Maty a jeho kočky

Proč zrovna kočky já netuším... Přiznávám se, že já jsem totální kočkomil, ale jestli se tohle dá geneticky zdědit?

Chtěl bych domů kočičku

Všechno to začlo "kočičí  ulicí". Nikdo té ulici tady u nás neřekne jinak a děti chodí právě tudy veeelice rády. U každého baráku se pravidelně (obzvlášť v létě) válí několik koček. Za chladnějšího počasí bývají v řadě vyrovnané za oknem a pozorují okolí. Náš Maty standardně přilepen na plotu, volá na kočky: "póď kočiko, mauá". S jiskrou v oku se obrací na mě: "Maminko, kočiku sebou domu, ano?", já na to:" Mišáčku, to si domluv s taťkou". Po příchodu tatínka domů: "tatínku, kočiku domu, ano?", tatínek: "ty bys chtěl kočičku, Matýsku?" - "anoooo" - "tak uvidíme" (už malé dvouleté dítě chápe, že tenhle styl odpovědi znamená, že z toho bude prd...). Po chvilce důmání za mnou Maty přijde a rozhodně praví se zářivým úsměvem na rtech: "Maminko, Ježíšek pinese, no."

Pidikočka z kazetové přihrádky

Když bylo Matymu něco málo přes dva, objevila jsem kouzlo dětské fantazie🙂 Večer se jdeme zavrtat do postele, Matýsek se hrne do naší velký, budeme si ještě číst pohádku. Zabere místo, ale najednou jakoby na něco zapoměl povídá: "maminko, pokej! Kočiku s sebou pinkat, pssst" výstražně zvedne ukazováček. "Jakou kočičku, Matýsku"  - "tam, mainká, vemi s námi pinkat" - " Matýsku, ale já nevim, kterou kočičku myslíš, tak mi jí ukaž". Matýsek sleze z postele, stoupne si k radiu, které máme na nočním stolku, otevře kazetovou přihrádku a opatrně dvěma prstíkama vyndá imaginární kočičku. "Poď, kočiko, pinkat s námi". Podotýkám, že mi tu kočičku na dlani ukázal, opatně ji držel, pak jí ještě udělal malá a já jsem jí musela pohladit a pomazlit taky 🙂 Pak jí dal vedle sebe do poslete, řekl jí "pinkej" a pak jsme teprve mohli číst pohádku na dobrou noc...

Vyprávěj pohádku o kočičkách

Kdyby jste náhodou nevěděli, jak svému dítěti vysvětlit, odkud se berou děti, pořiďte si dvd Krtečkova dobrodružství 4. Díky pohádkce, ve které krtek pomáhá zajíčkovi a jeho zaječici přivést miminka na svět, už my nic takového řešit nemusíme. Ba dokonce je to dost oblíbené téma na vyprávění...

Poslední dobou u nás vedou vlastní pohádky na dobrou noc. Matýsek poručí zhasnout a vypráví se vlastní vymyšlená pohádka. Tatínek vypráví příhody traktůrka Filipa a maminka o dvou kočičkách Minulce a Belušce. Poslední dobou ale naše příběhy na pokračování namají úspěch. Člověk začne a záhy je přerušen: "ne,ne, mami. Vypávěj o kočice, miminku, v bíšku." Takže vyprávíme o tom, kterak kočička miminko se narodila (něco ve stylu první kapitoly Z deníku kocoura modroočka).  Legrační na tom ovšem je, že mě Maty neustále opravuje: "ne, ne, mámo, ktek píde, vyndá miminka". Zkrátka to je důležitá část, na kterou se nesmí zapomenout. Jednu větu máma, druhou Matýsek 😀

Je príma mít koček plné břicho (nejlíp chlupatejch a černejch)

Ovšem včera tomu bobánek nasadil korunu... Vzal si dětský stetoskop a poslouchá mě na prsou. "tak co, Maty, tluče mi tam srdíčko?" - "ne. Pokej, maminko. Šišim...šišim miminka." (ještě toho trochu...) Pak dostávám sluchátka já a mám zas poslouchat Matýska. "Slyšim srdíčko, tluče, je tam, Matýsek je v pořádku." - "ne, mami, mam miminka tam v bíšku" - "opravdu?" - "ano" - " a kolik jich tam je?" - "dve, kočiky"  - "ty máš v bříšku dvě kočičky??? A jak vypadaj, jaký jsou?" - "fupatý, no... čený. Maminko tahej. eeeeh, těhký" (je to těžká práce, měla bych zavolat krtka, já vim).

Z toho plyne jediné... když kočku nesežene máma ani táta, když jí nepřinese ani Ježíšek, náš Maty si porodí kočku třeba sám a můžete mu stokrát vysvětlovat, že miminka můžou mít v bříšku jenom holky... 

😀  😀  😀