Silvestr a Nový rok je pro mě velice důležitý. Je to období, kdy je čas zhodnocení dosavadního roku a života. A také čas, kdy se snažím po šíleném, prasečím a divokém prosinci dostat svůj život pod kontrolu.  Dávám si cíle a slibuju si, jak budu cvičit, budu více uklízet, budu zodpovědná studentka, lepší učitelka, jíst zdravě… Všechna svá „vylepšení“ se snažím narvat do tabulek, jakoby se snad dalo žít podle tabulek….

V poslední době mám však pocit, že se dějí neustále věci úplně jinak, než si naplánuju, avšak neříkám, že dějí špatně. Život se nedá naplánovat. A tak…

Moje představa silvestra- zajdeme k našim, chlapi si dají pár půlek, popřejeme šťastný nový rok a pak půjdeme domů. Tam si zapálíme svíčky, dáme si výborný chlebíček a budeme listovat kalendářem a smát se jménům, které pro naše dítě rozhodně nevybereme a naopak najdeme to pravé.

Realita silvestra- ve 23:20 podpírám svého opilého muže, který mi vysvětluje, proč si nikdy nemám kupovat škodovku, a jdeme domů. Doma se rozhoduje, zda bude zvracet nebo půjde rovnou spát a mezitím se mi omlouvá, jak mi zničil silvestr… Směju se, protože se vytrestal sám a následně několikrát zvrací…  Nevadí mi, že se opil, naopak stále považuju svého muže za zodpovědného muže, který zná svou hranici.

Je půlnoc a já si připadám, že tohle je asi část mateřství. Já střízlivá se budu zítra starat o svého muže s kocovinou, druhou rukou uklízet celý byt, protože odpoledne přijede tchýně a třetí rukou vařit obědy do práce.

Všechno relativně stíhám… už se manželovi nesměju, protože myju po něm pozvracený záchod, peču zdravou fazolovou buchtu, venčím psa, vysávám, připravuju krabičky na zítra do práce, vařím heřmánkový čaj, aby manželovi bylo líp. Přesně ve chvíli, kdy zpocená až za ušima dovitírám předsíň, zvoní tchýně v rukou kupu cukroví, které vůbec nezapadá do mého cukrfree ledna.

Večer jdeme tradičně na městský ohňostroj. „A co bylo v roce 2019 nejlepší?“ ptám se manžela. „No přece svatební cesta.“ odpovídá jednoznačně, jelikož rád cestuje a kempuje. „Aha… Já myslela, že početí dítěte… A co naše svatba?!“ namítám hned. „No jo… a taky, že jsme zvládali beskydskou sedmičku.“ oceňuje manžel úplně jiné zážitky roku 2019. Měli jsme toho tento rok opravdu hodně v plánu a vše se nám podařilo, zažili jsme opravdu krásný rok.

Koukám na ohňostroj a přemýšlím, jaké cíle si nastavit, abych za rok mohla říct, že to byl aspoň stejně úspěšný rok jako tento. Jenže věci jako svatba, svatební cesta i Beskydská sedmičky jsou asi zážitky, které se vícekrát nebudou opakovat a ani nedají snadno překonat. Navíc vše v dalším roce se bude točit kolem dítěte, takže žádná dovolená, žádné fitness cíle či závody… Když v těch odlesků ohňostroji mi to najednou došlo… Mým cílem není porodit „to“, hodit se do formy a uběhnout půlmaratón, ale být ta nejlepší máma. Hned se v myšlenkách opravuju- asi nepotřebuju být úplně nejlepší stačí, když budu dobrou mámou. Přece jen je to přání poměrně obtížně definované a já přesně nevím, jak se to dělá, ani co to přesně znamená být dobrá máma a poznám vůbec, že jsem dobrá nebo špatná máma? Rozhodně je to cíl mnohem těžší než překonat 90km za 23 hodin. Ale cítím, že tohle je přesně ten pravý cíl pro rok 2020: Být dobrá máma.