Ráda bych se podělila o svůj zážitek z porodu a to hlavně proto, protože jsem sama v těhotenství měla z porodu trochu hrůzu a to díky děsivým scénařům na internetu. Upřímně šla bych do toho klidně znovu! 👍

Celý život jsem měla panickou hrůzu z operací, doktorů, injekcí a odběrů to jsem vždy šla k zemi jen při zmíňce. Kupodivu jsem strach z odběrů odbourala během těhotenství. Občas jsem se i na odběr těšila. 😀 Doteď nechápu z čeho jsem vlastně měla tu hrůzu.

Ve čtvrtek 19.9. jsem šla na kontrolu a monitor, vše v pořádku, prcek byl už od 30tt hodně nízko, ale ven se mu nechtělo a já se stále neotevirala. Sestřička si ze mě dělala srandu, že do pátka stejně porodím i když termín jsem měla 25.9. Odpoledne jsme s mamkou jeli do města chtěla jsem dokoupit pár věcí. Ve tři jsme se rozloučili, protože jsem byla hodně unavená a těšila se, až se doma natáhnu. Celou dobu ve městě jsem měla takový divný pocit, že ze mě něco teče, ale trpěla jsem díky silnému kašly na začátku těhotenství inkontinencí, takže jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost. Doma jsem musela několikrát vyměnit intimku. Napadlo mě, že by to mohla být plodovka, psala jsem příteli a ten jel z práce rovnou domu. Mezitím vše ustalo, po příchodu přítele domů jsem dostala nakázáno, že se mám projít po bytě.

Dva kroky a ozvalo se docela hlasité plesknutí vody o zem. Můj rychlý běh na záchod to spíš zhoršil, i když toho nebylo tolik bylo to díky tomu všude. Přítel dobaloval tašku, já se sprchovala, ukecala jsem ho, že si chci dát pořádnou večeři a dokoukat film. Bolesti jsem neměla i když potom moje chování nikdo nechápal. 😀 Vydupala jsem si, že chci jet hromadnou dopravou když už mám roční lítačku. Cesta do porodnice trvala 10 minut. 

Po příjezdu si porodní asistentka myslela, že rodim předčasně díky malému bříšku. 😀 Při vyšetření mi odtekla voda úplně. S porodní asistentkou jsme si sedly a hodně se nasmály a doteď mě mrzí, že mě nerodila ona. Já začala mít kolem sedmé večer slabé kontrakce, kdyby nebyly pravidelné vůbec bych si jich nevšimla. 

Měla jsem 24 hodin na to abych přirozeně porodila, jinak by mi porod vyvolali. Dali mě na pokoj “hekárnu”, spát se mi nechtělo a ani by to nešlo, protože jedna rodička vedle křičela několik hodin bolestí.

Já měla stále kontrakce a kolem půl šesté ráno začali poměrně sílit, ale v porovnání s mojí bolestí co jsem mívala první dny menstruace to byla procházka růžovým sadem. Sestřička mě dala na monitor a oznámila, že mám zavolat příteli aby byl připravený a že jdeme na porodní box. Pobrala jsem si věci a odnesla si je na sál, doslova jsem zdrhla sestričce a ta měla chudák ze mě šoky. 😀 

Po připojení na monitor na sále jsem poprosila jestli bych se nemohla procházet, že mě to méně bolí, jakmile jsem stoupla na zem, cítila jsem tlak a prohlásila, že rodim. Sestřička s úsměvem pravila, že tohle říká každá. Když jsem si zpátky lehla, že mě teda sestřička vyšetří zařvala, že rodím a ať proboha nerodím, že to tatínek nestihne. Ten už byl naštěstí na cestě. Já se na porodním boxu smála a do toho funěla, celá situace mi přišla vtipná, protože na sále pobíhalo plno lidí a zrovna se měnila směna. Přítel přiběhl, zrovna když jsem tlačila a já mu ještě vynadala kde se courá když zrovna rodim. 😀 Prcek se nám narodil během pár zatlačení. Já jsem nadávala doktorovi, že mi dole vyšívá kytičky, protože to bylo nepříjemnější než samotný porod.

Na pokoj jsem chtěla odejít sama, nikdo mi neřekl, že pro mě někdo přijede. Ve dveřích mě vynadala sestřička a odvlekla mě zpět a já se s ní jestě chtěla hádat.  😀 Nakonec jsem prohlásila, že bych do toho šla znovu, protože to byla sranda a já si to užila. Na porod budu velmi ráda vzpomínat. 🙂

 Hlavně jsem zjistila, že všechno má člověk v hlavě a porod muže z části ovlivnit. 🙂

Týden před každou menstruací jsem po horolezeckem výkonu po schodech do pátého patra zažívala vnitřní “kuchání nožem” zaživa. Byl to skvělý signál, blížící se menstruace. Menstruaci jsem měla vždy jako hodinky a teď se nedělo nic. 

Byly to už 3 roky co jsem vysadila HA, v září jsem nastoupila po škole do práce a s přítelem jsme začali praktikovat STM. Měla jsem vše nastudovano. Za rok jsme hodlali založit rodinu, při zkouškách jsem sehnala krásný byt v centru města avšak potřeboval rekonstrukci. 

Únor byl velmi chladný, vytápěli jsme jen ložnici, protože tam bylo zatím vše a do kuchyně jsme chodili jen vařit. Já měla hroznou chřipku, ale v obýváku jsem už na zeď malovala stromy, škola mi chyběla a svoji chuť k tvoření jsem nechtěla dusit. Teplota mi ustoupila, ale stále jsem se cítila jako když mě někdo majzne po hlavě kladivem. Byl pátek večer, přítel mi přinesl k večeři Indické jídlo a dvě velké tašky s nákupem když jsem byla marod byla jsem rada, že mužů odpocivat a nákup obstará on. 

Měla jsem hotovo a tak jsem popadla talíř, dala si velkou porci a šla si lehnout do ložnice. Přítel v zápětí přišel a jeho první otázka byla jestli jsem to už dostala. Nedostala, měla jsem 10 dni zpoždění, ale přisuzovala jsem to té příšerné chřipce. Zavrtěla jsem hlavou a on mi položil na postel test. Několik dni jsem to odkládala strašně jsem se bála výsledku, protože mi nějaká moje vnitřní část říkala ,,jsi těhotná”. Asi jsem nebyla připravena přijmout nějakou zodpovědnost. Nezbylo mi nic jiného než se odebrat na záchod se slovy, že je večer a nic se neukáže, přítel byl ale hodně neodbytný. Test jsem podala příteli s tím, že máme asi půl minuty čekat. Na ten výraz nikdy nezapomenu. Vytřeštěně koukal na test, výrazná tlustá čárka se oběvila ihned. Pronesl jen slovo ,,pozitivní” vím, že měl skleněné oči jako by chtěl brečet, stál otupěle před záchodem kde jsem ještě seděla a nechápala. 

Myslím, že budu litovat do konce života toho, jak jsem se potom zachovala. Byla jsem poměrně nepříčetná a rozhodnuta “to” dát pryč. Příteli jsem chladně oznámila, že to chci dát pryč, nejsem připravena na to mít dítě, nemám ani rok odpracováno ani byt není zařízený. Našla jsem milion argumentů a výmluv. Viděla jsem jak se jeho výraz mění, nepodíval se na mě, choval se chladně. Jen řekl ,,máš pravdu, nejsme na to pripravemi, když to chceš dát pryč můžeš.” Mlelo se ve mě plno pocitů zlost střídala smutek. Jen jsme kolem sebe chodili ani se na sebe nepodivali. 

V sobotu ráno jsem ani neměla náladu vstát a fungovat, oba jsme nemohli spát. Ve mě se to přes noc srovnalo a začala jsem předchozího dne hořce litovat. Rozhodla jsem se, že si přes den sedneme a budu chtít slyšet názor přítele. Příteli se to asi rozleželo v hlavě, bylo na něm vidět, že to dítě chce. Je z děckého domova o to více mě to mrzelo, chtěl rodinu, kterou nikdy neměl a já mu tu možnost chtěla vzít, protože jsem prostě byla srab. Zazněly argumenty, že mě je 25 jemu skoro 27 a máme na to už věk navíc jsme tu dobu byly spolu už 7 let. Vnitřně jsem si dítě chtěla nechat, ale z venčí jsem proste propadala panice, neměli jsme ani našetřeno. Já jsem si stále připadala jako dítě. Bylo mi hrozně líto přítele měl stejné právo rozhodnout jak to bude dál a já ho postavila před hotovou věc. Jeho poslední věta byla, že je to moje tělo a mám se rozhodnout sama jak to bude dál, ale mám si i uvědomit, že se to potom taky nemusí podařit. Neuměla jsem si představit, ze mi táhne na 30 a mám nervy v kýblu, protože nemůžu otěhotnět. Po probrečeném víkendu jsem nakonec uznala, že si prcka necháme. V tu chvíli se ve mě něco zlomilo, byla to taková úleva a neskutečný nával radosti, která se stupňovala každým ultrazvukem.  🙂

Přítel se změnil, dospěl, náš vztah je ještě lepší než byl a to jsem si myslela, že už lepší být nemůže. Já chodila do práce do nástupu na mateřskou. Za celé těhotenství jsem netrpěla nevolnostmi, byla jsem nabitá energii. Nějakým zázrakem jsme dali byt do kupy, pořídili vše co bylo třeba. Společnými silami jsme tvořili krásné věci pro prcka. Já se rozhodla vyždímat svoji kreativitu na maximum.

Uteklo to rychle. Za měsíc, ne-li dřív už přivítáme Sebastiana na svět. 🙂