Všechno je úplně jinak a konečně jsme v cíli

Na začátku března jsme s Matýskem v bříšku, sotva začali 34.týden plus pár dní, ten den jsem byla na běžné kontrole v poradně. Tolik jsem se těšila na to, že začnu chodit brzy na ozvy a že možná dostanu zase pochvalu a fotku malého do alba. Jenže po kontrole jsem vyšla z ordinace jako opařená, nařízení od mé paní doktorky znělo jasně – HOSPITALIZACE V NEMOCNICI -

Tolik jsem se toho bála a tolik jsem to oplakala. Tolik otázek se mi začalo honit hlavou, manžel odjel na týden do práce zrovna ten samý den brzy ráno – a co malý Vašík??? Budu s miminkem v bříšku v pořádku??? Co když porodím dřív? Nemám tašku do porodnice vůbec nabalenou.

Ale co, pro záchranu a dokončení těhotenství uděláme s manželem maximum. O Vašíka se táta postará. Zavolala jsem mu to a on ještě toho dne dorazil zpátky domů. Chtělo se mi fakt brečet. Když jsem viděla toho malého Vašíka, jak na mě kouká a já vím, že ho budu muset na pár dní či týdnů opustit. Bylo to vlastně naše první dlouhé odloučení.

V nemocnici mě nasadili kortikoidy na dozrání plic malého v bříšku, dávali mi léky i infuze. Nakonec jsem tam byla, 2v1, celkem 10 dní. Odcházela jsem v pátek s tím, že doma budu pokračovat v klidovém režimu Ten den mě pouštěli celkem s klidným svědomím, protože se mi děložní čípek nezkracoval a byla jsem již alespoň za 35.týdnem.

Manžel s Vašíkem za mnou jezdili každý den na návštěvy. A pro oba to bylo těžké, ale zvládli jsme to. Tímto děkuji našemu skvělému tatínkovi a manželovi – Miluji vás Jezdili za mnou i rodiče a sestra se svojí malou Aničkou. A dohromady vymysleli, jak se o mě a Vašíka postarají, jak se budou střídat a jak budou jezdit, aby mě to stálo co nejméně síly a já donosila to naše druhé štěstí.