Mikuláš a tradice

Stydím se. Jsem matka od dvou dětí a tradice mě - většinou, moc neosloví. Dnes je na pořadu dne Mikuláš a jeho čertovsko-andělská banda. Přemýšlím, kdy je vhodné pozvat Mikuláše... nebo raději navštívit firemní, vesnickou mikulášskou oslavu? Nebo bych měla začít otázkou, zda Mikuláše a spol. pozvat?

Odkud se vzal Mikuláš, jsme za dnešní den v televizi a radiu slyšeli mockrát - biskup, snaha ochránit děti, aby je rodiče nemuseli udávat na své dluhy atd...Tradice obdarovávání se vzájemně, nebo jen dětí, je příjemná. Ukazuje, že na sebe myslíme. Stačí i jen ta brambora nebo malý uhlík do pytlíku. Má to něco společného s dnešní tradicí "chodit na Mikuláše"? Jako dítě si pamatuji, že kluci po Mikuláši házeli petardy, když jsme odrostli, sami jsme se za něj převlékali a chodili do rodin s malými dětmi. Někde rovnou řekli: "Čerte, pojď dál..", jinde naopak. Ať raději pekelník zůstane za oknem a chrastí řetězem. Bylo milé děti povzbuzovat, aby řekly básničku, písničku cokoli... a bylo nepříjemné, když se dítě rozplakalo a nebylo k utišení ani andělem...

Kvůli dětem jsem se rozhodla, že tradice budou mít zelenou. Proč by děti kvůli tomu, že maminka tuto zábavu moc nechápe, o ni měly přijít? Tak jsme se vydali na Mikulášskou párty spojenou s rozsvícením stromečku na náměstí. Mladší (5 měsíců) celou akci, průvod čertů, návštěvu pekla.. prospala, starší (2 roky) se už několik dní dopředu těšila. Půjdeme na čerty!! Jak viděla prvního, zarazila se, pak ho pojmenovala Guláš, netuším proč, a dívala se na něj z dálky. Sama je povahou malý čertík, tak jsem byla zvědavá, zda bude chtít být u mámy, či bude objevitelem. Při návštěvě pekla ji jeden z četíků pomaloval nosík.. to už nedala a rozplakala se, byť po celou dobu napjatě pozorovala okolí - ohýnky, čerta na chůdách... Pro začátek tj. náš první mikulášský zážitek byl tímto dovršen. 

Teď, den po té, přemýšlím, zda napřesrok čerty a spol. pozvat domů? Má cenu dítě/děti strašit? Aby bylo hodné? Od toho má přeci mě jako rodiče, abych je usměrnila...proč by mělo dítě stát před tou vysokou osobou s plnovousem a poslouchat, co vše udělalo špatně...? Sama též nemám ráda kritiku před lidmi - z očí do očí je to něco jiného, ale přede všemi? Tak docházím k tomu, že své děti miluji, zážitek jim dopřát chci, avšak nikoli za cenu toho, že se budou bát spát v posteli, mít hrůzu z pekelníka. 

Došla jsem k závěru, že u svých dítek povedeme výchovu strašidla jsou kámoši, nikdo tě nemá co strašit a za své činy jsi zodpovědný sám - jak za hezký obrázek, tak neuklizený pokojík. Ráda bych, aby moje děti - stejně jako já - měly rády pohádky o strašidlech a nebály se po jejich přečtení usnout. Vice versa ani Mikuláš, aby neměl trauma z plačícího dítěte.

hezký sváteční večer