Přepsáno mou rababičkou ze zápisu v knížce Moje děťátko při očekávání narození mého dědy.

Sídlívali jsme večer v našem malém bytě, těšili se na příchod jara, které mělo přinést naší zemi svobodu, světu mír a naší rodince čtvrtého člena rodiny, aby byla úplná? Starší synáček Milánek byl ještě maličký, vždyť když se mu narodil bratříček bylo mu 1 a třičtvrtě roku, nechápal tedy ještě, že se o mámin klín, na kterém sedával, když dostával svoje kašičky, dělí již se svým „bratříčkem“, kterému zpočátku říkal jen didí!

Toužebně očekávaný květen konečně přišel 4. května v pátek, byla jsem s Milánkem na návštěvě u babičky a dědečka. Hovořili jsme o tom, zda se naše druhé děťátko skutečně narodí 6. května, jak jsme si s panem doktorem vypočítali, a také o tom, že zdrží-li se jeho příchod o pár dní, že je možné, že se narodí jako svobodný občan v osvobozené vlasti. Netušili jsme ještě co pravdy je v tomto rozhovoru, ovšem nepočítali jsme s tím, jak rušný bude úvod k narození našeho maličkého. Protože jsme se ten den zdrželi trochu více než jindy, navrhla babička abych jela sama domů a Milánka, že mně přiveze tatínek v sobotu, až přijde z práce domů, to bylo v pátek večer. Při své zpáteční cestě tramvají, viděla jsem již, jak pražané shazují německé nenáviděné nápisy, obchodníci jak zamazávali první polovinu své firmy, která musela být z donucení napsána německy. Bylo nám všem radostně.

V sobotu ještě odešel tatínek normálně do práce. Bylo to 5. května 1945. V poledních hodinách začali lidé zdobit svá okna tajně ušitými vlajkami i na domech se sem tam objevila Československá vlajka. Procházela jsem se kolem našeho bloku, vyhlížela tatínka s Milánkem a slzy radosti tekly mně po tvářích. „Konečně svobodni po 7 letech budeme zas volně dýchat! Moje děti už nepoznají strach.“ To jsem si opakovala a stále jsem se nutila do klidu, abych děťátku příslušným rozčílením neublížila. Náhle se rozštěkaly nedaleko kulomety. To němci odpovídali na naše projevy radosti. Zašla jsem tedy k nám do domu a spolu s některými sousedy pozorovala jsem němce jak postupují s automaty směrem na město. Je samozřejmé, že jsem se již nedočkala tatínka s Milánkem.

Tatínek šel plnit svou povinnost nejdříve k rozhlasu, kde se sešel s dědou a potom do Vinohradské sokolovny. Milánek byl zatím u babičky, se kterou jsem dostala telefonické spojení dříve, než byla přerušena telefonní síť. Slyšela jsem Milánka, jak volá máma, máma. Jeho volání znělo mně v uších po celou noc. Spala jsem v bytě, i když většina lidí přestěhovala se do sklepa. Tu noc málo lidí v Praze spalo. Dunění děl oznamovalo, že je Praha v obležení. Rozhlas hlásil, že Němci stahují zbytek své armády na Prahu a volal o pomoc v různých jazycích. Rozhodla jsem se, že ráno, než se rozední, vyjdu z našeho bytu směrem k Milanovi na druhý konec Prahy, kde i maličké zatím nenarozené děťátko bude mít ošetření. Napsala jsem tatínkovi dopis na rozloučenou v případě, že bych nedošla. Do batůžku vzala jsem nejnutnější nažehlené věci pro miminko a lahvičku lihu, abych je ošetřila, kdyby se narodilo po cestě.

Takhle jsem si tedy 6. května nepředstavovala. Cesta přes Dejvice byla klidná. Šla jsem středem ulic. Nikde ani živé duše, okna zavřená. Němci procházeli ulicemi, a jak se někdo objevil za oknem, stříleli. Na mně se dívali jak na zjevení, ale nechali mně projít. Místy přelézala jsem přes barikády. Děťátko v mém břiše kopalo silně, snad z mého rozčilení. Začalo pršet, když jsem se přiblížila k mostu na Klárově. Cítila jsem už pravidelné bolesti. „Jen ještě hodinku a bude dobře broučku“ šeptala jsem malému nenarozenému. Za mostem mně z pod mostu přepadli opilí SSáci. Obsah batohu rozházely do trávy a tak nažehlené peřinky plenky i košilky váleli se po zemi. Když jsem je přesvědčila, že musím již do nějaké nemocnice dojít a nazpět že nemohu, tam že mně také nechtějí pustit, propustili mně. Sesbírala jsem si věci a vyslechla ponaučení, že mají do večera celou Prahu zpět a jestli pípnu, jaké tam mají postavení, že ani já ani děcko nebudeme žít. Napsali si číslo legitimace a já šla dál. Slyšela za sebou ochraptělý smích a cvakání kohoutků. Zmáčknou? (cesta z Dejvic na Vinohrady byla 6km to zvládla má prababička v 9 měsíci těhotenství v den termínu). Za chvíli jsem přišla, přelézajíce barikádu k našim. Ihned jsem podala veliteli hlášení o pancéřových vozech SSáků a šlapala vesele dál.

Lidi už byli schovaní u domů a volali na mne:  „Paní schovejte se němci střílí z oken!“  Říkala jsem si, že když jsem přešla horší část, že již tuto taky dojdu a došla jsem. Unavená, ale šťastná mezi svými. Našla je všechny pohromadě i táta i děda přišli na chvíli domů. To bylo hubování a přitom radování, že jsem u nich. Vyptávání o situaci nebralo konce. Táta šel za chvíli shánět porodní babičku nebo lékaře, nepřivedl ale nikoho. Buďto byli u raněných nebo byly zalezlé (baby) ve sklepích a odmítaly přijít. Polykala jsem tedy prášky pro uklidnění a čekali jsme věci příští. Co chvíli jsme museli přecházet do krytu, protože němci bombardovali z letadel rozhlas, který byl nedaleko bytu našich. V napětí prožili jsme tento bouřlivý týden, až 8. května odtáhli němci z Prahy a 9. května 1945 přijeli vítězné armády. Všude bylo plno oslav, samozřejmě až na ty rodiny, kde ztratili svoje blízké v revolučních dnech. Mezi ně patřila i rodina Vohrnová, které padl 5. května Mirko, tatínkův přítel a předem ujednaný kmotr našeho děťátka, bude-li to chlapec.

Naše druhé děťátko se ale nijak nemělo k tomu spatřit světlo světa, když už se nemohlo narodit tak jak ono chtělo. Celý květen ze dne na den, čekali jsme všichni, kdy „už to bude“ a, ono pořád nic!

Až 30. května ráno ve 3 hodiny probudili mně bolesti ohlašující, že dnešní den bude ten toužebně očekávaný. Bydleli jsme všichni ještě u babičky, ale zrovna tuto noc šel tatínek spát domů. Vzbudila jsem tedy babičku a dědu a šli jsme společně do Vinohradské porodnice. V 6 hodin ráno vzbudila porodní babička paní doktorku Miládku Hodurovou a v 6:15 byl druhý klučina na světě. Vypadal velmi hezky, vůbec nebyl svraštělý jako novorozeně. Vážil 3400g a měřil 51cm. Měl se náramně k světu. Zaplakal kratičce prvním pláčem a pak začal hlasitě mlaskat. Sestřičky se kolem něj sbíhaly a obdivovaly jaké má například dlouhé nehty a že je tak vyspělý apod.