NE jako univerzální odpověď

"Mami a neříkej hned ne, chvíli počkej." Touhle větou mě před pár měsíci Kýša trochu zarazil. A donutil mě zamyslet se nad tím, jestli náhodou nemá pravdu. Jestli neříkám NE až příliš často a hlavně rychle. 

Čím to asi je...

Při svých úvahách o častém NE jsem dospěla hned ke dvěma důvodům, proč to tak mám. Jedním z nich je (velmi upřímně) lenost. Moje lenost teda. Protože ono často, když Kýša něco chce, tak je to zároveň spojené s tím, že já musím něco udělat. A tím, že ne vždycky se mi do toho chce a mám na to náladu. 

To druhé NE je výchovné. A sice někdy oprávněné, ale zároveň tak rychlé, že budí pozornost. Obvykle následuje po otázkách "Můžu čokoládu?" "Můžu si pustit televizi?" Samozřejmě a jak už jsem psala, někdy jsou ta NE prostě oprávněná a fakt není možné sníst denně půl kila čokolády. Občas je ale rychlejší, než bych si přála. Protože i nad těmito věcmi se můžu víc zamyslet a prostě je občas povolit.

Proč si NE raději dobře rozmyslet?

Protože se z něj špatně ustupuje, i když je to zbytečné NE. V okamžiku, kdy ho vyslovím a až následně o něm začnu přemýšlet a povolím, rozhodně to nemá nic moc společného s laskavým dodržováním hranic. Učíme tak Kýšu, že o všem se dá diskutovat, což ale není dobře. Protože je v pořádku, že jsou věci, o kterých se zkrátka nediskutuje. A teď je rozlišit. 

Celý článek najdete na blogu, přímý prolink tady: NE JAKO UNIVERZÁLNÍ ODPOVĚĎ (hola-sova.com)