Jak to chodí v CAR…část čtvrtá

Volba padla na Gennet a po novém roce jsem zavolala, objednali nás na půlku února. No, představovala jsem si to rychleji, ale pořád lepší než konec března v Motole (jak nyní informovaly webovky) a to kdo ví jestli. 

VSTUPNÍ KONZULTACE GENNET

Je 15. února a my vcházíme do haly Gennetu na Letný. Netušíme kam máme jít, tak se vrhneme k recepci s usměvavou slečnou, ta nás nasměruje doleva a 3. patro. Vystoupíme z výtahu a před námi opět pěkná prostorná recepce a sesterna v jednom, všude to voní a připadám si spíš jak někde v hotelu na dovolený. Žádných 150 dveří bůhvíkam a unavený sestry kmitající sem tam, který se bojíte oslovit. Dveřní etiketa z Motola tu pravděpodobně nebude třeba…ale ještě nejásám. Dvě milé sestřičky rychle vyřizují jednoho za druhým, takže na řadu jdeme hned. Projdeme registrací, dostaneme kartu a jsme nasměrovánI na konec chodby k ordinaci, kde si nás zavolá paní doktorka. Párů je tu hodně, ale nemáte pocit, že by tu byl někdo nervózní, čekal dlouho nebo se neměl kam posadit. Všichni si spokojeně povídají, čekají před ordinacemi a korzují. Skoro jak někde v lázních na kolonádě. Uvelebíme se u okna s výhledem na technický muzeum a pozorujeme adrenalinovou hru zoufalých řidičů hledající parkovací místo. Sami stojíme někde úplně blbě a doufáme, že nás neodtáhnou. Dveře se otevřou a vykoukne mladá, energická doktorka a zve nás dovnitř. Ordinace jak ze seriálu, všechno nový, pěkný, voňavý…předávám paní doktorce všechny naše výsledky a sepsaný seznam s datumy všeho, co už máme za sebou. Chci být od začátku vzorná šprtka! Cíl splněn, paní doktorka je nadšená a dostávám pochvalu. “Tak, uděláme dneska utz, podíváme se, jestli je všechno v pořádku a začneme plánovat. Odložte si prosím.” Hrkne ve mně, že nemám ručník a oči mi sjedou na nějaký drahý svítící difusér u okna, co do vzduchu vypouští obláčky voňavý páry ”…no jasně, tady určitě řeší prachy za jednorázový lehátkový podložky”. Odložim si, lehnu si na lehátko a koukám, že u stropu visí obrazovka nasměrovaná na mě. Poprvé v životě můžu pozdravit svoje vaječníky a dělohu a můj manžel taky. Je to zajímavý, abví mě tyhle vymoženosti. Všechno je tam, kde má být a plánujeme potřebné krevní testy, spermiogram a po výsledcích příprava na 1. IVF. 

1. STIMULACE PŘED IVF

Spermiogram se dost zhoršil, takže manžel už si na páva nezahrál, ale pořád to bylo v normě, tak se smířil s tím, že už není nadsamec, ale prostě jen samec. Ostatní výsledky byly v pořádku a tak jsem koncem března přišla na další utz a naplánovala se stimulace. Vyfasovala jsem plnou igelitku injekcí a prášků s podrobným harmonogramem kdy co píchat, polykat, zavádět, odlehčila účet o pár tisíc a zamířila domů. Trochu mě děsila první injekce, manžel se nabídl, že mi jí píchne. Přece nejsem žádný máslo, to dám. Rozpřáhla jsem se a…nic, znovu nápřah a nic. Manžel se baví a já taky. Napotřetí už jsem sebrala všechnu odvahu a píchla. Jehla zajela do špeku tak lehce, že jsem ani nevěděla, že už tam je “…jéžiš, takový divadlo a ono to vůbec nebolí”, komentuju celou situaci. Po pár dnech už jsem takový ramena neměla, protože docházelo místo, kam jsem se ještě nepíchla nebo nebyla modřina. Během stimulace chodíte zase pravidelně na utz a kontroluje se kolik se připravuje zlatých vajec. Můj levý kurník mě poněkud rozladil, protože stimulaci snad ani nezaznamenal a prostě chrněl. Pravý to naštěstí vzal zodpovědně a projevil alespoň snahu v podobě 3-4 folikulů. Nic moc, ale lepší než nic. Mezitím jsem si vyběhala předoperační vyšetření. 

1. OPU - ODBĚR VAJÍČEK

Po deseti dnech bylo všechno ready a pozvali nás na odběr. Ten probíhá o patro níž, kde jsou sály. Přidělí vám moc pěkný a útulný pokojíček s koupelnou a televizí, kde se můžete převlíct do košile, papučí a čekat, až na vás přijde řada. Manžel mezitím odevzdá svůj podíl a postupně přijde anesteziolog a doktor co bude provádět odběr. Sestřička změří tlak, vy se vyděsíte, že máte infarkt, protože 180/90 ani zdaleka nepřipomíná váš ukázkový 110/70. Ale prý tu mají vyšší tlak před operací všechny a nemám se znepokojovat. Konečně pro mě přichází sestra a jdeme na sál. V předsálí se musím přezout do jejich erár pantoflí. Jsou mi nabídnuty crocsy vel. 39. Sestřička se trochu stratostlivě podívá na moje ploutve vel. 42 (po tatínkovi) a s omluvným tónem mě informuje, že větší tu bohužel nemají. Uklidňují jí, že to je v pohodě, že jsem zvyklá, rvu se do nich a s patou šoupající o podlahu kráčím vpřed. Na sále sestra zavelí, abych nahlásila jméno a rodný číslo do okýnka ve zdi a šla si lehnout. V okýnku sedí milá paní, která si označí zkumavky a já mířím k lehátku. Položím se na záda, zvednu nohy a… “No! Vy máte kalhotky!” …”Ee no jo, ty bych si vlastně mohla sundat, že jo.”. Slezu teda zase dolů, sundám spoďáry, znovu si lehnu, zvedám nohy a…”Vy máte pantofle!”. To už se smál celý sál včetně paní v okýnku. Pantofle dole, dobrý, můžeme začít…probouzím se zpátky na pokoji, manžel vedle mě. Těšíme se, až přijde embryolog a poví nám, kolik jich máme. Čekali jsme dlouho, nechávali si nás na konec. Konečně přichází, ale smutně se na nás podívá a slyšíme jak říká “odsáli jsme tři folikuly, ale bohužel jsme nenašli ani jedno vajíčko”. Podívali jsme se s manželem na sebe, oba v šoku, nevěděli jsme co říct na co se zeptat, tohle nás vůbec nenapadlo. A většinou, když vás něco vůbec nenapadne, že by se mohlo stát, stane se. Pro mě to byla velká rána a nesla jsem to dost nevalně. Byla jsem naštvaná, strašně naštvaná!

KONZULTACE

Museli jsme se objednat na další konzultaci a zase čekat. Termín jsme dostali až v půlce května. Paní doktorka nám řekla, že to není moc častý, ale stává se to a určitě to zkusíme ještě jednou, s většími dávkami hormonů. Je ovšem nutná pauza 3 měsíce, aby si tělo (i pojišťovna) odpočinulo. Pokud by se ani tak nezadařilo, bylo by dobrý přemýšlet o dárcovském vajíčku. Ok, měla jsem 3 měsíce na to se dát dohromady. Blížilo se léto, dovolená, stěhovali jsme se do nového domečku a pořídili si 3 koťata. Začala jsem se zajímat o dárcovské vajíčko, abych byla připravená i na tuhle variantu, protože dle mýho naprdlýho pohledu na svět, který se pořád nelepšil, to byla samozřejmě jediná varianta, co mohla nastat. Měsíce ubíhaly, vztek přešel, ale pořád jsem nevěřila, že další pokus dopadne líp. 

2. STIMULACE PŘED IVF

Srpen byl tu a s ním naše očekávaná konzultace před dalším pokusem. Problém se stimulací je načasování a moje tělo se rozhodlo, že si chce asi ještě užít léto nebo nevim, zkrátil se mi cyklus, timing nevyšel a nashledanou za měsíc…už mě to ani nepřekvapilo a vrátila se za 3 týdny znovu. Nafasovala jsem znovu feťáckou igelitku, injekcí bylo tentokrát o něco víc, ale levý vaječník neprobudil ani tenhle magický koktejl a klidně dál chrněl. Pravý obhájil medaily, ale osobák nepřekonal, zase 4 folikuly. Blížil se odběr a já šla na kafe s kamarádkou, která mi tenkrát poradila stojku a teď se nemohla smířit s mým přístupem “dopadne to zase blbě”. Už nevím jak přesně to nazvala, ale přesvědčila mě, abych vzala papír a napsala něco jako “seznam pro Aničku” (pro holku máme jméno jasný už od začátku 🙂. Nechápala jsem, co po mně chce…”no napiš jí co všechno pro ní uděláš”…furt nechápu…”tak třeba - budeš po nás asi chlupatá, ale i tak tě budeme mír rádi” 😀 …aha, už to začínám chápat. Kouknu dolů na svoje balerínky velikosti 42 a nemám problém vymyslet další bod. Pomalu přecházím od scénářů, co po nás to nebohý dítě všechno podědí, k věcem, který nejsou ani tak o Aničce, ale o tom, že být rodič může podvědomě člověka strašit, protože ví, že ať bude dělat maximum, vždycky nějakou tu chybu udělá. O láhev vína a jednu hustě popsanou stránku později je moje kamarádka spokojená a loučí se se mnou se slovy “veř tomu, že to vyjde a ten seznam si pořád čti!”. Ještě před pár hodinami bych jí s tím poslala někam, ale teď se mi nějak nechtělo, byla jsem po dlouhý době mnohem klidnější a beze strachu. Druhý den jsem se probudila a hned mě napadlo, že začít znovu věřit není zas tak složitý a měla bych to zkusit…není to nic těžkýho, člověk se jen nesmí bát dát sebe znovu všanc. Přečetla jsem si seznam pro Aničku a řekla si “tak jo, vyjde to, věřím tomu!”.

2. OPU

Je pátek, probouzím se na pokoji, manžel vedle mě, držím ho za ruku a čekáme. Embryolog přichází…”Odsáli jsme tři folikuly a našli dvě vajíčka.”. Rozsvítili jsme se jak vánoční stromeček a nadšeně hopsali. Embryolog zjevně nechápal, proč se tak radujeme, protože běžně se odebírá 10, 20 vajíček, ale pro nás to byly opravdu vánoce a malý zázrak. Ještě dnes se vajíčka oplodní a v pondělí nám zavolají, jak se vyvíjí. Manžel mě pochválil jaká jsem šikovná slepička a šťastní jsme jeli domů. V pondělí jsem byla jak na jehlách a čekala, telefon zazvonil už v deset dopoledne a mohla jsem se radovat ze dvou dobře se vyvíjejících kuřat. Ve středu už se jedno začalo zpomalovat ve vývoji, tak mi raději doporučili to druhý na transfer hned ve čtvrtek a druhý pozorovat a případně zamrazit.

1. ET - EMBRYO TRANSFER

Transfer se odehrává stejně jako inseminace, takže za pár sekund je po všem. Manžel byl se mnou a mysleli jsme si, že uvidí na utz, jak tam kuře šoupnou. Sestra řekla “Vidíte tady tu pipetu? Tak a je to.”, manžel se pousmál a pošeptal mi “nic jsem neviděl”. Pak vás převezou v leže zpátky na pokoj a tam si můžete ještě poležet. Chtěla jsem dát Aničce co největší šanci, takže jsem neležela dle pokynů půl hodiny, ale celou hodinu. Což je s plným močákem, který máte schválně kvůli utz při zavádění, docela výzva. 

Tak a teď už jen zase dva týdny počkat.

V sobotu mi volali z laborky, že druhý kuře se bohužel úplně přestalo vyvíjet a nebude se teda mrazit nic. Bylo mi to líto, ale věřila jsem, že to ten malý šampion uvnitř zvládne. Dny tentokrát neutíkaly, ale táhly se a já dělala všechno možný, abych se zabavila a nemusela na to myslet. Po pár dnech jsem to už nevydržela a začala testovat. Člověk ví, že tam nic nebude, ale nemůže si pomoct. Byl pátek večer a za týden jsem měla jít na krev. Začalo mě bolet břicho a já věděla, že je to v háji. Do rána jsem to dostala. Myslela jsem, že mě to zase rozhodí, ale byla jsem pořád překvapivě klidná…smutná, ale klidná. V pondělí jsem zavolala do Gennetu a že mám přijít na krev i tak, aby se to úplně vyloučilo. V úterý ráno jsem si ještě jen tak udělala test…a vyskočil na mě duch, strašně slabý, ale žádná ryska, ty znám až moc dobře. Krásný, růžový duch. Bylo mi jasný, že to pravděpodobně nic neznamená, tak jsem se ani neradovala a nic neříkala. Odpoledne mi volali z Gennetu, že krev vyšla negativní. Čekala jsem to a překvapivý klid mě neopouštěl. Ve středu ráno jsem si udělala zase test a duch byl pryč. A já…měla jsem radost. Sice to nakonec nevyšlo, ale byly dvě vajíčka, z toho dvě embrya a já byla poprvé v životě na chvilku těhotná a viděla ducha na testu (taková blbost a jakou to udělá radost co 😀 ). Pro někoho možná neúspěch, ale já byla ohromně štastná.

14. prosince máme konzultaci před 3. pokusem. A já pořád věřím, Aničko… 🙂))