3. IVF

Rok 2017 se líně přehoupl do 2018 a my se naposledy ocitli v koloběhu konzultací, ultrazvuků, píchání jehel a polykání prášků. Už během těch 10 dní co probíhala stimulace bylo jasný, že ani navýšení injekcí na nejvyšší dávky nemělo vliv na to, že moje vaječníky jedou ve svém zajetém standartu…3-4 folikuly. Ale bylo to tak i minule a jaká pěkná kuřata se nám z toho povedla, takže žádný stres. 

V den odběru jsme už mazácky s manželem přihopsali do 3. patra a zjistili, že si zapomněl občanku. Ženská si musí 10 dní míchat a píchat nespočet injekcí, polykat prášky, zavádět čípky, hlídat časy, zabalit si košili, bačkory, náhradní kalhotky, vložky, oholit se snad všude a vzít si občanku. Chlap má za úkol 2 věci - dovalit materiál a…vzít si občanku! Odevzdaně jsem se podívala na sestřičku…ta to vyřešila šalamounsky…musela jsem jí potvrdit, že to trdlo vedle je skutečně můj manžel a že s ním skutečně chci zplodit potomka. Máchla razítkem, vytlačila na lejstro “totožnost potvrzena” a cesta do pokoje byla volná.

Pro malý počet folikulů mě čekal jen oblbovák místo narkózy a šla jsem na řadu dřív než jindy. Po 10 minutách hledání žíly dostávám úspěšně kanylu, tělo težkne a mně je krásně, nic mě nebolí, netrápí…proč se tohle nefasuje někde v lékárně, kam se hrabe všemocná růžová pilulka. Doktorka předává úlovek do okýnka embryologovi a nějak divně se tam dole přehrabuje. Cítím jak ze mě něco teče proudem…”trochu nám to tu krvácí, bude tamponáda”…než jsem si stačila uvědomit co to asi tak je, cítím jak tam doktorka něco urputně cpe a připadala jsem si jak krocan, kterýho ládujou nádivkou. O deset metrů gázy později a spokojeným výrazu paní doktorky, že zastavila krvácení se z okýnka ozvalo “bohužel nic”…

…odvezli mě zpátky na pokoj, chtělo se mi brečet, tak jsem brečela a Pája beze slov položil hlavu na mojí a brečeli jsme spolu.

Gennet ARCHA

Ale tam, kde se zavírají jedny cesty, otevírají se druhé a tak jsme po poradě s doktorkou zamávali Gennetu na Letné a vstoupili na palubu Gennetu na Florenci, s příznačným názvem “Archa”.

Na cestu za darovaným vajíčkem jsme vypluli 17. dubna, den po Pajovych narozeninách. Po vstupní konzultaci a základních krevních testech jsme vyplnili formulář jak si představujeme dárkyni. Žádný katalog s fotkami nečekejte. Musíte se omezit na barvu vlasů, očí, výšku, váhu, vzdělání a krevní skupinu. Darování je v ČR anonymní a dárkyně se s párem nikdy nesetká. Jsou to všechno holky 18-35, dokonale zdravé včetně nejbližší rodiny (nechápu jak někdo takový může ještě existovat) a s minimálně střední školou. Sečteno podtrženo, je jich jako šafránu a mají můj velký dík a obdiv. Naštěstí jsme prý s Pájou typický středoevropani s normálními požadavky a tak se dárkyně bude vybírat snadněji. Prý mají největší problém s klienty ze severních zemí...blondýna s modrými očima a porcelánovou pletí...vzpomněla jsem si na dovolenou v Egyptě jak mě tam jistý domorodec chválil, že vypadám jako jejich...tak to opravdu není náš případ. A skutečně, za 14 dní nám sestřička oznamuje, že má pro nás dárkyni. Máme velkou radost, kéž bych jí tak mohla osobně poděkovat jak si vážím toho co pro nás udělá.

Termín je stanovený na 12. září a obě nás teď čeká synchronizace cyklů...a jak jinak než antikoncepcí. To mě pobavilo, neplodná ženská a naopak super plodná, co má darovat vajíčko, do sebe budou ládovat hormony proti početí. Ale pokud nás to přiblíží k cíli, tak ať...pro tebe cokoliv, Aničko! <3

Volba padla na Gennet a po novém roce jsem zavolala, objednali nás na půlku února. No, představovala jsem si to rychleji, ale pořád lepší než konec března v Motole (jak nyní informovaly webovky) a to kdo ví jestli. 

VSTUPNÍ KONZULTACE GENNET

Je 15. února a my vcházíme do haly Gennetu na Letný. Netušíme kam máme jít, tak se vrhneme k recepci s usměvavou slečnou, ta nás nasměruje doleva a 3. patro. Vystoupíme z výtahu a před námi opět pěkná prostorná recepce a sesterna v jednom, všude to voní a připadám si spíš jak někde v hotelu na dovolený. Žádných 150 dveří bůhvíkam a unavený sestry kmitající sem tam, který se bojíte oslovit. Dveřní etiketa z Motola tu pravděpodobně nebude třeba…ale ještě nejásám. Dvě milé sestřičky rychle vyřizují jednoho za druhým, takže na řadu jdeme hned. Projdeme registrací, dostaneme kartu a jsme nasměrovánI na konec chodby k ordinaci, kde si nás zavolá paní doktorka. Párů je tu hodně, ale nemáte pocit, že by tu byl někdo nervózní, čekal dlouho nebo se neměl kam posadit. Všichni si spokojeně povídají, čekají před ordinacemi a korzují. Skoro jak někde v lázních na kolonádě. Uvelebíme se u okna s výhledem na technický muzeum a pozorujeme adrenalinovou hru zoufalých řidičů hledající parkovací místo. Sami stojíme někde úplně blbě a doufáme, že nás neodtáhnou. Dveře se otevřou a vykoukne mladá, energická doktorka a zve nás dovnitř. Ordinace jak ze seriálu, všechno nový, pěkný, voňavý…předávám paní doktorce všechny naše výsledky a sepsaný seznam s datumy všeho, co už máme za sebou. Chci být od začátku vzorná šprtka! Cíl splněn, paní doktorka je nadšená a dostávám pochvalu. “Tak, uděláme dneska utz, podíváme se, jestli je všechno v pořádku a začneme plánovat. Odložte si prosím.” Hrkne ve mně, že nemám ručník a oči mi sjedou na nějaký drahý svítící difusér u okna, co do vzduchu vypouští obláčky voňavý páry ”…no jasně, tady určitě řeší prachy za jednorázový lehátkový podložky”. Odložim si, lehnu si na lehátko a koukám, že u stropu visí obrazovka nasměrovaná na mě. Poprvé v životě můžu pozdravit svoje vaječníky a dělohu a můj manžel taky. Je to zajímavý, abví mě tyhle vymoženosti. Všechno je tam, kde má být a plánujeme potřebné krevní testy, spermiogram a po výsledcích příprava na 1. IVF. 

1. STIMULACE PŘED IVF

Spermiogram se dost zhoršil, takže manžel už si na páva nezahrál, ale pořád to bylo v normě, tak se smířil s tím, že už není nadsamec, ale prostě jen samec. Ostatní výsledky byly v pořádku a tak jsem koncem března přišla na další utz a naplánovala se stimulace. Vyfasovala jsem plnou igelitku injekcí a prášků s podrobným harmonogramem kdy co píchat, polykat, zavádět, odlehčila účet o pár tisíc a zamířila domů. Trochu mě děsila první injekce, manžel se nabídl, že mi jí píchne. Přece nejsem žádný máslo, to dám. Rozpřáhla jsem se a…nic, znovu nápřah a nic. Manžel se baví a já taky. Napotřetí už jsem sebrala všechnu odvahu a píchla. Jehla zajela do špeku tak lehce, že jsem ani nevěděla, že už tam je “…jéžiš, takový divadlo a ono to vůbec nebolí”, komentuju celou situaci. Po pár dnech už jsem takový ramena neměla, protože docházelo místo, kam jsem se ještě nepíchla nebo nebyla modřina. Během stimulace chodíte zase pravidelně na utz a kontroluje se kolik se připravuje zlatých vajec. Můj levý kurník mě poněkud rozladil, protože stimulaci snad ani nezaznamenal a prostě chrněl. Pravý to naštěstí vzal zodpovědně a projevil alespoň snahu v podobě 3-4 folikulů. Nic moc, ale lepší než nic. Mezitím jsem si vyběhala předoperační vyšetření. 

1. OPU - ODBĚR VAJÍČEK

Po deseti dnech bylo všechno ready a pozvali nás na odběr. Ten probíhá o patro níž, kde jsou sály. Přidělí vám moc pěkný a útulný pokojíček s koupelnou a televizí, kde se můžete převlíct do košile, papučí a čekat, až na vás přijde řada. Manžel mezitím odevzdá svůj podíl a postupně přijde anesteziolog a doktor co bude provádět odběr. Sestřička změří tlak, vy se vyděsíte, že máte infarkt, protože 180/90 ani zdaleka nepřipomíná váš ukázkový 110/70. Ale prý tu mají vyšší tlak před operací všechny a nemám se znepokojovat. Konečně pro mě přichází sestra a jdeme na sál. V předsálí se musím přezout do jejich erár pantoflí. Jsou mi nabídnuty crocsy vel. 39. Sestřička se trochu stratostlivě podívá na moje ploutve vel. 42 (po tatínkovi) a s omluvným tónem mě informuje, že větší tu bohužel nemají. Uklidňují jí, že to je v pohodě, že jsem zvyklá, rvu se do nich a s patou šoupající o podlahu kráčím vpřed. Na sále sestra zavelí, abych nahlásila jméno a rodný číslo do okýnka ve zdi a šla si lehnout. V okýnku sedí milá paní, která si označí zkumavky a já mířím k lehátku. Položím se na záda, zvednu nohy a… “No! Vy máte kalhotky!” …”Ee no jo, ty bych si vlastně mohla sundat, že jo.”. Slezu teda zase dolů, sundám spoďáry, znovu si lehnu, zvedám nohy a…”Vy máte pantofle!”. To už se smál celý sál včetně paní v okýnku. Pantofle dole, dobrý, můžeme začít…probouzím se zpátky na pokoji, manžel vedle mě. Těšíme se, až přijde embryolog a poví nám, kolik jich máme. Čekali jsme dlouho, nechávali si nás na konec. Konečně přichází, ale smutně se na nás podívá a slyšíme jak říká “odsáli jsme tři folikuly, ale bohužel jsme nenašli ani jedno vajíčko”. Podívali jsme se s manželem na sebe, oba v šoku, nevěděli jsme co říct na co se zeptat, tohle nás vůbec nenapadlo. A většinou, když vás něco vůbec nenapadne, že by se mohlo stát, stane se. Pro mě to byla velká rána a nesla jsem to dost nevalně. Byla jsem naštvaná, strašně naštvaná!

KONZULTACE

Museli jsme se objednat na další konzultaci a zase čekat. Termín jsme dostali až v půlce května. Paní doktorka nám řekla, že to není moc častý, ale stává se to a určitě to zkusíme ještě jednou, s většími dávkami hormonů. Je ovšem nutná pauza 3 měsíce, aby si tělo (i pojišťovna) odpočinulo. Pokud by se ani tak nezadařilo, bylo by dobrý přemýšlet o dárcovském vajíčku. Ok, měla jsem 3 měsíce na to se dát dohromady. Blížilo se léto, dovolená, stěhovali jsme se do nového domečku a pořídili si 3 koťata. Začala jsem se zajímat o dárcovské vajíčko, abych byla připravená i na tuhle variantu, protože dle mýho naprdlýho pohledu na svět, který se pořád nelepšil, to byla samozřejmě jediná varianta, co mohla nastat. Měsíce ubíhaly, vztek přešel, ale pořád jsem nevěřila, že další pokus dopadne líp. 

2. STIMULACE PŘED IVF

Srpen byl tu a s ním naše očekávaná konzultace před dalším pokusem. Problém se stimulací je načasování a moje tělo se rozhodlo, že si chce asi ještě užít léto nebo nevim, zkrátil se mi cyklus, timing nevyšel a nashledanou za měsíc…už mě to ani nepřekvapilo a vrátila se za 3 týdny znovu. Nafasovala jsem znovu feťáckou igelitku, injekcí bylo tentokrát o něco víc, ale levý vaječník neprobudil ani tenhle magický koktejl a klidně dál chrněl. Pravý obhájil medaily, ale osobák nepřekonal, zase 4 folikuly. Blížil se odběr a já šla na kafe s kamarádkou, která mi tenkrát poradila stojku a teď se nemohla smířit s mým přístupem “dopadne to zase blbě”. Už nevím jak přesně to nazvala, ale přesvědčila mě, abych vzala papír a napsala něco jako “seznam pro Aničku” (pro holku máme jméno jasný už od začátku 🙂. Nechápala jsem, co po mně chce…”no napiš jí co všechno pro ní uděláš”…furt nechápu…”tak třeba - budeš po nás asi chlupatá, ale i tak tě budeme mír rádi” 😀 …aha, už to začínám chápat. Kouknu dolů na svoje balerínky velikosti 42 a nemám problém vymyslet další bod. Pomalu přecházím od scénářů, co po nás to nebohý dítě všechno podědí, k věcem, který nejsou ani tak o Aničce, ale o tom, že být rodič může podvědomě člověka strašit, protože ví, že ať bude dělat maximum, vždycky nějakou tu chybu udělá. O láhev vína a jednu hustě popsanou stránku později je moje kamarádka spokojená a loučí se se mnou se slovy “veř tomu, že to vyjde a ten seznam si pořád čti!”. Ještě před pár hodinami bych jí s tím poslala někam, ale teď se mi nějak nechtělo, byla jsem po dlouhý době mnohem klidnější a beze strachu. Druhý den jsem se probudila a hned mě napadlo, že začít znovu věřit není zas tak složitý a měla bych to zkusit…není to nic těžkýho, člověk se jen nesmí bát dát sebe znovu všanc. Přečetla jsem si seznam pro Aničku a řekla si “tak jo, vyjde to, věřím tomu!”.

2. OPU

Je pátek, probouzím se na pokoji, manžel vedle mě, držím ho za ruku a čekáme. Embryolog přichází…”Odsáli jsme tři folikuly a našli dvě vajíčka.”. Rozsvítili jsme se jak vánoční stromeček a nadšeně hopsali. Embryolog zjevně nechápal, proč se tak radujeme, protože běžně se odebírá 10, 20 vajíček, ale pro nás to byly opravdu vánoce a malý zázrak. Ještě dnes se vajíčka oplodní a v pondělí nám zavolají, jak se vyvíjí. Manžel mě pochválil jaká jsem šikovná slepička a šťastní jsme jeli domů. V pondělí jsem byla jak na jehlách a čekala, telefon zazvonil už v deset dopoledne a mohla jsem se radovat ze dvou dobře se vyvíjejících kuřat. Ve středu už se jedno začalo zpomalovat ve vývoji, tak mi raději doporučili to druhý na transfer hned ve čtvrtek a druhý pozorovat a případně zamrazit.

1. ET - EMBRYO TRANSFER

Transfer se odehrává stejně jako inseminace, takže za pár sekund je po všem. Manžel byl se mnou a mysleli jsme si, že uvidí na utz, jak tam kuře šoupnou. Sestra řekla “Vidíte tady tu pipetu? Tak a je to.”, manžel se pousmál a pošeptal mi “nic jsem neviděl”. Pak vás převezou v leže zpátky na pokoj a tam si můžete ještě poležet. Chtěla jsem dát Aničce co největší šanci, takže jsem neležela dle pokynů půl hodiny, ale celou hodinu. Což je s plným močákem, který máte schválně kvůli utz při zavádění, docela výzva. 

Tak a teď už jen zase dva týdny počkat.

V sobotu mi volali z laborky, že druhý kuře se bohužel úplně přestalo vyvíjet a nebude se teda mrazit nic. Bylo mi to líto, ale věřila jsem, že to ten malý šampion uvnitř zvládne. Dny tentokrát neutíkaly, ale táhly se a já dělala všechno možný, abych se zabavila a nemusela na to myslet. Po pár dnech jsem to už nevydržela a začala testovat. Člověk ví, že tam nic nebude, ale nemůže si pomoct. Byl pátek večer a za týden jsem měla jít na krev. Začalo mě bolet břicho a já věděla, že je to v háji. Do rána jsem to dostala. Myslela jsem, že mě to zase rozhodí, ale byla jsem pořád překvapivě klidná…smutná, ale klidná. V pondělí jsem zavolala do Gennetu a že mám přijít na krev i tak, aby se to úplně vyloučilo. V úterý ráno jsem si ještě jen tak udělala test…a vyskočil na mě duch, strašně slabý, ale žádná ryska, ty znám až moc dobře. Krásný, růžový duch. Bylo mi jasný, že to pravděpodobně nic neznamená, tak jsem se ani neradovala a nic neříkala. Odpoledne mi volali z Gennetu, že krev vyšla negativní. Čekala jsem to a překvapivý klid mě neopouštěl. Ve středu ráno jsem si udělala zase test a duch byl pryč. A já…měla jsem radost. Sice to nakonec nevyšlo, ale byly dvě vajíčka, z toho dvě embrya a já byla poprvé v životě na chvilku těhotná a viděla ducha na testu (taková blbost a jakou to udělá radost co 😀 ). Pro někoho možná neúspěch, ale já byla ohromně štastná.

14. prosince máme konzultaci před 3. pokusem. A já pořád věřím, Aničko… 🙂))

Když jsem se rozhodla začít psát o úsměvných etapách našeho maratonu za potomkem, nenapadlo mě, na jak dlouhou cestu se s manželem vydáváme a čím vším si spolu projdeme.

Je to už rok a půl, co jsme skončili naše testovací kolečko v Motole a skoro tři roky, co se snažíme o dítě. Našeho hepáče jsme se zatím nedočkali a nebudu tvrdit, že to neseme statečně a jsme v pohodě. Jsou chvíle, kdy si sáhnete na dno, ale máte-li vedle sebe člověka, se kterým tohle všechno procházíte a on vás nenechá padnout, je život stále krásný ba co víc, bohatší o zkušenosti, které jste si sice nevyžádali, ale jsou hodně cenné.

Tak jak to tedy bylo dál…

V dubnu 2016 jsem se začala cítit poněkud psychicky vyšťaveně. Nebylo to jen kvůli dítěti, sešlo se toho víc a záchvaty paniky byly na světě. Kdo nezná - to máte nečekaně na pár minut pocit, že buď umřete nebo se zblázníte, ale fakticky vám fyzicky nic není, máte prostě jen úzkost, která se vymkne kontrole. Netušíte, kde se to ve vás vzalo ani co s tím a připadáte si jako blázen. Dozvíte se, že blázen nejste a že to má dneska každej druhej…lidově řečeno máte “nervy v kýblu”. Vyfasujete prášky, objednáte se na terapii a doufáte, že to zabere. Když pominu první týdny, kdy máte pocit, že usnete naprosto kdekoliv a kdykoliv - v průběhu jednání, na křižovatce na červený, na záchodě, ve stoje ve frontě v DMku…- tak prášky zafungovaly ukázkově a cítila jsem se zase ve svý kůži. 

VÝSLEDKY IMUNOLOGIE

V průběhu května nám přišly poštou výsledky z imunologie v Podolí. X stránek nesrozumitelných čísel a textu a závěr, kde jsme se dozvěděli, že i když mám doma nadsamce s dechberoucí armádou, tak moje imunita má asi taky nervy v kýblu a morduje všechno co se hne. Hned se mi vybavil Gandalf z Pána prstenů “…you shall not pass!”. Uplně ho tam vidim, jak stojí na mým čípku a mlátí kolem sebe holí. V Pánovi prstenů to pořešil temný démon Balrog, já dostala Prednison a kontrolu za 3 měsíce.

VÝSLEDKY GENETIKA

Po dvou měsících od konzultace s milou genetičkou jsme dorazili na výsledky. Usadili jsme se pohodlně do židlí a paní doktorka prohlásila “Dobrá zpráva! Podle DNA jste 100% muž a žena.”. Uff, tak to bychom měli, celkem dobrý předpoklad k tomu mít spolu dítě! Ostatní výsledky taky v pohodě, žádný anomálie a vady. Paráda, alespoň nějaký dobrý zprávy. Odevzdáváme všechno, včetně výsledků z imunologie, sestřičce a domlouváme termín závěrečné konzultace u naší doktorky.

KONZULTACE VŠECH VÝSLEDKŮ aneb CO DÁL?

Trochu jsem se bála, jak moje pocuchaný nervy tlumený kouzelnými prášky ovlivní další postupy v CARu, ale byla jsem mile překvapená. Jakmile totiž někde nahlásíte, že máte úzkosti a berete na to prášky, jednají s vámi jako v bavlnce. Předpokládám, že je to čistě ze zjištných důvodů “ …aby se mi tady ta ženská ještě nesložila”, ale to mi bylo celkem fuk. Milý přístup mi dělal až moc dobře. Paní doktorka mi konečně vysvětlila výsledky AMH (zásoba vajíček) “na hraně”. Jednoduše řečeno moje kurníky už mají nejlepší léta za sebou, zlatých vajec je tam pomálu a je otázka, jestli se vůbec každý měsíc vykulí nebo jen jednou za čas podle nálady. Nabízí nám další postup a to 3 pokusy IUI - inseminace (spermie se pipetou zavedou přímo přes čípek do dělohy - překonají tak Gandalfa a mají větší šanci pokračovat dál). Sice úspěšnost téhle metody je poněkud legrační, ale je to jednoduchý, rychlý a hlavně levný pro pojišťovnu. Musíte to absolvovat, pokud se chcete dostat k IVF.

ULTRAZVUK PŘED IUI

Předtím než vůbec můžete podstoupit inseminaci musíte počkat na začátek cyklu a přijít jednou až dvakrát na utz, kterým se kontroluje, jestli je zrající vajíčko na startovací čáře a sliznice dost vysoká. Jsem z toho docela nadšená, protože konečně se něco děje a tak suverénně vstupuju do kabinky u ordinace, abych si odložila od pasu dolů a s připraveným ručníkem vcházím do ordinace, která není v pološeru, jak je na utz zvykem, naopak zářivky září jak v pravý poledne a uprostřed záře sedí doktorka a vedle ní…tři medici…ano, dávala jsem kdysi dávno souhlas, ale echo předem by docela bodlo, připadám si jak na konkurzu hodně pochybnýho filmu…instinktivně si ručníkem zakrývám své dámské partie, otáčím se zadkem ke zdi a sunu se váhavým krok sun krok k lehátku. Medici jsou patrně taky v rozpacích a vehementně hledají něco na podlaze. Vajíčko i sliznice ready, medici stále zkoumají podlahu - vyloženě efektivní výuka. Vstávám zakrývám si tentokrát ručníkem zadek a mizim v kabince. A zítra hurá na to.

IUI

Manžel musí přijít na odběr dopoledne a samotná inseminace probíhá až po obědě. Takže se ani nevidíte...vyloženě romantika. Spermie se musí prozkoumat a vybere se TOP vzorek…něco jako mariňáci, co jsou vysláni na misi. Přicházím do čekárny, beru si lísteček a jdu se usadit. Okamžitě mě volá sestřička, odložit od pasu dolů a pojďte za mnou. Vcházím na malý sálek, podávám sestřičce občanku sápu se na kozu. Sestřička se směje, že stejně jsem dneska poslední a jinou zkumavku tam už nemají, ale že to musí zkontrolovat, jestli já jsem já a patříme k sobě. Během pár vteřin je hotovo, můžu si ještě chvilku poležet a odcházím. Za 14 dní udělat test a zavolat výsledek. Mířím rovnou na záchod, protože kamarádka mě přesvědčila, že mám udělat hned potom stojku na hlavě. Odložim tašku na zem a rozhlížím se po malé chodbičce před kabinkami. No co…za pokus to stojí, dělala jsme přece gymnastiku. Odrazím se a stane se hned několik věcí najednou…dojde mi, kolik let je to od doby, co jsem se o stojku pokusila naposledy a je mi jasný, že jsem úplně blbá…pozdě! Moje o 20 let starší a 20 kilo težší tělo už je v nezadržitelným pohybu vpřed, ruce s velkou námahou dopadnou na podlahu, s čímž ale nesouhlasí moje zkrácený  svaly na nohách, který se asi deset cenťáků nad podlahou zlomí v kolenou a já přistávám do jakýsi podivný polohy, která připomínala první fázi kotoulu předškolní mládeže. Posílám kamarádku do jistých končin, sbírám sebe i svojí hrdost z podlahy a odcházím.

Po 14 dnech bílý test a další měsíc druhý pokus, kontrola na imunologii ukázala malé zlepšení, ale opět bílý test. Blížily se Vánoce, čekal nás poslední pokus, ale celé oddělení CAR se stěhovalo na jiné patro a vládl tam dost podivný zmatek, dovolat se do sesterny na objednání utz bylo nemožný. Pořád jsem byla trpělivá a přisuzovala to klasickýmu zmatku ke konci roku. Když jsem se konečně dovolala, bylo mi řečeno, ať si zavolám a objednám se po novém roce. Ok, trochu jsem začala bublat proč v tom Motele musí všechno tak strašně trvat, ale už jsem si za ten rok zvykla, tak jsem se uklidnila a s manželem jsme se rozhodli, že už se na třetí pokus vyprdneme a po novém roce zkusíme rovnou IVF. O pár dní později mě napadlo kouknout se na jejich webovky a tam zpráva, že oddělení CAR muselo zastavit provoz z důvodu odchodu většiny zaměstnanců - znovuotevření ve hvězdách. Koukala jsem na to jak puk a musela jsem se už začít smát…poslední kapky můžou být i nečekaný a tahle teda byla. Manžel prohlásil “jdeme jinam!”

…a tak jsme šli. 🙂

VÝSLEDKY SPERMIO

Volám do Motola, jestli by mi po telefonu někdo neřekl jak dopadl spermiogram… hádáte správně, neřekl, vše jen osobně. Hned druhý den ráno jedeme tedy pro verdikt, chytrá mašinka s pořadovými čísly nám vyplivne papírek. Jsme si jisti špatným výsledkem a jdeme si spíš jen pro termín reparátu. Na tabuli cinkne naše číslo a manžel mizí ve dveřích. Pět minut se nic neděje, dveře se rozrážejí a v nich někdo, kdo vzdáleně připomíná muže, kterého jsem si před rokem a půl vzala. Ale něco je jinak…samolibý výraz nadutého páva, vzedmutý hrudník kohouta přehlížející svůj dvorek a sebejistá chůze lvího krále mě nenechává dlouho na pochybách, mám doma nadsamce! Všechny hodnoty až na vitalitu, která byla lehce pod normou, ale způsobená delší pauzou, byly v nějakých těžko měřitelných výšinách...stejně jako manželovo ego, které se v tu chvíli vznášelo někde u stropu. Poplácala jsem svého pána tvorstva po rameni se slovy "no jo, jsi kanec!" a zamířili jsme k východu.

GENETICKÉ VYŠETŘENÍ

Na toto vyšetření musí oba partneři předem vyplnit tzv. „rodokmenový dotazník“, který jsme dostali hned na vstupním pohovoru. Jde o zdravotní stav, počet dětí a příčiny smrti v rodině asi 3 generace zpátky. Byla jsem zvědavá, tyhle vyplňovačky mám ráda, takže ještě v práci jsem zvědavě nakoukla a jala se využít svojí prokrastinační chvilku. Úsměv a nadšení mi ale dlouho nevydržely…prarodiče matky dítěte z otcovy strany – otec otce… co? Zkouším si to nakreslit…můj mozek se vaří, vybavuje se mi asociace sálového počítače a děrované štítky…po několika minutách cítím, že je to tu…je to můj děda Jaroslav! O dva dny a několik rodinných konzultací později ukládám ve Wordu hodnotou nevyčíslitelný výplod mé snahy. Je mi jasný, že manžel a jeho mlhavá vzpomínka na rýmičku před měsícem, nezaručuje zrovna uspokojivý výsledek, ale nehodlám se vzdát tak brzy…“Kdy se narodila mamka?“ „5.12. devatenáctset…nevim“ “kdy se narodila babička?“ „nevim“ „Na co zemřela?“ „nevim“. O dvě minuty a 20 dalších „nevim“ později je náš dotazník hotov. Tak to bychom měli.

V den konzultace opět vstupujeme do naší staré známé čekárny ve 3. patře a bereme si číslo, skoro hned jsme na řadě. Přistupujeme k okénku „Jé, ale to nejdete ke mně, musíte si zmáčknout to druhý tlačítko – reprodukční genetiku, já jsem klasická genetika.“ Myslím, že tím jsme pravděpodobně vyčerpali všechny možnosti omylu na tomto oddělení, protože víc tlačítek ani dveří, ve kterých jsme ještě nebyli, už nezbývalo, takže pravděpodobnost a statistika byla už v tuto chvíli na naší straně. Sedíme se správným papírkem u správných dveří a já si krátím čekání pročítáním co že to to genetické vyšetření vlastně je. „Genetik si při konzultaci pár nenápadně prohlíží a hledá tzv. degenerativní stigmata, jako třeba oči moc daleko od sebe, nízká vlasová hranice…“ rozpačitě si hladím svoje zarostlý čelo a prohlížím si manžela. Ordinace se konečně otevírá a vítá nás sympatická, upovídaná doktorka ve středních letech. Vysvětluje nám proč jsme tu, co se bude dělat za testy a co bude výsledek. Po předešlých zážitcích s duchem nepřítomnými doktory je to moc příjemná změna a atmosféra v místnosti je hezky uvolněná. Doktorka okomentuje můj věk, že to ještě není taková katastrofa, což úplně nevím, jak si mám vyložit, ale držím se hesla „mysli pozitivně“. Při dotazu na výšku a váhu je manžel konfrontován s upřímností paní doktorky, která mu vysvětluje, že mít dítě a do toho nadváhu, nejde k sobě. Manžel se rdí a mumlá, že ví. Zabíháme trochu do jejího soukromí a dozvídáme se, že sama má dvě děti…při pohledu na její zarostlé čelo si oddechnu. S anamnézou jsem první na řadě a lovím z paměti datum prvních „měsíčků“, dál už je to klasika, kterou znám…operace, léky, vážná onemocnění. Pozornost se stáčí na manžela „kdy jste si poprvé všiml, že jste pohlavně aktivní, kdy vám např. začalo růst pubické ochlupení?“…chvilka trapného ticha, které přerušilo moje ještě trapnější uchichtnutí…manžel rudej, ale na rozdíl ode mě nemá zastydlou pubertu, takže bez větších průtahů odpovídá a snaží se si zachovat důstojný výraz. Doktorka neztrácí čas a smečuje “máte dítě s jinou ženou?“…manžel vypadá, že by velmi rád splynul se svojí židlí a já, ač na to nejsem hrdá, se královsky bavim. Na řadu přichází rodokmenový dotazník. Doktorka se odevzdaně zasměje u manželovy části, ale kupodivu žádné další upřesnění nevyžaduje, že z dnešního pohovoru má vše potřebné. Vždycky když něco zapíše do počítače, hned nám vysvětlí, co tam napsala a proč…úžasný. Demonstrativně odklikává nějaké políčko v tabulce, že tento test není dle výsledku spermio potřeba dělat „těch vašich 230 milionů určitě nenaznačuje poruchu tvorby spermií“. Manžel nasazuje už známý výraz páva a čekám, kdy se mu ze zadku rozvine barevný vějíř per. Vezmou nám každému dvě ampule krve. Jedna bude na vyšetření hromozomů – karyotyp a druhá k analýze DNA. Ještě podepisujeme souhlasy k uchování a využití genetického materiálu k dalším vědeckým účelům a odcházíme k sestřičce na odběr. Výsledky za 2 měsíce a teprve poté na závěrečnou konzultaci. Loučíme se s paní doktorkou z genetiky a dostáváme radu na rozloučenou „Jeden nikdy neví, takže nezapomeňte - sex alespoň obden, jako když jste se seznámili!“…ještě že neřekla „…jako za mlada“.

A tak trpělivě čekáme na výsledky imunologie, které by nám měly přijít každým dnem, užíváme jara a upínáme se na polovinu května, až se celý kruh uzavře a my budeme moudřejší... 🙂

Pro všechny, koho čeká vyšetření v CAR nebo prostě jen čekají, až konečně objeví své vytoužené dvě čárky. My se snažíme zatím jen rok, ale už nám není pětadvacet, takže jsme se rozhodli jít štěstí trochu naproti. Neznáme ještě ani výsledky všech testů, takže tenhle román na pokračování nemá žádný happy end a nemá zatím ani konec. Je to jen pro pobavení, povzbuzení a hlavně pro představu, co takové vyšetření plodnosti obnáší.🙂

"...tak napiseme zadanku" slysim rikat svoji gynekolozku. Po roce hypnotizovani bilych testu a prodychavani ste reprízi vety "nemysli na to" to zni jako rajská hudba, konecne! Jeste ten den vytacim cislo z papirku. "Prosim, centrum asistovane reprodukce Motol..." Ha! Tak ono se to nečte "kar" to zahadny slovo CAR , ktery na Koniku vsude vidim a nikdy me nenapadlo se zamyslet, co to vlastne znamena. Proberu se rychle ze zamyšlení a s prijemnou pani na druhem konci telefonu domluvim termin vstupní konzultace...prekvapive uz za 2 tydny, parada!

VSTUPNÍ KONZULTACE

Vchazime s manzelem do cekarny, kde sedi nekolik paru s podobnym vyrazem jako my. Ten nas je nejpritroublejsi, jsme tu poprve. Iniciativne se hrnu do sesterny, nahlásit se, ze jsme tu. Jsem mile odvelena zpet na chodbu a cekame, az si nas zavola doktorka. Z pod stropu, kde visi dve televize, se ozyva huronsky smích divaku Na stojaka, kteří zrovna ocenuji vykon „blby blondýny“. Do cekarny vchazi pani s neuveritelnym bubnem a spokojene se usmiva. "To je reklama?" posepta mi manzel do ucha. "Pani Š..." vola sestricka, vchazime do ordinace, kde nas vita mlada pani doktorka "dobry den, ja jsem Ned... teeeda, vy jste vysoci!". Podivam se na meho skoro dvoumetroveho manzela ze svy výšky 177 centaku a snazim se predstavit si nase deti. Ve velke, ale utulne ordinaci se nas doktorka vyptava na rodinnou anamnezu, pravidelne pritom tuka do klavesnice a medovym hlasem vysvetluje na obrazcich co vsechno nas v pristich týdnech ceka za vysetreni. Ja, samozvana doktorka planovaneho rodicovstvi, vystudovana na Koniku, souhlasne prikyvuju, manžel kouka trochu vydesene na "kozu" kousek od nej, a velmi detailne rozkresleny a popsany obrazek penisu primo pred nim. Nenechavaji nic nahode a posílají nas sakumprdum na vsechno, jsme nadseni. Rozloucime se, na sesterně jeste oba necháme dve ampule krve jako suvenýr na hormonální profil a pohlavni choroby a s plnou taskou zadanek odchazime.

1DC - volam dle instrukci na objednani vysetreni pruchodnosti vejcovodu - kontrastní latkou pod rentgenem. "Bohuzel uz je plno, mame na to vzdycky jen tri mista. Zavolejte si zase dalsi cyklus" rika mily hlas do sluchátka. Nechapu..."Plno? Takze za mesic se mi to muze stat zase?" "Bohuzel je vas hodne a mist malo". S vypětím vsech sil neposilam sestřičku do haje, loučím se a jsem rada za svoje kratší cykly.

3DC – HORMONÁLNÍ PROFIL a AMH

Platím v pokladně 750 korun za pojištovnou nehrazený vyšetření AMH a mířím už do známé čekárny na druhý odběr pro hormonální profil. Sestricce se nelibi moje levá ruka a picha me do pravy, kde se mi nedávno konecne zahojila modrina z prvniho odberu. "A 12DC prijdete na ultrazvuk, rucnik a něco na cteni s sebou!". Hura, konecne mi nekdo udela utz, moje doktorka je moc fajn, ale vybaveni jeji ordinace připomíná skanzen z roku 92, takze jsem ultrazvukova panna a nikdo erudovany mi ovulaci nikdy nepotvrdil. Kdyz nepocitam pana Dr.Maxe a jeho zeleny zázračný prouzky.

12DC – ULTRAZVUK

Nahlasuju se v sesterne, "Řeknu vam, jak to tu chodi. Volate se navzajem, my vam rekneme jmeno dalsi pacientky a tu nam sem pri odchodu poslete. Az vas zavolaji, pujdete do volné průchozí kabinky, kde si necháte veci a půjdete do ordinace k panu doktorovi." Ok, vse je mi jasny, usedam mezi dalsich 20 zenskych v cekarne a vytahuju "Martana". O pul hodiny pozdeji vchazim do volne kabinky a zaviram za sebou dvere. Odkladam tasku a... " no jo, ale bude to ten vnitrni nebo klasicky utz a kdy vlastne do ty ordinace muzu vlezt, hned nebo az me nekdo zavola, co kdyz tam nekoho jeste ma, kabinky jsou prece dve...." muj talent na prekombinovani a komplikovani vseho se rozjel na plny obratky a já se nemůžu rozhodnout co je horší trapas, jestli vběhnout do ordinace bezdůvodně polonahá a ještě se špatným načasováním nebo se potupně vrátit do sesterny a zeptat se. Vybírám druhou možnost a s vyrazem maly holcicky, co si neumi zavazat tkanicky otevírám dveře "Prominte...prosim vas...ja nevim jak to chodi, mam si odlozit od pasu dolu nebo..." "Vysetreni je VAGINÁLNÍÍÍ (ještě víc nahlas, vrátný v přízemí vás určitě neslyšel), takže si odložte od pasu dolů a počkejte, až si vás pan doktor zavolá“. Couvám zpátky do kabinky, odhaluju se a a po chvilce čekání vítězoslavně vstupuju do polotmavý ordinace, pokládám ručník na lehátko a uvelebuju se. Pan doktor není zrovna výřečný typ, ale klidným a jasným hlasem hlásí sestřičce latinské názvy a míry, kterým nerozumím. Dozvídám se, že levý vaječník je lenoch líná a v podstatě si vyspává, ale že pravý je normální a ovulace ASI probíhá a že ovariální rezerva (AMH test) je na hraně normy. Snažím se vyptávat, co znamená „na hraně normy“, ale můj čas už vypršel a opět couvám zpátky do kabinky s ujištěním, že všechno se mnou probere naše doktorka a ať si ještě jednou zajdu na krev na hormony, ať je ta ovulace jasnější. Vycházím ven a uvědomuju si, že mi nikdo neřekl jméno další ženský. Opatrně se ptám sestřičky, koho mám zavolat.“No to vám řekli v ordinaci ne?!“. S nastartovanou sociální fóbií ze zdravotního personálu volám další paní na holení a odcházím v dál.

20DC – HORMONÁLNÍ PROFIL a SPERMIO

S manželem vcházíme do čekárny...“90-60-90“…s výrazem mazáka klepu na pootevřené dveře do sesterny. „Moment!...No my tu máme jinou pacientku, proto jsou dveře přivřený, musíte si počkat!“. Po dramatické odmlce je mi umožněno vstoupit a štafetu místního blba, který nezná „dveřní etiketu“ přebírají za minutu hned dva kandidáti najednou. Modřina na pravý ruce z druhýho odběru se už ani neuráčela vstřebat a tak odhodlaně nabízím levou ruku.“No to je sice hezký, ale to byste tam musela mít nějaký žíly.“ Zasměje se sestřička, ale výzvu přijímá a za pár vteřin už se ampule na další hormonální profil plní. Vracím se zpět do čekárny k manželovi, který čeká na odběr pro spermiogram a něco si zamyšleně pročítá. „Hele, tady píšou, že abstinence před odběrem má být maximálně 7 dni…“ počítám, ale už tuším, že jsme v pr…i a bublám. Nechávám manžela, ať si s tou poněkud trapnou situací poradí sám a i když je téměř jistý, že výsledek bude špatný, odběr se přesto koná a manžel diskrétně mizí do nejvzdálenějších dveří na chodbě. Odevzdaně opouštíme nemocnici a míříme do práce. Cestou mě překvapí typická ms bolest, kterou ale čekám až za týden. V práci už s jistotou vytáčím číslo a oznamuju sestřičce, že už nejsem 20DC, ale 1DC a že se chci zkusit znovu objednat na tu průchodnost. Nedělám si iluze, že to vyjde. „Jo máme tu místo, za 10 dní ve 12:50 a přijďte s doprovodem.“

VYŠETŘENÍ PRŮCHODNOSTI UTZ RTG

O deset dní později čekáme spolu s dalším párem spořádaně a trpělivě u pootevřených dveří. Procedura podpisu informovaného souhlasu, který si nečtu a jen slepě podepisuju, probíhá bez problému. Milá sestřička ke mně natahuje ruku „Tady máte čípek proti bolesti a na uvolnění. Zaveďte si ho a za půl hodiny si pro vás přijde pan doktor.“ Trochu znervózním. Tohle vyšetření je přece rutinní, něco jako ultrazvuk. No ale přeci jen asi potřebují, aby byl člověk hlavně uvolněný a aby jim tam občas nějaká hysterka, co nesnese ani ms bolesti, nepanikařila. Zapudím černé myšlenky a mířím na záchod, kde se potkávám s „kolegyní“ z druhého páru, věnujeme si trochu rozpačitý úsměv a obě mizíme za dveřmi. O půl hodiny později už kráčíme spletitými chodbami suterénu, v čele s dosti unaveným a duchem nepřítomným panem doktorem. Čípek zabírá neomylně, odplouvám na obláčku nevědomosti a tlemim se na manžela, který vypadá trochu ustaraně. Jdu na řadu jako první, po kabinkovém rituálu vstupuju do místnosti, kde mě vítá neuvěřitelně milý personál. Pan doktor takový ambice nemá, ale drží se alespoň neutrálního přístupu. Lezu na stůl a poslušně se šteluju dle instrukcí sestřiček a doktora, který mi všechno vysvětluje a zavádí mi kanylu. „Jdeme na to, můžete to tam pustit pane doktore.“ zavelí obsluha rentgenu a obrovský kolos nade mnou začne s milimetrovou přesností hledat správné místo. V břiše cítím nepříjemný tlak, ale nic horšího než klasická ms to není.“Hergot, zaseklo se to! No podívej se, nefotí to…“ Všichni se seběhnou k monitorům, kde září moje děloha a urputně hledají příčinu zamrznutí. „Já se omlouvám, tohle se nám stává…““…jednou za 10 let“ skočí sestřičce do věty doktor, kterého náhlá změna rutinního postupu asi probudila z letargie. Nakonec se všichni včetně mě shodneme na tom, že bude nejlepší restart. Rtg se probudí k životu a pokračujeme. Pan doktor konečně naplno stlačuje stříkačku s kontrastní látkou a v tu chvíli mi dojde spojitost informovaný souhlas-čípek-milý personál-doprovod a jsem na těch pár vteřin naprosto přesvědčená, že dítě nechci, že porod bych asi nepřežila. „Je to v pořádku, máte to krásně průchodný“ usmívá se na mě sestřička. S úlevou zjišťuju, že už mě nic nebolí a pomalu vstávám. Manžel si mě přebírá na chodbě a na jeho dotaz „tak co?“ odpovídám „už nikdy nebudu říkat, že mě při ms strašně bolí břicho“.

IMUNOLOGIE

Týden na to vcházíme s manželem do Podolí na oddělení imunobiologie. Při objednání mi sestřička v telefonu vysvětlila, že si při příchodu k ordinaci vezmeme číslo a budeme čekat na vyzvání. Marně hledám chytrou mašinku s tlačítky, kterou znám z Motola. Pohled se mi zastaví na modrém plastovém košíku, přišroubovaném na zdi hmoždinkami jak pro ripstole a nad ním nápis „pořadová čísla pro páry“. Přistoupím blíž a vyndám plastovou cedulku s číslem 2, zbývá poslední cedulka s číslem 3. „Tak prosím, kdo má jedničku, může dovnitř.“ ze židlí vedle dveří do ordinace se zvedne pár a vchází dovnitř. Zůstáváme na chodbě sami. Střídáme se s jedničkou, sestřičky zapisují jména na ampule a kontrolují žádanku. Mezitím dorazí i trojka a po odbytí formalit se pod vedením sestřičky a ve dvoustupu odebíráme všichni do pátého patra na odběry. „Pánové odběr sperma nalevo, dámy odběr krve napravo“, nabízím už zahojenou pravou ruku a loučím se s třemi ampulemi své krve. Vracím se na rozcestí chodeb, kde jsem opustila manžela.„Tak co, jaký to bylo?“ ptám se po jeho návratu. „Hrálo tam Radio Blaník“. S cukáním koutku jsme se přesunuli do čtvrtého patra, kde podle instrukcí máme čekat na doktorku. Hned si nás vyzvedává drobná a hezká paní, zašeptá, že máme jít s ní a odcházíme zpět do třetího patra, kde celá exkurze začala. Vedle ordinace probíhá rekonstrukce, paní doktorka je cizinka s výrazným přízvukem a asi nejtišší člověk, jakýho jsem kdy slyšela. Půl hodiny odezíráme s manželem ze rtů a snažíme se odpovídat na všechny dotazy ohledně rodinné anamnézy.“Tak já mám všechno, výsledky budou za měsíc a pošleme vám je poštou přímo domů, v Motole se to ztrácí.“

Ještě nás čeká genetika a asi reparát spermiogramu, takže pokračování příště... 🙂