Kubíkův příchod na svět 💗

Ke konci těhotenství už každá vyčkáváme na ten moment, kdy to konečně přijde, sledujeme se a počítáme poslední dny do termínu porodu.

Já už se samozřejmě taky modlila, abych se dočkala, jednak z důvodu těšení se na miminko a taky, že konečně splasknu a budu se moci zase normálně pohybovat jako žena - a ne kolíbající se kachna 😁

Čím víc se blížil termín, tím víc jsem byla nervóznější, protože jsem neměla vůbec pocit, že bych měla každým dnem rodit. Byla jsem otevřená jen na prst, nic víc se dole nedělo. A to jsem vyzkoušela hodně babských rad, jak to pískle vypudit. No na mě neúčinkovalo absolutně nic.

Přišel první termín 21.9. a samozřejmě ticho po pěšině. Nějak už jsem byla smířená s tím, že budu přenášet. Přišel druhý termín 24.9. a porod taky nikde. Nakonec se domluvil termín na vyvolání. Sice jsem se toho moc bála, ale už aspoň bylo jasné, že do Vánoc tam prcek schovaný nebude a konečně bude s námi.

Byla neděle 30.9. a navečer mě přítel dovezl do porodnice se všemi věcmi. Najednou to na mě trochu padlo, že už je to vlastně skoro tady! Po chodbě chodily maminky s miminkama ve vozíčku, seděly tam návštěvy a kochaly se nad jejich přítustkama do rodiny. Natočili mi monitor a ubytovali na gynekologickem oddělení v jiném patře. Docela skromný malý pokojík. Večer po 9 hodině přišla dr a zavedla mi půlku tabletky na přípravu porodních cest a pokud bude ráno nález lepší, začne se vyvolávat. Asi v 1 ráno mě probudily bolesti jako kontrakce, byly tak po 8 minutách, bolelo to, ale dalo se to. Ale spát jsem od tý doby skoro nemohla.

Ráno po prohlídce se rozhodlo, že se bude vyvolávat. Volala jsem hned přítelovi, který byl po noční, že má v klidu jít spát a že až to bude k tomu, tak mu zavolám, aby dorazil (to jsem mu volala po 8h ráno).

Převezli mě zase na porodní oddělení, kde mě dr vyšetřil, byla jsem skoro na 2 prsty a že zachvili mi donese tabletu na vyvolání. Šla jsem na wc a hned mi odešla hlenová zátka. O půl 10 přišel doktor, zavedl mi čípek na vyvolání a že mám tak půl hodiny ležet v klidu. Porodní asistentka říká, že porodit můžu klidně až večer nebo druhý den, když jsem prvorodička a vyvolává se. No paráda, říkám si, ale bolesti začaly brzy zesilovat. Po půl hodině přišla PA jak mi je, tak mě poslala do horký sprchy, kde mi hned praskla voda. Po vyšetření otevřeno už na 5 prstů a že tedy se přesuneme na porodní sál. Říkám si, cože, už? Dali mi klystyr, který jsem původně nechtěla, ale ještě že tak 😁 O půl 11 volám přítelovi, že mi už praskla voda, ať přijede. Chudák to asi nečekal tak rychlé a myslel si, že se po noční na to vyspí. Porodnici naštěstí máme 3km od baráku, takže v 11h dorazil za mnou na porodní sál. Nevím, jestli byl vyděšený z toho, že už je to tady nebo jak jsem se tam v tý erární modrobílý košili xxl svíjela.. a nebo z toho, jak na vedlejším porodním boxu strašně křičí nějaká rodička (popravdě mě to na psychice moc nepřidávalo, protože ječela vážně dost) a já jako prvorodička absolutně netušila, co mě čeká, jak to bude bolet nebo nedej bože budu taky takhle ječet 😓😂

Ubíhal čas a kontrakce byly opravdu dost časté, nemohla jsem ležet, sedět na balonu, nešlo mi ani klečet. Nejlepší byla poloha při kontrakci opřená o porodní křeslo v předklonu. Jelikož jsem se moc v noci nevyspala, byla jsem strašně unavená, mezi kontrakcema jsem skoro usínala a dokola říkala, že chci spát a že to nezvládnu. Vážně ta energie nebyla už skoro žádná, a to mě čekalo ještě to nejdůležitější! Ke konci ze mě už kontrakcema šplouchala voda i krev až na zem, přítel utíral podlahu i mně 😁

Mezitím ''sousedka'' na porodním boxu už porodila.

Protože bolesti byly už fakt šílený, tak nakonec jsem si nechala píchnout do zadku něco na bolest, abych si odpočal. To trochu pomohlo, jenže porod naopak nepostupoval, byla jsem asi na 8 prstů. Takže aby mě netrápili, tak mi píchli oxytocin a během chviličky šla jedna kontrakce za druhou. Křičím na přítele, že už asi musim tlačit a že se asi poseru 😂 Do toho přiběhl doktor, že ještě tlačit nesmim, že nezanikla branka a ještě pár kontrakcí musím vydržet. I přítel mi furt říkal, ať se snažim netlačit. Ono se to řekne, ale vážně to nešlo zastavit.

Když už jsem konečně mohla tlačit, věděla jsem, že musim jako na velkou do zadku, jenže mi to nějak nešlo. Na žádné kurzy jsem ani nechodila. Obdivuju ty, které 3x zatlačí a je to. Já tlačila snad 20x 😓 Bylo to jak věčnost. Pak malýmu začaly padat ozvy, tak jsem do toho musela dát vše. Přítel stál nademnou a přidržoval mi při tlačení hlavu k hrudníku. Pak doktor sáhnul po nůžkách, ani jsem to nepostřehla, že mě nastřihl. Najednou jsem cítila, jak se asi klube ven hlavička, hrozný tlak, po velkým zatlačení jsem hned otevřela oči a viděla, jak ze mě malá hlavička vylítla a trčela tam mezi nohama. Malý měl šnůru kolem krku, nečekala jsem ani na další kontrakci a zatlačila naprázdno. Vyklouzl už ven úplně sám a po odendání šňůry během pár vteřin začal plakat a dali mi ho do náruče. Byl trošičku fialový, ale do pár minut byl už dobrý. Byl tak krásný, heboučký, vůbec nebyl špinavý ani pomačkaný. Přítel si sám přestřihl pupečník 😊

V tu chvíli, kdy mi ho dali všechna bolest přešla, vážně. A já si vždycky myslela, že to jsou jen řeči.

💗 Náš Kubíček se narodil 1.10.2018 ve 14.31h, měl 3650g a 53cm. (5 hodin od vyvolání).

Tatínek viděl u porodu úplně vše, ale byl z toho nadšený, že mohl zažít příchod našeho syna se vším všudy.