Zora - nejkrásnější apríl a třetí cesta k první dceři

Už je to dva roky... Sedím v obýváku, dívám se na spící dcerku, a vzpomínám... 

Vždy jsem si přála tři děti. Vždy jsem si přála dvě holčičky a chlapečka... První porod byl katastrofální, typicky nemocniční se všemi "libůstkami", chemií a porodnickým násilím. Po téhle zkušenosti jsem už  další děti nechtěla. Pokud možno nikdy. Uplynulo pár let, mnoho věcí jsem si v sobě přerovnala a narodil se mi syn. Doma, neplánovaně, překotně, dokonale ♥ A to byl odrazový můstek pro nejkrásnější jízdu mého života. Porod třetího dítka, vytoužené druhé holčičky.

Těhotenství jsem zjistila na prodlouženém víkendu u rodičů. Hned jsem se mamce svěřila s tím, co už jsem si v sobě plánovala dlouho. Chci rozhodně rodit doma a moc bych si přála, aby u toho byla. Ona a moje starší dcerka. Abych to upřesnila - mamka byla i u prvního porodu,  prožila se mnou všechnu tu hrůzu. Toužila jsem po tom, aby mi pomohla uzavřít kruh něčím úžasným, jemným zrozením o kterém jsem byla přesvědčená, že dohojí zbývající rány způsobené prvním porodem. Když se později potvrdila holčička (o které jsem si byla jistá od prvního momentu), věřila jsem, že prožít zrození v tomto ženském kruhu bude ten pravý spojovací hojivý zážitek pro nás všechny.

Bea s nápadem přítomnosti u porodu přišla ještě dřív,než jsem jí to stihla navrhnout. Byla si skálopevně jistá a já šťastná, že si tím budeme moci projít společně a tentokrát správně. Kdo váhal, byla právě mamka. Bylo to pochopitelné, tlak okolí, bububu zprávy z médií, pochybnosti "co když...". Bála se, že se bude bát. Že to přenese na mě. Že se něco nepovede. Samozřejmě jsem jí nechtěla do ničeho tlačit, jen jsem se pokaždé zmínila, když jsme se o přípravách na porod bavily, že se moje velké přání nemění. A tak začala studovat, pátrat, číst a zjišťovat a zhruba po třech měsících mi přišla krásná zpráva, že je připravená být u toho. Bylo to, jako kdyby do sebe zapadly dílky puzzle 🙂

Těhotenství probíhalo poměrně dramaticky, byla jsem hodně nemocná, krom angíny a chřipky jsem prodělala ještě  velmi silnou laryngitidu, boreliozu a měsíc před porodem si při pádu na konferenční stolek zlomila žebro (pozor na neuklizená leporela, kloužou!). Mít k tomu další dva sviště za zadkem nebyl žádný med 😀

Termín porodu dr vypočetl na 16.4.2018. Jelikož mám obě děti o cca dva týdny dřív, pronesla jsem - "Takže na apríla...?" Doktor se usmál - "Takže na apríla!"

Byl pátek 30.3.2018, večer. Břicho pobolívalo a tvrdlo v pravidelných intervalech 20min. Manžel se chystal spát, já se uchýlila k houpání na míči a psala si přes instagram s maminkou. Naši bydlí v Praze, my na moravě, takže jsem celé těhu maličké domlouvala, aby mi dala vědět včas dopředu tak, aby to babí stihla za námi 🙂 Bolesti sílily, intervaly zkracovaly, kolem půlnoci jsem napsala ať vyrazí a napustila si vanu. Zhruba po půl hodině začalo všechno slábnout a já zpanikařila. To jako nic nebude? Mamka je na cestě... měla domluveno že za ní taťka nahlásí dovolenou, až odjede. Co teď? Volám mamce a bulím jak malá, že se asi nic neděje. Už je na dálnici, uklidňuje mě, že dojede na nejbližší benzínku, zavolá a uvidíme. Pokládám hovor a podbříškem projede stah. Super, zase to valí 🙂 mamka volá, sděluji, že vše pokračuje, smějeme se, tak na viděnou...

Samozřejmě po dvou hodinách, kdy se mamka zjevila ve dveřích, už nebylo po nějakém porodu ani památky. Vlny slaboučké, já nesmírně unavená. Jsou skoro tři ráno, objímáme se a jdeme obě spát. Ráno, v sobotu 31.3 vše pokračuje ve stejném šnečím tempu. Bříško semo támo ztvrdne, někdy málo, někdy tak, že musím prodýchnout. Povídáme si, smějeme se, manžel má dovolenou, věnuje se Natíkovi, Bea je u tchánovců a čeká na telefon, kdyby už 🙂 Dula Ilča je zvědavá, jak jsme na tom. Popisuji situaci, že se vlastně nic moc neděje a vyrážíme na procházku a do obchůdku pro pár věcí co mi ještě doma chybí. U kasy se zapřu a pořádně zafuním. Prodavačka se culí a ptá se na termín. "Já tak nějak od včerejška rodím...asi." Úsměv vystřídá šok, prý proč nejsem v nemocnici 😀 Co bych tam dělala, žejo...

Po procházce se věci dávají do pohybu, stahy jsou silnější a ostré. Bolest neuspořádaná, necítím vlny, ale křeče které střílejí do zadku, do stehen a všude možně, nemůžu se na ten děj soustředit. Vana nepomáhá, píšu Ilče která brzy dorazila. Zjišťujeme, že malá je v postavení páteř na páteř, mám už silné křižáky, bolest mi kroutí tělo a nemůžu si najít polohu. Ilča vytahuje rebozo, protřepe bříško, dělá mi masáž, mačká akupresurní body, v difuzeru čmoudí porodní vůně. Klečím v rohu gauče, vlny si prodýchávám opřená o lokty se zadkem nahoru, aby malá měla místo k otočení. Asi do hodiny cítím, že je otočená, bolest jako taková ustává, vrací se příjemné, jasně definované vlny. V obýváku je šero, svíčky, čaj, povídání, pohoda 🙂 Při každé vlně cítím neléhání hlavičky a otevírání čípku. Vůbec to nebolí. Jen se povoluje a otevírá cesta, rozvíjí růže ♥ Znovu a znovu žasnu nad dím, jak je ten moment dokonalý a úžasný. Jak moc jiný je oproti porodnici. Beátka šla taky páteří na páteř, mnoho hodin jsem pod vlivem oxytocinu, řízeného dýchání a v naprosto nemožné poloze trpěla a řvala jak zvíře. Vracím myšlenky do reality, vnímám ten propastný rozdíl v prožívání stejného okamžiku a naplňuje mě ohromná úcta a radost až do morku kostí. Já nemusííím! Nic z těch šíleností podstupovat nemusím! 😀 V tom slyším mamku jak užasle říká - "Týjo, a takhle se rodí, jo? " Ano. Přesně tohle jsem si tak moc přála. Aby mohla zažít aspoň takhle, že to jde jinak. A jaká je to vlastně pohoda.

Kolem desáté večer k mé nelibosti vlny zase zmizly. Přiznávám, že mě to naštvalo. Hodně 😀 Zkoušíme homeopatika, ale ani ťuk. Domlouváme se, Ilča odjíždí, já i mamka jdeme spát, manžel si pouští film. Při uspávání Natyho usnul taky a právě se mu dobily baterky 😀 Po cestě do ložnice se zlobím, ptám se malé, co to se mnou hraje za hry. Proč mi to zase stopla, když už to bylo tak krásně rozjeté? Co dělám špatně? Lehám si do postele, objímám Natíka, uvědomuji si, že je to možná naposledy, co můžem takhle spolu sami dva usínat. Třeba to už zítra bude jiné...

1.4.2018, 00:45h, břichem mi projede silný stah. Uuugh, co? Další! "No zapomeň, takovýho času jsi měla a teď, když chci spát, tak se chceš narodit?" Další vlna mě donutí si kleknout a zamručet. "Miláčku teď nééé, teď fakt né, vždyť jsem úplně chcíplá, chci spát..." Kňourám, kolíbu se z ložnice do obýváku za mužem a uvelebuji se opět v rohu gauče. Na počítači běží Strážci galaxie, Mira se směje na celé kolo. "Tyjo zlato, to musíš vidět tenhle film, to se ti bude líbit!" Hahá, fakt máš pocit, že jsem se přišla koukat? 😀 Nahazuji křečovitý úsměv - "Hmmmm."

"Co je? Rodíme?"

"Jo, myslím, že teď už fakt jo....."

"No tak jo, tak až budeš nějak něco potřebovat, tak si řekni jo?"

Přikyvuji a prohučím si vlnu. Na telefonu nastavuji časovač, stahy mají grády, rozestupy 4 min a výrazně zkracují. Po hodině už mám silnou potřebu jít na zem. U gauče jsou nachystané pěnové puzzle, přes ně hozená velká savá podložka. Klekám si, rukama se zapírám o gauč, snažím se co nejvíc uvolnit ramena, čelist, představuji si tunel celým mým tělem, vizualizuji mořskou vlnu co mě strhává a cupuje na kusy a řvu jako lvice... Když to pomine, pokládám hlavu a jedním dechem hrnu na manžela, ať vzbudí mamku, zavolá Ilči a taky do Bačic pro Beu. Během chvilky je mamka u nás, divím se, že jsem jí nevzbudila hulákáním 😀 při stahu mi tlačí do zad, Mira věší na dveře cedulku pro zvědavé sousedy. Dorazila Ilča - "Tak co, jak to vidíš?"

"Uuuuughlfblmjwhdsdhjx&@#!!!"

"Aha, no tak to jó, to bude brzy 🙂 "

Musím se smát 😀 V předsíni slyším šepot, loučení, ve dveřích se objevuje rozespalá Bea, obhlíží situaci, zmerčí babičku a vyskočí metr do vzduchu. Že tu taky bude, nevěděla 🙂 Uvelebuje se jí na klíně, sedí spolu na velkém sedacím vaku, Ilča zhasíná světla, necháváme prosvěcovat jen lampičku z kuchyně, kontroluje Landovu značku, kape mi na zápěstí rozmarýn. Mozek mi registruje, že je vše jak má být. Je tu Bea, je tu mamka, je tu manžel, je tu Ilča, Natík spí. Vlny rázem zmnohonásobí intenzitu. Holky mi tlačí do zad nahřátý polštářek. Blaho!!! Vše se otevírá a rozestupuje, vše chytlo ohromný sešup. Ilča vybízí Miru, aby mě držel za ruku. Zavrčím, že ne 😀 Absolutně nechápu proč, ale bála jsem se, že mu polámu prsty. Přichází silná vlna, celou ji prohoukám a úplně na konci, kdy už doznívala, mnou cosi projelo a já si velmi silně přitlačila. Hlavou mi blesklo, co jako blbnu, když se ozvala rána a já vyplavila půl obýváku 😀 Sakra voda, ajooo vlastně! Jsem na ní úplně zapomněla 😀 "Tykráso, to je úleva, lidi!" Probíhá rychloúklid a já si uvědomuji, že teď už to bude za chvilinku. Žádám Miru o polštář k objímání, protože jsem zaprvé potřebovala víc a víc vertikální polohu a zadruhé jsem dětem likvidovala plyšového medvěda, co jsem někde počápla. Další kroucení nosem by už nevydržel 😀

"Tak pojď holčičko, pojď za mnou!" Už je to fakt hukot. Jsem příšerně unavená, bolest mi začíná hodně vadit, ztrácím kontrolu... Fňukám, že už nechci. Ilča mi nabízí bachovky. Dochází mi, že mám konečně možnost je vyzkoušet a nadšeně přikyvuji. Kape mi pod jazyk a stane se kouzlo! Asi do minuty se mi zcela zklidňuje roztěkaná mysl, naprosto  skvěle se soustředím, vidím jasně, jako by mi z očí někdo stáhl závoj a bez problémů můžu mluvit 🙂 Je to úplná pecka! Celý porodní děj mám opět pevně pod kontrolou a šíleně si to užívám. Nová síla a odhodlání našly své místo. Jdeme na to!

Muž nosí horkou vodu jako za starých časů, Ilča mi dává obklady na hráz. Ááách další blaho!!! Hlavička vyjíždí tam a zpátky. Pokaždé trošku víc. Asi napotřetí cítím jak vyjela až po ouška, když začala vlna slábnout. "No moment, to teda ne, dotáhla jsi to až sem, nenechám tě zase zajet!" Navzdory končící vlně ze všech sil zatlačím a hlavinka lupne ven. Hurááá 😀 Malá rotuje, bublá a prská. Tenhle jediný moment Beu pěkně vyděsil. Hned jí  vysvětlujeme, co se děje a že je to naprosto v pořádku. Směju se a hladím spoustu vlásků ♥ Přichází poslední vlna. Už už už tu budeš, zlatíčko! Periferně vidím jak pode mě Ilča s mamkou instinktivně natáhly ruce a zařvu - "Nesahejte na ní! Já sama!!!" Ruce cukly zpátky a ozval se tlumený smích. V tu chvíli maličká vyklouzla a svezla se mi po rukách na podložku. Waaaaau, já to dokázala!!! Prohlížím si jí, je malinká a buclatá a vlasatá a černovlasá... a zamotaná do pupečníku jak JOJO 😀 Kolem ramínka, krku a hrudníčku. Připomíná mi to parašutistické šráky. Vymotávám ji a beru do náruče. Je horká a dokonalá ♥ Ilča podává nahřátou plenku, Mira si kleká za mě, vítáme nový život. 1.4.2018, 3:10h ♥ 

Je tu! Bea má oči navrch hlavy. Ostatní rozloží gauč a nachystají pelíšek kam se všichni uvelebíme. Tělem mi pulsuje neuvěřitelná energie, štěstím mě všechno brní, nejraději bych to vykřičela do světa. Mamka slzí, Bea chce vědět zda má opravdu sestřičku 😀

Zorinka se bez problémů přisála a já znova pocítila tu ohromnou úctu k zázraku zrození. Užíváme si zlatou hodinku. S vděčností jsem sledovala Beátku, která zase bez hnutí pozorovala Zorušku. Její pohled byl jiný. Čistý. Klidný. Smířený. Právě se podruhé narodila. Správně, jemně, krásně, s úctou. Prožila to se mnou stejně jako já s ní. Ještě následující tři měsíce mi den co den opakovala, jak by si přála vrátit čas a prožít to znovu ♥

Rodím placentu, je velikánská a dala mi překvapivě zabrat. Malá s ní zůstává spojená ještě nejakou dobu po porodu. Později dostávám koktejl, po kterém se cítím jako tryskomyš 😀 V šest ráno jsme konečně donutili Beátku jít se dospat a probudil se Natík. Zakňourání z pod deky ho ohromně zaujalo a jal se prozkoumat situaci. Pořád mi nevěřícně prohlížel splasklé břicho a nové miminko v náručí 😀

Mám tři děti......... wau!!!

Dívám se kolem sebe, na celou tu scenerii a je to ohromné. Prostě jsem porodila. Prostě a jednoduše, protože prostě proto. Nikdo kolem toho nehysterčil ani nekřičel, nikdo mi neříkal ''maminko“. Žádné papírování, chemie, zbytečné zásahy a bolest. Důstojnost má zase silnější rozměr. Všechno je tak v pořádku a normální, až mě to děsí 🙂 Člověk má až nutnákní se ptát – a to je všechno? Jo je... Pecka 😀

Jsem nesmírně vděčná mému muži, že mi věřil, že nepochyboval (a pokud ano, rozhodně jsem to nepocítila), že stál za mnou a byl ohromnou podporou. Rovněž mamince, za to, že překonala svůj strach a byla tu pro nás. Opravdu jsem ji tam moc potřebovala mít. Jsem vděčná svému synovi, že mi svým porodem ukázal, že na to mám. Samozřejmě Ilonce, která mi z toho tady udělala lázně a perfektně se postarala i v jednom nedůstojném momentu 😀 A především svým holčičkám ♥ Po téměř sedmi letech se kruh uzavřel, přesně jak jsem si vysnila, rány zcela zahojily a já se konečně cítím úplná.