Milé maminky, kamarádky, všechny, které máte chuť (a trpělivost) nebo rády pečete,

na přání je zde recept na Opičí dort 🙂  

Ingredience na silnější spodní korpus:

4 vajíčka

2 lžíce mouč. cukru

1 lžíce oleje

2 lžíce polohr. mouky

2 lžíce holandského kakaa

1/2 prášku do pečiva

Upečeme si 1 silnější tmavý korpus (spodní) a 2 tenčí  - ty jsou dělané z poloviční dávky = na tyto dva korpusy budete potřebovat ještě jednou to samé množství surovin jako na spodní plát, akorát to rozdělíte na polovinu). Ty dva tenčí jsou na pokrytí dortu.

Postup - POZOR: Oddělte žloutky od bílků a z těch si připravte vyšlehaný sníh do tuha. V další míse utřeme žloutky s cukrem, pak přidáme mouku, olej, kakao, nakonec vsypte prášek do pečiva (nebojte, z tohohle pidimnožství, co máte v míse, bude opravdu korpus na dort), jako poslední vmíchejte sníh z bílků. Vznikne vám tekutější těsto podobné pěně - je to pak lehoučké a není tolik sladké - které hned vlijeme do máslem vymazané dortové formy a šup s ním do předehrátě trouby na 170°C. Pečeme cca 12 - 13 min. Tenčí pláty z polovičního množství ingrediencí pečeme 10 min.

Necháme si korpusy vychladnout.

Na náplň budeme potřebovat: 

4 banány

1 velký kelímek smetany ke šlehání (teď si nejsem jistá, zda má 400 ml) nebo dva malé

1 tučný tvaroh vaničku

1 želatinový ztužovač od Dr. Oetkera (sáček s obrázkem tvarohovorybízového dortíku, píšou vhodný na šlehačkové a tvarohové náplně)

případně čokoládové drobení (na zdobení cukroví atd.)

vanilinový cukr, krystal cukr na dochucení

Postup - dle sáčku na ztužovači:

Ušleháme šlehačku, vmícháme tvaroh. V další míse smícháme ztužovač s potřebným množstvím vody a ručně metličkou šleháme (a pořádně, ať tam nejsou hrudky), pak rychle přimícháme šlehačku s tvarohem, a pořádně mícháme. Nakonec dochutíme cukrem, můžeme přidat čoko drobení pro "stracciatella efekt".

Než začnete dotvářet dort, doporučuji přendat na pečící papír a rovnou třeba na podnos nebo konečný talíř (pak by se vám už hůře přendaval).

Banány oloupeme, rozpůlíme po délce a naskládáme na spodní korpus. Na to vrstvíme šlehačkovotvarohový krém, vytvoříme jakousi polokouli. 

Další dva tenké korpusy použijeme na přikrytí dortu, na horní vrstvu. Jeden plát jsem si rozkrájela na čtvrtky a ty pak ještě nařízla na polovinu, přenesla je na dort, uprostřed vznikne jakási hvězdice, tu dovyplníme z druhého korpusu. Takto hotový dort dáme do lednice na 3 hodiny odpočinout.

Na dotvoření dortu budete potřebovat:

1 skleničku Nugety (nebo Nutely nebo čehokoliv podobného, co Vám chutná)

2 sáčky banánových bombónů Haribo ve tvaru banánů

sáček hnědého a oranžového potravinářkého barviva (já ho sehnala v Tescu, jeden stojí cca 7 kč)

1 balíček 100g marcipánu Dr. Oetker ( já koupila dva, nevědla jsem zda to na 2 opice vystačí, ale dost mi ho zbylo)

tenký štětec, trochu vody, špachličky na tvoření (já sprostě sebrala synkovi ty ze sady na modelínu😀)

Dort potřeme vrstvou Nugety a poklademe (přitiskáme) bombony banánů dle fantazie, uprostřed necháme místo pro sedící opice 🙂

Na talířek si vysypeme trošku hnědého barviva, přikápneme vodu a štětečkem domalujeme banány. Opět vložíme do lednice tuhnout a vrhneme se na opice🙂

Příprava marcipánových opiček:

Marcipán si rozdělíme na čtvrtiny. Tři čtvrtiny obarvíme na hnědo, jednu na oranžovo. Necháme si však ještě ždibeček na bílá očička.

Obarvování marcipánu: rozdělíme si ho na menší kousky, ze kterých vytvarujeme tlustější placičky, ty posypeme potravinářským barvivem (oparně, radši pomalu - s hnědou se tak bát nemusíte, ale na oranžovou bacha) a štětcem naneseme trošku vody - tím rozpustíme barvivo, rozetřeme po placičce. Pak už jen hněteme a hněteme. Lepí se to, ale vydržte, chvilku to trvá než se barvivo zapracuje a pořádně rozpustí. Takto připravenou obarvenou hmotu schováme do sáčku a necháme odpočívat v ledničce - bude se Vám s ní lépe pracovat. Připravte si ji třeba úplně na začátku, než začnete dělat celý dort.

A pak už jen zbývá modelování dle vaší fantazie, udělejte jednu opici nebo třeba celé stádo 😀

Opičky zvlášť a dort jsem nechala do druhého dne (tedy dne oslavy) v lednici a posadila jsem je nahoru až na samotné finále - lépe se mi to tak převáželo, ale dokončení je na Vás. 

Přeme veselé pečení a tvoření, ať se Vám opičí dort podaří!

Proč zrovna kočky já netuším... Přiznávám se, že já jsem totální kočkomil, ale jestli se tohle dá geneticky zdědit?

Chtěl bych domů kočičku

Všechno to začlo "kočičí  ulicí". Nikdo té ulici tady u nás neřekne jinak a děti chodí právě tudy veeelice rády. U každého baráku se pravidelně (obzvlášť v létě) válí několik koček. Za chladnějšího počasí bývají v řadě vyrovnané za oknem a pozorují okolí. Náš Maty standardně přilepen na plotu, volá na kočky: "póď kočiko, mauá". S jiskrou v oku se obrací na mě: "Maminko, kočiku sebou domu, ano?", já na to:" Mišáčku, to si domluv s taťkou". Po příchodu tatínka domů: "tatínku, kočiku domu, ano?", tatínek: "ty bys chtěl kočičku, Matýsku?" - "anoooo" - "tak uvidíme" (už malé dvouleté dítě chápe, že tenhle styl odpovědi znamená, že z toho bude prd...). Po chvilce důmání za mnou Maty přijde a rozhodně praví se zářivým úsměvem na rtech: "Maminko, Ježíšek pinese, no."

Pidikočka z kazetové přihrádky

Když bylo Matymu něco málo přes dva, objevila jsem kouzlo dětské fantazie🙂 Večer se jdeme zavrtat do postele, Matýsek se hrne do naší velký, budeme si ještě číst pohádku. Zabere místo, ale najednou jakoby na něco zapoměl povídá: "maminko, pokej! Kočiku s sebou pinkat, pssst" výstražně zvedne ukazováček. "Jakou kočičku, Matýsku"  - "tam, mainká, vemi s námi pinkat" - " Matýsku, ale já nevim, kterou kočičku myslíš, tak mi jí ukaž". Matýsek sleze z postele, stoupne si k radiu, které máme na nočním stolku, otevře kazetovou přihrádku a opatrně dvěma prstíkama vyndá imaginární kočičku. "Poď, kočiko, pinkat s námi". Podotýkám, že mi tu kočičku na dlani ukázal, opatně ji držel, pak jí ještě udělal malá a já jsem jí musela pohladit a pomazlit taky 🙂 Pak jí dal vedle sebe do poslete, řekl jí "pinkej" a pak jsme teprve mohli číst pohádku na dobrou noc...

Vyprávěj pohádku o kočičkách

Kdyby jste náhodou nevěděli, jak svému dítěti vysvětlit, odkud se berou děti, pořiďte si dvd Krtečkova dobrodružství 4. Díky pohádkce, ve které krtek pomáhá zajíčkovi a jeho zaječici přivést miminka na svět, už my nic takového řešit nemusíme. Ba dokonce je to dost oblíbené téma na vyprávění...

Poslední dobou u nás vedou vlastní pohádky na dobrou noc. Matýsek poručí zhasnout a vypráví se vlastní vymyšlená pohádka. Tatínek vypráví příhody traktůrka Filipa a maminka o dvou kočičkách Minulce a Belušce. Poslední dobou ale naše příběhy na pokračování namají úspěch. Člověk začne a záhy je přerušen: "ne,ne, mami. Vypávěj o kočice, miminku, v bíšku." Takže vyprávíme o tom, kterak kočička miminko se narodila (něco ve stylu první kapitoly Z deníku kocoura modroočka).  Legrační na tom ovšem je, že mě Maty neustále opravuje: "ne, ne, mámo, ktek píde, vyndá miminka". Zkrátka to je důležitá část, na kterou se nesmí zapomenout. Jednu větu máma, druhou Matýsek 😀

Je príma mít koček plné břicho (nejlíp chlupatejch a černejch)

Ovšem včera tomu bobánek nasadil korunu... Vzal si dětský stetoskop a poslouchá mě na prsou. "tak co, Maty, tluče mi tam srdíčko?" - "ne. Pokej, maminko. Šišim...šišim miminka." (ještě toho trochu...) Pak dostávám sluchátka já a mám zas poslouchat Matýska. "Slyšim srdíčko, tluče, je tam, Matýsek je v pořádku." - "ne, mami, mam miminka tam v bíšku" - "opravdu?" - "ano" - " a kolik jich tam je?" - "dve, kočiky"  - "ty máš v bříšku dvě kočičky??? A jak vypadaj, jaký jsou?" - "fupatý, no... čený. Maminko tahej. eeeeh, těhký" (je to těžká práce, měla bych zavolat krtka, já vim).

Z toho plyne jediné... když kočku nesežene máma ani táta, když jí nepřinese ani Ježíšek, náš Maty si porodí kočku třeba sám a můžete mu stokrát vysvětlovat, že miminka můžou mít v bříšku jenom holky... 

😀  😀  😀

Nechci, abyste si mysleli, že se doma nudim...

Pravda, že v deset večer při konečném puntíkování jsem si všimla, že si v duchu povidám : "ťup, ťup, ťupy ťup... heeeezký" a vskutku jsem si pomyslela, že mám asi trochu vyhrabáno a měla bych s tim něco dělat, jenže nedělejte to, když to ve finále vypadá tak hezky, že jo? Zkrátka musela jsem u toho překonat mnohá úskalí, takže se mi nedivte, že se mi ty mochomůrky prostě líbí!!!!!!

Příběh vánočních mochomůrek, aneb jak jsme s Matyskem pekli 

Jednoho předvánočního dne na začátku prosince jsem smíchala těsto na linecké dle ozkoušeného receptu. Matýsek požuže (rozuměj: Matýsek pomůže). Sotva jsme začli, v kuchyni bordel jako v tanku. Pohoda, nenechám se rozhodit, přeci jen nás čeká ještě dost práce. Zabalila jsem těsto vítězně do folie, dala do ledničky a těším se, jak si upeču první vánoční cukroví - naše nově tradiční vánoční růžový mochomůrky (někdo tu tradici přeci musí vymyslet první) 🙂 Bordel jdu na chvíli ignorovat, je nutné zachovat klid a postavit dráhu pro mašinky... Matýsek požuže. Sedne si vedle mě a velí: "maminko, postav!" Prima... péct SE bude zítra. Bordel SE uklidí později...

Dalšího dne: Táta je v práci, po práci jde fuč. Bude klid, dneska by to šlo... uvařeno ze včerejška, máme volné dopoledne.Čas asi tak 9:30, takže hurá na pečení. Matýsek požuže. Nastává bitva o váleček. Vyhrávám. Matěj se na mě zle dívá a myslim, že začne ječet. V každý ruce má připravené jedno vykrajovátko a cuká sebou. Už při první vykrajovaný houbě zjišťuji, že je něco špatně... je to jasný - leptá se to,pfff... (ponaučení pro příště - když je v receptu napsaný máslo, patří tam máslo a ne Hera... ani v případě krize, kdy se musí šetřit... prostě máslo!). Matěje to ovšem vůbec neznepokojuje, spokojeně opatlán stojí vedle mě na židli, mačká kolečka do těsta a chichotá se: "hihi, sanda, maminko, kokej"  Snažím se mu vysvětlit, že to vyválíme znova. "maminko, pokej, kolo udeám". Pokouším se krýt svůj vztek. Matěj ne. Sebrala jsem mu těsto a vrátila ho do ledničky. Nepomáhá ani nabídka, že mu udělám jiný, lepší. Naštěstí si všimnul, že se mu k sobě lepí opatlaný prsty od těsta. "hihi, sanda, maminko, kokej". Měli bychom se víc radovat z maličkostí..

Nové těsto (s máslem, ne Herou) odpočívá v lednici. 

Přeci to původní nevyhodim... to je škoda... třeba by to... nějak to musí jít spravit, ne? Matěj je zabaven. Staví parkoviště. Využívám situace. Do těsta přisypávám mouku, propracuji a strčim ho - do mrazáku. Ztuhni, potvoro!
Nemůžu se dočkat, jaký to bude mít efekt, tak ho po chvilce zas vyndám, mouku sypu dospod i nahoru, válím první plát... vypadá to slibně. Vykrajuju houbičky. Zbytek dávám opět do mrazáku. Peču. Vyndavám z mrazáku. Válím další plát a v duchu se povzbuzuju: přeci to nevzdáš, to by bylo, aby to nešlo. Stavim třetí řadu parkoviště. 

Vykrajuju houbičky. Jedu po silnici, mám teréňáka. Peču. Válím. Nabourali jsme, voláme policajty, přijede nás zachránit bagr. Vykrajuju. Prdim na to, pouštim pohádku. Vykrajuju. Peču. 

Hotovo. Ochutnávka - Matěj se hrne, něco ve tvaru houby se mu líbí. " hm, dobý"

(Z toho plyne - jde to i s Herou...no nic).

Odpoledne po procházce jdu lepit. Vyndavám čtyři marmelády. Vyhrává nejkyselejší malinová.

Mochomůrky se zrníčkama. Super... A "Matýsek požuže". Obsazuje své čestné místo na židli a ujímá se prozkoumávání skleniček s marmeládou: "Maty mameládu? Ano?" "Tady ti dám na talířek, Matýsku" "Hobiku, ano?" Sebral houbičku bez mojí odpovědi a pečlivě jí opatlává v marmeládě a olizuje jí. " Daaší, maminko" a bere si ještě do druhý ruky a taky jí olizuje. "Neeee, Maty, olizuj si tu první, tuhle druhou tam vrať" "ble, pinavá". Nevim, která houba v tý hromadě to byla... No, tak nikomu nic neřeknem. "bude dobý, mami".

Po chvíli Maty zjišťuje, že už nic novýho neobjeví a opouští kuchyň. Po slepování to vypadá doooobře. Nemůžu se dočkat na první zkušenost s potravinářskými barvami 😀DD

Je večer, pohádka o kočičkách Minulce, Belušce, pejskovi Kájovi a medvědovi Františkovi - jak společně chystali štědrovečerní večeři sklidila ovoce - je půl osmé, Maty chrápe. 

Připravuju vše potřebné. Očistím silikonový vál, poskládám na něj houbičky, najdu nepoužité štětce na malování a propláchnu je, připravím dvě misky, metličku a barvivo - růžové, to bude božárna! Rozhodla jsem se využít polevu přibalenou k perníčkům, kterou jsem na ně nepoužila. Na obrázku vypadá opravdu bíle. To budou krásný nožičky mochomůrek... "Přidejte 2 kávové lžičky vody" píšou na návodu... to víš že jo. Velký prd leda tak. V misce kupa prášku a pět hrudek. Tak jsem blbá či co? Se s tim s*át nebudu, crcneme tam vody víc... dobře přidám moučkovej cukr... eště... takže eště trochu. Jako nechci nic řikat, ale k bílý to má dost daleko a nemyslim si, že by to bylo tim, že jsem nedodržela postup výroby...Třeba to zbělá až to uschne. Jdu natírat nožičky. Jsem v půlce. Foukám na to a bílý to neni! Tak jako nad tim přemejšlim a zklamání ve mě roste. Moje jasná představa růžové mochomůrky odplouvá do dáli. Že mě to nemůže někdy vyjít, tak jak si představuju... Pátrám v paměti, z čeho vlastně tu polevu dělaj. Jak to, že na těch perníčkách jim ta poleva vždycky tak září? Šťáva z citronu a moučkovej cukr - našla jsem v časopise. Prd, to bílý nebude. Bílky a cukr. No jasně!!!! Vyšlehanej sníh je bílej. To by bylo, aby nebylo. Do misky přidávám bílek, vyndavám šlehač, nedbám na to, že vzbudim dítě a pouštím se do cukrářského pokusu. 

Teď jsem hooodně ráda, že Maty nepožuže, poněvadž bych to asi nervově nezvládla.

Cha! Mám bílou, opravdu bílou polevu! Rozdíl je naprosto evidentní. Tak trochu se cítím jako vítěz... Teď jde ještě o to, jestli to uschne.

A je zde zlatý hřeb večera - kloboučky mochomůrek. Růžová, růžová, na tu já se těěěěšim! Odlévám půlku polevy do druhé misky, opatrně přisypávám barvivo. Po tom, co jsem dosáhla kýženého odstínu jsem naprosto happy. Teď už mě nemůže nic zastavit, teď už to bude oukej a boží a svěží a hravé a to pravé!

Bílé nožičky neschnou.

Jako rozhodla jsem se, že jim teda čas dám, ale ty klobouky nabarvit musim, to se nedá nic dělat. Přijde mi trochu zvláštní, že v těch miskách to tuhne a ty houby si ze mě dělaj při tom srandu nebo co. Ale ta růžová je tak povedená a já už jsem tak blízko cíli, že by mi to nemělo kazit náladu. To, že to nechce schnout je detail... 

Každopádně, u ťupkání závěrečných puntíků jsem se spotila až víte kde... chce to notnou dávku soustředění. A hlavně, ta růžová pod tim, musí být zaschlá. To je snad jasný...

Výsledek - mňamózní boží mochomůrky. Ale mít tvořivého ducha je někdy fakt peklo 😀  

Tady máte recept 🙂

350 g hl. mouky

120 g mouč. cukru

250g másla (šetřílkové můžou dát Heru - hodně štěstí přeji)

1 sáček vanil. cukru

2 žloutky

(necháme v ledničce do druhého dne odpočinout)

pečící papír

kyselejší marmeládu nebo džem - ideální rybízová

na polevu:

1 bílek

mouč. cukr (něco přes 50g)

potravinářské barvivo (malé pytlíčky seženete v Tescu u pečících potřeb. jeden stojí cca 7kč, barvy na výběr: modrá, zelená, hnědá, žlutá, růžová, fialová, oranžová, červená, zelená)

malířský štětec střední plochý a tenký na tečky.

Výsledný efekt stojí za to 😀

Pokračování aneb jak omyl může být omylem

Den poté: 
Sněhuláčči z lineckého másloveho těsta jsou o třetinu větší než mají být... 
Tak sakra CO TO JE? Ze zbytku budou hvězdy, ty se můžou rozpliznout jak chtěj. Nechci bejt trapná, ale dávám zbytek těsta do ledničky a jdu zadělat  další - s Herou...

Den po dni poté: 
Někde se stala chyba. Nechápu to. Houby byly v pohodě, sněhuláci a stromečky nakřivo a jinak velký. A ty pitomý hvězdy z máslovýho těsta se ne a ne rozpliznout a dokonce maj i původní velikost... 
Jsem z toho jaksi zmatená.

Takže Hera nebo máslo? ...máte to jedno, občas se to prostě nepovede a nemusí to být ani Vaše chyba. Znáte to, blbá mouka, vajíčka na prd a tak podobně...

Přejeme šťastné vánoční pečení 😉

Milé maminky,

pokud máte starší čísla časopisu Delikatesy (Vlasta), vyštrachejte vydání 4/2008. Jestli ne, tady máte recept na Sladké knoflíky 🙂 Nepřišívat! Mlsat!

Budete potřebovat - na těsto:

125 g hladké mouky + mouka na vál

60g margarínu

50g mučkového cukru

2 žloutky

1 lžíce jemně mletých mandlí

1 lžička kakaa

1/2 lžičky rozpustné kávy

na polevu:

1 lžíce moučkového cukru

asi 1 lžíce citronové šťávy

potravinářská barviva

V míse smícháme mouku, cukr, mandle, žloutky a margarín (já jsem použila Heru) a vypracujeme hladké těsto. Rozdělíme ho na třetiny, jednu necháme světlou, do druhé přidáme kakao a do třetí kávu rozpuštěnou v několika kapkách vody (pokud těsto zřídne, přidáme ještě trochu mouky). Každou část zabalíme zvášť do ledničky a necháme půl hodiny odpočívat v chladu (já dělala  těsto dopoledne a pekla jsem až večer). 

Na pomoučněném válu rozválíme těsto (sypte mouku klidně i navrch - lepí se to) na tloušťku asi 2mm a vykrajujeme kolečka o různém průměru. Do každého pak vmáčneme kolečko o menším průměru, abychom v něm naznačili kroužek a brčkem uprostřed utvoříme dírky jako v knoflíku. Knoflíky rozložíme na plech vyložený pečícím papírem, pečeme na 150°C 10min. Po vychladnutí část knoflíků potřeme barevnými polevami a necháme je zaschnout. Polevu vytvoříme umícháním z moučkového cukru a citronové šťávy. Vznikne hladká bílá poleva (mícháme asi 10 min.) Rozdělíme na několik částí a každou obarvíme jinou potravinářskou barvou.

Moje tipy:  

Polevy dělám z bílku vyšlehaného s moučkvým cukrem (1 bílek - asi 50g cukru i víc). Pokud šleháte bílek je poleva opravdu bílá a i když ji pak obarvujete, barvičky jsou výraznější. Cukr přidávám dokud nemá poleva hustou táhlou konzistenci. A natírám ji normálními malířskými štětci.

Potravinářské barvy jsem sehnala v Tescu u věcí na pečení - jeden pytlíček stojí cca 7 kč a obarvíte s ním a ž 6kg hmoty, takže přidávejte opatrně a chvilku míchejte.

Knoflíky jsem upekla večer, natírala je až další večer, takže se to nemusí dělat hned - nemá to na efekt vliv.

A udělejte je rovnou z dvojité dávky, jinak toho budete mít tak na malý talířek. Z dvojité dávky jsem měla, jeden plech kakaových, jeden kávových a necelé dva světlých (nechala jsem si větší část těsta světlou, nedělila jsem přímo na třetiny).

Tak veselé knoflíkování a ať se povedou!