navázat lepší vztah. Náročnou úlohou pro tatínky je skloubení rodiny a práce. Přáli by si být co nejvíce oporou mamince a dítěti a trávit s nimi co nejvíce času, zároveň musí ale zabezpečit chod rodiny-domácnosti a docházet dále do práce. Na druhou stranu tatínkům práce pomáhá s vyrovnáním se s předčasným porodem. Tatínkové ale hodnotí předčasný porod i částečně pozitivně. Myslí si, že díky tomu mezi nimi a dítětem vznikl pevnější vztah, což potvrzuje studie, která ukazuje, že ve věku 3 let dítěte jsou tatínci více zapojeni do péče a starosti o dítě, než je tomu u donošených dětí. Zároveň tatínci hodnotí předčasný porod jako něco, co je ještě více sblížilo s partnerkou.
Při navazování vztahu s dítětem je u rodičů a nedonošených dětí ohroženo tzv. intuitivní rodičovství. Rodiče nemají dostatek příležitostí se na počátku na dítě vyladit, jejich kontakt s dítětem je omezen jak fyzicky, tak časově a ovlivněn nemocnicí a zdravotním stavem dítěte. Vzniká tak riziko, že rodiče nebudou s dítětem vzájemně vyladěni a nebudou vůči miminku dostatečně citliví. Péče o miminko je ovlivněna tím, jaký režim mělo miminko v nemocnici, jaké rehabilitace nebo léky je potřeba zajistit a mohou být tak zahlceni, že jim unikají signály, které dítě vysílá. Následkem nevyladění se na miminko mohou být pocity frustrace, vyčerpání, neschopnosti.
Velice důležité je pro rodiče zapojení se do péče o dítě i během pobytu v nemocnici. Je potřeba, aby rodiče byli ze strany zdravotnického personálu povzbuzováni a podporováni v péči o dítě, aby miminko mohli přebalovat, krmit, koupat. Rodičům výrazně prospívá, pokud si mohou každý den promluvit se zdravotní sestrou, která pečuje o jejich dítě. Velice důležité je, aby rodiče měli podporu i po propuštění dítěte z porodnice. Je pro ně důležitá jistota, že se mohou v případě potřeby obrátit na neonatologické oddělení. Vedle toho se ukazuje jako důležité spojení rodičů s rodiči dalších nedonošených dětí. Je tedy dobré podporovat zakládání svépomocných skupin a diskusí, ať už osobní formou nebo na internetových portálech.
Zajímá vás problematika předčasně narozených dětí? Máte další otázky? Nebo se chcete podělit o své zkušenosti? Pak neváhejte a využijte diskusního vlákna, které bylo k dnešnímu dni založeno.
Zdroje:
CHLEBOUNOVÁ, MICHAELA;ČERMÁK. UTVÁŘENÍ VZTAHU RODIČŮ K PŘEDČASNĚ NAROZENÝM DĚTEM. Ceskoslovenska Psychologie [online]. 2013, 57(4), 307-316 [cit. 2016-11-16]. ISSN 0009062X.
Lau, R., Morse, C. (2003): Stress experien- ces of parents with premature infants in a spe- cial care nursery. Stress and Health: Journal of the International Society for the Investigation of Stress 19, 69-78.
Rautava, P., Lehtonen, L., Helenius, H., Sillanpää, M. (2003): Effect of new- born hospitalization on family and child be- havior: A 12-year follow-up study. Pediatrics 111, 277-283.
Pierrehumbert, B., Nicole, A., Muller- Nix, C., Forcada-Guex, M., Ansermet F. (2003): Parental post-traumatic reactions after premature birth: implications for slee- ping and eating problems in the infant. Child Fetal Neonatal 88, 400–404.
P a p o u š e k , M. (2004): Intuitivní rodičovství. In: Dittrichová, J., Papoušek, M., Paul, K. a kol., Chování dítěte raného věku a rodičovská péče. Praha, Grada, 77-100.
JANÁČKOVÁ, Laura a Lumír KANTOR. Maličké miminko: praktický průvodce pro rodiče předčasně narozených dětí. Ilustroval Aleš ČUMA. V Brně: Grifart, 2015. ISBN 978-80-906185-2-7.
Doporučujeme
článek zajímavý, leč psán z pohledu "nezůčastněné" osoby....takové to opravdu nebývá....jasný, vše je individuální...ale 😉 určitě by bylo "lepší" napsat vlastní zkušenosti......tyhle "obecné pravdy" jsou děsně .....jiný, než to bývá ve skutečnosti 😉
@andelkaprdelka naopak si myslím, ze je to pěkně sepsane. Také mám doma nedonosenatko a souhlasím s tím co je v článku napsané.
@andelkaprdelka vlastni zkusenost tu mam myslim napsanou uz ve vice clancich 😉 a mohu Te ubezpecit, ze to nejsou obecne pravdy, ale skutecnost, kterou rodice prozivaji... 🙂
Pamatuji si jak jsem kluky hned od začátku vážila před a po kojení a jak jsem si přišla důležita že i přes těch plno hadicek to zvládám, bylo tak moc důležité že mě pochválila sestra, doktor.. Trasli se mi ruce ale ten pocit s toho že to zvládnu mě hnal dál
@veroniquecz
@mitote holky, klid...taky mám doma nedonošenýho Jiříka a jak jsem psala, je to děsně individuální...a já se teda s článkem zas až tak neztotožňuju....plno věcí jsme měli jinak 😉
@andelkaprdelka samozrejme pokud mas ditko narozene ve 35tt, budes to prozivat jinak.... takove ditko nepotrebuje byt v perinatologickem centru, na JIP se pravdepodobne ani neohreje... ale ver, ze rodice daleko mensich deti tyhle pocity zazivaji... travim s temi rodici opravdu dost casu a pocity viny, myslenky na umrti ditete, reseni, jestli miminko nebude postizene atd.. jsou veci, ktere je nesmirne trapi a jeste se kvuli takovym myslenkam citi spatne... pritom jsou naprosto bezne a slycham je opakovane... 🙂
@mitote ty ale přeci vůbec nemůžeš vědět, jaký komplikace Jiřík měl, či neměl....a já nikde nepíšu o pocitech, nebo jo??.... 😉
@andelkaprdelka pises, ze jsou to obecne pravdy, ktere nemaji se skutecnosti nic spolecneho... snazim se Ti vysvetlit, ze to neni jen nejake tlachani... pouze jsem zkusenosti sve i dalsich rodicu podporila i studiemi, abych rodicum, kteri tohle zazivaji sdelila, ze to, co prozivaji je naprosto normalni a zaroven, abych lidem, kteri to nezazili priblizila, co mohou rodice prozivat... samozrejme nesouhlasit muzes 🙂
A psala jsem, že se s tím neztotožňuju....já...já osobně...je to můj názor na věc...to, že to má někdo jinak, je v pořádku...sto lidí, sto názorů....na svůj názor mám snad právo 😉 🙂 nic není černobílé 😉 🙂
@mitote kdo to nezažil, i tak nepochopí.....😉 taky záleží na tom, kdo jaký je, jaký jsou doktoři, sestry.... atd.atd..... 😉
Díky za článek 🙂 Mám syna narozeného 28+6, i když otesánka se 1480g. Necítila jsem, že bych selhala, i když ze skupiny "Nedonošené děti" vím, že to tak mnoho maminek prožívá. Proto, abych miminko donosila co možná nejdál, jsem udělala maximum.
Informaci mi nepodával přítel, ale nemocniční personál, když jsem sama ležela na JIP. Syna jsem viděla až třetí den a vůbec jsem to nezvládla. Udělalo se mi fyzicky špatně a musela jsem odejít. Měla jsem problémy s laktací, což trvalo tak dva týdny. Kojit jsem ale nikdy nezačala a syn byl až do svých 14 měsíců na odstříkaném MM.
Zpočátku jsem se ho bála dotknout. Neklokánkovala jsem a dodnes nevím, zda to bylo tím, že jsem si o to neřekla, nebo zdravotním stavem syna (stafylokoková infekce třetí den po porodu).
Syn neměl skoro žádné komplikace. Krásně dýchal (kortikoidy na dozrání plic mi píchli 13 dní před porodem) a na plicní ventilaci byl jen asi 24 hodin, než zabrala antibiotika na infekci. Drobné nálezy na ledvinách, srdci, drobné krvácení do mozku, kýla na pupíku a hydrokela.... zanedbatelné problémy oproti jiným miminkům, které se navíc upravily samy. I tak jsem se každý den před dveřmi JIRP třásla, zda se jeho stav nezhoršil.
Naším největším problémem byl příjem potravy. MM i UM (na kterém byl zpočátku více), toleroval bez problémů, ale nechtěl sát. Sondu do žaludku vyžadoval mnohem déle, než jiné děti.
Když už jsme se chystali skoro domů, vrátil se syn krátce na JIRP.... Byl to ten jehorší zážitek za celou dobu hospitalizace. Ten den jsem opakovaně volala sestřičky, že strašně brečí, nebrečí, řve.... krátce usnul a znova. Trvalo několik hodin, než jednu ze sester napadlo, že by to mohla být uskřinutá kýla. Vyjela na mě, že jsem to měla poznat. Jak poznat? Viditelné to skoro nebylo a když tak strašně brečel, vždy jsem ho rychle břebalila a vzala zase do náručí a snažila se ho utišit a za sestrami s tím, že to není v pořádku, lítala opakovaně..... sestře se nedařilo kýlu zatlačit. Dlouho se to nedařilo ani doktorovi, který měl večerní službu. Když už hrozilo, že bude muset přijít chirurg, podařilo se kýlu zatlačit. V tu chvíli začal syn měnit barvu. Byl zelenošedivý, úplně vypouklé bříško, zvracel a začal kolabovat. Převezli ho na JIRP s tím, že bude pravděpodobně problém ve střevech. Po pár hodinách se ukázalo, že jen reagoval na celou epizodu s kýlou. V noci mu zkusili dát vedle intravenózní výživy i trochu mého MM s tím, že pokud ho stráví, vrátí se druhý den ke mně... uf. Za dva dny nás čekala operace a za další tři dny od operace nás pouštěli konečně domů. Dnes jsem ráda, že nás tato závěrečná epizoda potkala ještě v nemocnici a ne doma 🙂
A doma? Doma to bylo peklo. Syn brečel od rána do noci, spal jen 9-10 hodin denně a já 8x denně visela na odsávačce. Měl strašné koliky a já si musela velmi hlídat, co sním. Pak dostal asi po třech týdnech pobytu doma průjem, se kterým jsme bojovali 1,5 měsíce. Ustál to bez nutnosti hospitalizace. Stav se nelepšil i díky lékům, které potřeboval, ale brát je musel. Asi půl roku trvalo, než jsem se ze všeho trochu vzpamatovala. A vztah k synovi? No, dlouho to trvalo...
Jak to bylo u nas je tu,na MK celjem zname,nikdy jsem se s tim netajila a clanek je vecny a dobry.Souhladim temer s vetsinou.Poprve jsem maleho videla druhy den odpiledne,sel se mnou muz a psycholozka,ta i podruhe.Ja mohu rict,ze jsem citila velkou ulevu,ze uz je venku.Bala jsem se,ze umre ve mne.Ten pocit bezmoci mam porad,ale to je tim,co se kolem porad deje.S blizicimi se narozeninami jsem trpela panickymi zachvaty. Bohuzel stale to neni za mnou a obavam se,ze jeste dlouho nebude.
Jé, tak to ti přeji, ať do dotáhnete alespoň do 36. tt 🙂 Holčičku už máš velikou 🙂
Hezký napsané... akorát teda koupat jsme nesměli, první koupání bylo doma a dost s obavami jestli malé něco neuděláme :(
A co mi v článku chybí je pocit mámy, že není máma.... chodila jsem k inkubátoru a tak měsíc jsem si připadala, že se chodím dívat na cizí dítě. Musela jsem se přesvědčovat že je naše. Tak za další měsíc už jsem cítila že je moje... při chování a potom i doma bez ní, ale k tomu mi hodně pomohlo háčkování deky pro Terezku.
A startování laktace??? Šílené... sestřičky u malé chtěli každou kapku a já první týden byla schopna dát maximálně dvě kapky za 3 hodiny. Seděla jsem u fotky toho drobečka, slzy v očích ze strachu co bude, snažila jsem se pozitivně myslet, že to vybojuje a že ji potřebuji pomoct a mohu to udělat jen tím mlíčkem. Fakt děsné, ale povedlo se. Doteď je částečně kojená. Zítra to bude rok, co jsme si ji skoro po necelých třech měsících v porodnici konečně přinesli domů. Byla narozená v 25+6tt.
A když potkám maminky nedonošenych dětí, snažím se je podpořit, třeba před 2 týdny u pediatričky jsem jednu potkala. Ono tahle podpora a příběhy jiných mi pomohly nejvíce.
Děkuji za článek! S většinou se ztotožňuji a lépe bych to asi nedokázala vyjádřit. Živé se mi vše vybavilo, a pocit úzkosti opět zaťal drápky. Je to 1,5 měsíce, co jsme si Magdalenku přivezli domů a věřím, že už to bude jen lepší.
@petrusew S Matym jste pro mě inspirací jak vše zvladate. 💜
Děkuji za pěkně napsaný článek (chápu, že nejde o vlastní výpověď, ale zobecňující informace). U nás vše neprobíhalo takto, ale v mnoha ohledech lze souhlasit. Spousta věcí mi také došla a dochází až zpětně. Všem rodičům s nedonošeňátky přeji co nejméně komplikací a zdravé děti.
Děkuji, pěkně napsáno. .mě osobně hrozně pomohlo,ze jsem tu na koníků už znala příběhy nedonosenych miminek a věděla, že vše přežila. A hlavně viděla fotky.Ušetřilo mi to šok a pripravilo na to, co uvidíme. Takže díky Tamarce @ivana123 a Maxikovi @simculajs..
děkuji za krásný článek, četla jsem ho se zaslzenýma očima, vše si mi opět i když skoro po roce vybalilo jako by to bylo včera... zažily jsme opravdu těžké ale i krásné chvíle a doma máme Julinku 10,5 M bio a 7 korigo je to náš nejcennější poklad a holčička, která se má k světu :-* díky za ní 🙂
Dekuji za pekny článek.Vzpomněla jsem si se slzami na svuj prvni předčasný porod dcerky v 37 mesici těhotenství.Bylo to tezke obdobi pred i po porodu,ale obe jsme to zvládly a ted mam krásnou slečnu,která je moje sluníčko.Děkuji za ten dar.
Moc krásné, brečím u toho... Vzpomínky jsou živé, také jsme si tím prošli a je to jako opravdu ze života. Kdo nezažil, nepochopí. Tolik bolesti a slz a to jsem docela silná, ale toto mě dostalo. Teď čekáme druhé miminko a ten strach, že se to bude opakovat, mě víc než děsí☹ Mnoho sil všech rodičům předčastňátek a jim samotným také.
@verunka_korunka Jako bych to psala já...krásně napsáno
@denulinkak Tak pokud to pomůže, znám jednu holčičku narozenou 23+6 (v nemocnici byla v sousedním inkubátoru vedle naší holčičky 25+0) a nedávno jsme se znovu potkaly i s maminkou - má druhé dítko, dokonce přenošeného (!) chlapečka. Přeji hodně sil i štěstí, ať všechno tentokrát dopadne podle běžných očekávání - tím myslím to "krásné zdravé růžové miminko", jak je zmíněno v článku.
Taky jsme si tím prošli malá musela jít ven už ve 27+5tt měla 838g jako by to bylo včera ale všechno jsme to zvládli ikdyž to bylo někdy dosti náročné a naše beruška oslaví brzy své 3.narozeniny .Je zcela zdravá a dělá nám samou radost .Brzy k ní příbudete sestřička a ikdyž má člověk trošičku strach aby se to neopakovalo. Jsem ve 32 tt a vše napovídá tomu že se to opakovat nebude ....
Opravdu zajímavě napsané, ale kdo si to neprožil nikdy nemůže pochopit co rodiče cítí. Mi máme 4 holky a ta poslední se bohužel narodila o 5,5týdne dříve. Měla jsem menší autonehodu, vypadalo to že je vše ok ,ale druhý den musela malá ven bouřilo se jí srdíčko 210-170 lítalo to jak na horské dráze tak honem ven .Problém byl ,že jsem byla ve Vinohradské porodnici ,malou okamžitě převezli na novorozeneckou jipku do Krče a já zůstala dlouhé 4 dny. Pořád jsem se ptala kdy mě převezou za malou ani jsem jí neviděla jen manžel jí viděl krádce než přijela sanitka ,která byla už na cestě .Já jsem byla na jipce moc jsem se bála o malou nevěděla jsem jak moc je to vážné a hlavně jsem jí neviděla, sice mi v průběhu operace vysvětloval co asi bude a (věděla jsem hned že bude problém s plícemi ty se totiž jako poslední uzrávají )měla dobrou váhu 2850 a měřila 47cm,ale bohužel pro plíce to byla veliká zátěž. Po 4 dnech jsem jí konečně viděla kolena se mi třásla bylo mi tak špatně srdce jsem měla v krku a nevěděla jsem co mám děla zadržovala jsem slzy ,pamatuji se že jsem se tam rozhlížela to co jsem viděla bylo děsivé ty malé miminka a ta naše byla proti nim kus babi .Na druhou stranu jsem jí v duchu srovnávala s těmi našimi sluníčky co jsem měla doma to byl malinkatý uzlíček a samá hadička, pípalo to tam. Byla moc velký bojovník a já bojovala s kojením ne a ne začít laktaci já se stresovala a bulela jako želva ,ale bojovali jsem obě a kojíme už 7 měsíců mala je zdravá je sice menší 69cm váha 7 kg je to úžasné (bez následku) zdravé miminko 🙂 Oni to vše za tem rok stihnou dohnat. Jen bych chtěla všem rodičům ,kteří si to prožívají držím palce je to veliká zkouška nervů (nedá se to popsat co si člověk prožívá na každého to zasáhne jinak)musíte po ustát protože ten drobeček vás potřebuje. Netrapte se jestli budete kojit vždyť dneska už jsou uměla míčka i pro předčasně narozená. Držím všem palečky ať jsou ti naši drobečkové ,už jen a jen zdravé, když měli takoví bouřlivý příchod😉
Pro mě perfektní článek. Opravu jsem tyto pocity prožívala u obou kluků 👍
Začni psát komentář...
Dekuji!!!! Krásně sepsáno!!! 🙂