Jak jsem začala psát

„Začni psát články!“ Řekl mi nedávno můj muž. Přiznám se, před očima mi začaly barevně tancovat výstražné majáčky. Nebezpečná situace ozývalo se mi v hlavě pořád dokola. Hned se mi vybavil jeden moment. Vidím sebe, jako docela malou holku. Má úžasná, dokonalá a chytrá (nejchytřejší) sestřenice mi zrovna ukazuje můj dopis, který jsem jí napsala, opravený červenou pastelkou. Červená na papíře jasně dominuje. Směje se mi, zatím co já chci neexistovat, vypařit se. „Jak můžeš být tak hloupá?“ říká mi…

Samozřejmě, mnoho času uplynulo. Z velké dětské křivdy se stal docela malý šrám, který se občas připomene (hlavně, když si nejsem jistá) a taky trošičku zabolí. Občas mě píchne, jako taková malá připomínka toho, že směr, tedy to, jaký člověk je a jaký v budoucnu může být, naštěstí neurčuje sestřenice.

Můj směr ovlivnila má babička. Zní to jako klišé Boženy Němcové, ale u mě to tak je. Má babička je svérázný přímočarý člověk. V babiččině životě má všechno jasně dané hranice, žádné šedé zóny, žádné obavy, žádné otazníky. Život buď je, nebo není.. „Nééé, aby jste mi šli na pohřeb v černém,“ říkává často, „jinak vás budu chodit strašit!“ Má babička vášnivě ráda čte a tuto vášeň ráda sdílí s ostatními členy rodiny. Jinými slovy: nutí k této vášni i ty druhé. „Přečti si to, je fakt DOBRÉ!“ vítá mě s knihou v ruce, kdykoliv přijedu na návštěvu. Kladný vztah k literatuře a psaní mi byl tedy předurčen a věřte mi, nešlo tomu uniknout, ačkoliv jsem jako dítě vzdorovala a nechtěla číst. Jenže, máte-li babičku, která vám každý večer trpělivě čte ty pohádky, vypráví vám před spaním napínavé příhody ze svého dětství, které znějí až děsivě, obzvláště, máte-li bohatou fantazii (jako já) a příběh si zasadíte do té válečné doby (tedy, když si tam jako dítě přimyslíte tu šeď té doby, všude si dosadíte ty bomby, koncentrační tábory a za každým rohem mrtvého nacistu), pak si to předurčení k vám cestu najde, ač chcete – nebo ne.

A tak se stalo, že jsem tak trošku zasažená 2. světovou válkou, tou pokřivenou dobou, kterou jsem nikdy nezažila. Zakořenila ve mně tak hluboce, že se k ní pořád vracím, v literatuře ji vyhledávám a pořád se snažím dozvědět víc.

Svou první povídku jsem napsala na začátku střední školy, v rámci soutěže na téma: Barevné léto (zážitek z prázdnin). Byl to – troufám si říct barvitě vylíčený příběh o dívce, která se ve vlaku, cestou z prázdnin, seznámí se starým mužem. Ten jí vypráví střípek ze svého dětství, tragickou příhodu o tom, jak přišel o rodiče a jak se schoval za skříň, aby ho nacisti nenašli.

No, nepochodila jsem. Učitelka mou povídku do soutěže nezařadila s odůvodněním, že jsem ji určitě někde opsala. Nedokázala pochopit, proč by se holka v patnácti letech měla zabývat takovým tématem. Rozum a zkušenosti jí říkaly, že puberťačka v tomto věku má sice mnoho zájmů (líčení, hudba, první lásky….), ale rozhodně nemá zálibu: „nimrat se v holocaustu!“ Její domněnku zcela jistě umocnil můj vzhled černého „depešaka“. Ve svém postoji byla neoblomná a nenechala si ho ničím vymluvit. Zase jsem si vzpomněla na sestřenici a šrám zabolel. Ale zároveň mě napadla spásná myšlenka – věcný argument, že kdybych byla povídku opsala, nenasekala bych tam tolik gramatických chyb!!! Na což učitelka reagovala s úsměvem a ujištěním, že tam chyby nebyly. Inu, s příchodem googlu a textových editorů se i má gramatika zlepšila na úroveň snesitelnou. 🙂

Psala jsem pak jen pro sebe, nebo jsem si děj, postavy, věty a slova představovala už jen tak v své hlavě. V mysli mi často poskakovaly různé příběhy jak pingpongové míčky. Tohle určitě jednou napíše, říkala jsem si často…

Jenže, znáte to! Po škole vás dostihne ten reálný život a příběhy z vaší hlavy se pomaličku vytrácí, až úplně zmizí…. A vrátí se vám až za mnoho let, až máte vlastní děti a ty děti začínají číst a vy najednou vidíte a poznáte v jejich duších tu svou vlastní fantazii, ty své příběhy a pingpongové míčky, na které jste už dávno zapomněli.

A tak mi manžel říká, že mám začít psát. A já najednou nevím, kde začít. Majáčky blikají na plné obrátky. Cítím oprávněnou obavu. Vidím sestřenici – chechtá se. A vedle sestřenice stojí paní učitelka – má jedovatý pohled a brýle jí padají z očí.

Sledovat mé psaní můžete na:

https://sejablog.com/