http://lightfootguide.com/wp-content/uploads/2014/04/photo-contact-2.jpg

UPOZORNĚNÍ: Všechny mnou publikované články jsou laické. Opakuji, že nejsem ani lékař, ani fyzioterapeut, ani podiatr, ani podolog. Všechno, co zde píšu, prosím berte jen jako inspiraci a pomoc při hledání vaší vlastní cesty. Není mým zájmem se s kýmkoli přít o (ne)vhodnosti chůze naboso. Každý ať dělá, co považuje za nejlepší.🙂

V této sérii článku bych se ráda věnovala nejčastějším argumentům, kterým musíme my, příznivci bosé chůze, čelit. Já i můj muž už jsme proti nechápavým reakcím okolí víceméně imunní. Já většinou nereaguju, chápavě se usmívám a nechám ostatní, aby mi očumovali boty z dílny Leváka Boba. Můj muž to se svým „No kdybys potřeboval boty, tak se s nima už narodíš, ne?!“ dotáhl už na trochu vyšší level.

Každopádně se vám pokusím nabídnout vysvětlení, kterým můžete před škodnou v revíru argumentovat. Nebo se o to aspoň pokusit.

Moje rada vztahující se ke všem negativním postojům zní: Buďte přesvědčeni o tom, co děláte. Pak vás totiž nezviklá ani sebepromyšlenější útok.🙂

Ty nejdůležitější otázky, narážky, posměšné poznámky a rádoby podložené argumenty jsem představila v prvním článku. V tomto článku už se přesunu do sféry kritky založené na více či méně subjektivním hodnocení chůze naboso/v bf obuvi. Jde se na věc!

ARGUMENT Č. 6: VŽDYŤ S TAKOVÝM NADMĚRKEM BUDE ZAKOPÁVAT!

http://www.stromprop.cz/obrazky/eshop/2/1314.gif

Kdo už měl tu čest vybírat svému dítěti boty, ten moc dobře ví, jak těžké to ve skutečnosti je. Nadměrek? Cože? Jak velký? Je tohle moc? Je tohle málo? Jsem zoufalá. Bude bez bot. To nedám. No on snad bude chodit bos!🙂

Doporučovaný nadměrek při koupi dětské obuvi je cca 1,2 cm (u dospělého stačí cca 1 cm, někdy i méně v závislosti na typu obuvi). Někdo si může pomyslet, že je to dost. Není, je to tak akorát. Zvolený nadměrek se pochopitelně liší podle typu boty. V capáčkách stačí nadměrek menší než 1 cm, v letních sandálech pak stačí nadměrek 1 cm, v zimních může být naopak až 1,5 cm (je potřeba počítat s tím, že dítě bude mít silnější punčocháče, ponožky).

Takovým nešvarem, který se nám tu množí, je kupování bot hodně dopředu. Kdo by to nechápal, dítěti roste noha poměrně rychle (někdy postupně, někdy skokově), a to v průměru až o 18 mm za rok u menších dětí a o 12 mm za rok u větších dětí. Rodiče pak mají často pocit, že celý rok nedělají nic jiného, než jen kupují boty. Samozřejmě netvrdím, že koupit boty dopředu je vždy špatně, ale rozhodně nadměrek kontrolujte a nedávejte dítěti boty s nadměrkem větším než 1,5 cm u běžných bot, protože větší čísla bot nejsou jen “delší”, ale take “širší”. Bota pak nemusí správně sedět, a brání tak dítěti v kvalitní chůzi. Špatně je samozřejmě i opačný extrém, tj. boty s malým nadměrkem (při nadměrku 1 cm už je ideální začít se poohlížet po jiné obuvi), který neposkytuje prstům dostatek místa pro správnou funkci.

Nadměrek v botě NIKDY nezjišťujte stlačováním špičky (dítě instinktivně pokrčí prsty a vám se zdá, že má místa dost), ani natlačením chodidla dopředu a vložením prstů za patu. K měření používejte buď vyndavací stélku (na kterou dítě postavíte), kvalitní měřidlo do bot (např Plus12) nebo home-made pomůcky (špejle, “vymačkaný” papír) – ty však nemusí být zcela přesné.

http://www.detske-boticky.cz/userfiles/image/fussmess.jpg

Důkaz místo slibů vám nabízí následující video, kde je praktická ukázka výše zmíněného.

http://www.3sat.de/mediathek/index.php?display=1&mode=play&obj=34876

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

No co, co, co. Jsme rodina klaunů!

ARGUMENT Č. 7: JAK CHODIT BOS? VŽDYŤ MU ZMRZNOU NOHY A BUDE NEMOCNEJ!

http://img.blesk.cz/img/1/full/1901829-img-studene-koncetiny-zima-zdravi.jpg

S tímto argumentem se (žel!) setkávám často i v komunitě bf chodců a chodkyň.

Ano, i v našich končinách existují lidé, kteří chodí bosky celoročně. Jakkoli šokující to pro vás může být, je to tak. Není to tu tak obvyklé jako v teplejších krajinách, ale jde to.

Ještě ve své předbosé epoše jsem měla problémy s nedostatečným prokrvováním chodidel. Pořád mi byla zima, ponožky jsem musela mít skoro i v posteli. Nepříjemné. Otravné. Když jsem si koupila své první bf boty, rezolutně jsem odmítla vyndat z nich vložku (určenou pro chladnější počasí). Můj muž se nerozpakoval. Když přišla zima, všichni se na něj útrpně koukali, že chodí v botách stále bos. A víte co? Zvládl to celou zimu a za celou tu dobu neměl ani rýmu. Sám ale přiznal, že to platí, když jde. Když delší dobu stojí, zima mu být začne (což ale není zas tak neobvyklé ani u běžné obuvi).

I já už jsem vyndala všechny vložky a chodím v botách naboso. A vůbec mi není zima. Ba naopak. Chůzí a přijímáním podnětů z povrchu, po kterém chodí, se chodidla dostatečně prokrvují. Proto by vám neměla (netvrdím, že nemůže) být zima.

“Indiáni kmene Navajo nechávají své děti bosé chodit v prvním či druhém sněhu, aby si získaly potřebnou odolnost a otužilost vůči přicházející zimě. Ačkoliv samozřejmě nechceme, aby se naše děti nastydly, opakované vystavování chodidel chladu zlepšuje otužilost celého těla a tím pádem snižuje výskyt různých forem nachlazení a rýmiček, kterými děti v současnosti tolik trpí.” (Kolcun, J., citováno z nohynaboso.cz)

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

Když se hýbeš, není ti zima. Totéž platí pro chodidla.

ARGUMENT Č. 8: KDYŽ BUDE NOSIT TYHLE BOTY, BUDE MÍT MOC ŠIROKÉ NOHY!

http://www.ecstore.cz/userfiles/image/files/chodidlo.jpg

Já vlastně ani nevím, co k tomu říct. Mám pocit, že se k tomu snad ani nedá nic říct, protože kdo tohle vypustí z úst, ten je asi pod vlivem drog.

Každý z nás má chodidla jinak široká. Někdo úzká, někdo normální, někdo široká. Ve valné většině případů dojde při přechodu na bf k tomu, že se člověku noha “rozplácne”, tj. najednou je širší než kdykoli předtím. Čím je to způsobeno? Jednoznačně tím, že do té doby bylo utlačováno v moc úzké obuvi. Nohy se přechodem na bosou chůzi/bf obuv nerozšíří, jen se dostanou do své správné, přirozené “formy”.

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

Eh?

ARGUMENT Č. 9: NO FUJ, CHODIT BOSKY, TA ŠPÍNA NA ZEMI, TO JE KEKEL! NAVÍC JE MI TO NEPŘÍJEMNÉ.

http://2.bp.blogspot.com/-QTqETY-DuIU/Tu4LNJ6tA_I/AAAAAAAACPU/vpPeJhvJtx4/s1600/67450029nohy.jpg

Teď už se přesouváme do oblasti vlastních pocitů a mentálních zábran.

Když si to vezmu, než jsem propadla bososchůzi, byly mé nohy zvyklé být “chráněné” nějakých bezmála 23 let. To už je úctyhodná doba! I já jako obyvatelka stověžaté matičky jsem si nedokázala představit se zout a jít naboso. Tady? Po Praze? Kde na některých místech projdou denně tisíce lidí? Už jen ta představa se mi hnusila a způsobovala mi žaludeční neurózu.

Jednoho dne (bylo fakt vedro!) jsem si řekla, že to zkusím. Vybrala jsem si krásnou cestu zapadlým parčíkem, kde je dost zeleně, stromů a množství lidí je na přijatelné úrovni. A zula jsem se. Byla to paráda! Ze začátku jsem měla s některými povrchy problém (např. se štěrkem, hrubým asfaltem, kamínky, klacíky), ale postupem času si mé nohy zvykly, dokonce jsem jim to začalo líbit a začaly si to užívat. Takže teď se zouvám, kdykoli a (téměř) kdekoli. Stále jsou místa, na kterých bych to nedala, ale jejich počet se snižuje.

“Tuto kapitolu jsem začal tvrzením, že zacházíme-li s chodidly tak, jak se má, nejsou křehká. Křehkost, kterou jim lidé připisují, souvisí spíše s citlivostí způsobenou vysokým počtem nervových zakončení v jejich ploskách. Lidé, kteří trvale nosí boty, si citlivost chodidel obzvlášť uvědomují. V podstatě nejsou schopní chodit naboso na žádném terénu, snad s výjimkou měkkého koberce. Naní pochyb, že toto je jeden ze způsobů, jímž obuv vyvolává závislost na obuvi – citlivá noha prostě neumí bez patřičné ochrany chodit po většině povrchů. Je to tragické a do určité míry by se to dalo připodobnit k používání ucpávek do uší v takové míře, že pak nechráněné ucho nesnese v podstatě žádný zvuk.“ (Howell, D., s. 60)

„Stejně tak bolest pociťovaná při chůzi naboso po štěrku vzniká v mozku, ne v chodidlech. Ti, kdo jsou zvyklí chodit naboso, mohou klidně běhat po štěrku ne proto, že jejich nohy zmozolnatěly tak, že nic necítí, ale protože se jejich mozek přizpůsobil vjemům, které jsou pro někoho, kdo chodí neustále obutý, neznámé.“ (Howell, D., s. 60–61)

Špinavé nohy mi nevadí (zase je to především o hlavě), na místa, kde se nehodí být bosa (návštěva, dětský koutek apod.) si beru capky (ven), případně ponožky (dovnitř).🙂

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

Mně je zase nepříjemné chodit v botách, ve kterých se vesele množí bakterie a plísně.

ARGUMENT Č. 10: A TO SE NEBOJÍŠ, ŽE SE ZRANÍŠ?

http://3.bp.blogspot.com/-ZV7DSb-kjaM/VcPh1SUdQ2I/AAAAAAAAAaY/zuCzIEYMHLc/s1600/strepy-nohy.jpg

Když běhá člověk bosky na své vlastní zahradě, nebojí se. Když vyjde za její hranice, začne ho sužovat paranoidní představa, že určitě šlápne na střep, rozřízne si nohu, zapíchne si do ní stříkačku, šlápne na napínáček, do flusance, na včelu a takhle by se dalo pokračovat.

Pár postřehů z mé dosavadní bosochodecké kariéry:

1. při chůzi naboso se člověk podvědomě stane obezřetnější. Nemusím si neustále koukat pod nohy, ale (samozřejmě pokud před sebou zrovna netlačím kočárek) mám lepší přehled o tom, co se okolo mě vyskytuje.

2. potkala jsem tisíce střepů, ale nikdy jsem se neřízla. Při tréninkové chůzi po střepech jsem zjistila, že při správném (tj. pomalém a něžném) našlapování se člověku nic nestane. Kůže je dostatečně elastická, aby běžný střep (tj. ne nějaký špičatý a extra ostrý, spíše jde o střepy lahvové, kterých je na ulici nejvíce) chodidlu neublížil.

3. do psího exkrementu ani flusance jsem nešlápla také ani jednou. A když, no tak co. Tak si to prostě utřu nebo se projdu kaluží.🙂

4. včely/vosy jsou kapitola sama pro sebe. Pokud je člověk alergický, je samozřejmě opatrnost na místě. Pokud to nevíte, alespoň to při případném píchnutí zjistíte (bez pokusu o nemístný vtip). Pokud nejste a vosa či včela vás píchne, je dobré místo vpichu: zahrabat na chvíli do hlíny; potřít rozkrojenou cibulí, citrónem nebo octem.

5. podstata problému je opět v naší hlavě. Chápu, že máte strach především o děti, ale jsem přesvědčena, že každý je schopen objektivně zhodnotit, jaké místo je či není pro chůzi naboso „bezpečné“ a proč. Rozhodnutí je na vás a nikdo nemá právo ho jakkoli zpochybňovat.

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

Až se zraním, začnu to řešit.

Použité zdroje:

http://www.nohynaboso.cz/bosa-chuze-a-deti/

Howell, D. Naboso: 50 důvodů, proč zout boty. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2012. 162 s. ISBN 978-80-204-2637-6.

Další argumenty rozeberu v následující části. Budu ráda za jakékoli vaše postřehy, podněty, návrhy a tipy. Podělte se s námi, společně se připravíme na všechno!😉

http://i.gr-assets.com/images/S/photo.goodreads.com/hostedimages/1388359292i/7809732.jpg

UPOZORNĚNÍ: Všechny mnou publikované články jsou laické. Opakuji, že nejsem ani lékař, ani fyzioterapeut, ani podiatr, ani podolog. Všechno, co zde píšu, prosím berte jen jako inspiraci a pomoc při hledání vaší vlastní cesty. Není mým zájmem se s kýmkoli přít o (ne)vhodnosti chůze naboso. Každý ať dělá, co považuje za nejlepší.🙂

V této sérii článku bych se ráda věnovala nejčastějším argumentům, kterým musíme my, příznivci bosé chůze, čelit. Já i můj muž už jsme proti nechápavým reakcím okolí víceméně imunní. Já většinou nereaguju, chápavě se usmívám a nechám ostatní, aby mi očumovali boty z dílny Leváka Boba. Můj muž to se svým „No kdybys potřeboval boty, tak se s nima už narodíš, ne?!“ dotáhl už na trochu vyšší level.

Každopádně se vám pokusím nabídnout vysvětlení, kterým můžete před škodnou v revíru argumentovat. Nebo se o to aspoň pokusit.

Moje rada vztahující se ke všem negativním postojům zní: Buďte přesvědčeni o tom, co děláte. Pak vás totiž nezviklá ani sebepromyšlenější útok.🙂

Ještě než se dostanu k podstatě článku, ráda bych zdůraznila jednu věc:

Objasnění nevhodnosti konvenční obuvi se vztahuje především na zdravě se vyvíjející/vyvinuté nožky. V případě jakýchkoli vrozených či získaných deformit je žádoucí (ne-li nezbytné) poradit se s kvalitním (a bf nakloněným) fyzioterapeutem. Neexperimentujte, nemusí se to vyplatit. Můžete se setkat s lidmi, kteří vám řeknou, že kvůli chůzi naboso se jim/jejich dětem zhroutily kontíky, klenba nebo život, takže nakonec dali na radu ortopeda a mají krásná kopýtka, která zpevňují i nezpevnitelné. Je důležité pochopit, že i při chůzi naboso se mohou objevit větší či menší problémy. Kdo vám ale zaručí, že by se neobjevily i bez toho? S kvalitní a smysluplnou péčí zvládnou naše nohy všechno. Věřme jim.

http://www.karphomecare.com/wp-content/uploads/2013/05/foot_care1.jpg

ARGUMENT Č. 1: TO DÍTĚ DĚSNĚ DUPE!

Jak vypadá fyziologie správné chůze (včetně obrázků a porovnání s chůzí v botách) se dočtete v mém článku Správná chůze aneb v čem se liší chůze naboso od chůze v botách. Tam se také dozvíte, že v konvenční obuvi chodíme často přes patu, což způsobuje dupání. Že ho neslyšíte? Neslyšíte, protože vyvýšená pata (podpatek) je tu, aby vám pomohla náraz co nejvíce ztlumit. Z toho vyplývá, že při chůzi naboso/v bf botách bude doposud konvečně obouvaný člověk (pravděpodobně) dupat.

Pokud jste kouzlo (a zdravotní nezávadnost) chůze bosky/v bf obuvi objevili teprve nedávno, tj. vaše dítko (o vás, s dovolením, nepochybuji) absolvovalo určitou část svého motorického vývoje v „tradičních“ botách, rozhodně si nemyslete, že přechod na bf obutí jde jako mávnutím kouzelného proutku. Špatný stereotyp chůze je třeba „vykořenit“ a nahradit tím správným. Dospělý člověk může na své chůzi zapracovat (přestože opětovné uvědomění si, jak chodím, jak našlapuju, jak se odrážím, není jednoduché), viz např. http://www.bojovky.info/kondice/241-zakladni-techniky-chuze-naboso , u dětí už to nemusí být tak jednoduché. Pokud si nejste jisti, určitě vyhledejte bf nakloněného fyzioterapeuta, který chůzi zkontroluje, příp. pomůže s problémy.

„Není to žádná zázračná či vše-spásná bota, která vyřeší problémy (nejen) pohybového aparátu – je to jen a pouze bota dělaná tak, aby co nejméně měnila či modifikovala přirozenou funkci pohybového aparátu. Vždy záleží na tom, jak v této obuvi chodíme, tedy jaké jsou naše pohybové návyky a programy. Pokud například někdo tvrdě dopadá na paty, může si ublížit...“ (Klimpera, Umění fyzioterapie, s. 9)

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

Ale kdeže. To mu jen mozek při chůzi naráží na stěny lebky.

ARGUMENT Č. 2: TEN KOTNÍK POTŘEBUJE ZPEVNIT, JINAK SE ZBORTÍ!

Kdo z nás bérfůťáků tohle ještě neslyšel? Minimálně 20krát. Babičky, prababičky, tetičky, sestřičky, kamarádky. Vždycky se někdo najde. Jak reagovat?

Nejprve by bylo fajn se trochu (vážně jen trochu) seznámit s anatomií kotníku (hlezenního kloubu) jako takovou. Každý z nás má vlastně dva kotníky: jeden vnitřní a jeden vnější (viz foto).

http://files.botyhanak.webdesignia.cz/200000188-d0187d1117/svaly%20nohy.jpg

Tyto dva kotníky jsou pak spojeny pevnou vazivovou strukturou, která zajišťuje jejich stabilitu. Při pohybu se kotník ohýbá různými směry – při došlapu dopředu, při odrazu dozadu, ale i doleva či doprava. Při správné chůzi je určitý pohyb kotníku žádoucí, protože bez něj by nemohlo docházet ke správnému nášlapu a posléze odrazu (můžete si to sami vyzkoušet).

Jakmile je kotník sešňěrován pevnou botou, dojde k tomu, že:

a. se nemůže hýbat, tudíž nemůže při chůzi plnit správnou funkci, a ovlivňuje tak i zbytek pohybového aparátu (např. kyčle, pánev);

b. v podstatě vypne, svalstvo se nezapojuje, přeruší se nervové spojení s naším mozkem, svalstvo začne ochabovat.

Většina argumentů proti chůzi naboso/bf botám končí tím, že když nebude kotník zpevněný, dopadne dítko nějak takto:

http://www.ortopedickevlozky.eu/imgs/detske08.jpg

Ale počkat. To je nějaká mýlka. Takhle totiž dítko může naopak dopadnout, pokud bude mít kotník zpevněný. Je to přece logické, kotník je podepřen, svaly nemusí pracovat, tudíž noha drží „rovně“ (minimálně opticky) pouze v botě se zpevněným kotníkem. Jakmile je dítě naboso, ochablé svalstvo se nedokáže zapojit, neví, jak má nohu stabilizovat (vždyť to nikdy nedělalo?!), a dojde k valgozitě kotníku (zřídka se může vyskytnou i opačný extrém, tj. že je kotník vybočený ven). Sounds logic, right?

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

Pokud mu kotník zpevním botami, zakrní mu svaly a bez bot nebudou schopny správně (nebo spíš vůbec!) pracovat. Navíc tím zvyšuju riziko vbočených kotníků.

///

Se zpevněným kotníkem se často zmiňuje tzv. opatek (viz obrázek).

http://botickaliberec.cz/wp-content/uploads/2012/12/6692921.jpg

Tato „vymoženost“ má zabránit tomu, aby se dítěti pata v botě nepřirozeně vychylovala a aby „seděla“ na stélce tak, jak má. Podle mě ani to není nezbytně nutné, protož bf obuv funguje jako ochrana chodidla, tudíž v ní pracuje (téměř) jako naboso, nemá podpatek a žádnou tvarovanou stélku. Jak by se tedy mohla špatně vychýlit? Pokud dítěti boty sedí, jak mají, nevidím žádný problém.

///

ARGUMENT Č. 3: MUSÍ MÍT PODPATEK, NEBO SI ZNIČÍ PATY!

Tenhle argument úzce souvisí s bodem č. 1 (dupání). Většina ortopedů či jiných lékařů doporučuje podpatek max. do 5 mm. Proč vůbec nějaký podpatek tolerují? Pravděpodobně právě kvůli tlumení nárazů, ke kterým při chůzi v botách dochází. U sportovních bot (např. na běh, fitness) bývá pata často vyvýšená daleko víc, protože nárazy jsou větší. O vysokých podpatcích módní obuvi ani nemluvě.

Při správném stoji je (a teď budu machrovat, protože to mám od své fyzioterapeutky😀) váha rozprostřena rovnoměrně do čtyř bodů chodidla (viz foto).

Rozložení mezi přední částí nohy a patou by mělo být 50:50. Tak a teď si představte, že pata je na podpatku. Rozložení váhy se tím změní, především prsty (navíc zmáčknuté v úzké obuvi) a nártní kůstky jsou neúměrně zatěžovány, zvýšená pata pak vede ke zkracování lýtkových svalů a Achillovy šlachy.

http://www.botydokapsy.eu/fotky5097/vysoke-podpadky.jpg

Alarmující je, že podpatky ovlivňují postavení celého těla (viz obrázek). Děti samozřejmě nenosí vysoké jehly, ale třeba kozačky často nemívají podpatek jen do 0,5 cm. Zkrátka u jakéhokoli podpatku platí výše zmíněné, byť v menší míře.

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

Podpatky mu brání ve vzpřímeném stoji, a křiví mu tak záda.

ARGUMENT Č. 4: BEZ TVAROVANÉ STÉLKY BUDE PLATFUSÁK!

Řekla babička o mém tehdy měsíc chodícím synovi, kterého jsme v srpnu (!!!) nechali „běhat“ na kamenné dlažbě na naší vesnické chalupě naboso.

Měla jsem chuť jí říct:

„Panely opory klenby chodidla a nártu se do bot přidávají, aby ‚podepřely‘ klenební oblouky a ‚stabilizovaly‘ pohyb chodidla ze strany na stranu. Ale k čemu noha takovéto umělé podpůrné pomůcky potřebuje? Je snad obuv tak špatně navržená, že by bez podobných zásahů nefungovala? Stále více vědeckých studií a miliony bosých obyvatel světa mimo rozvinuté státy naznačují, že o to nejde. Nožní klenba je konstruována, aby fungovala jako tlumič nárazů a pružina. Podpora nožní klenby v obuvi tyto funkce výrazně snižuje, až zcela eliminuje (viz níže). Stejně tak noha provádí sama od sebe supinaci a pronaci při každém kroku, tedy pohyby, které popdůrné panely v obuvi znemožňují. Nohy nepoškozené obuví jsou silné a zdravé, schopné správné pronace a supinace, schopné absorbovat pomocí nožní klenby nárazy a odrazit tělo k dalšímu kroku. ‚Podpůrné‘ prvky západní obuvi způsobují pouze to, že svaly a vazy nohy slábnou a lenivějí. Naneštěstí to rovněž znamená, že nožní klenba nadále neplní své funkce a bosá noha je destabilizovaná nadbytečnou či nedostatečnou pronací. Jedná se o potíže způsobené obuví, k jejichž řešení je podle názoru mnohých lidí nutné používat obuv nebo ortopedické pomůcky. V konečném důsledku to znamená, že čím více nosíte boty, tím více je nosit potřebujete.“ (Howell, 2012, s. 71–2)

Ale nakonec jsem řekla jen: „Dík za buchtu, babi.“

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

Postavím most a místo nosných pilířů celý oblouk vycpu podpůrným materiálem. Když zjistím, že pod mostem neprojede auto, materiál vyndám. A co se stane? Ten most spadne, babi, dokud ho znova nevycpu!

ARGUMENT Č. 5: PAN DOKTOR ŘÍKAL, ŽE VENKU AŤ CHODÍ KLIDNĚ BOS, ALE NA ASFALTU/PLOVOUČCE/DLAŽDIČKÁCH/PVC/PROSTĚ ČEMKOLIV ROVNYM SI ZNIČÍ NOHY!

Pravdu dí, ten chlapec. Trochu. Možná.

Častým argumentem proti bf je, že dřív sice lidé chodili bosí, ale to ještě nebyly rovné asfaltové silnice, žili v chatrčích na hrbolkách hlíny a neměli v bytech vodorovné plovoucí podlahy. To všechno je samozřejmě pravda, ale je třeba se zamyslet nad následujími body:

a. Opravdu stráví dítě celičký boží den chozením jen a pouze po rovném povrchu? (nesedí, neleze, nechodí po rukou, neplazí se, neběhá, neskáče, nechodí přes prahy, knížky, hračky, nechodí ven, po trávě, kamínkách, klacíkách?)

Pokud ne, není vlastně co řešit. Pokud ano, není problém v botách, ale v nedostatku podnětů. Poslední trend velí udělat dítěti home-made rooty rug (jinými slovy senzorický koberec, viz obrázky), ale bohatě stačí, když jeho (a svým!) chodidlům poskytnete co nejvíc podnětů (lezte, plazte se, skákejte po jedné noze, nasypte si do lavoru fazole a choďte v nich, staňte se vládkyní všech moří a choďte v mořských dekách, stoupněte si na špičky, choďte po legu, balancujte na jedné noze, skákejte po posteli, zkrátka fantazii se meze nekladou!). Zmíněné platí i pro ty z vás, kdo trávíte většinu času na rovném povrchu (např. v práci). Pokud dáte nohám, po čem touží, nebudou vás bolet a nezničíte si je.

http://rootyrug.cz/wp-content/uploads/2014/10/RootyRUG-Rose-Hip-Red_02.jpg

http://3.bp.blogspot.com/-v5YPam4F4mY/VpF-95kRBFI/AAAAAAAALjg/q3KSYtapP_s/s1600/IMG_2939_0.jpg

b. V jiných částech světa, kde chodí lidé imrvére bosí, nemají rovné cesty, asfaltové silnice, chodníky apod.

No to sice nemají, ale to nic nemění na tom, že nejde vždy jen o povrchy jako takové. Jde především o PODNĚTY! I na rovné asfaltové silnici mohou naše nohy získat spoustu podnětů. Boty jim vzaly jejich perceptivní funkci. „Neohmatáváme“ si terén, vlastně ho vůbec necítíme. Ale pamatujte: bez podnětů ani noha nehrabe!

MOJE STRUČNÁ REAKCE:

Dokud mají nohy dostatek různorodých podnětů, je úplně jedno, na jak rovném povrchu (dočasně😉) stojí.

Použité zdroje:

http://www.zdravi-nemoc.cz/podvrtnuty-kotnik-nebo-hlezno

http://www.ahinsashoes.com/kotnik-barefoot/

Howell, D. Naboso: 50 důvodů, proč zout boty. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2012. 162 s. ISBN 978-80-204-2637-6.

Klimpera, L. Rozhovor s Lukášem Klimperou. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 8–9.

Další argumenty rozeberu v následující části. Budu ráda za jakékoli vaše postřehy, podněty, návrhy a tipy. Podělte se s námi, společně se připravíme na všechno!😉

http://www.maminka.cz/getthumbnail.aspx?q=100&height=330&width=660&crop=1&id_file=120744127

UPOZORNĚNÍ: Všechny mnou publikované články jsou laické. Opakuji, že nejsem ani lékař, ani fyzioterapeut, ani podiatr, ani podolog. Všechno, co zde píšu, prosím berte jen jako inspiraci a pomoc při hledání vaší vlastní cesty. Není mým zájmem se s kýmkoli přít o (ne)vhodnosti chůze naboso. Každý ať dělá, co považuje za nejlepší.🙂

Už dlouhou dobu chci napsat tento článek. Sbírala jsem čas, náladu a hlavně materiály. Dnes a denně vidím venku děti. Dnes a denně jim koukám na boty. A dnes a denně mě neopouští jistá míra zklamání. Zklamání z toho, že všechny mámy si hlídají kojení, nošení, výchovu nevýchovou. Ale na nohy vlastních dětí jim asi nezbývá čas.

Ve spoustě věcí už nedáme na pediatry, nemocniční personál v porodnici, drahé polovičky, matky, otce, babičky, dědečky, jiné matky. Máme přístup k informacím a vlastní rozum. Stále jsou ale oblasti, kde mohou naše znalosti pokulhávat. Obouvání (nejen) dětí je jednou z nich.

„Děti instinktivně chápou, že obuv je něco nepřirozeného. Malé dítě se okamžitě pokouší zout si cokoli, co mu obujete, batolatům je nutné neustále připomínat, že se mají obout (nebo si botky nechat na nohou), a dokonce i starší děti nejraději chodí bosé (ačkoli některým už ‚nezbytnost‘ bot stačilo okolí vtlouct do hlavy). Než děti dokončí základní skolu, jsou plně přizpůsobené a přesvědčené, že chodit naboso je nebezpečné, nehygienické a za určitých okolností i nezákonné (nic z toho samozřejmě není pravda). Je to nešťastné, nezdravé a naprosto zbytečné.“ (Howell, 2012, s. 101)

Nohy jsou takové naše druhé ruce. Přestože nám už neslouží k uchopování potravy, obejít se bez nich by nám dělalo značné potíže. Jejich hmatová funkce má svůj smysl. Pro člověka jdoucího bosky je důležité (a často také příjemné) cítit povrch, po kterém jde. Je měkký, tvrdý, studený, teplý, jemný, hrubý, suchý, mokrý. O tohle všechno nás konvenční obuv ochuzuje. Často slýchám: Když mně je to nepříjemné, chodit bosky. Bingo! To je právě to. Něco, co bylo tisíciletí naprosto přirozené (a to hlavně fyziologicky!), nám najednou není příjemné. Dětem však ano. Jejich nohy ještě nejsou zdeformované společností. Pro ně jsou nohy stále ještě nedílnou součástí jejich propriocepce. Ale jen na chvíli. Než přijde máma a všechno to změní.

„Nožky dětí v prvním roce života mají relativní svobodu pohybu. Ta většinou končí s prvními kroky. Ve chvíli, kdy se dítě začně stavět na nohy, verdikt odborníků zní: ,pevná kotníková obuv'. Vždy a všude. Doma i venku. Tkaničky jsou zavázané, suchý zip dotažený, spadla klec.“ (Pročková, Umění fyzioterapie, s. 11)

„Rodičia do veľkej miery rozhodujú o zdravotnom stave nôh vlastných detí, preto by ich kompetencie nemali byť ponechané náhode.“ (Tóthová, Umění fyzioterapie, s. 16)

Je vám to povědomé? Když pomineme, co tvrdí lékaři (jejichž znalosti jsou dnes v mnoha oblastech už mírně zastaralé), co vám říká váš selský rozum? Je lepší nechat dětským nohám volnost, dovolit jim objevovat svět, jaký je, nebo je zavázat do kožené klece, která je od světa zcela odřízne?

Pojďme se podívat podrobněji na jednotlivé aspekty dětských bot (inspirací pro následující dělení mi byl článek Pavly Pročkové – viz zdroje).

1. BOTA MÁ BÝT PEVNÁ

http://www.zdraveobouvani.cz/webadmin/design/images/image/ilustracni/podelne_plocha_noha.jpg

Pevný opatek, zafixovaný kotník, pořádně zavázat. Sádra je na světě. Sádra, která noze absolutně znemožní se správně vyvíjet. Častý argument: je to potřeba, aby se zpevnil kotník, aby nedošlo k valgozitě, šmajdání. Je to vlastně logické, když mi dají nohu do sádry, taky bude celý život zdravá, svaly správně posilněné, chůze s ní vůbec neovlivní postavení těla, ostatní svaly, šlachy, klouby v mém těle...

2. NA PODRÁŽCE NEZÁLEŽÍ

http://img2.hyperinzerce.cz/x-cz/inz/10468/10468604-kozene-boty-nagaba-vel-36-2.jpg

Hlavně že ji bota má. Může být klidně z kamene. Však je to jedno, ne? NE, NENÍ!

Tvrdost podrážky je nejčastější příčinou toho, že si dítě osvojí špatný vzorec chůze už od samého začátku své chodecké kariéry. Proč? V mých předchozích článcích se dočtete, jak funguje odvíjení chodidla při chůzi. Důležitý je nášlap a pak také odraz. Když si to zkusíte naboso, zjistíte, že chodidlo se přirozeně ohýbá při odrazu, a to pod prsty. Teď si obujte boty. Zkuste totéž. Ohýbá se bota ve stejném místě? Ohýbá se hodně/málo? Ohýbá se VŮBEC?! (Mmch. Častým omylem je, že člověk vezme botu do ruky, za použití značné síly ji v půlce jakžtakž ohne a domnívá se, že tak je to v pořádku. Není!)

Co se tedy stane, když je ohyb žádný/špatný? Začínající chodec bude došlapovat na celá chodidla a dupat. Zkušenější chodec začne chodit přes patu. A dupat. Vzorec chůze výrazně ovlivňuje celé tělo (např. postavení trupu), v případě nesprávné chůze pak pochopitelně negativně.

„Dětská noha nemá sílu tvrdou botu ohnout a dítě pak namáhá nejen hlezno, ale zátěž se přenáší kraniálně. Trpí zvláště koleno a kyčel, v neposlední řadě i pánev a páteř.“ (Skaličková-Kováčiková, Umění fyzioterapie, s. 21)

Není však důležitá pouze příčná ohebnost, ale také ta podélná. Zkrátka podrážka by měla být ohebná jako papír (mírná, ale opravdu jen mírná nadsázka).

3. PODPATEK ŽÁDOUCÍ

http://images.forwallpaper.com/files/images/3/3c98/3c9808b6/359960/wearing-mama-s-shoes.jpg

Troufnu si tvrdit, že 99 % dětských bot má (byť jen malý) podpatek. Proč je to špatně?

„Tak například jakýkoli podpatek u dětské obuvi musí být považován za vysoký podpatek. Prostým porovnáním výšky podpatku a výšky těla by mělo být jasné, že podobně vysoké podpatky u dětské obuvi a u obuvi pro dospělé nemají na tělo stejný dopad. Znamená to, že dvoucentimetrový podpatek u dětské obuvi kvůli menší dětské postavě zhruba odpovídá pěti- až sedmicentimetrovému podpatku obuvi pro dospělé. Zvýšená pata mění rovnováhu dětského těla i jeho těžiště a zkracuje rostoucí Achillovu šlachu. Protože se zvýšenou patou se současně zvedá a zkracuje nožní klenba [...], dochází ke zkracování a oslabování fascií podepírajících klenbu. Chodidlo při každém kroku klouže vpřed a dochází k přetěžování prstů.“ (Howell, 2012, s. 99)

Tak já nevím. Je třeba něco dodávat?

4. DÉLKA SEDÍ, ŠÍŘKA NEZÁJEM

http://www.nohynaboso.cz/wp-content/uploads/2013/02/noha-a-vlozka-do-bot02.jpg

Jak vybíráte vhodnou velikost obuvi pro dítě? Prostě mu strčíte nohu do boty, postavíte ho a zmáčknete botu, kde má palec? A to je všechno? To vám opravdu stačí?

Co se týče velikosti boty na délku, většina rodičů ví, že by dítě mělo v botě mít nějaký ten nadměrek. Ale vědí, proč vlastně? Jde o to, aby noha měla při chůzi šanci správně prostorově pracovat. Při chůzi se noha v botě mírně posouvá v závislosti na fázi kroku. Prsty tak potřebují prostor. Proto nadměrek.

No a co ta šířka? Řešíte ji, když dětem vybíráte boty? Většina rodičů bohužel ne. Prostě zkontrolují, jestli nejsou boty malé na délku a šmitec. Jenže šířka je neméně důležitá. Hlavním nedostatkem konvenčních bot je, že bota je vepředu zúžená. Při přirozeném zatížení chodidla by se prsty měly rozvinout do vějířku. V botách pak trpí především palec, protože je násilím natlačen k ostatním prstům a nemá šanci poskytovat správnou oporu a správně se při chůzi odvíjet (palec se odvíjí jako poslední). Mrkněte na své nohy, nebo ještě lépe, na nohy svých matek/babiček. Vypadá jejich palec nějak takto?

http://zdrave-nohy.cz/wp-content/uploads/2015/02/HalluxValgus.jpg

Tak to víme, na čem jsme.😉

5. POLŠTÁŘEK SEM, POLŠTÁŘEK TAM

http://ulevapronohy.cz/img/cms/Aug14/NAVI_Lina_pena_381x230.jpg

Dalším kamenem úrazu je stélka (která mimochodem, pokud je vyjmutelná, může posloužit jako vodítko ke zjištění, zdali bota dítěti je/sedí, nebo ne). Především pak její tvarování. Kdo by přece nechtěl chodit ve zdravotních/ortopedických botách, ve kterých se chodí jako po obláčku? Nikde nic netlačí, jako bych ani nechodila!

Lidské chodidlo má klenbu příčnou (pod bříšky prstů) a podélnou (vykrojení na vnitřní straně chodidla). Stélky s podporou klenby jsou ortopedický „vynález“. Častým argumentem je, že tvarovaná stélka je potřeba, aby dítěti vytvořila právě tyto klenby (především pak klenbu podélnou), a to tak nemělo plochou nohu. Jenže jak to vlastně funguje?

„Nožní klenby se vytvářejí aktivní prací prstů a chodidla během vertikalizace dítěte a chůzí. Dítě, které se právě staví, podélnou ani příčnou klenbu nemá, nemá-li ji strukturálně danou stavbou nártu. Když v této době dostane boty a vložky, aby nemělo ploché nohy, je plochonoží a nefunkční noha prakticky zaručena, protože důvod k aktivnímu vytvoření klenby zaniká. Nenahradíme-li funkci vnější pomůckou, funkce se nevytvoří, nebo může zaniknout.“ (Lewitová, 2015, Umění fyzioterapie, s. 7)

„Boty, eventuálně korekční vložka, neřeší vytvoření klenby nohy. Korekční vložka je více méně pasívní podepření klenby. Klenba nohy se vytváří v souvislosti se změnou držení těla. Chceme-li zlepšit nožní klenbu a práci celého přednoží, je třeba se zaměřit na postavení pánve a funkci celého tělesného schématu.“ (Skaličková-Kováčiková, V., Umění fyzioterapie, 2016, s. 22)

Navíc tukové polštářky, které dětská noha má a které ji aktivně chrání, jsou v pořádku až do 8!!!! (ano, čtete správně, osmi) let věku.

„Chrupavčitý oblouk nohy je přitom u dětí od narození vyplněn tukovou tkání, která zde vytváří přirozenou ochranu. Vyklenutí stélky je tedy v obuvi malých dětí do 2–3 let něčím navíc a je zcela mimo přirozenou anatomii chodidla.“ (Pročková, Umění fyzioterapie, s. 13)

„Ve věku osmi let vymizí silné tukové polštáře nevyvinutého chodidla, nožní klenba by měla být plně vyvinutá, z většiny chrupavčitých částí kostry by už měly být kosti a také svaly, vazy a šlachy už bývají dostatečně pevné a ohebné.“ (Howell, 2012, s. 96)

6. POZOR NA PRSTY V PONOŽKÁCH!

https://media2.prozeny.cz/images/articles/8/8/3/2388/in-content/content/56a1dc2c90324a9a7be19ce69836f9b8/11859250-683x1024.jpg

Tak boty bychom měli. Co dál? Snad tím nejvíce opomíjeným jsou ponožky. A co s nimi, pomyslíte si nejspíš. Stejně jako vybíráme boty, které mají dostatek místa pro prsty, je třeba vybírat i PONOŽKY, které mají dost místa pro prsty. Není to směšné. Je to stejně důležité jako výše zmíněné.

Když pominu materiál, ze kterého je ponožka vyrobena, neměla by nohu především jakkoli svazovat. Prsty by měly mít dost místa, aby se mohly rozvinout do vějířku. Nemělo by to být pro ně těžké, nemělo by to jít pouze silou, ponožka by neměla prsty těsně obepínat a stlačovat k sobě. Proto vždy dbejte na to, aby mělo dítě ponožky minimálně odpovídající velikosti (a neplatí to jen pro ponožky, ale také pro DUPAČKY, POLODUPAČKY, OVERALY a další).

Dávejte také pozor na lem ponožek. Nesmí se zařezávat do kůže a dělat otlaky, což negativně ovlivňuje krevní oběh a zvyšuje riziko bolesti nohou a jejich otoků.

SHRNUTÍ

Bota, která nebrání správnému vývoji dětských chodidel, musí:

1. být dostatečně velká (nadměrek min. 1 cm, je nesmírně důležité odpozorovat, co vaše dítě zvládne, některé děti zvládnou i 1,5 cm, některé max. 1 cm);

2. být dostatečně široká (je potřeba, aby bota nohu neutlačovala, musí být dostatečně široká v prstech, ale nejen tam);

VELIKOST BOT PRAVIDELNĚ KONTROLUJTE! Je dokázáno, že děti neřeknou (a možná ani dostatečně nevnímají), že je boty tlačí. Při výzkumu ve školkách se zjistilo, že vysoké procento dětí nemá boty vhodné velikosti!

3. mít podrážku ohebnou všemi směry (na ohnutí byste neměli potřebovat velkou sílu, mělo by to jít lehce, samo) – s ohebností pochopitelně souvisí i tloušťka podrážky – obecně platí, že čím tenčí, tím ohebnější;

4. bez pevného opatku, bez podpory kotníku (přítomnost zmíněného = pasivizace dané oblasti);

5. bez podpatku (který nejenže mění těžiště těla, ale přenosem váhy na prsty je deformuje);

6. bez tvarované stélky (přítomnost zmíněného = pasivní podpora příčné a podélné klenby, svaly nemají důvod se zapojovat, posilovat, bez bot jsou pak nohy ploché, dochází k valgozitě kotníků).

Je důležité si uvědomit, že každý z nás je originál a ke každému je třeba tak přistupovat. Samozřejmě se mohou objevit deformity, vrozené vady aj., při kterých je použití obuvi, která porušuje některou z výše popsaných zásad, odůvodněné. Vždy je ale třeba, aby bylo dítě řádně (řádně! nejen pohledem ortopeda v ordinaci) vyšetřeno odborníkem. Většinou jsou navíc např. vložky kombinovány s aktivním cvičením, tejpingem (plochá noha není problém chodidla jako takového, jde o komplexní problém, který je také třeba komplexně řešit).

MÁ TO ŘEŠENÍ?

Ano, má. Dejte si práci s výběrem bot pro sebe i své děti. Nenechte se odbýt desetiletí opakovanými radami ostatních. Čtěte, zajímejte se, sami to vyzkoušejte, ale hlavně: šiřte to dál! Vaše děti vám jednou poděkují.

Konečné rozhodnutí je vždycky jen a jen na vás. Nikdo vám nemůže přikázat, co dělat. Řidťe se svým dítětem. Ono na rozdíl od nás stále ještě cítí, co je pro jeho tělo nejlepší.

Použité zdroje:

Howell, D. Naboso: 50 důvodů, proč zout boty. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2012. 162 s. ISBN 978-80-204-2637-6.

Lewitová, C. O dětských nohách. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 5–7.

Pročková, P. Barefoot obuv pro děti. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 11–15.

Skaličková-Kováčiková, V., Dětská noha a její problémy, principy rehabilitace. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 21–23.

Tóthová, J. Úvod do problematiky tzv. rodičovských kompetencií v oblasti obúvania detí. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 16–17.