Jak to chodí v CAR...část první

Pro všechny, koho čeká vyšetření v CAR nebo prostě jen čekají, až konečně objeví své vytoužené dvě čárky. My se snažíme zatím jen rok, ale už nám není pětadvacet, takže jsme se rozhodli jít štěstí trochu naproti. Neznáme ještě ani výsledky všech testů, takže tenhle román na pokračování nemá žádný happy end a nemá zatím ani konec. Je to jen pro pobavení, povzbuzení a hlavně pro představu, co takové vyšetření plodnosti obnáší.🙂

"...tak napiseme zadanku" slysim rikat svoji gynekolozku. Po roce hypnotizovani bilych testu a prodychavani ste reprízi vety "nemysli na to" to zni jako rajská hudba, konecne! Jeste ten den vytacim cislo z papirku. "Prosim, centrum asistovane reprodukce Motol..." Ha! Tak ono se to nečte "kar" to zahadny slovo CAR , ktery na Koniku vsude vidim a nikdy me nenapadlo se zamyslet, co to vlastne znamena. Proberu se rychle ze zamyšlení a s prijemnou pani na druhem konci telefonu domluvim termin vstupní konzultace...prekvapive uz za 2 tydny, parada!

VSTUPNÍ KONZULTACE

Vchazime s manzelem do cekarny, kde sedi nekolik paru s podobnym vyrazem jako my. Ten nas je nejpritroublejsi, jsme tu poprve. Iniciativne se hrnu do sesterny, nahlásit se, ze jsme tu. Jsem mile odvelena zpet na chodbu a cekame, az si nas zavola doktorka. Z pod stropu, kde visi dve televize, se ozyva huronsky smích divaku Na stojaka, kteří zrovna ocenuji vykon „blby blondýny“. Do cekarny vchazi pani s neuveritelnym bubnem a spokojene se usmiva. "To je reklama?" posepta mi manzel do ucha. "Pani Š..." vola sestricka, vchazime do ordinace, kde nas vita mlada pani doktorka "dobry den, ja jsem Ned... teeeda, vy jste vysoci!". Podivam se na meho skoro dvoumetroveho manzela ze svy výšky 177 centaku a snazim se predstavit si nase deti. Ve velke, ale utulne ordinaci se nas doktorka vyptava na rodinnou anamnezu, pravidelne pritom tuka do klavesnice a medovym hlasem vysvetluje na obrazcich co vsechno nas v pristich týdnech ceka za vysetreni. Ja, samozvana doktorka planovaneho rodicovstvi, vystudovana na Koniku, souhlasne prikyvuju, manžel kouka trochu vydesene na "kozu" kousek od nej, a velmi detailne rozkresleny a popsany obrazek penisu primo pred nim. Nenechavaji nic nahode a posílají nas sakumprdum na vsechno, jsme nadseni. Rozloucime se, na sesterně jeste oba necháme dve ampule krve jako suvenýr na hormonální profil a pohlavni choroby a s plnou taskou zadanek odchazime.

1DC - volam dle instrukci na objednani vysetreni pruchodnosti vejcovodu - kontrastní latkou pod rentgenem. "Bohuzel uz je plno, mame na to vzdycky jen tri mista. Zavolejte si zase dalsi cyklus" rika mily hlas do sluchátka. Nechapu..."Plno? Takze za mesic se mi to muze stat zase?" "Bohuzel je vas hodne a mist malo". S vypětím vsech sil neposilam sestřičku do haje, loučím se a jsem rada za svoje kratší cykly.

3DC – HORMONÁLNÍ PROFIL a AMH

Platím v pokladně 750 korun za pojištovnou nehrazený vyšetření AMH a mířím už do známé čekárny na druhý odběr pro hormonální profil. Sestricce se nelibi moje levá ruka a picha me do pravy, kde se mi nedávno konecne zahojila modrina z prvniho odberu. "A 12DC prijdete na ultrazvuk, rucnik a něco na cteni s sebou!". Hura, konecne mi nekdo udela utz, moje doktorka je moc fajn, ale vybaveni jeji ordinace připomíná skanzen z roku 92, takze jsem ultrazvukova panna a nikdo erudovany mi ovulaci nikdy nepotvrdil. Kdyz nepocitam pana Dr.Maxe a jeho zeleny zázračný prouzky.

12DC – ULTRAZVUK

Nahlasuju se v sesterne, "Řeknu vam, jak to tu chodi. Volate se navzajem, my vam rekneme jmeno dalsi pacientky a tu nam sem pri odchodu poslete. Az vas zavolaji, pujdete do volné průchozí kabinky, kde si necháte veci a půjdete do ordinace k panu doktorovi." Ok, vse je mi jasny, usedam mezi dalsich 20 zenskych v cekarne a vytahuju "Martana". O pul hodiny pozdeji vchazim do volne kabinky a zaviram za sebou dvere. Odkladam tasku a... " no jo, ale bude to ten vnitrni nebo klasicky utz a kdy vlastne do ty ordinace muzu vlezt, hned nebo az me nekdo zavola, co kdyz tam nekoho jeste ma, kabinky jsou prece dve...." muj talent na prekombinovani a komplikovani vseho se rozjel na plny obratky a já se nemůžu rozhodnout co je horší trapas, jestli vběhnout do ordinace bezdůvodně polonahá a ještě se špatným načasováním nebo se potupně vrátit do sesterny a zeptat se. Vybírám druhou možnost a s vyrazem maly holcicky, co si neumi zavazat tkanicky otevírám dveře "Prominte...prosim vas...ja nevim jak to chodi, mam si odlozit od pasu dolu nebo..." "Vysetreni je VAGINÁLNÍÍÍ (ještě víc nahlas, vrátný v přízemí vás určitě neslyšel), takže si odložte od pasu dolů a počkejte, až si vás pan doktor zavolá“. Couvám zpátky do kabinky, odhaluju se a a po chvilce čekání vítězoslavně vstupuju do polotmavý ordinace, pokládám ručník na lehátko a uvelebuju se. Pan doktor není zrovna výřečný typ, ale klidným a jasným hlasem hlásí sestřičce latinské názvy a míry, kterým nerozumím. Dozvídám se, že levý vaječník je lenoch líná a v podstatě si vyspává, ale že pravý je normální a ovulace ASI probíhá a že ovariální rezerva (AMH test) je na hraně normy. Snažím se vyptávat, co znamená „na hraně normy“, ale můj čas už vypršel a opět couvám zpátky do kabinky s ujištěním, že všechno se mnou probere naše doktorka a ať si ještě jednou zajdu na krev na hormony, ať je ta ovulace jasnější. Vycházím ven a uvědomuju si, že mi nikdo neřekl jméno další ženský. Opatrně se ptám sestřičky, koho mám zavolat.“No to vám řekli v ordinaci ne?!“. S nastartovanou sociální fóbií ze zdravotního personálu volám další paní na holení a odcházím v dál.

20DC – HORMONÁLNÍ PROFIL a SPERMIO

S manželem vcházíme do čekárny...“90-60-90“…s výrazem mazáka klepu na pootevřené dveře do sesterny. „Moment!...No my tu máme jinou pacientku, proto jsou dveře přivřený, musíte si počkat!“. Po dramatické odmlce je mi umožněno vstoupit a štafetu místního blba, který nezná „dveřní etiketu“ přebírají za minutu hned dva kandidáti najednou. Modřina na pravý ruce z druhýho odběru se už ani neuráčela vstřebat a tak odhodlaně nabízím levou ruku.“No to je sice hezký, ale to byste tam musela mít nějaký žíly.“ Zasměje se sestřička, ale výzvu přijímá a za pár vteřin už se ampule na další hormonální profil plní. Vracím se zpět do čekárny k manželovi, který čeká na odběr pro spermiogram a něco si zamyšleně pročítá. „Hele, tady píšou, že abstinence před odběrem má být maximálně 7 dni…“ počítám, ale už tuším, že jsme v pr…i a bublám. Nechávám manžela, ať si s tou poněkud trapnou situací poradí sám a i když je téměř jistý, že výsledek bude špatný, odběr se přesto koná a manžel diskrétně mizí do nejvzdálenějších dveří na chodbě. Odevzdaně opouštíme nemocnici a míříme do práce. Cestou mě překvapí typická ms bolest, kterou ale čekám až za týden. V práci už s jistotou vytáčím číslo a oznamuju sestřičce, že už nejsem 20DC, ale 1DC a že se chci zkusit znovu objednat na tu průchodnost. Nedělám si iluze, že to vyjde. „Jo máme tu místo, za 10 dní ve 12:50 a přijďte s doprovodem.“

VYŠETŘENÍ PRŮCHODNOSTI UTZ RTG

O deset dní později čekáme spolu s dalším párem spořádaně a trpělivě u pootevřených dveří. Procedura podpisu informovaného souhlasu, který si nečtu a jen slepě podepisuju, probíhá bez problému. Milá sestřička ke mně natahuje ruku „Tady máte čípek proti bolesti a na uvolnění. Zaveďte si ho a za půl hodiny si pro vás přijde pan doktor.“ Trochu znervózním. Tohle vyšetření je přece rutinní, něco jako ultrazvuk. No ale přeci jen asi potřebují, aby byl člověk hlavně uvolněný a aby jim tam občas nějaká hysterka, co nesnese ani ms bolesti, nepanikařila. Zapudím černé myšlenky a mířím na záchod, kde se potkávám s „kolegyní“ z druhého páru, věnujeme si trochu rozpačitý úsměv a obě mizíme za dveřmi. O půl hodiny později už kráčíme spletitými chodbami suterénu, v čele s dosti unaveným a duchem nepřítomným panem doktorem. Čípek zabírá neomylně, odplouvám na obláčku nevědomosti a tlemim se na manžela, který vypadá trochu ustaraně. Jdu na řadu jako první, po kabinkovém rituálu vstupuju do místnosti, kde mě vítá neuvěřitelně milý personál. Pan doktor takový ambice nemá, ale drží se alespoň neutrálního přístupu. Lezu na stůl a poslušně se šteluju dle instrukcí sestřiček a doktora, který mi všechno vysvětluje a zavádí mi kanylu. „Jdeme na to, můžete to tam pustit pane doktore.“ zavelí obsluha rentgenu a obrovský kolos nade mnou začne s milimetrovou přesností hledat správné místo. V břiše cítím nepříjemný tlak, ale nic horšího než klasická ms to není.“Hergot, zaseklo se to! No podívej se, nefotí to…“ Všichni se seběhnou k monitorům, kde září moje děloha a urputně hledají příčinu zamrznutí. „Já se omlouvám, tohle se nám stává…““…jednou za 10 let“ skočí sestřičce do věty doktor, kterého náhlá změna rutinního postupu asi probudila z letargie. Nakonec se všichni včetně mě shodneme na tom, že bude nejlepší restart. Rtg se probudí k životu a pokračujeme. Pan doktor konečně naplno stlačuje stříkačku s kontrastní látkou a v tu chvíli mi dojde spojitost informovaný souhlas-čípek-milý personál-doprovod a jsem na těch pár vteřin naprosto přesvědčená, že dítě nechci, že porod bych asi nepřežila. „Je to v pořádku, máte to krásně průchodný“ usmívá se na mě sestřička. S úlevou zjišťuju, že už mě nic nebolí a pomalu vstávám. Manžel si mě přebírá na chodbě a na jeho dotaz „tak co?“ odpovídám „už nikdy nebudu říkat, že mě při ms strašně bolí břicho“.

IMUNOLOGIE

Týden na to vcházíme s manželem do Podolí na oddělení imunobiologie. Při objednání mi sestřička v telefonu vysvětlila, že si při příchodu k ordinaci vezmeme číslo a budeme čekat na vyzvání. Marně hledám chytrou mašinku s tlačítky, kterou znám z Motola. Pohled se mi zastaví na modrém plastovém košíku, přišroubovaném na zdi hmoždinkami jak pro ripstole a nad ním nápis „pořadová čísla pro páry“. Přistoupím blíž a vyndám plastovou cedulku s číslem 2, zbývá poslední cedulka s číslem 3. „Tak prosím, kdo má jedničku, může dovnitř.“ ze židlí vedle dveří do ordinace se zvedne pár a vchází dovnitř. Zůstáváme na chodbě sami. Střídáme se s jedničkou, sestřičky zapisují jména na ampule a kontrolují žádanku. Mezitím dorazí i trojka a po odbytí formalit se pod vedením sestřičky a ve dvoustupu odebíráme všichni do pátého patra na odběry. „Pánové odběr sperma nalevo, dámy odběr krve napravo“, nabízím už zahojenou pravou ruku a loučím se s třemi ampulemi své krve. Vracím se na rozcestí chodeb, kde jsem opustila manžela.„Tak co, jaký to bylo?“ ptám se po jeho návratu. „Hrálo tam Radio Blaník“. S cukáním koutku jsme se přesunuli do čtvrtého patra, kde podle instrukcí máme čekat na doktorku. Hned si nás vyzvedává drobná a hezká paní, zašeptá, že máme jít s ní a odcházíme zpět do třetího patra, kde celá exkurze začala. Vedle ordinace probíhá rekonstrukce, paní doktorka je cizinka s výrazným přízvukem a asi nejtišší člověk, jakýho jsem kdy slyšela. Půl hodiny odezíráme s manželem ze rtů a snažíme se odpovídat na všechny dotazy ohledně rodinné anamnézy.“Tak já mám všechno, výsledky budou za měsíc a pošleme vám je poštou přímo domů, v Motole se to ztrácí.“

Ještě nás čeká genetika a asi reparát spermiogramu, takže pokračování příště... 🙂