Moje první těhotenství a porod

V mém článku nebudu rozebírat týden po týdnu, jelikož všechno probíhalo hladce až do 36. týdne. A tak tedy začínám s vyprávěním, právě od toho již zmiňovaného, 36 týdne.

Ve 36. týdnu, přesněji ve 35 + 2 tt, jsem byla na klasické kontrole. Nejdříve se natočilo KTG, které se muselo točit dvakrát, jelikož malá spinkala. KTG bylo však v pořádku. Poté jsem přišla k panu doktorovi, jako vždy s úsměvem, jelikož jsem se těšila na další informace o tom, jak se miminku daří a jak prospívá. Úsměv mě ale přešel v momentě, kdy mi můj obvodní gynekolog dělal ultrazvuk. Věděla jsem, že něco nebude v pořádku, jelikož ultrazvukové vyšetření trvalo déle než obvykle, vše přeměřoval víckrát a tvářil se zamyšleně. Po skončení vyšetření mi sdělil, že se mu to nelíbí. Netušila jsem, co se mu nelíbí, ale už jen ty slova: „Nelíbí se mi to“, mi stačila. Jen co to dopověděl, mi vyhrkly slzy z očí a nemohla jsem zastavit pláč. Sdělil mi, že se mu moc nezdají průtoky. Všechno prověřil poctivě v tabulkách a výsledky vyšly v normě, ale na hraně. Malá byla také o týden menší, než by měla být. Naměřená váha byla 2420 g. Uklidnil mě, že je to ještě v pořádku. Že menší být může, ale průtoky se musí kontrolovat.
Doporučil mi alespoň hodinové procházky, aby se placenta lépe prokrvovala. I když jsem se sotva valila a jakákoliv chůze byla namáhavá, poctivě jsem chodila i několik kilometrů, aby se vše dalo do pořádku.

Na další kontrolu, která byla za týden, tedy ve 37. týdnu (36 +2 tt), jsem už tak s úsměvem nešla. Opět natočeno KTG (tentokrát jsem si dala sladkou snídani, aby byla malá po ránu čilá 🙂 ), které bylo v pořádku. Opět následoval vstup přes kabinku k panu doktorovi. V kabince jsem přešlapovala z místa na místo a modlila se, ať je všechno v pořádku. Po vyšetření mi bylo doktorem sděleno, že průtoky jsou horšínež minule. Váha naměřena 2700 g. Vypsal mi žádanku do nemocnice, kde mi udělají zátěžový test, aby se zjistilo, jak se bude miminku dařit při porodu.  
Okamžitě jsem teda jela do porodnice, kde mě hned přijal doktor, vedoucí porodnického úseku. Když jsem vešla do ordinace, zrovna projížděl spolu s dalším doktorem lékařskou zprávu a žádanku od mého gynekologa a kroutili nad ní hlavou. Nevím, co to mělo znamenat, každopádně z jejich výrazu a chování to vypadalo, jakoby si říkali: „Proč nám ji sem vůbec posílá?!“
Když mě doktor vyzval, ať si lehnu na kozu, druhý lékař zrovna odcházel. Zřejmě tam byl asi vážně jen kvůli té zprávě, na kterou tak nevěřícně zírali. Vaginálně bylo všechno v pořádku, porodní cesty nebyly připravené, čípek držel. Šlo se tedy na ultrazvukové vyšetření. Přeměřoval malou a váha mu vyšla cca stejná jako u mého obvodního gynekologa. Průtoky ale, mu nešly naměřit, takže jsem se musela přesunout k jinému ultrazvuku. Tam mu průtoky pupečníkem vyšly v pořádku a průtoky v hlavičce mu jednou vyšli pod průměr a dvakrát v normálu. Vložil taky výsledky do tabulek a sdělil mi, že je vše jak má být.
Proč mu to ale jednou vyšlo špatně???
Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec mě poslal na zátěžový test. Musela jsem teda být na jednu noc hospitalizována. Odnesla jsem si nějaké věci na pokoj, převlékla do košile a už mě volali na porodní sál. Napojili mě na KTG a začali mi do žíly pouštět slabou dávku oxytocinu, která by mohla, ale nemusí vyvolat porod. Trvalo to cca 45 min.

Cítila jsem se v pohodě, akorát ke konci se mi neudělalo moc dobře. Začalo mě bolet břicho, ale údajně to kontrakce nebyly. Po chvíli nevolnosti přešly, tak jsem odešla na pokoj a v průběhu dne mi ještě dělali dvě vyšetření KTG. Na druhý den ráno po konzultaci s lékaři jsem byla propuštěna domů, jelikož zátěžový test, KTG i vyšetření průtoků dopadlo v pořádku. Tak jsem si říkala: „Super, žádné z vyšetření neprokázalo nějaký problém.“ Otázkou ale bylo, to jedno měření průtoků v hlavičce, které vyšlo špatně, které mi leželo v hlavě. Každopádně jsem věřila lékařům, že ví, co dělají a že to asi jen špatně naměřili, jinak je vše, jak tvrdili, v pohodě.

Na další kontrolu už jsem nešla ke svému doktorovi, ale do nemocnice, na čemž jsme se domluvili při mém propuštění. Na kontrole ve 38.týdnu ( 37 + 1 tt), klasicky natočeno KTG , které bylo v pořádku a opět ultrazvuk. Ten ukázal opět průtoky v pořádku a váhu malé na 2930 g, takže mě poslali domů s tím, že další kontrola opět za týden.

A je to tady… 39. týden (38 + 2 tt), čas 9:00.
Na kontrolu jsem přišla v úplné pohodě, vysmátá s dobrou náladou. Dorazila jsem, sestřička mi natočila KTG – to jsem ještě vysmátá posílala partnerovi fotku.

Změřila tlak, který byl 170/100. To už mě ta dobrá nálada opět přecházela. Čekala jsem na vyšetření, které mi v ten den dělala lékařka. Ta mě už před ultrazvukem informovala, že mě bude muset hospitalizovat kvůli tlaku, který měřili víc krát a pořád byl vysoký a taky mi sdělila, že KTG nebylo nic moc.
Lehla jsem si na lehátko a začala s přeměřováním malé, váha vyšla stejně jako před týdnem (cca 2900 g), takže malá nic nepřibrala. Pak vyšetřila průtoky a pozvala si na konzultaci doktora, který mě v nemocnici vyšetřoval doposud (vedoucí porodnického úseku). Následovalo vyšetření na koze, kde mi doktorka řekla, že porodní cesty pořád nejsou připravené, že jsem otevřená jen na špičku prstu, ale že je to u prvorodiček běžné.
Oblékla jsem se a čekala, co vypadne z doktorů. Průtoky špatné – takže hospitalizace. To už jsem začala blednout, protože mě přepadl strašný strach z toho, co se bude dít a hlavně co je s malou. Okamžitě jsem psala příteli, který byl v práci, že jsem v nemocnici a že po natočení dalšího KTG, ve 12:00 mi sdělí, co se bude dít. KTG natočeno a opět špatné…
Nastalo tedy rychlé podepisování a vypisování papírů ohledně porodu, indukce, atd.
Ve 14:00 si mě pozvali na vyšetřovnu a po domluvě s lékaři se začal vyvolávat porod, zavedením jakýchsi „balónků“ do pochvy, které nebylo vůbec příjemné.

Informovali mě o tom, jak to bude asi probíhat a že budou dále sledovat malou přes vyšetření KTG.
Odešla jsem na pokoj, lehla si do postele a začala hned cítit působení těch balónků. Nebylo to vůbec příjemné, dost to bolelo. Po zavedení dorazil přítel, který mě chytl za ruku a snažil se mě podpořit, že bude všechno v pořádku, že je malá pod dohledem a že se nemám bát. Povídali jsme si a moje nervozita mírně, ale opravdu jen mírně klesla. Co ale nekleslo, byly bolesti. Ty se stupňovaly tak, že už jsem musela prodýchávat.

Kolem 16:45 dorazila sestřička, která mě šla zrovna znovu napojit na KTG, aby zkontrolovali malou. Řekla jsem ji, jak se cítím a že už asi začaly kontrakce. Byla jsem z té nepříjemné bolesti celkem vedle a to jsme byli teprve na začátku. Sestra začala s hledáním srdíčka malé, aby mohla natočit záznam. A tady nastal horor …
Strašně dlouho hledali srdíčko malé. Neuměli ho najít. Začala jsem panikařit. Přítel byl taky z toho celý vedle, podlamovali se mu kolena strachy. Sestra zavolala lékařku, aby se okamžitě za mnou zastavila. Doktorka přiletěla, vzala do ruky KTG a díky bohu srdíčko našla. Na chvíli jsem si oddychla. Krátce nechaly natočit monitor a už bylo jasné. Malé padaly ozvičky, takže okamžitě se muselo porodit. Jenže já byla otevřená na 2 cm, takže porod by byl v nedohlednu. Proto se tedy rozhodlo, že musím porodit akutním císařským řezem…
Doktorka malou ještě vyšetřila ultrazvukem, aby zjistila, zda můžu být mít spinální anesteziia nebo celkovou. Po shlédnutí ultrazvuku mi řekla, že musím mít celkovou anestezii, že musíme okamžitě porodit. V ten moment jsem myslela, že omdlím jak se mi udělalo zle.. V hlavě mi běželo jen to, aby vše dopadlo dobře a malá byla zdravá!!!
Okamžitě doktorka volala na sál, aby vše připravili a taky na novorozenecké oddělení, kde shodou okolností pracuje moje kamarádka z dětství (ta mi později řekla, že tak rychle snad na sále být ještě nemusely, že to byl shon jako blázen). Nestihli mi ani zabandážovat nohy, ani jsem se nestihla odlíčit. Stihli mi sundat jen náušnice.

Přítele poslali, ať mi přesune věci z pokoje z gynekologicko - porodnického oddělení na novorozenecké oddělení, šestinedělí.
Mě zatím převáželi na sál. Cestou na sál jsem se snažila uklidnit, ale nešlo to. Ještě při pomyšlení, že partner nemůže být se mnou u porodu naší prvorozené dcery.  Přítel za mnou utíkal na sál, aby vše stihl, nevěděl chudák taky co se děje a že se mnou na sál nemůže. Byl z té rychlosti taky celý mimo. Přesouvali mě z postele na „stůl“, na kterém mě operovali a já jen se slzami v očích sledovala jak sestra říká partnerovi, že na sál nemůže a pak už jen, jak se před ním zavírají dveře operačního sálu. Jen co se dveře dovřely, zavřela jsem oči, začala brečet snad ještě víc a začala se modlit, aby všechno dobře dopadlo. V ten moment jsem se cítila strašně sama a strašně vyděšená. Na sále stála doktorka s doktorem, už připraveni. Mě mezitím snad během 20 sekund připravili k operaci. Nemohla jsem stresem ani dýchat, jak moc jsem se bála. Začali mi napichovat něco do žíly, svazovat ruce, dávat kyslík na obličej, mluvila na mě anestezioložka, proč pláču atd. a najednou kyslíkovou masku vystřídala maska s anestezii.

18. dubna 2017 v 17:26 vykoukla na svět naše krásná, zdravá dcera Sofinka s váhou 2660 g a se 46 cm. 

Přítel stál celou dobu před sálem, mezitím volal rodině, aby je informoval o tom, co se děje a že bude malá za chvíli na světě.

Otevřely se dveře sálu a vyjela s naší dcerunkou sestřička, a přítel už z ní nespustil oči. Tím, že jsem měla celkovou anestezii, udělal za mě bonding přítel.
Dorazili i mí rodiče a byli všichni tři u toho, jak Sofinku koupali. Dokonce mi vše natočili na kameru, abych se mohla kouknout.

Mě na sále probouzeli cca kolem 20:00 (o čase nemám absolutně přehled), začali se mě vyptávat, jak se cítím, chtěli ať hýbu nohama, rukama, ale vůbec mi to nešlo, jak jsem byla slabá a „oblblá“ z té anestezie. Měla jsem zavedený drén a cévku na moč. Převezli mě na JIP na pozorování, protože operace byla prý náročná a komplikovaná mým tlakem, který byl vysoký i při operaci. Takže mi malou dají až ráno, pokud budu v pořádku. Byla jsem z toho hodně špatná, nemohla jsem se malé dočkat. Kolem 21:00 za mnou pustili na chvíli přítele, který mi v rychlosti vše povyprávěl, jak je malá krásná a že je moc šťastný! Ukázal mi fotečky Sofinky a měl i tablet, který mu daly sestry, kde sem mohla chvíli online sledovat malou. Po chvíli pro něj přišli doktoři, že už musí jít.

Za celou noc jsem naspala tak 2 hodiny. Bolel mě celý člověk, nemohla jsem se hýbat, jak moc ten podbřišek bolel. A hlavně jsem pořád myslela na naši maličkou a moc se těšila, že už budeme jen spolu.

Ráno před vizitou došly sestry, abych se zkusila postavit a dojít k umyvadlu se opláchnout. Byla to ukrutná bolest, ale snažila jsem se postavit, abych byla schopna se postarat o malou a aby mě převezli na novorozenecké oddělení. Postavit jsem se postavila, byl to boj, ale stála jsem. Ale už jsem k umyvadlu nedošla, strašně se mi motala hlava. Po vizitě mi řekli, že mě převezou k maličké. Moc moc jsem se těšila. Po hodině asi pro mě přijela sestra, posadila jsem se na vozíček a odvezla mě na pokoj, kde už jsem měla své věci. Lehla jsem si do postele a čekala. To čekání bylo nekonečné. Konečně jsem uslyšela, jak někdo otevírá dveře. Zvědavě jsem nakukovala a konečně… Konečně jsem viděla, jak mi sestra veze naši princeznu. V ten moment jsem se roplakala štěstím. Konečně jsem ji držela. A už ji nikdy nepustím!

Byla to ta nejkrásnější chvíle v životě, vidět své krásné zdravé děťátko. Nic cennějšího není. Odpoledne za námi dorazil tatínek. Konečně jsme byli všichni spolu… už napořád.

A závěr? Porod byl pro mě strašně psychicky náročný. Možná více náročný než fyzicky. Fyzicky toho člověk snese hodně. Hlavně jsem po porodu trpěla asi nějakými depresemi. Do toho jsem dostala silný zánět do těla, takže jsem byla slabá, což člověku na psychice nepřidá. Měla jsem stavy, kdy jsem se smála, a z ničeho nic, jakoby přepnulo, jsem začala brečet a pochybovat o sobě. Pochybovat o sobě v tom smyslu, že jsem selhala, že jsem Sofinku nedokázala porodit přirozeně. Hlavně jsem byla strašně smutná z toho, že jsem ji neviděla ten den a že jsme si ten porod nemohli všichni společně prožít. I když jsem věděla, že se jednalo o minuty, možná vteřiny, že prostě ten císař byl nezbytně nutný. Navíc mi řekli, že malá celou noc proplakala. To bylo pro mě jěště horší.. potřebovala mě a já ji a nemohly jsme spolu být... O to víc se ji tu lásku snažím dávat teď a jsem, a navždy budu, své dceři na blízku.

Přítel byl ale skvělý a na 1 000 % mě zastoupil, o vše se po porodu postaral. Takže mu patří velký obdiv, jak vše krásně zvládl a velký dík. V takových chvílích si fakt člověk uvědomí, že toho druhého strašně miluje a že po jeho boku chce zestárnout. Strašně mě podporoval, když jsem se mu tam rozbrečela a říkala, že jsem zklamala. Ale sílu mi vždy dodal pohled na ně dva. Na přítele a na naši dceru. 

Sem tam, jsem na to myslela, i po propuštění z porodnice a byla z toho skleslá. Ale jednou mi moje známá řekla:
„Každé dítě si najde svou cestu, jak přijít na svět. Takže nebuď z toho císaře smutná.
                                                           Sofinka to tak chtěla.“
A tohle mi asi pomohlo, to slyšet. Sice mám pořád slzy v očích při vyslovení slova ,, císař", ale už to beru trochu lépe. Snad jednou mě to přestane trápit úplně. Těd se ale snažím myslet jen na to, jaké budou naše společně strávené dny a jak nám je, a bude spolu krásně.

                                          Sofinko, milujeme Tě nadevše!!

                                                                                                                                  15.5.2017, Opava