Můj druhý porod v USA - Část druhá

Celý jeden rok mi trvalo dopsat druhou část. Ufff! Ale konečně je hotovo a pokud vás zajímá, jak dopadl porod naší holčičky, tak si zde můžete počíst.

První část ZDE: https://www.modrykonik.cz/blog/mariegroth/article/muj-porod-v-usa-zara-skye-akhmf2/

Říká se, že v nemocnici si člověk neodpočine a dveře se nezastaví. U porodnice to platí asi dvojnásobně. Konečně dorazila také dula a po ní i lékařka, která mě měla mít v péči. Vzala si židli a usadila se k mé posteli. Velice trpělivě a detailně mi začala vysvětlovat vyvolání porodu. Pobavili jsme se i o mých přáních, preferencích a obavách. Ano, měla jsem porodní preference (porodní plán). Pro někoho možná překvapující - samotná porodnice nabádá rodičky, aby si porodní preference sepsaly. S lékařkou jsem rozebrala to, jak moc jsem si přála zažít VBAC a také PROČ to pro mě bylo důležité. Vyslechla mě. Skutečně aktivně poslouchala. Pak přišla na řadu samotná indukce. Jsem ráda, že jsem si o samotné proceduře moc nenastudovala, protože bych byla asi zbytečně nervní. A stále jsem tak trochu doufala, že se na mě podívají a řeknou, že rodím, že jsem otevřená na deset centrimentrů, akorát o tom nevím. Ha, to samozřejmě byla naivní představa. Po vyšetření zjistili, že jsem byla otevřena na 2 cm. Moje gynekoložka toto vyšetření na kontrolách nedělala - požádala jsem ji až na té poslední, avšak věděla jsem, že to samo o sobě nic o porodu neříká. Na 2 cm jsem byla i na té poslední prohlídce.

- Výhled z postele

Bylo mi řečeno, že jediná forma vyvolání, kterou mohou po císařském řezu dělat, je pomocí tzv "foley bulb". Je to vlastně hadička, která se zavede "tam dole" a pak se nafoukne balonek. Bylo to příjemné? Ne. Dalo se to vydržet? Ano. Při zavádění mi hodně pomohly techniky z porodního kurzu. Maximálně se uvolnit a myslet na něco jiného. 

Po zavedení jsem měla tendenci ze sebe balónek vytlačit. Bylo mi řečeno, že až budu otevřena asi na 5 cm, tak balónek vypadne nebo půjde lehce vytáhnout. Hadičku mu přilepili na nohu, aby se mi lépe chodilo. Zároveň mě také připojili na pitocin. A jelikož jsem byla po císaři, tak jsem měla přes bříško i monitor, který mě neustále hlídal. 

Za okny začalo sněžit. Sníh u nás moc není. Bylo to ale kouzelné a začali jsme si s dulou povídat o Vánocích. Volali jsme také synovi, který se měl moc dobře a vypadal spokojeně. Nevím, kolik uplynulo hodin. Řekla jsem dule, že už si chci zalézt do vany. Kontrakce byly snesitelné, ale cítila jsem, že by mi tam bylo lépe. Ve vaně jsem byla hodiny. Chodili mě kontrolovat, napouštět a vypouštět vodu. Občas zkontrolovali i balónek. Poznala jsem, že porod postupuje, kontrakce nabíraly na obrátkách. Co mi opravdu strašně pomohlo, byl dřevěný hřeben, který jsem tiskla při kontrakcích. Soustředila jsem svoji mysl na stlačování hřebenu. Pokud si kontrakci představíte jako vlnu, tak na nejvyšším bodu té vlny jsem pevně stihla hřeben a jakmile jsem cítila, že se bolest zmenšuje, tak jsem pomalu uvolnila stisk. A zároveň jsem se snažila celkově uvolnit a povolit čelist. Měla jsem pocit, že to zvládám dobře.

Chodila mě kontrolovat dula a sestra. Dula občas přitočila teplou vodu. Sestra zase pitocin. Vysvětlila mi, že se kontrakce budou pravděpodobně zvyšovat a nabírat na intenzitě. Také mi zkontrolovala "balonek". Furt nic. Začala mě iritovat porodní hudba a začala jsem se raději dívat na seriál Přátele. Opřena o vanu, stlačující hřeben a manželovu ruku, jsem si uvědomila, že kontrakce jsou už docela intenzivní, zkracuje se doba mezi jednotlivými kontrakcemi....a já mám ještě dlouhou dobu před sebou. Od vyvolání uplynulo asi deset hodin. Už jsem byla také unavená a ve vaně to bylo nepříjemné. Vylezla jsem a začala jsem chodit po pokoji. Ne nadarmo se říká, že porod je částečně v hlavě. Tady jsem totiž měla se svojí hlavou rozhovor. Začala jsem o sobě pochybovat, že to nedám. Měla jsem silné kontrakce a při některých jsem si připadala, že jsem mimo tělo a jenom se na sebe dívám, jak se prohýbám a sténám. V tomto momentě jsem požádala o epidurál. A naštěstí jsem nemusela čekat moc dlouho. Musím říct, že jsem měla buď neuvěřitelné štěstí nebo jsem to tak nevnímala, ale vpich jsem prakticky necítila. To, že zafungoval jsem poznala okamžitě. A neskutečně se mi ulevilo. Od začátku jsem věděla, že je pravděpodobné, že mě kvůli pitocinu čekají intenzivní kontrakce a pravděpodobně i "kaskáda intervencí". V tu chvíli mi to všechno bylo jedno. Řekla jsem i manželovi, že chci jít domů :D. Sestra se mě zeptala, jestli má zkusit vyndat balonek. S lehkostí ho vyndala a následně lékařka řekla, že jsem otevřena na pět centrimetrů, a že bych se měla snažit jít spát. Zároveň řekla, že mě sestry přijdou otáčet každých 30-40 minut. Byla jsem ráda, že manžel usnul. Doufala jsem, že si v noci alespoň trochu odpočine a pak si po porodu pospím já (ha). Já tedy spát nemohla - kvůli otáčení, celé situaci a hlavně kvůli tomu, že pokaždé když přišla sestra, tak říkala, že se jí nelíbí, co vidí na monitoru v rámci srdeční činnosti miminka. Celou tu dobu jsem si myslela, že všechno vlastně probíhá fajn. Teď jsem na epidurálu, necítím bolest, prostě jen musím počkat, až bude čas tlačit. Tot vše. Ani jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo být jinak. Přišla mě vyšetřit empatická lékařka a zprávu mi podala velice citlivě. Kvůli srdeční činnosti a dalšímu doporučila sekci. Pamatuji si, jak jsem začala brečet, polil mě pot a u manžel mě chytil za ruku. Vysvětlila mi, že se nejedná o akutní sekci. Ještě máme čas. Můžeme čekat a pravděpodobně to může dopadnout akutní sekcí nebo udělat sekci už teď. A samozřejmě vysvětlila, jaký by byl rozdíl mezi akutní a neakutní sekcí. Doula poprosila personál, aby mi dal čas na rozmyšlenou a odešli z pokoje. Se mnou zůstala doula a manžel. Pamatuji si, jak jsem v tom momentě myslela na svůj porodní kurz. Teď vám řeknu, co si myslím s odstupem času. Kurzy jsou fajn. A rozumím tomu, že každý průvodce kurzem má tak trochu svůj určitý postuj. Můj kurz od Built to Birth byl plný skvělých informací, ze kterých člověk mohl udělat informované rozhodnutí. Kurz varoval o tzv. kaskádě intervencí - přesně to se mi stalo. Ale chybělo tomu možná to, jak vlastně mít hezký porod i s tou kaskádou intervencí. Prostě občas mi připadá, že podobné kurzy moc neberou v potaz plán B. A je pak lehké být zklamaná a možná se cítit i provinile.

Můj sen nad VBAC se rozplynul. Cítila jsem, že sekce je správné rozhodnutí. A musím říct, že personál byl maximálně milý a všichni cítili, jak je mi to líto. Snažili se mě rozptýlit. Vyfotili poslední fotku “dva v jednom”, která je prakticky nepublikovatelná. Ubrečená, vyřízená a hotová. Zeptali se mě, jestli chci nějakou písničku nebo jestli mám playlist, který mohou hrát při sekci. Chtěla jsem fakt spíš jen ticho.

Dovezli mě na sál. Zjistila jsem, že nemám strach. Měla jsem mnohem větší strach při první sekci. Bohužel, při převozu se mi “zlomil” epidurál a museli dělat spinal block. Už jsem to ani nevnímala. Ještě si pamatuji, že se mi všichni představili a sdělili jejich roli. Začala jsem vnímat až samotnou sekci. Při první jsem to cítila minimálně. Teď jsem to cítila mnohem víc. Všichni se ujišťovali, že jsem v pořádku. Když paní doktorka vyndavala miminko z mého těla, tak jsem si byla jistá, že vyndala i půlku mých orgánů.

Je standard, že u sekce je někdo z NICU. Měla jsem ale strach, že si ji odvezou, neboť trvalo nějakou dobu, než měla v pořádku level O2. Pak mi ji konečně dali na hruď. A tady byla - moje holčička. Zara Skye.

- Manžel byl s ni u stolku, kde ji ošetřili a zabalili. Já si ji pak na sebe položila a rozbalila a měly jsme skin-to-skin na sále

Byla jsem šťastná. Unavená, ale šťastná. Zara je konečně tady. Překvapilo mě, jak byla malinká (6lbs 5 oz). Na pokoji jsme byli další dvě hodiny. Tam se kojila a šlo jí to krásně. Pak nás převezli na normální pokoj. Zara se narodila 29.listopadu 2022 v 5:49 ráno a my doufali, že ji budeme co nevidět představit Maverickovi. Pokoj byl velice podobný tomu, jaký jsem měla po prvním porodu - postel, křeslo, televize, postel pro doprovod a postýlka pro miminko. V koupelně byla sprcha, umyvadlo, toaleta a hygienické potřeby po porodu. Bylo mi dobře. Věděla jsem, že první hodiny po sekci to není tak náročné. Tentokrát jsem jim ale řekla, že nechci být tak “oblbnutá” jako minule a byla jsem až překvapena, jak celou dobu jsem zvládla pain management s běžnými léky na tlumení bolesti. Měla jsem i velkou chuť k jídlu a objednala si z lístku něco dobrého. Nemocniční jídlo není žádná hitparáda, ale mně to přišlo chutné! Toto jídlo hradí pacientům pojišťovna.

Asi dvanáct hodin po sekci jsem se poprvé postavila a došla si na WC. To bylo po první sekci pro mě nepředstavitelné. Byla jsem na sebe fakt hrdá. Poté následovala první noc. Ani nevím, jestli jsem spala. Po císaři mě chodili neustále kontrolovat, miminko bylo také vzhůru, ale nějak jsme se s manželem prostřídali. Následujícího dne čekaly malou různé testy a já manžela poslala za starším dítětem. Chtěla jsem to tak. Bylo mi dobře a nechtěla jsem, aby byl Mav další den bez nás. Manžel tedy odjel za synem někdy v pozdním odpoledni. Večer přišla i moje gynekoložka a řekla mi, že můžu jít domů, jestli chci. Všechno bylo v normě a ona chápala, že chci domů za malým. V USA se chodí domů po císaři většinou 2-3 dny od porodu. Rozhodla jsem se ale zůstat. Radši. Kdyby něco. A tak jsem s miminkem zůstala ještě další noc. Ráno přijel manžel - odvezl staršího do školky a jel za námi. Po jeho příjezdu jsem se prospala a pak jsme se začali chystat na odjezd domů. Maverick poprvé spatřil svoji sestřičku v autosedačce, když jsme ho vyzvedli ze školky.

V prvním díle jsem zmínila, že Zara je naše duhové miminko - přišla po ztrátě miminka. A také jsem řekla, že mám pocit, že i toto miminko je tady s námi. Zara se narodila s tzv. andělským políbením na čele. Věří se, že taková miminka přicházejí na svět s políbením od anděla. Já věřím, že její andělíček je právě to miminko. Také se narodila 29.listopadu a já potratila 29.prosince.

Byl můj porod podle mých představ? Ne, to ne. Ale zpětně se na to dívám už jinak. Nikdy jsem si nemyslela, že vlastně vůbec vyzkouším přirozený porod bez tlumení bolesti. Po prvním porodu jsem získala neuvěřitelný respekt pro svoje tělo a přestala se bát porodu. Zara přinesla i zahojení bolístky v rámci kojení - vždycky se krásně a bez potíží kojila a jsem na ni a sebe pyšná.

Když jsem později šla na kontrolu po porodu a bavila se s lékařskou o tom, proč nevyšel VBAC a jak vypadala placenta, tak jsem byla za císaře vlastně vděčná. Byly tam jisté indikace, že jsem potenciálně mohla být to “staticky malé riziko abrupce placenty”.

A dnes naše dcera slaví druhé narozeniny a nemůžeme být šťastnější!