Celý jeden rok mi trvalo dopsat druhou část. Ufff! Ale konečně je hotovo a pokud vás zajímá, jak dopadl porod naší holčičky, tak si zde můžete počíst.

První část ZDE: https://www.modrykonik.cz/blog/mariegroth/article/muj-porod-v-usa-zara-skye-akhmf2/

Říká se, že v nemocnici si člověk neodpočine a dveře se nezastaví. U porodnice to platí asi dvojnásobně. Konečně dorazila také dula a po ní i lékařka, která mě měla mít v péči. Vzala si židli a usadila se k mé posteli. Velice trpělivě a detailně mi začala vysvětlovat vyvolání porodu. Pobavili jsme se i o mých přáních, preferencích a obavách. Ano, měla jsem porodní preference (porodní plán). Pro někoho možná překvapující - samotná porodnice nabádá rodičky, aby si porodní preference sepsaly. S lékařkou jsem rozebrala to, jak moc jsem si přála zažít VBAC a také PROČ to pro mě bylo důležité. Vyslechla mě. Skutečně aktivně poslouchala. Pak přišla na řadu samotná indukce. Jsem ráda, že jsem si o samotné proceduře moc nenastudovala, protože bych byla asi zbytečně nervní. A stále jsem tak trochu doufala, že se na mě podívají a řeknou, že rodím, že jsem otevřená na deset centrimentrů, akorát o tom nevím. Ha, to samozřejmě byla naivní představa. Po vyšetření zjistili, že jsem byla otevřena na 2 cm. Moje gynekoložka toto vyšetření na kontrolách nedělala - požádala jsem ji až na té poslední, avšak věděla jsem, že to samo o sobě nic o porodu neříká. Na 2 cm jsem byla i na té poslední prohlídce.

- Výhled z postele

Bylo mi řečeno, že jediná forma vyvolání, kterou mohou po císařském řezu dělat, je pomocí tzv "foley bulb". Je to vlastně hadička, která se zavede "tam dole" a pak se nafoukne balonek. Bylo to příjemné? Ne. Dalo se to vydržet? Ano. Při zavádění mi hodně pomohly techniky z porodního kurzu. Maximálně se uvolnit a myslet na něco jiného. 

Po zavedení jsem měla tendenci ze sebe balónek vytlačit. Bylo mi řečeno, že až budu otevřena asi na 5 cm, tak balónek vypadne nebo půjde lehce vytáhnout. Hadičku mu přilepili na nohu, aby se mi lépe chodilo. Zároveň mě také připojili na pitocin. A jelikož jsem byla po císaři, tak jsem měla přes bříško i monitor, který mě neustále hlídal. 

Za okny začalo sněžit. Sníh u nás moc není. Bylo to ale kouzelné a začali jsme si s dulou povídat o Vánocích. Volali jsme také synovi, který se měl moc dobře a vypadal spokojeně. Nevím, kolik uplynulo hodin. Řekla jsem dule, že už si chci zalézt do vany. Kontrakce byly snesitelné, ale cítila jsem, že by mi tam bylo lépe. Ve vaně jsem byla hodiny. Chodili mě kontrolovat, napouštět a vypouštět vodu. Občas zkontrolovali i balónek. Poznala jsem, že porod postupuje, kontrakce nabíraly na obrátkách. Co mi opravdu strašně pomohlo, byl dřevěný hřeben, který jsem tiskla při kontrakcích. Soustředila jsem svoji mysl na stlačování hřebenu. Pokud si kontrakci představíte jako vlnu, tak na nejvyšším bodu té vlny jsem pevně stihla hřeben a jakmile jsem cítila, že se bolest zmenšuje, tak jsem pomalu uvolnila stisk. A zároveň jsem se snažila celkově uvolnit a povolit čelist. Měla jsem pocit, že to zvládám dobře.

Chodila mě kontrolovat dula a sestra. Dula občas přitočila teplou vodu. Sestra zase pitocin. Vysvětlila mi, že se kontrakce budou pravděpodobně zvyšovat a nabírat na intenzitě. Také mi zkontrolovala "balonek". Furt nic. Začala mě iritovat porodní hudba a začala jsem se raději dívat na seriál Přátele. Opřena o vanu, stlačující hřeben a manželovu ruku, jsem si uvědomila, že kontrakce jsou už docela intenzivní, zkracuje se doba mezi jednotlivými kontrakcemi....a já mám ještě dlouhou dobu před sebou. Od vyvolání uplynulo asi deset hodin. Už jsem byla také unavená a ve vaně to bylo nepříjemné. Vylezla jsem a začala jsem chodit po pokoji. Ne nadarmo se říká, že porod je částečně v hlavě. Tady jsem totiž měla se svojí hlavou rozhovor. Začala jsem o sobě pochybovat, že to nedám. Měla jsem silné kontrakce a při některých jsem si připadala, že jsem mimo tělo a jenom se na sebe dívám, jak se prohýbám a sténám. V tomto momentě jsem požádala o epidurál. A naštěstí jsem nemusela čekat moc dlouho. Musím říct, že jsem měla buď neuvěřitelné štěstí nebo jsem to tak nevnímala, ale vpich jsem prakticky necítila. To, že zafungoval jsem poznala okamžitě. A neskutečně se mi ulevilo. Od začátku jsem věděla, že je pravděpodobné, že mě kvůli pitocinu čekají intenzivní kontrakce a pravděpodobně i "kaskáda intervencí". V tu chvíli mi to všechno bylo jedno. Řekla jsem i manželovi, že chci jít domů :D. Sestra se mě zeptala, jestli má zkusit vyndat balonek. S lehkostí ho vyndala a následně lékařka řekla, že jsem otevřena na pět centrimetrů, a že bych se měla snažit jít spát. Zároveň řekla, že mě sestry přijdou otáčet každých 30-40 minut. Byla jsem ráda, že manžel usnul. Doufala jsem, že si v noci alespoň trochu odpočine a pak si po porodu pospím já (ha). Já tedy spát nemohla - kvůli otáčení, celé situaci a hlavně kvůli tomu, že pokaždé když přišla sestra, tak říkala, že se jí nelíbí, co vidí na monitoru v rámci srdeční činnosti miminka. Celou tu dobu jsem si myslela, že všechno vlastně probíhá fajn. Teď jsem na epidurálu, necítím bolest, prostě jen musím počkat, až bude čas tlačit. Tot vše. Ani jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo být jinak. Přišla mě vyšetřit empatická lékařka a zprávu mi podala velice citlivě. Kvůli srdeční činnosti a dalšímu doporučila sekci. Pamatuji si, jak jsem začala brečet, polil mě pot a u manžel mě chytil za ruku. Vysvětlila mi, že se nejedná o akutní sekci. Ještě máme čas. Můžeme čekat a pravděpodobně to může dopadnout akutní sekcí nebo udělat sekci už teď. A samozřejmě vysvětlila, jaký by byl rozdíl mezi akutní a neakutní sekcí. Doula poprosila personál, aby mi dal čas na rozmyšlenou a odešli z pokoje. Se mnou zůstala doula a manžel. Pamatuji si, jak jsem v tom momentě myslela na svůj porodní kurz. Teď vám řeknu, co si myslím s odstupem času. Kurzy jsou fajn. A rozumím tomu, že každý průvodce kurzem má tak trochu svůj určitý postuj. Můj kurz od Built to Birth byl plný skvělých informací, ze kterých člověk mohl udělat informované rozhodnutí. Kurz varoval o tzv. kaskádě intervencí - přesně to se mi stalo. Ale chybělo tomu možná to, jak vlastně mít hezký porod i s tou kaskádou intervencí. Prostě občas mi připadá, že podobné kurzy moc neberou v potaz plán B. A je pak lehké být zklamaná a možná se cítit i provinile.

Můj sen nad VBAC se rozplynul. Cítila jsem, že sekce je správné rozhodnutí. A musím říct, že personál byl maximálně milý a všichni cítili, jak je mi to líto. Snažili se mě rozptýlit. Vyfotili poslední fotku “dva v jednom”, která je prakticky nepublikovatelná. Ubrečená, vyřízená a hotová. Zeptali se mě, jestli chci nějakou písničku nebo jestli mám playlist, který mohou hrát při sekci. Chtěla jsem fakt spíš jen ticho.

Dovezli mě na sál. Zjistila jsem, že nemám strach. Měla jsem mnohem větší strach při první sekci. Bohužel, při převozu se mi “zlomil” epidurál a museli dělat spinal block. Už jsem to ani nevnímala. Ještě si pamatuji, že se mi všichni představili a sdělili jejich roli. Začala jsem vnímat až samotnou sekci. Při první jsem to cítila minimálně. Teď jsem to cítila mnohem víc. Všichni se ujišťovali, že jsem v pořádku. Když paní doktorka vyndavala miminko z mého těla, tak jsem si byla jistá, že vyndala i půlku mých orgánů.

Je standard, že u sekce je někdo z NICU. Měla jsem ale strach, že si ji odvezou, neboť trvalo nějakou dobu, než měla v pořádku level O2. Pak mi ji konečně dali na hruď. A tady byla - moje holčička. Zara Skye.

- Manžel byl s ni u stolku, kde ji ošetřili a zabalili. Já si ji pak na sebe položila a rozbalila a měly jsme skin-to-skin na sále

Byla jsem šťastná. Unavená, ale šťastná. Zara je konečně tady. Překvapilo mě, jak byla malinká (6lbs 5 oz). Na pokoji jsme byli další dvě hodiny. Tam se kojila a šlo jí to krásně. Pak nás převezli na normální pokoj. Zara se narodila 29.listopadu 2022 v 5:49 ráno a my doufali, že ji budeme co nevidět představit Maverickovi. Pokoj byl velice podobný tomu, jaký jsem měla po prvním porodu - postel, křeslo, televize, postel pro doprovod a postýlka pro miminko. V koupelně byla sprcha, umyvadlo, toaleta a hygienické potřeby po porodu. Bylo mi dobře. Věděla jsem, že první hodiny po sekci to není tak náročné. Tentokrát jsem jim ale řekla, že nechci být tak “oblbnutá” jako minule a byla jsem až překvapena, jak celou dobu jsem zvládla pain management s běžnými léky na tlumení bolesti. Měla jsem i velkou chuť k jídlu a objednala si z lístku něco dobrého. Nemocniční jídlo není žádná hitparáda, ale mně to přišlo chutné! Toto jídlo hradí pacientům pojišťovna.

Asi dvanáct hodin po sekci jsem se poprvé postavila a došla si na WC. To bylo po první sekci pro mě nepředstavitelné. Byla jsem na sebe fakt hrdá. Poté následovala první noc. Ani nevím, jestli jsem spala. Po císaři mě chodili neustále kontrolovat, miminko bylo také vzhůru, ale nějak jsme se s manželem prostřídali. Následujícího dne čekaly malou různé testy a já manžela poslala za starším dítětem. Chtěla jsem to tak. Bylo mi dobře a nechtěla jsem, aby byl Mav další den bez nás. Manžel tedy odjel za synem někdy v pozdním odpoledni. Večer přišla i moje gynekoložka a řekla mi, že můžu jít domů, jestli chci. Všechno bylo v normě a ona chápala, že chci domů za malým. V USA se chodí domů po císaři většinou 2-3 dny od porodu. Rozhodla jsem se ale zůstat. Radši. Kdyby něco. A tak jsem s miminkem zůstala ještě další noc. Ráno přijel manžel - odvezl staršího do školky a jel za námi. Po jeho příjezdu jsem se prospala a pak jsme se začali chystat na odjezd domů. Maverick poprvé spatřil svoji sestřičku v autosedačce, když jsme ho vyzvedli ze školky.

V prvním díle jsem zmínila, že Zara je naše duhové miminko - přišla po ztrátě miminka. A také jsem řekla, že mám pocit, že i toto miminko je tady s námi. Zara se narodila s tzv. andělským políbením na čele. Věří se, že taková miminka přicházejí na svět s políbením od anděla. Já věřím, že její andělíček je právě to miminko. Také se narodila 29.listopadu a já potratila 29.prosince.

Byl můj porod podle mých představ? Ne, to ne. Ale zpětně se na to dívám už jinak. Nikdy jsem si nemyslela, že vlastně vůbec vyzkouším přirozený porod bez tlumení bolesti. Po prvním porodu jsem získala neuvěřitelný respekt pro svoje tělo a přestala se bát porodu. Zara přinesla i zahojení bolístky v rámci kojení - vždycky se krásně a bez potíží kojila a jsem na ni a sebe pyšná.

Když jsem později šla na kontrolu po porodu a bavila se s lékařskou o tom, proč nevyšel VBAC a jak vypadala placenta, tak jsem byla za císaře vlastně vděčná. Byly tam jisté indikace, že jsem potenciálně mohla být to “staticky malé riziko abrupce placenty”.

A dnes naše dcera slaví druhé narozeniny a nemůžeme být šťastnější!

Psal se prosinec 2021 a já zjistila, že jsem podruhé těhotná! O miminko jsme se snažili od června 2021. Bohužel naše euforie netrvala dlouho a před Silvestrem jsem potratila. Asi nemusím popisovat svoje pocity a smutek. Nikdy na to miminko nezapomenu. Miminko se k nám mělo připojit na konci srpna 2022, někdy kolem narozenin našeho Mavericka a asi tři týdny po termínu švagrové. Konec roku mám v mlze. Jen si pamatuji, že jsem se tak nějak smířila s tím, že to bude trvat dalšího půl roku, než zase otěhotním. Teda pokud nám bude přáno. V únoru jsem si udělala test a nic od toho nečekala a….byl pozitivní!! Manžel byl tou dobou na cestách a já samozřejmě čekat nevydržela, takže i toto těhotenství jsem ohlásila přes FaceTime, stejně jako tomu bylo u syna. A začalo tedy nové těšení na miminko, které stále doprovázela bolest ze ztráty miminka. Věřím, že ono miminko je tady s námi. Jak? To se dozvíte během následujícího příběhu.

Hned od začátku jsem věděla, že se chci pokusit o VBAC. Moje lékařka to i sama nabídla a rozhodně mě to v tom podporovala. Vysvětlila plusy a mínusy a já zhodnotila, že pozitiva VBACu převýšila negativa. Asi v jedenáctém týdnu těhotenství jsem si udělala SneakPeak test. To je domácí test na určení pohlaví. Je to docela zajímavé - mrkněte na odkaz. Samozřejmě, není to stejná garance, jako DNA test u lékaře. Takže jsem to brala spíš jako takový "hokus pokus" a zábavu. ALE vyšla nám holčička a asi do dvou týdnů to potvrdil i lékař. Termín porodu - 16.listopadu. 

V těhotenství jsem se poctivě připravovala primárně na dobu po porodu a porod. Najala jsem si dulu, IBCLC (laktační poradkyně), absolvovala porodní kurz od Built to Birth, který moc doporučuji nebo třeba vařila jídla do mrazáku. TAK moc se mi nechtělo a nakonec TAK bodly. Těhotenství uteklo poměrně rychle. Na konci léta 2022 jsme ještě stihli jet do ČR. Pro manžela a syna to bylo jejich poprvé. Týden jsme byli na plzeňsku u rodiny, pak týden v Řecku na Krétě a poslední týden jsme společně s českou rodinou cestovali - jeli jsme na Hlubokou, do Prahy, do Karlových Varů a Mariánských Lázní. Bylo to moc fajn. Po návratu moje mysl přepla do "baby mode" a to jsem měla ještě dva měsíce do porodu. Vnitřně jsem cítila, že se narodí před termínem. HA!

Když jsem byla asi ve 37 týdnu, přijela tchyně. Tchyně kdysi bydlela na stejném místě jako my, ale na začátku léta 2022 se odstěhovala. Teď potřebovala přijet kvůli zdravotním potížím - je dlouhodobě nemocná s ledvinami a musela se hlásit do centra v Seattle, i když bydlí v jiném státě. Její návštěvu tady uvádím proto, že naše vztahy nejsou ideální. Nevedeme mezi sebou válku, ale speciálně po prvním porodu mi dost ublížila. Několik týdnů před její návštěvou jsem ji řekla, že ji před, u a po porodu nechci. A teď jsem panikařila, že se miminko určitě narodí. Na Halloween jsem měla silné poslíčky, ale malá mě poslechla a vydržela. Tchyně odjela, když jsem si pomyslně odškrtla třicátý devátý týden. Tak jsem ji řekla,  že už může přijít. Netrvalo dlouho a já ji prosila, ať ještě chvilku vydrží - ve čtyřicátém týdnu těhotenství jsem celá rodina dostali chřipku. Jakože opravdovou chřipku. Bylo mi špatně jako už dlouho ne. Takže opět panika - co teď? Co když bude chtít přijít teď? Budu mít sílu na porod? Nemocní byli i naši přátelé, kteří měli hlídat Mava. Do tří dnů jsem byla z toho nejhoršího venku. Toho dne jsem šla na prohlídku a oficiálně jsem byla ve čtyřicátem prvním týdnu. 

V čekárně jsem si připadala jako přírodní úkaz. V USA se poměrně běžně vyvolává ve 41 týdnu. Já ovšem nechtěla do nemocnice na vyvolání. Moje lékařka to věděla. Sama uznala, že teď je pro mě nejdůležitější se zmátořit a nabrat sílu. Ale bylo vidět, že není zvyklá na ženy, které ještě chtějí být dobrovolně těhotné. Já taky nechtěla být těhotná!

Jen jsem věděla, že pokud chci porod s minimálním zásahem, tak ho nemůžu začít indukcí v porodnici. Z prohlídky jsem odjížděla s kontrakcemi a věřila jsem, že se porod blíží. Hned další den bylo Díkůvzdání. Měla jsem kontrakce ráno a večer. A to samé následujícího dne. V sobotu mi volali z porodnice, že pokud můžu přijet do hodiny, tak mají pro mě místo na vyvolání. Do hodiny jsem tam opravdu být nemohla - bydleli jsem cca 50 minut od porodnice a Mav měl zůstat s přáteli, kteří byli už naštěstí zdraví, a kteří bydlí od porodnice ještě dál. Vlastně jsem byla překvapena, že volali. Pak mi ale hned volala moje doktorka, která ten den sloužila v porodnici. Ptala se mě, jak se cítím. A tak jsem přiznala, že dost blbě. A to především po psychické stránce. Už jsem z toho byla tak frustrovaná. Kontrakce jsem měla každý den a nic z toho. Hlavně ty večerní byly dost silné a nepříjemné. Usnula jsem, ráno se probudila a zjistila, že už je zase ráno, další den a miminko nikde. Rozhodně mi nepomohla pomyslná zbraň u hlavy a dennodenní otázky, jestli už chci vyvolání. Bylo pondělí ráno a já už psychicky prostě nemohla. Bylo to moje dno. Cítila jsem se, že žiju někde v tunelu a neumím z něj vylézt. Tento příběh píšu se skoro ročním odkladem. Už to není tak živě v mojí paměti. Ovšem pamatuji si, že jsem manželovi řekla, že jestli porodnice nabídne vyvolání, tak to vezmu. Už prostě dál nemůžu. Začala jsem totiž o sobě dost pochybovat a říkat si, že je něco špatně. Aby bylo jasné - nikdy mi doktorka neřekla, že na vyvolání musím ze zdravotního důvodu. Rozhodně bych něco takového nebojkotovala. Všechny testy vyšly dobře. V pondělí dopoledne se rozezněl telefon: 

"Máme pro vás připravený pokoj. Můžete tady být do dvou hodin?" Toto je poslední fotka, kterou mám s Mavem, před narozením sestřičky 

A tak jsme popadli tašky, já se vysprchovala, manžel obstaral syna a jeli do porodnice. Po cestě jsem si říkala, jak by bylo fajn, aby se mi samovolně rozjel porod. Na cestě do porodnice jsem ale byla plná optimismu. A vlastně jsem byla naprosto ok s takovým rozhodnutím. Bylo 28.listopadu a já si říkala, že by bylo hezké, kdyby se fakt dnes narodila. Byla by se synem přesně o tři roky a tři měsíce. 

 Došli jsme do výtahu a dojeli do příslušného patra. Bylo to vlastně podobné checkinu v hotelu. Dali nám pokoj, přidělili zdravotní sestru, dula byla na cestě. Pokoj obsahoval monitorovací stanici, lůžko, sedačku, pár skříněk, stanici pro miminko a také koupelnu, ve které byla toaleta a vana. S vanou jsem měla velké plány! Také mi přinesli jídelní lístek, ať si objednám něco k jídlu. Objednala jsem si vývar, sendvič a čaj. Hlad jsem moc neměla, ale věděla jsem, že budu potřebovat hodně energie. Možná jste to měli úplně stejně. Pocit, že jste se měli den předem víc vyspat (jakoby to snad šlo), že jste měli všeobecně víc relaxovat atd. Ještě jsem úplně nebyla stoprocentní po chřipce. Stále jsem měla mírný kašel. Už na začátku jsem se cítila dost vyčerpána. Probral mě však skvělý tým a těšení se na miminko! Byla jsem připravena na vyvolání 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Pokud jste dočetli až sem, tak vám děkuji. Zároveň vás s úctou prosím, abyste mi nepsali nevyžádané rady na téma vyvolání 🙂. Děkuji

Minulý rok jsem napsala článek o Vánocích v USA, který si můžete přečíst ZDE. Tento rok bych vám ráda představila “předskokana” Vánoc - Díkůvzdání (Thanksgiving). 

Americké Díkůvzdání se slaví každý rok čtvrtý čtvrtek v listopadu. Je to opravdu velký svátek a většina lidí má volno z práce a děti jsou doma ze škol. Původně byl tento svátek oslavou úrody a dalších požehnaní. V kontextu dnešní doby je to spíš rodinná sešlost, kterou doprovází opravdu velká večeře. Na Díkůvzdání za rodinou jsou lidé ochotni cestovat přes celou Ameriku a často je to jedna z mála příležitostí vidět rozšířenou rodinu. Oslavy mohou mít opravdu velké množství rodinných příslušníků. Pokud už děti vylétly z hnízda a mají vlastní rodiny, tak často Díkůvzdání hostí prarodiče a jejich děti se tam sejdou i s rodinami. 

VÝZDOBA

Díkůvzdání provází dýně a další podzimní výzdoba. Dekorace s nápisy “Thankful” a “Blessed” jsou vyloženě spjaté s Díkůvzdáním. Je ale pravda, že hodně rodin zdobí domy na Halloween a pak hned na Vánoce. Zdobení na Díkůvzdání tady není tak rozšířené, Vánoce ho dost vytlačily. Sváteční tabule je ale často moc pěkně nazdobená. 

PŘÍPRAVY

Asi tak týden před tímto svátkem jsou už obchody plné lidí, kteří shánějí jídlo. Letos se “vyhrožovalo” nedostatkem krocanů, ale všude jich bylo skutečně dostatek. Já osobně začínám plánovat menu a nakupovat už alespoň dva týdny před svátky. Když musím do obchodu pro věci, které se musí koupit těsně před Díkůvzdáním, tak buď jdu ráno nebo si to nechám doručit přímo domů. Je to podobný blázinec jako v Česku před Vánoci. Někdy si lidé objednávají už hotové jídlo přímo z obchodů a koláče z pekáren. Chápu to, ačkoliv moje osobní pravidlo je to, že 90% by mělo být domácí. Často si lidé rozdělí práci, pokud bydlí blízko sebe, a na Díkůvzdání má každý za úkol něco přinést dle domluvy. 

VEČEŘE

Ačkoliv ne to oficiálně večeře, tak pro spoustu rodin začíná v brzkém odpoledni. V naší rodině děláme tuto hostinu už kolem 15:00. Nedá se říct, že půst by byl zvykem pro tento svátek, ale spousta rodin se tak nějak chtě-nechtě postí, protože ví, že je čeká nálož. Jak už jsem zmínila, tak setkání rodiny u velké večeře je podstatou současných Díkůvzdání. V Česku máme jako slavnostní jídlo řízek a salát a tady je to nějaké maso, přílohy a koláče. Tradičně se u Díkůvzdání objeví krůta. Pečení je celodenní záležitostí. K masu se podává několik příloh. Tradičně je to: bramborová kaše, sladké brambory, zelené fazolky, nádivka, houstičky a brusinková omáčka. Objevit se tam ale skutečně může cokoliv. Záleží na rodině.

 Spousta lidí se stejně nejvíc těší na sladkou tečku na závěr. Koláče! Nejtradičnější je ten dýňový a jablečný. Můj osobní favorit je s pekanovými oříšky. Jídlo se dá přímo na stůl a lidé si servírují podle chuti. 

ZA CO JSTE VDĚČNÍ?

Vůbec bych neřekla, že tato večeře je nějak extra formální. Lidé si chtějí povídat tak, jak to běžně dělají. Občas se nadhodí otázka: “za co jste letos vděční?” No, a ideálně odpovíte podle pravdy. Přijde mi fajn se nad tím takhle jednou za rok zamyslet. Asi kord v této prapodivné době. 

JAK BUDEME SLAVIT MY

Mám štěstí, že ačkoliv můj muž je pilot, tak na velké svátky je vždy doma. Ráno nazdobíme stůl a on převezme vládu nad pečením krocana. V minulosti se mě tady na MK lidé ptali, jestli jsou trouby v USA tak velké, že se tam skutečně vejde celý krocan. Tak ano, máme tady větší trouby, ale zdaleka ne všichni lidé pečou takové ty obří. Dopoledne pak budeme připravovat všechno jídlo kromě koláčů a brusinkové omáčky. To už je připravené. Doufám, že Mavericka zabaví jeho děda a praděda a já a s manželem budu mít čas na vaření. Kolem 15:00 budeme jíst a po večeři zahájíme Vánoce :D. Většinou se díváme na nějaký vánoční film. Hned následující den je Black Friday - den slev. Ty jsou tady opravdu markantní. Klidně až 70%. Tyto slevy začínají v posledních letech už týdny před samotným BF. To je pro mě doba nákupů dárků. Všechno dělám online. Do obchodů opravdu nejdu. Půjdeme ale pro stromeček, který si i sami uřízneme. Zdobit ho ještě asi nebudeme, protože hned následujícího dne jedeme na dva dny do hor do “německého městečka” načerpat atmosféru. Sníh u nás skoro nikdy není. 

Ačkoliv Díkůvzdání není svátek, se kterým jsem vyrůstala, tak ho mám moc ráda. I když přiznávám, že nejsem nijak velkou fanynkou toho jídla. Neříkám, že mi to nechutná, ale není to moje nejoblíbenější jídlo. Moc ráda pořádám různá setkání a domácí party a to je pro mě nejhezčí část toho celého dne. 

S láskou, 

Marie Groth