Příběh vánočních mochomůrek, aneb jak jsme s Matyskem pekli

Nechci, abyste si mysleli, že se doma nudim...

Pravda, že v deset večer při konečném puntíkování jsem si všimla, že si v duchu povidám : "ťup, ťup, ťupy ťup... heeeezký" a vskutku jsem si pomyslela, že mám asi trochu vyhrabáno a měla bych s tim něco dělat, jenže nedělejte to, když to ve finále vypadá tak hezky, že jo? Zkrátka musela jsem u toho překonat mnohá úskalí, takže se mi nedivte, že se mi ty mochomůrky prostě líbí!!!!!!

Příběh vánočních mochomůrek, aneb jak jsme s Matyskem pekli 

Jednoho předvánočního dne na začátku prosince jsem smíchala těsto na linecké dle ozkoušeného receptu. Matýsek požuže (rozuměj: Matýsek pomůže). Sotva jsme začli, v kuchyni bordel jako v tanku. Pohoda, nenechám se rozhodit, přeci jen nás čeká ještě dost práce. Zabalila jsem těsto vítězně do folie, dala do ledničky a těším se, jak si upeču první vánoční cukroví - naše nově tradiční vánoční růžový mochomůrky (někdo tu tradici přeci musí vymyslet první) 🙂 Bordel jdu na chvíli ignorovat, je nutné zachovat klid a postavit dráhu pro mašinky... Matýsek požuže. Sedne si vedle mě a velí: "maminko, postav!" Prima... péct SE bude zítra. Bordel SE uklidí později...

Dalšího dne: Táta je v práci, po práci jde fuč. Bude klid, dneska by to šlo... uvařeno ze včerejška, máme volné dopoledne.Čas asi tak 9:30, takže hurá na pečení. Matýsek požuže. Nastává bitva o váleček. Vyhrávám. Matěj se na mě zle dívá a myslim, že začne ječet. V každý ruce má připravené jedno vykrajovátko a cuká sebou. Už při první vykrajovaný houbě zjišťuji, že je něco špatně... je to jasný - leptá se to,pfff... (ponaučení pro příště - když je v receptu napsaný máslo, patří tam máslo a ne Hera... ani v případě krize, kdy se musí šetřit... prostě máslo!). Matěje to ovšem vůbec neznepokojuje, spokojeně opatlán stojí vedle mě na židli, mačká kolečka do těsta a chichotá se: "hihi, sanda, maminko, kokej"  Snažím se mu vysvětlit, že to vyválíme znova. "maminko, pokej, kolo udeám". Pokouším se krýt svůj vztek. Matěj ne. Sebrala jsem mu těsto a vrátila ho do ledničky. Nepomáhá ani nabídka, že mu udělám jiný, lepší. Naštěstí si všimnul, že se mu k sobě lepí opatlaný prsty od těsta. "hihi, sanda, maminko, kokej". Měli bychom se víc radovat z maličkostí..

Nové těsto (s máslem, ne Herou) odpočívá v lednici. 

Přeci to původní nevyhodim... to je škoda... třeba by to... nějak to musí jít spravit, ne? Matěj je zabaven. Staví parkoviště. Využívám situace. Do těsta přisypávám mouku, propracuji a strčim ho - do mrazáku. Ztuhni, potvoro!
Nemůžu se dočkat, jaký to bude mít efekt, tak ho po chvilce zas vyndám, mouku sypu dospod i nahoru, válím první plát... vypadá to slibně. Vykrajuju houbičky. Zbytek dávám opět do mrazáku. Peču. Vyndavám z mrazáku. Válím další plát a v duchu se povzbuzuju: přeci to nevzdáš, to by bylo, aby to nešlo. Stavim třetí řadu parkoviště. 

Vykrajuju houbičky. Jedu po silnici, mám teréňáka. Peču. Válím. Nabourali jsme, voláme policajty, přijede nás zachránit bagr. Vykrajuju. Prdim na to, pouštim pohádku. Vykrajuju. Peču. 

Hotovo. Ochutnávka - Matěj se hrne, něco ve tvaru houby se mu líbí. " hm, dobý"

(Z toho plyne - jde to i s Herou...no nic).

Odpoledne po procházce jdu lepit. Vyndavám čtyři marmelády. Vyhrává nejkyselejší malinová.

Mochomůrky se zrníčkama. Super... A "Matýsek požuže". Obsazuje své čestné místo na židli a ujímá se prozkoumávání skleniček s marmeládou: "Maty mameládu? Ano?" "Tady ti dám na talířek, Matýsku" "Hobiku, ano?" Sebral houbičku bez mojí odpovědi a pečlivě jí opatlává v marmeládě a olizuje jí. " Daaší, maminko" a bere si ještě do druhý ruky a taky jí olizuje. "Neeee, Maty, olizuj si tu první, tuhle druhou tam vrať" "ble, pinavá". Nevim, která houba v tý hromadě to byla... No, tak nikomu nic neřeknem. "bude dobý, mami".

Po chvíli Maty zjišťuje, že už nic novýho neobjeví a opouští kuchyň. Po slepování to vypadá doooobře. Nemůžu se dočkat na první zkušenost s potravinářskými barvami 😀DD

Je večer, pohádka o kočičkách Minulce, Belušce, pejskovi Kájovi a medvědovi Františkovi - jak společně chystali štědrovečerní večeři sklidila ovoce - je půl osmé, Maty chrápe. 

Připravuju vše potřebné. Očistím silikonový vál, poskládám na něj houbičky, najdu nepoužité štětce na malování a propláchnu je, připravím dvě misky, metličku a barvivo - růžové, to bude božárna! Rozhodla jsem se využít polevu přibalenou k perníčkům, kterou jsem na ně nepoužila. Na obrázku vypadá opravdu bíle. To budou krásný nožičky mochomůrek... "Přidejte 2 kávové lžičky vody" píšou na návodu... to víš že jo. Velký prd leda tak. V misce kupa prášku a pět hrudek. Tak jsem blbá či co? Se s tim s*át nebudu, crcneme tam vody víc... dobře přidám moučkovej cukr... eště... takže eště trochu. Jako nechci nic řikat, ale k bílý to má dost daleko a nemyslim si, že by to bylo tim, že jsem nedodržela postup výroby...Třeba to zbělá až to uschne. Jdu natírat nožičky. Jsem v půlce. Foukám na to a bílý to neni! Tak jako nad tim přemejšlim a zklamání ve mě roste. Moje jasná představa růžové mochomůrky odplouvá do dáli. Že mě to nemůže někdy vyjít, tak jak si představuju... Pátrám v paměti, z čeho vlastně tu polevu dělaj. Jak to, že na těch perníčkách jim ta poleva vždycky tak září? Šťáva z citronu a moučkovej cukr - našla jsem v časopise. Prd, to bílý nebude. Bílky a cukr. No jasně!!!! Vyšlehanej sníh je bílej. To by bylo, aby nebylo. Do misky přidávám bílek, vyndavám šlehač, nedbám na to, že vzbudim dítě a pouštím se do cukrářského pokusu. 

Teď jsem hooodně ráda, že Maty nepožuže, poněvadž bych to asi nervově nezvládla.

Cha! Mám bílou, opravdu bílou polevu! Rozdíl je naprosto evidentní. Tak trochu se cítím jako vítěz... Teď jde ještě o to, jestli to uschne.

A je zde zlatý hřeb večera - kloboučky mochomůrek. Růžová, růžová, na tu já se těěěěšim! Odlévám půlku polevy do druhé misky, opatrně přisypávám barvivo. Po tom, co jsem dosáhla kýženého odstínu jsem naprosto happy. Teď už mě nemůže nic zastavit, teď už to bude oukej a boží a svěží a hravé a to pravé!

Bílé nožičky neschnou.

Jako rozhodla jsem se, že jim teda čas dám, ale ty klobouky nabarvit musim, to se nedá nic dělat. Přijde mi trochu zvláštní, že v těch miskách to tuhne a ty houby si ze mě dělaj při tom srandu nebo co. Ale ta růžová je tak povedená a já už jsem tak blízko cíli, že by mi to nemělo kazit náladu. To, že to nechce schnout je detail... 

Každopádně, u ťupkání závěrečných puntíků jsem se spotila až víte kde... chce to notnou dávku soustředění. A hlavně, ta růžová pod tim, musí být zaschlá. To je snad jasný...

Výsledek - mňamózní boží mochomůrky. Ale mít tvořivého ducha je někdy fakt peklo 😀  

Tady máte recept 🙂

350 g hl. mouky

120 g mouč. cukru

250g másla (šetřílkové můžou dát Heru - hodně štěstí přeji)

1 sáček vanil. cukru

2 žloutky

(necháme v ledničce do druhého dne odpočinout)

pečící papír

kyselejší marmeládu nebo džem - ideální rybízová

na polevu:

1 bílek

mouč. cukr (něco přes 50g)

potravinářské barvivo (malé pytlíčky seženete v Tescu u pečících potřeb. jeden stojí cca 7kč, barvy na výběr: modrá, zelená, hnědá, žlutá, růžová, fialová, oranžová, červená, zelená)

malířský štětec střední plochý a tenký na tečky.

Výsledný efekt stojí za to 😀

Pokračování aneb jak omyl může být omylem

Den poté: 
Sněhuláčči z lineckého másloveho těsta jsou o třetinu větší než mají být... 
Tak sakra CO TO JE? Ze zbytku budou hvězdy, ty se můžou rozpliznout jak chtěj. Nechci bejt trapná, ale dávám zbytek těsta do ledničky a jdu zadělat  další - s Herou...

Den po dni poté: 
Někde se stala chyba. Nechápu to. Houby byly v pohodě, sněhuláci a stromečky nakřivo a jinak velký. A ty pitomý hvězdy z máslovýho těsta se ne a ne rozpliznout a dokonce maj i původní velikost... 
Jsem z toho jaksi zmatená.

Takže Hera nebo máslo? ...máte to jedno, občas se to prostě nepovede a nemusí to být ani Vaše chyba. Znáte to, blbá mouka, vajíčka na prd a tak podobně...

Přejeme šťastné vánoční pečení 😉