Jak čelit kolečku blbosti

Někdy se zdá, že dny jsou vlastně pořád dokola. Zvláště některé domácí činnosti, které denně děláme, vlastně nemají žádnou hodnotu. Většinu času totiž tvoříme jen neviditelnou práci, kterou nikdo vlastně neocení. Uklízení, vaření, péče o děti, prádlo - jednou za čas je to prostě kolečko blbosti, které právem nenávidíme. 

Neviditelná práce

Ráno snídaně, čaje, svačiny, krmení dětí a zvířat.

Umýt nádobí a kuchyň.

Ustlat postele, abyste je večer, děti vlastně už v poledne, zase rozhrabaly.

Zametání, vytírání - to by se mohlo klidně dělat dvakrát denně.

Vaření jídla – tolik času a námahy a jídlo se za čtvrt hodiny sní a ještě se musí umýt a uklidit nádobí.

A co teprve nekonečné uklízení hraček – jaký má smysl to uklízet, když to opět za chvíli bude zpátky rozprostřené po celém bytě?
Všechny tyto činnosti jsou taková neviditelná práce - asi tak dvě minuty po tom, co je pracně vykonáte, nejsou vidět. A je samozřejmostí, že je děláte.  Tedy do doby, dokud je děláte. Z neviditelné práce se stane do očí bijící bordel přesně ve chvíli, kdy ji v pravidelném intervalu neprovedete – teprve tehdy si děti a muž všimnou, že se „to neudělalo“.

Našlapané ponožky drobkama od snídaně, namazaný chleba místo teplého jídla, absence čistého prádla- teprve teď přichází k rodině signál, že neviditelná práce, kterou denně děláte, vlastně není samozřejmost, což pouze pokud žijete s vnímavými a vyjímečně chápavými lidmi vede k tomu, že vám někdo pomůže aniž by to musel odstartovat váš dříve nebo později přicházející nervový výtok.

Kolečko debility

Všechny uvedené činnosti, zvláště pokud je nikdo neoceňuje, dříve nebo později vedou k frustraci, že vlastně něco děláte pořád dokola a nemá to žádný smysl.

Interval samozřejmosti vždycky jednou za čas přeteče a k těm denním činnostem získáme nechuť, ba přímo odpor, a intenzivní pocit, že jsme na vše samy.

Ono vlastně i ta výchova dětí je taková neviditelná práce. Je to taková samozřejmost, pokud se na ní nedíváte ze široka, z pohledu zázraku a pokroku, který na dětech vidíme jen zpětně a jen v určitých chvílích. Kolik práce nám dalo naučit děti chodit na nočník, jíst samotné, držet hrneček, oblékat se? Jak náročné byly probdělé noce, kolik nervů nás stálo vztekací období.

Radovaly jsme ale jen v těch nejčerstvějších a nejvypjatějších chvílích – první slovo, první kroky, první věty. I potom se z těch radostí stává denní chléb a samozřejmost.

Oceňujte se za své výkony více, prožívejte každou chvíli s vašimi dětmi, každý pokrok je i vaše odměna. 

                                                Přiznejte si, že je vlastně vaše vina, 

                                       že všichni berou vaši práci jako samozřejmost, 

                                                protože je to samozřejmost i pro vás? 

Jsem na všechno sama

Přesně ve chvíli, kdy na nás padne ta chvíle, že vlastně neděláme nic jiného, než uklízíme, vaříme a odpovídáme dětem na otázky, a my propadneme skepsi, že všechno co děláme, je k ničemu, přijde pravděpodobně na mysl ta slavná teze – „jsem na všechno sama“.

Je jedno, zda jsme skutečně samy či máme muže a několik babiček a tet, nekonečné kolečko debility přichází vždy ve chvíli, kdy jsme zapomněly ocenit hlavně samy sebe.

A odejde tím dříve, čím dříve si uvědomíme, že samy ve skutečnosti nikdy nejsme, protože máme sebe.

Moje maminka vždycky říkala, že pokud se nepochválí sama, neudělá to za ní nikdo. To byl přesně ten okamžik za sebou nechané neviditelné práce, kterou nikdo neocení – několik hodin zebrubného úklidu po práci, vaření večeře, mazání svačinek.

Je to přeci samozřejmost a předejít tomu, aby to tak děti braly a aby ocenil váš muž, že to děláte, je těžké a začít se s tím musí zavčasu.

Dejte muži najevo, kolik energie vás tyto práce stojí a říkejte mu, kolik jste toho udělala. Nenechejte ani své děti brát vaši práci jako samozřejmost a předejdete tím vlastní frustraci z toho, že jste samozřejmostí.
Myslete i na všechny ty ženy, které prožívají denně to samé.

Pomáhejme si vzájemně a oceňujme naše dovednosti. To, že si dojdete na kosmetiku nebo na nějakou terapii je přínos nejen pro vás, ale i pro ženu, která vám službu poskytne. Nestyďte se za to, že si před svátky necháte umýt okna a upéct cukroví. 

A i to, že si s kamarádkou popovídáte o těchto strastech a budete se společně učit nepropadat frustraci ze svých koleček blbosti, je vzájemná výpomoc, která vám pomůže kolečky blbostí proplouvat.

        Nikdy se však nezbavíte pocitu zmaru a frustrace z toho, že

                         jste vy a vaše práce doma samozřejmostí.

        Do chvíle, než sama sebe oceníte a přestanete si svou pozici v rodině                             zhoršovat sebelítostí a naštvaností,

                            budete opravdu naštvaná a udřená. 

Hygge vám pomůže přežít neviditelnou práci

Určitě jste slyšela o dánské filosofii o štěstí zvané hygge – jde vlastně o to udržovat i ty nejběžnější chvíle v rozpoložení, jako by byl svátek.

Pokoušet se být šťastný i u činností, které nemáte ráda anebo se vám zrovna prostě nechtějí dělat, je dřina, která ale kolečkům blbostí pomáhá předcházet velmi dobře.

Pokud se vám nechce vařit, zkuste recept, který neznáte. Pusťte si k věšení prádla oblíbenou hudbu a zatančete si u toho. K žehlení si pusťte film, na který jste dlouho neměla čas. Při stereotypní cestě z práce nebo ze školy jděte jinudy a po cestě si kupte kytku do kuchyně. Kupte na hračky vekou krabici nebo pytel a prostě je tam házejte.

Možná na to jste opravdu sama. Jste máma a to že fungujete je opravdu někdy samozřejmost, kterou je těžké nést. 

Ale každé kolečko blbosti, které máme denně před sebou, může být alespoň o fous lepší, pokud nepropadneme skepsi a sebelítosti, ale uděláme si to lepší. 

Pro sebe.

M.