Stydím se. Jsem matka od dvou dětí a tradice mě - většinou, moc neosloví. Dnes je na pořadu dne Mikuláš a jeho čertovsko-andělská banda. Přemýšlím, kdy je vhodné pozvat Mikuláše... nebo raději navštívit firemní, vesnickou mikulášskou oslavu? Nebo bych měla začít otázkou, zda Mikuláše a spol. pozvat?

Odkud se vzal Mikuláš, jsme za dnešní den v televizi a radiu slyšeli mockrát - biskup, snaha ochránit děti, aby je rodiče nemuseli udávat na své dluhy atd...Tradice obdarovávání se vzájemně, nebo jen dětí, je příjemná. Ukazuje, že na sebe myslíme. Stačí i jen ta brambora nebo malý uhlík do pytlíku. Má to něco společného s dnešní tradicí "chodit na Mikuláše"? Jako dítě si pamatuji, že kluci po Mikuláši házeli petardy, když jsme odrostli, sami jsme se za něj převlékali a chodili do rodin s malými dětmi. Někde rovnou řekli: "Čerte, pojď dál..", jinde naopak. Ať raději pekelník zůstane za oknem a chrastí řetězem. Bylo milé děti povzbuzovat, aby řekly básničku, písničku cokoli... a bylo nepříjemné, když se dítě rozplakalo a nebylo k utišení ani andělem...

Kvůli dětem jsem se rozhodla, že tradice budou mít zelenou. Proč by děti kvůli tomu, že maminka tuto zábavu moc nechápe, o ni měly přijít? Tak jsme se vydali na Mikulášskou párty spojenou s rozsvícením stromečku na náměstí. Mladší (5 měsíců) celou akci, průvod čertů, návštěvu pekla.. prospala, starší (2 roky) se už několik dní dopředu těšila. Půjdeme na čerty!! Jak viděla prvního, zarazila se, pak ho pojmenovala Guláš, netuším proč, a dívala se na něj z dálky. Sama je povahou malý čertík, tak jsem byla zvědavá, zda bude chtít být u mámy, či bude objevitelem. Při návštěvě pekla ji jeden z četíků pomaloval nosík.. to už nedala a rozplakala se, byť po celou dobu napjatě pozorovala okolí - ohýnky, čerta na chůdách... Pro začátek tj. náš první mikulášský zážitek byl tímto dovršen. 

Teď, den po té, přemýšlím, zda napřesrok čerty a spol. pozvat domů? Má cenu dítě/děti strašit? Aby bylo hodné? Od toho má přeci mě jako rodiče, abych je usměrnila...proč by mělo dítě stát před tou vysokou osobou s plnovousem a poslouchat, co vše udělalo špatně...? Sama též nemám ráda kritiku před lidmi - z očí do očí je to něco jiného, ale přede všemi? Tak docházím k tomu, že své děti miluji, zážitek jim dopřát chci, avšak nikoli za cenu toho, že se budou bát spát v posteli, mít hrůzu z pekelníka. 

Došla jsem k závěru, že u svých dítek povedeme výchovu strašidla jsou kámoši, nikdo tě nemá co strašit a za své činy jsi zodpovědný sám - jak za hezký obrázek, tak neuklizený pokojík. Ráda bych, aby moje děti - stejně jako já - měly rády pohádky o strašidlech a nebály se po jejich přečtení usnout. Vice versa ani Mikuláš, aby neměl trauma z plačícího dítěte.

hezký sváteční večer

Ahoj, na rodičovské resp. mateřské jsem už dva roky. Na Modrém koníkovi také. Doposavad jsem zde za pasovní čtenářku, příp. hledače informací k těhotenství, mateřství apod. Dnes mě však dostihly myšlenky, že jsem doma už dlouhou dobu a nakolik jsem se změnila a co mě k tomu navedlo.

S nástupem na první "dovolenou" jsem byla racionálně uvažující holka - těhotenství se všemi vyšetřeními, porod bez medikamentů a výchova dětí dle našich rodičů. Po dvou letech doma jsem dnes dospěla do stavu, kdy jsem si uvědomila, že jsem někde jinde. Iniciátorem byl fakt, že jsem se rozhodla pořídit nosítko. Proč se jedná alespoň pro mě o novátorskou myšlenku? Protože doposavad jsem byla zastánce kočárků a názoru, že nejsem bio-eko matka (omlouvám se). Dvě děti, delší výlet a problém je tu. Starší usne za chůze a co potom? Šátek, nosítko.. cokoli se hodí a je za svou existenci velebeno do nebe. Moje první nosítko/nosidlo byl šátek Little Frog (pro stejně znalé problematiky jako jsem já, jedná se o čtverec látky, kam se umístí dítě a z rohů šátku vedou čtyři pruhy látky, které se specifickým způsobem uvážou na nosiče - rozumějte maminku). Bylo mi spásou s naší skorodvouletou slečnou na výletech, kdy mi usnula ve stoje uprostřed cesty mezi poli. Jenže uvažte si takto spící dítě sami... nejsem přeborník na vázání... tak jsem přemýšlela, koukala na internet, ptala se kamarádů a výsledkem je pořízení Manduky. Čekají nás první výlety. Že by se v nosítku naší slečně nelíbilo, se nebojím. Již teď chodí se slovem "nosítko" a chce nosit po bytě.

Aby toho nebylo málo, dnes jsem si domů přinesla druhé nosítko na naší mladší, dvouměsíční šmudlinku. Vypadá to jednoduše (typ Mei Tai - pro obdobně znalé kolegyně, jedná se principielně o Little Frog), přesto se bojím, abych princezně něco neudělala... uvidíme. Zítra nás čeká první zkouška.

Tímto výlevem chci říci, nakolik se můj názor na konkrétní téma - nošení dětí, změnil. Původní postoj "proč nosit děti, nejsem alternativista" apod. na názor "třeba na tom něco bude - praktické na úřad, na nákup, na výlet...". Nakolik nás naše děti mění a ukazují nám pouze svou existencí nové směry myšlení. Máte to také tak? V čem jste se změnili Vy?

Marona