Nikdy jsem si neříkala dopředu kolik budu mít dětí. Byla jsem toho názoru, že uvidím jak to půjde a pak si řeknu vlastně kolik. Ani malému nebylo pět měsíců a s otázkou: "Kdy bude druhé?", se roztrhl pytel. Tak počkej, já nemám ani odžitý rok s miminkem a mám přemýšlet kdy zase skočím do toho kolotoče? Vždyť jeden je málo a je to chudáček jedináček, dva jsou v pořádku a tři moc? A kdo to řekl? Nevypustíme tu otázku už automaticky když někdo založí rodinu, aby řeč snad nestála? Já nevím kolik nás bude, ale vím, že teď jsme štastni všichni tři a tak to může zůsta, může i nemusí. Tak kolik? 

To je tak, uložíte své dítko do postýlky a ráčíte se odevzdat svým povinnostem nebo radostem. Snažíte se zlehounka otevírat kliku u dveří. Ani jste nevěděla jak umíte baletit  přes obývák a skoro se vznášet nad zemí. Hrníček pokládat klidně několik sekund, hlavně nebouchnout o stůl. Jo, opravdu mi to jde, brouček se vyhajá a já můžu hurá s dorůžova vyspaným kloučkem na výlet. Tak ještě si dojít na záchod, lalala, a kop do plastové chrastící koule, která se rozjede vší silou po parketách a drnčí co může. Ano, maminko, ale snažila jsi se.