Dnes bych vás chtěla seznámit s BERTEM. A prosím, zapamatujte si ho, protože o něm bude v dalších článcích řeč. Bert je můj pes, parťák. Je mu 11 let a je v důchodu. V pravém důchodu. Nic nedělá, jen si válí si šunky na koberci, či venku. Bert byl totiž zaměstnaný, pracoval u mě a pro mě jako můj asistenční pes. Bert měl i svou pracovní smlouvu. Byla uzavřená mezi mnou a úžasnými Pomocnými Tlapky. 

Mám epilepsii, říkám jí Epinka. Už jsem vám o ní psala: https://sejablog.com/2019/05/22/budu-hodna-na-e... Je to potvůrka skrytá, žije v mé hlavě. Vnímám ji bohužel jen já a proto se často setkávám s předsudky. Lidé pořád tak nějak nechápou, proč má zdravá holka, které už od pohledu nic není (chodí, mluví, myslí, vidí, .…) svého asistenčního psa. Co je to za rozmar? Cvičí ho snad? Nebo je v tomto státě už takový “bordel”, že si z nudy a za peníze lidé mohou už koupit vše??? Svou “Epinu” nemám napsanou na čele a co lidé nevidí o čem lidé nevědí, to není a neexistuje.

Proto, nebo právě přesto, vám o Bertovi (a vlastně nejen o něm, protože za pár dní k Betrovi přibude slečna Oggy) budu občas vyprávět. Aby lidé věděli…. A aby i lidé s epilepsii věděli, že existuje alternativa, že na svou epilepsii nemusí být sami, že asistenční pes je pro člověka s epilepsií nejen přítelem, pomocníkem, psychiatrem, a že jejich láska a energie pomáhá a je mnohdy milionkrát lepši a účinnější než nejlepší antiepileptika.

Berta máme 7 let. Letí to. Dalo by se říct, že je to nevrlý děda. Má rád svůj klid. Čumák má už dávno šedivý. Děsně prdí a slintá. 🙂 Sežere vše, na co přijde. Lehá si zásadně tam, kde já nechci. Lína – neustále (nezáleží na ročním období). 

Ale i přes všechny jeho stařecké vrtochy je součástí naší rodiny a já mám často pocit, jako by byl s námi odjakživa. S Bertem vyrůstají mé děti. Dřív (před Bertem) jsem byla jeden velký uzel nervů. Díky němu vedu téměř normální život a nad svým “handicapem” jsem mávnout rukou. Bert vrátil můj život na tu správnou kolej. 

Máme spoustu společných zážitků a budete-li chtít ( i kdyby ne), budu vám je vyprávět. 🙂 

Pokud vás život s asisťákem zajímá, budu ráda, když vyplníte na webu formulář pro odběr článků. Celý článek a všechny Bertovi fotografie naleznete na: https://sejablog.com/ 

Také můžete Bertíčkoví zanechat vzkaz 🙂 : https://sejablog.com/2019/07/17/seznamte-se-pro... 

Děkuji.

Ája

https://sejablog.com/2019/10/01/indigove-slovin...

Ahojte. Mám pro vás tip na krásnou dovolenou. Jsem Slovinskem už pár let nadšená. Celý článek i s fotogalerii mi nešel nasdílet, tak vám posílám alespoň odkaz.

Budu ráda za vaše reakce, jak se ve Slovinsku líbilo vám? Psát reakce můžete i přímo pod článek na webu.

Děkuji. Ája

„Začni psát články!“ Řekl mi nedávno můj muž. Přiznám se, před očima mi začaly barevně tancovat výstražné majáčky. Nebezpečná situace ozývalo se mi v hlavě pořád dokola. Hned se mi vybavil jeden moment. Vidím sebe, jako docela malou holku. Má úžasná, dokonalá a chytrá (nejchytřejší) sestřenice mi zrovna ukazuje můj dopis, který jsem jí napsala, opravený červenou pastelkou. Červená na papíře jasně dominuje. Směje se mi, zatím co já chci neexistovat, vypařit se. „Jak můžeš být tak hloupá?“ říká mi…

Samozřejmě, mnoho času uplynulo. Z velké dětské křivdy se stal docela malý šrám, který se občas připomene (hlavně, když si nejsem jistá) a taky trošičku zabolí. Občas mě píchne, jako taková malá připomínka toho, že směr, tedy to, jaký člověk je a jaký v budoucnu může být, naštěstí neurčuje sestřenice.

Můj směr ovlivnila má babička. Zní to jako klišé Boženy Němcové, ale u mě to tak je. Má babička je svérázný přímočarý člověk. V babiččině životě má všechno jasně dané hranice, žádné šedé zóny, žádné obavy, žádné otazníky. Život buď je, nebo není.. „Nééé, aby jste mi šli na pohřeb v černém,“ říkává často, „jinak vás budu chodit strašit!“ Má babička vášnivě ráda čte a tuto vášeň ráda sdílí s ostatními členy rodiny. Jinými slovy: nutí k této vášni i ty druhé. „Přečti si to, je fakt DOBRÉ!“ vítá mě s knihou v ruce, kdykoliv přijedu na návštěvu. Kladný vztah k literatuře a psaní mi byl tedy předurčen a věřte mi, nešlo tomu uniknout, ačkoliv jsem jako dítě vzdorovala a nechtěla číst. Jenže, máte-li babičku, která vám každý večer trpělivě čte ty pohádky, vypráví vám před spaním napínavé příhody ze svého dětství, které znějí až děsivě, obzvláště, máte-li bohatou fantazii (jako já) a příběh si zasadíte do té válečné doby (tedy, když si tam jako dítě přimyslíte tu šeď té doby, všude si dosadíte ty bomby, koncentrační tábory a za každým rohem mrtvého nacistu), pak si to předurčení k vám cestu najde, ač chcete – nebo ne.

A tak se stalo, že jsem tak trošku zasažená 2. světovou válkou, tou pokřivenou dobou, kterou jsem nikdy nezažila. Zakořenila ve mně tak hluboce, že se k ní pořád vracím, v literatuře ji vyhledávám a pořád se snažím dozvědět víc.

Svou první povídku jsem napsala na začátku střední školy, v rámci soutěže na téma: Barevné léto (zážitek z prázdnin). Byl to – troufám si říct barvitě vylíčený příběh o dívce, která se ve vlaku, cestou z prázdnin, seznámí se starým mužem. Ten jí vypráví střípek ze svého dětství, tragickou příhodu o tom, jak přišel o rodiče a jak se schoval za skříň, aby ho nacisti nenašli.

No, nepochodila jsem. Učitelka mou povídku do soutěže nezařadila s odůvodněním, že jsem ji určitě někde opsala. Nedokázala pochopit, proč by se holka v patnácti letech měla zabývat takovým tématem. Rozum a zkušenosti jí říkaly, že puberťačka v tomto věku má sice mnoho zájmů (líčení, hudba, první lásky….), ale rozhodně nemá zálibu: „nimrat se v holocaustu!“ Její domněnku zcela jistě umocnil můj vzhled černého „depešaka“. Ve svém postoji byla neoblomná a nenechala si ho ničím vymluvit. Zase jsem si vzpomněla na sestřenici a šrám zabolel. Ale zároveň mě napadla spásná myšlenka – věcný argument, že kdybych byla povídku opsala, nenasekala bych tam tolik gramatických chyb!!! Na což učitelka reagovala s úsměvem a ujištěním, že tam chyby nebyly. Inu, s příchodem googlu a textových editorů se i má gramatika zlepšila na úroveň snesitelnou. 🙂

Psala jsem pak jen pro sebe, nebo jsem si děj, postavy, věty a slova představovala už jen tak v své hlavě. V mysli mi často poskakovaly různé příběhy jak pingpongové míčky. Tohle určitě jednou napíše, říkala jsem si často…

Jenže, znáte to! Po škole vás dostihne ten reálný život a příběhy z vaší hlavy se pomaličku vytrácí, až úplně zmizí…. A vrátí se vám až za mnoho let, až máte vlastní děti a ty děti začínají číst a vy najednou vidíte a poznáte v jejich duších tu svou vlastní fantazii, ty své příběhy a pingpongové míčky, na které jste už dávno zapomněli.

A tak mi manžel říká, že mám začít psát. A já najednou nevím, kde začít. Majáčky blikají na plné obrátky. Cítím oprávněnou obavu. Vidím sestřenici – chechtá se. A vedle sestřenice stojí paní učitelka – má jedovatý pohled a brýle jí padají z očí.

Sledovat mé psaní můžete na:

Mezi dobrým a zlým, mezi mravnosti a nemravnosti, je velké tmavé území lhostejnosti a amorálnosti. Nabarvené ptáče se odehrává hluboko za hranicí této tmavé zóny. V místě, kde morálka a mravnost neexistuje, jen bezpráví. Kde brutalita a násilí přesahuje únosnou míru. Odehrává na v místě, kde antisemitismem, mýty, předsudky a pověrou zmítaná společnost ztratila veškerou lidskost.

Přečtěte si, co by jste o Nabarveném ptáčetě měli vědět dřív, než se na něj půjdete podívat do kina.  https://sejablog.com/2019/09/21/nabarvene-ptace/ 

Ája

Dnes bych vám chtěla představit Epinku, moji Epinku. Věřte mi, nezvala jsem ji do svého života, ale ona se neptala. Taky by se dalo by říct, že mi Epinka zbyla -nebo dokonce – že jsem ji dostala darem. To je asi nejpřesnější pojmenování – DAR. Dostala jsem Epinku darem i s takovým sarkastickým věnováním! Je na něm napsáno:

Užij si ji! Alespoň ti bude připomínat, že tady můžeš být! A buď na ni hodná!Taky to mohlo skončit hůř!

A tak se snažím, být na ní hodná, ale člověk se v ní nevyzná. Občas se Epinka podobá nenápadné, skotačivé jiskře (skoro ji nevidím), která se z ničeho nic roznítí v plamen. Někdy je jako nálož dynamitu, neptá se a vybouchne se vší parádou. Jindy se podobá jen malému plamínku, který pomaloučku skáče po zápalné šňůře, až nakonec uhasne a zmizí. Je pořád jako něco, je jako malá rozmazlená holka, nebo jako poraněné ptáče. Má tisíc přirovnání, ale žádnou přesnou definici, nejde ji zařadit do škatulky, či vpasovat do grafu.

Ano, mohlo to dopadnout hůř. V životě se dokážete připravit na ledasco. Na to, že přijdete o peníze, o vztah, i na to, že můžete onemocnět. Ale nepřipravíte se na chvíli, kdy vám jde o život. Mně osud v mozku udělal smyčku – uzel a už ho nerozpletl. Čára v mé dlani se začala podivně klikatit a miska vah se začala pomalu -ale jistě- překlápět na tu špatnou stranu. Epinka vtrhla do mého života tím nejhorším možným způsobem ve chvíli, kdy miska byla už nebezpečně nízko dna. Posadila se na tu smyčku a vyvolala v mé hlavě bouři, velkou bouři – záchvat. Přišla ve chvílí, kdy mě poprvé napadlo, že tady je konec mé čáry, ten konec, kterého se všichni bojí. Tady je to teď a za tou čárou už nic není. Pamatuji si, že jsem si říkala, že co jsem si užila, jsem si užila, co se stalo, se stalo, už se to nemůže odestát. Ale nebyl v tom žádný strach, spíše jen takové malé vnitřní pousmání. Záchranná brzda, ty endorfiny, o kterých se všude píše, zafungovaly. Smyčku se podařilo lékařům rozmotat po dvou operacích. Epinka, ale neodešla a přilepila se ke mně.

Když mi poprvé řekli, že budu v pořádku, ale zůstane mi Epina – epilepsie, rychle jsem pochopila, oč jde. Dostat epilepsii není jako dostat chřipku. Můj svět se smrštil a já si myslela, že už nikdy nebude tím, co dřív.

Ráno jsem se probouzela s vědomím, že je tu nemoc, které už se nikdy nezbavím. Vstávala jsem z velkou úzkostí a obavou, jaký bude den a co zlého mi může přinést. Záchvat jsem viděla v každé své činnosti. Večer jsem uléhala a říkala si, co když bude zítra hůř, co když zítra zaútočí?

Postupně jsem si na epilepsii začala zvykat, asi tak, jako si člověk zvykne na všechno. Přijala jsem ji do života. Nazvala jsem svou epilepsii jménem. Říkám ji Epinko a dívám se na ni jako na něco, co je mou součásti. Mluvím na ni, smlouvám s ní, slíbila jsem jí, že na ní budu hodná. Odsouvám ji na druhou kolej. Když je lépe, těším se, hladím ji, říkám jí *děkuji*. Když hůře, odpočívám, domlouvám jí a chlácholím, jsem ve střehu. Naučila jsem se rozpoznat její nálady. Vím, co jí dělá dobře, co jí škodí.

Později, jsme si pořídili pejska, ale ne ledajakého, pořídili jsme si psa asistenčního. Jmenuje se Bert. Jeho oddanost, láska, duchapřítomnost a empatie předešla už mnoha velkých záchvatům. Dalo by se říct, že má náš Bert na epilepsii doopravdy dobrý vliv. Má na ni nos. Postupem času ji zklidnil, až přestala být tak nevyzpytatelná a otupily si ji hroty. Je to až k nevíře, jak pes, tak malý tvor, dokáže utlumit epileptické výboje v hlavě. Často přemýšlím, jak je to možné, že pes vycítí záchvat, ještě před tím, než přijde? Nebo, jak je možné, že pes vycítí u lidí rakovinu, pozná cukrovkáře, neopustí autistické dítě? Možná to má co dělat s tajemstvím vesmíru, černých děr i s tím proč slunce nepřitáhne zeměkouli a nepohltí ji, když je mnohem silnější. Možná to sdílení a propojení člověka se psem máme zakódováno v DNA a možná je to jen náhoda. Ano i ne.

Žijeme už spolu s Epinkou neuvěřitelně dlouhých a kulatých 10 let. Za tu dobu, jsme spolu ušly dlouhou cestu. Začátek té cesty se mi začíná ztrácet v mlze. Začínáme spolu každé ráno znovu, protože včerejšek, to je jen opar, příjemná vzpomínka, či velké varování.

Čím jsem starší, tím pevněji jsem přesvědčená o tom, že nemám čeho litovat, že jsem nic nezmeškala a že lze nad handicapem mávnou rukou.

Čím víc mi přibývá let, tím víc věřím, že můj život, mou cestu neovlivňuje epilepsie, ale mí blízcí, má rodina, mé sny. A kde jsou sny, tam jsou i nové počátky.

Ale to už je jiný příběh.

Kontaktujte mě a přihlašte se k odběru mých článků na: https://sejablog.com/ 

Těším

Ája

Znění článku

Po roce zase zvoním na dveře školky. Hlasy rezonuji v jeden tón, který je slyšet až sem. Hlásím příchod a bzučák mi otevírá dveře.

Hned za dveřmi se od malého prcka dozvím, co je mi jasné už od rána. „Teto, chčije a chčije!“ povídá mi. Než odložím deštník mezi ostatní deštníky, prcek utíká pryč a dál křičí: „chčijeeee!“ Z jednoho tónu se náhle stává tisíc různých hlásků a zvuků.

Přichází paní učitelka: „to počasí je za trest!“ Lamentuje s úsměvem. Nedá se svítit, fotit budeme ve třídě. Technicky jsem připravená i na tuto variantu. Zbytek bude improvizace.Prohlížím si třídu. Do očí mě biji zelené závěsy. Pro jistotu se zeptám, jestli se  závěsy nedají sundat, i když mi je odpověď jasná – nedají.

V hlavě mi to šrotuje! Tak to máme: na jedné straně: zelené závěsy, zelené poličky, zelené stoličky, oranžové stěny a na straně druhé: můj nebohý blesk. Spočítáno to mám rychle!! Už se vidím, jak retušuji všechny ty nazelenalé obličeje.

Venku je šero a z deště se stal slejvák. „Mám rozsvítit zářivky?“ Zareaguje paní učitelka. Jen to NE, pomyslím si. Nemusí být všichni zelení a ještě mít žloutenku…

„Který silák mi pomůže uklidit stolečky?“ Ptám se dětiček.

„Já,“ hlásí se chlapeček v křiklavě zeleném tričku, (jako by té zelené nebylo málo) a utíká ke mně: „já sem silák, ale teď nemůžu, mám bebínko, podívej!“ Ukazuje mi zalepený prstík.

„To nic není, můj taťka má zlomenou nohu!“ Přidává se copatá holčička. „Co se mu stalo?“ Ptám se. „Při řezání třešně, spadl z višně!“ Odpovídá vážně. To mě rozesměje.

Uklízím všechno, co se uklidit dá. Z poliček sundávám šílenobarevné hračky, stavebnice, kostky a rozcuchané panenky, dávám stranou i barevný koberec. Paní učitelky mezitím oblékají děti.

„Ty máš krásné šatičky!“ Pochválím obleček „Elzy“ jedné holčičce. „Ty mám od pračky!“ Chlubí se mi. „Od koho?“ Ptám se ještě jednou. „Od prababičky“ – opravuje ji paní učitelka. Své šaty mi pak ukazují všechny holčičky. Všem je chválím.

Konečně jsou všichni oblečení, načesaní a připravení. Módní přehlídka je ukončena a může se začít fotit. Nasazuji blesk a dělám první zkušební fotku. Cvak – koukám na displej. Fotka je tmavá, blesk nesepnul. Takže ne vodníci, ale černoši, blesklo mi hlavou a musela jsem se pousmát. Kontroluji nastaveni blesku, vše se zdá OK. Cvak – zase černá fotka. Trošku znejistím, ale stejně zkusím další fotku. Do třetice cvak a zase nic. Blesk sice sepne, ale až po závěrce. Děti se už chechtají, učitelky jsou nervózní. Já jsem taky nervózní. Tohle je konec, to nenafotím, napadá mě. Už vidím, jak se všechny načesané a načančané holčičky musí převlékat a celá akce se odkládá na jindy. Sundávám blesk a profukuji kontakty. Znovu kontroluji už zkontrolované nastavení. Cvak – a je to osvícené, konečně!

Děti se už vrtí a koukaj z okna. Prošvihla jsem dobu jejich soustředění. Učitelky se snaží je udržet na židlích, ve třídě to začíná to šustit.

Říkám hlasitě všem dětem, že jsou v blesku schovaní motýlci a když se budou hezky dívat na mě, tak až to cvakne, tak vyletí. Děti se přestávají vrtět a koukají mým směrem. Mám pár sekund, možná minutu. Cvak, cvak, cvak– kontroluji záběry, všichni jsou ostří a snad jsou všichni i vidět. Uf.

„Viděli jste motýlky?“ Ptám se „Anoooo,“ volají všichni jednohlasně. „Já jsem viděl letadlo!“ Ozvalo se někde z druhé řady.

Pak už jde práce rychle. Ku podivu zjišťuji, že má focení ve třídě své plusy. Děti jsou “ukázněnější”, nejsou rozlítané na všechny strany, nevlají ve větru, nemají zelená kolena, jsou prostě andílci. A jak si tak fotím a rochním se v tom, pro sebe si pochvaluji, jak mi to jde dobře, přijde na řadu malý rarach. Čertíci v očích mu plápolají a mě je hned jasné, že mi to dá „sežrat“. Stávkuje a odmítá si obléci to, co mu máma na focení nachystala. Při focení se jen kroutí, nespolupracuje, nepózuje, dělá opičky, kyselé ksichtíky a děsně, ale děsně znuděné obličeje. Focení mu je “šumák”. Od protestování ho odradí až lízátko.

Končím. Jsem zpocená. Rychle si balím své věci a loučím se. Potřebuji vychladnout. „Zítra na shledanou,“ Volá na mě spokojeně paní učitelka. No jo, zítra fotím starší děti, tak tedy na shledanou.

Fotogalerii a ostatní články naleznete na: www.sejablog.com

Ráda vás přivítám i mezi své odběratele.

Ája.

Když jsem dostala nabídku nafotit biřmování, měla jsem jen velmi mlhavou představu o jakou událost jde. Vnímala jsem biřmování jako jednu z těch hezkých událostí v životě, které nás potkají jen jednou a pak už s námi žijí jen ve vzpomínkách jako jakýsi milník: vstup do dospělosti. Tady podobný milník, jako je třeba ve společenském smyslu taneční či maturita, kdy dospíváme a naše budoucnost je zatím jen představa, ne naplnění. O rituálním vstupu do náboženské dospělosti, jsem nevěděla zhola nic a tak mi musel přijít na pomoc můj přítel google. Ten říká, že:

Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií (připomínkou Poslední večere páně) souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života.“

Nejsem z té definice moudrá. Nejsem ani katolík. Nevěřím, že andělům ze zad rostou křídla, nejsem si jistá ani tím, že se věřící dostanou do ráje. Ale “učila” jsem se věřit v boha, nebo alespoň vědět o bohu víc. Naučila jsem se, že Bůh má mnoho jmen. Křesťané říkají, že Bůh je ve svaté trojici (trojjedinosti) – otec, sny a duch svatý. Pochopila jsem také, že si my lidé nemůžeme být jistí ničím, co má co společného s bohem. Osobně si myslím, že nezáleží na tom, co nazýváme bohem a v čem boha vidíme. Bohu je jedno, říkáme -li mu Ježíš nebo Alláh, Buddha nebo Jehova, nebo dokonce jenom Matko přírodo, či jednoduše Ty. Stejně jako je Bohu jedno, kterým rituálem převezmeme zodpovědnost za svou víru, jestli Svátostí biřmování, či obřadem Bar/Bat micva.

Možná vidím význam biřmování zkresleně, ve významu a přesném pojetí tohoto rituálu hodně tápu, ale i kdybych nepochopila vůbec nic, odnesla jsem si z obřadu jedno velké poznáni….

… odnesla jsme si poznaní o nás rodičích. Zapamatovala jsem výraz tváře rodičů i kmotrů, jejich dojetí, hrdost a také úlevu – kratičkou úlevu, kterou měli v očích. Kratičkou úlevu, kterou pocítíte těsně před tím, než se změní ve strach. Nešlo o úlevu pod tíhou tohoto jednoho okamžiku – tedy pod tíhou hektických příprav, ale o úlevu, která přichází s pýchou a hrdostí, když už rodič ví, že udělal pro své dítě maximum a už nemůže udělat víc. Když ví, že vychoval své dítě v laskavého člověka a dobrého křesťana. Když stojí jeho dítě na prahu dospělosti, připraveno převzít zodpovědnost za svůj život – tedy alespoň za ten křesťanský a kdy jeho dítě slavnostně potvrdí a příjme svůj křest, kterým bylo v kolébce obdarováno a chráněno.

V mých očích to není málo, protože přijmout a začít respektovat to JÁ vlastního dospívajícího dítěte je těžké a někdy i bolestné. Je těžké přijmout a respektovat bez výhrad, že už to nejsme my, ale ony, kdo smí rozhodnout o tom, kudy se vydají a jak se budou dívat na svět, jak se budou rozhodovat a co budou za svá rozhodnutí mít, nebo čím budou za svá rozhodnutí platit. Respektovat, že se jejich svět a jejich názory, můžou od toho našeho chápáni světa diametrálně lišit. Že se se svým kouskem existence budou lopotit bez nás. A že je to tak dobře a správně, že to není chyba, že jsme nikde chybu neudělali. To jen naše děti už nejsou děti, ale svobodní lidé, se svobodnou vůli, i když my je jako děti pořád vidíme.

Jakou cestou se naše děti v životě vydají, jak budou čelit nástrahám, mají v sobě zakódováno už před narozením. Všichni si nosíme morální kód, jakési předurčení. Ne vždy platí, že jsou dcery otiskem své matky a synové obrazem otce. Už dávno se nemusíme ptát sudiček, dnes dokážeme vyčíst kód DNA z jednoho jediného vlásku. Přesto se snažíme urputně předat dětem to nejlepší, co je v nás, své hodnoty – bez čeho si myslíme, že se neobejdou, svou víru a své vnímáni světa. Jsme poháněni strachem o ně a tak se o to pořád pokoušíme. Chráníme své děti všemi možnými způsoby. V náručí je křtíme. Jenže, děti si neodnášejí do dospělosti jen to zakódované, nežijí jenom s námi a neučí se pouze tím, co jim říkáme a děláme, ale i tím co dělají a říkají ti druzí. K tomu zakódovanému a předanému od nás si přidají i to jedinečné, to vlastní osobité JÁ -tedy svůj vlastní názor, svůj vlastní úsudek, své vlastní chyby.

Jsem ráda, že jsem mohla být součásti toho dne, této slavnosti. I když jen jako divák. Jak jsem tam tak stála a pozorovala obřad, pozorovala ty děti, jak soustředěně a se vší vážností a vírou, přijímají ten závazek, začala jsem si přát a urputně se modlit, aby i mé děti, na prahu té své dospělosti, byly stejné. Připravené, šťastné a spokojené, otevřené životu.

“Co bych si přál, aby si (děti) odnesly?

Aby věděly, že všichni toužíme po bezstarostnosti, ale nesmíme si dovolit, být bezstarostní. Není nic, než život. A život jsou starosti.
Aby rozlišily, co jim prospívá a co jim škodí. Kdy říct ano, kdy ne. Aby poznaly, co opravdu potřebují, nebo co si myslí, že potřebují.
A také že na některá rozhodnutí máme jen zlomek času, ale důsledky toho jdou s námi zbytek života.
Aby si neukrajovaly ze svědomí jako z bochníku chleba. Svědomí není salám. Jen salám je ještě pořád salám, i když někdo ukrojí deset koleček.
Aby držely slovo. Aby si vytvořily a udržely pověst lidí, kteří nikoho neuhodí pod pás, nebodnou zezadu.
Aby měly v konečku palce všechna svá osobní desatera a pravidla.
Aby nezapomněly, co jim dělalo radost, když byly děti, aby si všechno vzaly s sebou do dalšího života a aby si to nenechaly vzít.
A aby poznaly, že ze všeho jsou výjimky, protože jsme lidi.

Ale vůbec nejdůležitější je, aby věděly, že si nikdy nemůžou dovolit všechno, i kdyby to tak vypadalo. Cena za to je větší, než by unesly.“ Arnošt Lustig

Můžete mě navštívit, napsat mi zrávu, jak se vám článek líbil, či se přihlásit i k odběru na: www.sejablog.com. 

Těším se na vás

Aja