michasamk
21. únor 2018
2515 

Jak to bylo v roce 1945 aneb těhotenství mé prababičky

Přepsáno mou rababičkou ze zápisu v knížce Moje děťátko při očekávání narození mého dědy.

Sídlívali jsme večer v našem malém bytě, těšili se na příchod jara, které mělo přinést naší zemi svobodu, světu mír a naší rodince čtvrtého člena rodiny, aby byla úplná? Starší synáček Milánek byl ještě maličký, vždyť když se mu narodil bratříček bylo mu 1 a třičtvrtě roku, nechápal tedy ještě, že se o mámin klín, na kterém sedával, když dostával svoje kašičky, dělí již se svým „bratříčkem“, kterému zpočátku říkal jen didí!

Toužebně očekávaný květen konečně přišel 4. května v pátek, byla jsem s Milánkem na návštěvě u babičky a dědečka. Hovořili jsme o tom, zda se naše druhé děťátko skutečně narodí 6. května, jak jsme si s panem doktorem vypočítali, a také o tom, že zdrží-li se jeho příchod o pár dní, že je možné, že se narodí jako svobodný občan v osvobozené vlasti. Netušili jsme ještě co pravdy je v tomto rozhovoru, ovšem nepočítali jsme s tím, jak rušný bude úvod k narození našeho maličkého. Protože jsme se ten den zdrželi trochu více než jindy, navrhla babička abych jela sama domů a Milánka, že mně přiveze tatínek v sobotu, až přijde z práce domů, to bylo v pátek večer. Při své zpáteční cestě tramvají, viděla jsem již, jak pražané shazují německé nenáviděné nápisy, obchodníci jak zamazávali první polovinu své firmy, která musela být z donucení napsána německy. Bylo nám všem radostně.

V sobotu ještě odešel tatínek normálně do práce. Bylo to 5. května 1945. V poledních hodinách začali lidé zdobit svá okna tajně ušitými vlajkami i na domech se sem tam objevila Československá vlajka. Procházela jsem se kolem našeho bloku, vyhlížela tatínka s Milánkem a slzy radosti tekly mně po tvářích. „Konečně svobodni po 7 letech budeme zas volně dýchat! Moje děti už nepoznají strach.“ To jsem si opakovala a stále jsem se nutila do klidu, abych děťátku příslušným rozčílením neublížila. Náhle se rozštěkaly nedaleko kulomety. To němci odpovídali na naše projevy radosti. Zašla jsem tedy k nám do domu a spolu s některými sousedy pozorovala jsem němce jak postupují s automaty směrem na město. Je samozřejmé, že jsem se již nedočkala tatínka s Milánkem.

Tatínek šel plnit svou povinnost nejdříve k rozhlasu, kde se sešel s dědou a potom do Vinohradské sokolovny. Milánek byl zatím u babičky, se kterou jsem dostala telefonické spojení dříve, než byla přerušena telefonní síť. Slyšela jsem Milánka, jak volá máma, máma. Jeho volání znělo mně v uších po celou noc. Spala jsem v bytě, i když většina lidí přestěhovala se do sklepa. Tu noc málo lidí v Praze spalo. Dunění děl oznamovalo, že je Praha v obležení. Rozhlas hlásil, že Němci stahují zbytek své armády na Prahu a volal o pomoc v různých jazycích. Rozhodla jsem se, že ráno, než se rozední, vyjdu z našeho bytu směrem k Milanovi na druhý konec Prahy, kde i maličké zatím nenarozené děťátko bude mít ošetření. Napsala jsem tatínkovi dopis na rozloučenou v případě, že bych nedošla. Do batůžku vzala jsem nejnutnější nažehlené věci pro miminko a lahvičku lihu, abych je ošetřila, kdyby se narodilo po cestě.

Takhle jsem si tedy 6. května nepředstavovala. Cesta přes Dejvice byla klidná. Šla jsem středem ulic. Nikde ani živé duše, okna zavřená. Němci procházeli ulicemi, a jak se někdo objevil za oknem, stříleli. Na mně se dívali jak na zjevení, ale nechali mně projít. Místy přelézala jsem přes barikády. Děťátko v mém břiše kopalo silně, snad z mého rozčilení. Začalo pršet, když jsem se přiblížila k mostu na Klárově. Cítila jsem už pravidelné bolesti. „Jen ještě hodinku a bude dobře broučku“ šeptala jsem malému nenarozenému. Za mostem mně z pod mostu přepadli opilí SSáci. Obsah batohu rozházely do trávy a tak nažehlené peřinky plenky i košilky váleli se po zemi. Když jsem je přesvědčila, že musím již do nějaké nemocnice dojít a nazpět že nemohu, tam že mně také nechtějí pustit, propustili mně. Sesbírala jsem si věci a vyslechla ponaučení, že mají do večera celou Prahu zpět a jestli pípnu, jaké tam mají postavení, že ani já ani děcko nebudeme žít. Napsali si číslo legitimace a já šla dál. Slyšela za sebou ochraptělý smích a cvakání kohoutků. Zmáčknou? (cesta z Dejvic na Vinohrady byla 6km to zvládla má prababička v 9 měsíci těhotenství v den termínu). Za chvíli jsem přišla, přelézajíce barikádu k našim. Ihned jsem podala veliteli hlášení o pancéřových vozech SSáků a šlapala vesele dál.

Lidi už byli schovaní u domů a volali na mne:  „Paní schovejte se němci střílí z oken!“  Říkala jsem si, že když jsem přešla horší část, že již tuto taky dojdu a došla jsem. Unavená, ale šťastná mezi svými. Našla je všechny pohromadě i táta i děda přišli na chvíli domů. To bylo hubování a přitom radování, že jsem u nich. Vyptávání o situaci nebralo konce. Táta šel za chvíli shánět porodní babičku nebo lékaře, nepřivedl ale nikoho. Buďto byli u raněných nebo byly zalezlé (baby) ve sklepích a odmítaly přijít. Polykala jsem tedy prášky pro uklidnění a čekali jsme věci příští. Co chvíli jsme museli přecházet do krytu, protože němci bombardovali z letadel rozhlas, který byl nedaleko bytu našich. V napětí prožili jsme tento bouřlivý týden, až 8. května odtáhli němci z Prahy a 9. května 1945 přijeli vítězné armády. Všude bylo plno oslav, samozřejmě až na ty rodiny, kde ztratili svoje blízké v revolučních dnech. Mezi ně patřila i rodina Vohrnová, které padl 5. května Mirko, tatínkův přítel a předem ujednaný kmotr našeho děťátka, bude-li to chlapec.

Naše druhé děťátko se ale nijak nemělo k tomu spatřit světlo světa, když už se nemohlo narodit tak jak ono chtělo. Celý květen ze dne na den, čekali jsme všichni, kdy „už to bude“ a, ono pořád nic!

Až 30. května ráno ve 3 hodiny probudili mně bolesti ohlašující, že dnešní den bude ten toužebně očekávaný. Bydleli jsme všichni ještě u babičky, ale zrovna tuto noc šel tatínek spát domů. Vzbudila jsem tedy babičku a dědu a šli jsme společně do Vinohradské porodnice. V 6 hodin ráno vzbudila porodní babička paní doktorku Miládku Hodurovou a v 6:15 byl druhý klučina na světě. Vypadal velmi hezky, vůbec nebyl svraštělý jako novorozeně. Vážil 3400g a měřil 51cm. Měl se náramně k světu. Zaplakal kratičce prvním pláčem a pak začal hlasitě mlaskat. Sestřičky se kolem něj sbíhaly a obdivovaly jaké má například dlouhé nehty a že je tak vyspělý apod.

to je úžasný. nemám slov.

21. únor 2018

Tyhle příběhy ze života miluju! Vaše prababi ma můj obdiv, stejně jako moje babi 😉.

21. únor 2018
21. únor 2018

Musela působit jako bytost z jiného světa, když procházela s obrovským břichem barikády. Dobře, že došla...

21. únor 2018

Mazec!!! Článek jsem zhltla jedním dechem!!!

21. únor 2018

Krásný a dojemný příběh 🙂
Zajímalo by mne, jaké prášky na uklidnění polykala tehdy vaše prababička 🤔🙂

21. únor 2018

Vzdycky jsem chtela vedet jake to muselo pro matku byt, porodit dite ve valecne dobe... Moje babicka se taky narodila na konci valky, ikdyz ne tak tesne a ne v Praze 🙂

21. únor 2018

Tyjo, to prenasela 24 dni... A ta valka radsi nemyslet. Hruza.

21. únor 2018

To je sileny. A my si porad na neco stezujeme. 🙄 vubec si neumime predstavit, jaky strach museli tenkrat prozivat. Babicka byla moc silna a statecna.

22. únor 2018

@verciiik myslím, že nemusela přenášet, jen v té době nedokázali termín určit přesně.

Mám dnes 6 dní od porodu a tohle si absolutně nedovedu představit!

22. únor 2018

Krásný, taky jsem to četla jedním dechem, tohle období našich dějin mě fascinuje, mám načtené desítky knih.dekuji za tento osobní pohled. jeden z nejlepších příspěvků co jsem zatím na koniku četla 👍

22. únor 2018

Úžasné, hltala jsem každé slovo. Fascinuje mě toto válečné a poválečné období. Prababička má můj velký obdiv a úctu. Děkuji za krásný příběh 🙂

22. únor 2018

To je super, děkuji o podělení, já si jen matně pamatuji, že mamka říkala, že když její maminka utíkala za války do krytu, tak jí vypadl prvorozený z peřinky, musely to být šílené zážitky

22. únor 2018

Až jsem mela husinu! Dekuji za takovy pekny článek 🙂

22. únor 2018

zhltla jsem to jedním dechem.. ufff. doufám, že my, ani naše děti takové hrůzy nebudeme muset prožívat.. hodně silný příběh.. "děsivý".. ale s tím nejkrásnějším koncem..

22. únor 2018

Miluji historii, baví mě číst o této době, vždy si uvědomím, co všechno mám... Děkuji za sdílení s ostatními🙂

22. únor 2018

Kdyz jsem cetla poprve mela jsem zatajeny dech a kdybych nevedela ze se muj deda narodil a dodnes zije myslela bych si ze konec to nebude mit dobry 🙂 diky za ohlasy ;)

22. únor 2018

Krásný a téměř neuvěřitelný příběh. Četla jsem to jedním dechem. Dnes si opravdu nemáme na co stěžovat!

22. únor 2018

Úžasné!

A tady se řeší věci jako " hnizdecko," ano ci ne?!

22. únor 2018

@biedronca přesně! A tisíc dalších detailů jako kdo přestřihne pupečník a kdy...tehdy to byla jen otázka, jestli zvítězí život.
Ale krásný porodní příběh plný lásky, každá bysme měly sepsat ty naše pro budoucí generace🙂

22. únor 2018

však je to super, že můžeme řešit takové kraviny 🙂

22. únor 2018

To se četlo samo. Kdyby snad prababi měla někde knížku, co napsala, tak beru 🙂

22. únor 2018

Vzpomínám na příběh narození mého tatínka. Narodil se 7. května 1945. Bydleli v Praze u Václavského náměstí a babička tatínka porodila sama, schovaná pod postelí, protože všude kolem se střílelo a děda běžel shánět porodní bábu a nestihl porod ani nesehnal bábu. Klobou dolů před takovými ženami.

23. únor 2018

@frale @michasamk Mě fascinuje, kolik toho byly a jsou ženy schopny v takových válečných podmínkách vydržet. Když si vezmu, jak my se ted tady máme dobře a pak fnukáme, že nás těhotné někdo v supermarketu nechtěl pustit ve frontě před sebe.

23. únor 2018

@frale Neskutečné!
@rexinka Přesně tak... K tomu není, co víc napsat...

23. únor 2018

@frale- a tvůj tatínek byl prvorozený? Jestli ano, tak to před babičkou klobouk dolů dvojnásobně 🙂.

23. únor 2018

@svija nene, druho, takže nějaká zkušenost už tam byla, ale strejda byl o sedm let starší než táta, což je dost dlouhá doba pro porodní cesty i jinak.

23. únor 2018

Neuveritelny pribeh...Pani mela tedy neskutecnou odvahu! Nedovedu si ani predstavit ,jak to muselo byt tezke..jaky musela mit strach....V dnesni dobe se nekdy resi opravdu blbosti....

23. únor 2018

@svija no nejedna se o meho tatinka, ale dedecka ;) byl druhorozeny. Tatinek me mamky ;) proto prababicka ;)

23. únor 2018

@frale heeej nestras!!! Ja budi rosit po 8,5 letech!!! Doufam, ze lehce jako poprve!! :D

23. únor 2018

@frale dedecka bratr byl o sedm let starsi muj tatinek se narodil az 1970 ;)

23. únor 2018

Mam i super zivotopis dedeckova bratra ktery vypravi jeste o babicce a dedovi meho dedecka... take fascinujici cteni... budu davkovat postupne ;)

23. únor 2018

@michasamk já mám dost staré rodiče, jsem třetí dítě, které bylo po letech a nebylo úplně plánované 🙂

24. únor 2018

@michasamk svija se ptala na mého tatínka, ne na miminko z příběhu 🙂

24. únor 2018

@michasamk ty jo nádhera. Úplně jsem se do toho příběhu vzila.. Těším se na další

24. únor 2018

Krasne,...

24. únor 2018

Děkuji za krasny příběh,velice dojemné...

25. únor 2018

Krasny pribeh.Uplne jsem ho hltala!💋

25. únor 2018

Krasny příběh, moje babička se narodila v březnu 1945 v krytu, prababička neměla mateřské mléko, a tak zila z rozzvykanych vojenskych sucharu, které ji chodila z krytu shánět o 16 let starší sestra. Vždycky mě mrazi, i když uz jsem ten příběh slyšela xkrat 😊 a pak se vždy pousměju, když nekdo resi, jestli dítěti dat Lipanka 🤷🏼😂

4. bře 2018

Krásný příběh!

9. kvě 2024

Začni psát komentář...

Odešli