Miriam, aneb začátky bývají těžké podruhé ..

       Pondělí 3. června 2019. Původní termín porodu. Dnes se naše holčička měla narodit.  Avšak Miriam si krapet pospíšila a rozhodla se přijít na svět o něco dříve.

       Říká se, že každé těhotenství je jiné, což mohu jen potvrdit.  Celé první těhotenství probíhalo ukázkově a bez potíží. Patřila jsem mezi ty šťastné, pro které bylo těhotenství opravdu úžasné období, cítila jsem se skvěle jako nikdy, veškeré kontroly probíhaly na výbornou, vlasy a nehty rostly nesmírnou rychlostí, pleť jen zářila, nabírala jsem jen na těch správných místech, a ve směs do 5. měsíce o těhotenství věděli jen ti nejbližší. O to větší šok pro všechny předčasný porod v 28+5tt byl.

      Těhotenství bylo nečekaným, ale moc chtěným, překvapením. Vždy jsem si přála dvě děti. Avšak po zkušenostech s předčasným porodem v prvním těhotenství jsem měla obavy, zda riskovat a podstupovat vše znovu. Ale mateřské pudy a především pocity, aby Magdalénka nebyla sama, vždy zvítězily a obavy šly stranou. Když jsem však otěhotněla, obavy opětovně udeřily v plné síle. “Opravdu to chci vše podstoupit znovu? Co když se tentokrát narodí dítě ještě dříve? Co když hospitalizace nebude tak bezproblémová jako poprvé? Co když nastanou komplikace? Co když bude postižené? Chci vlastně vůbec druhé dítě? Jak to budu zvládat? Co když .. ?”

      Druhé těhotenství bylo náročné již od samotného začátku, kdy jsem v 7+1tt začala slabě krvácet. Překvapivě zachovávám klid, pravděpodobně hematom. Zda je něco špatně, bude jen lepší, když vše skončí hned na začátku, než později. Kontrola na gynekologii v 7+3tt potvrzuje prasklý hematom a viditelnou srdeční akci. Dítě je v pořádku.

       Těhotenství držíme v tajnosti, což je díky abnormálně silné únavě a nechutenství velmi náročné. Další kontroly u gynekologa a I. trimestrální screening v  jsou zcela v pořádku a chystáme oznámení rodině formou vánočního dárku. I přes dobré zprávy mě můj vnitřní hlas nenechává usnout na vavřínech a začínám vyjednávat školku pro dceru pro případ “co kdyby náhodou” a byla bych hospitalizována.

       Kdo by to byl řekl, že okamžik “co kdyby náhodou” přijde tak brzy. Den před Silvestrem (17+6tt) se po předešlém nachlazení a silném kašli dostavily bolesti podbřišku a přestávám cítit pohyby. Pro jistotu se tak vydávám na pohotovost. A je to tu. Verdikt - otevřená na prst a nutná hospitalizace pro riziko potratu. “To snad ne?! Proč? Proč se to musí dít zase? Proč mně?” Chce se mi zoufalstvím brečet.

   Na oddělení rizikového těhotenství, kde mi byla na základě odebrané moči nasazena ATB pro nález zánětlivých složek (jak překvapivé při nachlazení), nasazena kapačka s hořčíkem a utrogestan na zavedení.

      Ráno kontrolní cervikometrie zcela v pořádku s nálezem odpovídajícím zdravému fyziologickému těhotenství. Stav konzultován s vyšetřujícím lékařem a potvrzeno, že večerní vyšetření pohmatem na příjmu bylo zcela zbytečné a nešetrné, obzvláště když mám v diagnóze předčasný porod a sami mohli rovnou provést vnitřní vyšetření ultrazvukem. Po konzultaci se sloužícím lékařem, který mě chtěl nechat ještě jednu noc v hospitalizaci, podepisuji revers a jdu domů, kde trávím poklidný příchod Nového roku s rodinou.

      Kontroly u gynekologa jsou v pořádku, řešíme možnost cerkláže děložního hrdla a zda bych byla ochotná se od 22+0tt zúčastnit projektu QUIPP zabývající se studií prenatálního období a předčasných porodů.

       Na další gynekologické kontrole (20+1tt) se u děložního hrdla objevuje nespecifikovatelná tkáň. Vypsána žádanka na II. trim. screening s žádostí o kompletní cervikometrii a vyšetření obsahu děložního hrdla s tím, že se lékařka pokusí domluvit, aby vyšetření provedl jeden z lékařů z projektu QUIPP. Já prostě nemohu mít nic normálně.

      Je tu II. trim. screening. Dítě naprosto v pořádku. “Chcete znát pohlaví dítěte?” zazní obvyklá otázka, na kterou nechci znát odpověď. Ještě ne, je moc brzy. Nechci se upínat na konkrétní představy a plánovat, co kdyby se něco pokazilo. Ne že by tím byla případná bolest menší. Z mých myšlenek mě vyruší lékař: “Funkční délka děložního hrdla 9mm s vnitřní brankou do V a mírnou progresí při stresu. Oblečte se a půjdete do rizikové poradny, kde o vás již budou vědět a domluvíte se co dál.” Žádné vysvětlení nepotřebuji, vím, že je to špatné, hodně špatné. A já jen doufám a věřím, že naše druhorozené dítě bude holka. Druhá bojovnice.

         Následující den (21+2tt) dochází k sepsání kompletní zdravotní anamnézy a vstupní vyšetření do studie. V rámci programu QUIPP byl proveden screening rizika předčasného porodu (odběr moči, slin a krve, stěry z pochvy a děložního čípku, cervikometrie, kompletní biometrie dítěte atp.).  Dobrá zpráva! Během následujících 14 dní nebudu rodit. Konzultace ohledně cerkláže, na kterou jsem dobrou adeptkou, bude provedena v následujících několika dnech.

           25.1. 2019 (21+4tt) Den D. Jdu na sál. Zde mě představují anesteziologa, instrumentářky, sestry atp. Panuje tu velmi veselá a přátelská atmosféra, díky které nejsem vůbec nervózní.  Po probuzení jsem stále omámená, resp. sjetá, jelikož stále mluvím z cesty a směji se tomu jak pominutá. Smích mě přejde hned jak přijdu k sobě. Když se tak stane, pociťuji ohromný tlak a potřebu na WC, uvědomuji si, že mám stále cévku. K mé hrůze mi bude vyjmuta až následující den, jelikož se nesmím hýbat a už vůbec vstávat. Pane Bože, vždyť se jednalo o 5 minutový zákrok a tak přísný režim jsem neměla ani po císaři. Po příjezdu na pokoj jsem velmi rychle pochopila proč. Jsem ohromně vyčerpaná, mám třesavku celého těla, nejde to zastavit. Bušení srdce, pocity na zvracení, tvrdnutí břicha a do toho všeho mě neskutečně vytáčí zavedená cévka. Žilou mi teče tokolýza (gynepral s Mg), která má klidnit dělohu po zákroku a zamezit případným kontrakcím. Jak jen tohle všechno dopadne?

          Týden po zákroku (22+4tt) probíhá kontrola stehu, která dopadla uspokojivě. Mohu jít domů. Doporučen klidový režim, nezvedat nic těžkého a to ani děti, i kdyby byly vlastní. 🙂 

        Čas ubíhá, průběžné kontroly jsou zcela v pořádku a lékaři spokojení. Až na únavu a bolesti zad se cítím naprosto skvěle.  Dokonce jsem překlenula krizové mezníky 28+1tt kdy mi v prvním těhotenství praskla PV a 28+5tt, kdy jsem porodila. Na oslavu se druhý den ráno probouzím s krvácením. Rychle, ale v klidu balím věci do nemocnice, dávám ještě prát prádlo, poklízím, aby bylo vše zajištěno. Muž vstává a vyrážíme do porodnice. Vyšetření cervikometrie a stehu je zcela v pořádku. Není důvod pro hospitalizaci, domácí klidový režim a následující den kontrola na cervikometrii a poradna, kde je v pořádku a pokračuje se v ambulantní léčbě. Stejná situace se opakuje o týden později v 29+4tt a 31+3tt, avšak napotřetí si mě již ponechávají na hospitalizaci, je mi aplikována kůra kortikoidů na dozrání plic dítěte a kapačka s magnesiem. Jelikož není místo na riziku, jsem uložena na hekárnu, kde trávím tři dny, než jsem přesunuta na riziko a odkud mě po týdnu propouští do ambulantní péče.

        Následující kontroly opět probíhají zcela v pořádku. Lékaři jsou optimističtí, porod vidí v termínu, každou návštěvu konzultujeme možnosti porodu a vždy jsem dotazována, jak bych chtěla rodit. Ve čtvrtek v 36+3tt přichází den D a je mi odstraněna cerkláž. Lékař se mnou loučí se slovy, že se nemusí nic dít, většinou porodí 1 z 5 těhotných hned po vyjmutí stehu a zbytek okolo termínu porodu. Na mě padá nervozita, jsem unavená a v podvědomí vyděšená, jak vše dopadne. Do teď jsem byla v klidu a normálně fungovala, však steh vše držel.

         Má nervozita se odráží na starší dceři, která je neklidná a špatně spí. Z pátku na sobotu jsme ani jedna pořádně nespala a od rána mi ke všemu tvrdne břicho, což přikládám neklidné noci a únavě. Manžela div nevyhazuji z bytu, však do půlnoci je z ryb doma a kdyby cokoli, zavolám a přijede. Celý den normálně funguji, intervaly tvrdnutí jsou bezbolestné a nepravidelné v rozmezí 2-30 minut. Volám mamce. Potřebuji někomu vymluvit díru do hlavy a uklidnit se. Telefonát splnil svůj účel a mamka se se mnou loučí se slovy: “jen si to hlídej a dávej na sebe pozor. Jestli budeš po mě, porodíš pak do hodiny.”

      O půlnoci přijíždí manžel, vyprávím mu náš den, popisuji jak bolesti sílí a konstatuji, že by nebylo od věci vybrat jméno pro dítě. Po pár minutách máme vybráno a jdeme spát. Po 3h ráno budím muže a s bolestmi po 3-10 minutách jedeme pro jistotu do porodnice, kde se dozvídám, že jsem na 4 cm otevřená a zůstávám. Muž jede s dcerkou domů s tím, že se uvidíme o pár hodin později. Já jdu na monitor, na kterém mi praskne plodová voda, bolesti jsou čím dál intenzivnější. Sotva dojdu na vyšetřovací křeslo, ze kterého už mi pomáhají porodní asistentky a vezou mě rychle na porodní box, kde se po čtyřech silných kontrakcích, během kterých jsem začala toužit po císaři, narodí dcera Miriam.

       Píšu manželovi, že stal dvojnásobným otcem. Obratem mi nevěřícně volá zpět, zda to myslím vážně, jelikož sotva dorazil domů a uložil starší dceru do postele. Začíná mi docházet, jak rychlé vše bylo. Ve 4h příjem a ve 4:43 se dcera narodila. Mamka měla pravdu.

        Za celou dobu těhotenství jsem vůbec nevěřila, že bych rodila v tak pokročilé fázi těhotenství, natož v termínu porodu. A už vůbec by mě nenapadlo, že když budu během těhotenství promlouvat k dítěti, aby se narodilo 12. května, jelikož se jedná o krásné datum a super kompromis, že mě poslechne a opravdu se v tento den narodí.

      První těhotenství bylo úžasné a bez potíží. Za to jsem porodila nečekaně předčasně v 28+5tt. Druhé těhotenství bylo komplikované od útlého začátku, ale vybojovali jsme to do 36+6tt. Tak či onak, obě  těhotenství jsem si v rámci možností užila stála za to! ♥️