Už je to dva roky... Sedím v obýváku, dívám se na spící dcerku, a vzpomínám... 

Vždy jsem si přála tři děti. Vždy jsem si přála dvě holčičky a chlapečka... První porod byl katastrofální, typicky nemocniční se všemi "libůstkami", chemií a porodnickým násilím. Po téhle zkušenosti jsem už  další děti nechtěla. Pokud možno nikdy. Uplynulo pár let, mnoho věcí jsem si v sobě přerovnala a narodil se mi syn. Doma, neplánovaně, překotně, dokonale A to byl odrazový můstek pro nejkrásnější jízdu mého života. Porod třetího dítka, vytoužené druhé holčičky.

Těhotenství jsem zjistila na prodlouženém víkendu u rodičů. Hned jsem se mamce svěřila s tím, co už jsem si v sobě plánovala dlouho. Chci rozhodně rodit doma a moc bych si přála, aby u toho byla. Ona a moje starší dcerka. Abych to upřesnila - mamka byla i u prvního porodu,  prožila se mnou všechnu tu hrůzu. Toužila jsem po tom, aby mi pomohla uzavřít kruh něčím úžasným, jemným zrozením o kterém jsem byla přesvědčená, že dohojí zbývající rány způsobené prvním porodem. Když se později potvrdila holčička (o které jsem si byla jistá od prvního momentu), věřila jsem, že prožít zrození v tomto ženském kruhu bude ten pravý spojovací hojivý zážitek pro nás všechny.

Bea s nápadem přítomnosti u porodu přišla ještě dřív,než jsem jí to stihla navrhnout. Byla si skálopevně jistá a já šťastná, že si tím budeme moci projít společně a tentokrát správně. Kdo váhal, byla právě mamka. Bylo to pochopitelné, tlak okolí, bububu zprávy z médií, pochybnosti "co když...". Bála se, že se bude bát. Že to přenese na mě. Že se něco nepovede. Samozřejmě jsem jí nechtěla do ničeho tlačit, jen jsem se pokaždé zmínila, když jsme se o přípravách na porod bavily, že se moje velké přání nemění. A tak začala studovat, pátrat, číst a zjišťovat a zhruba po třech měsících mi přišla krásná zpráva, že je připravená být u toho. Bylo to, jako kdyby do sebe zapadly dílky puzzle

Těhotenství probíhalo poměrně dramaticky, byla jsem hodně nemocná, krom angíny a chřipky jsem prodělala ještě  velmi silnou laryngitidu, boreliozu a měsíc před porodem si při pádu na konferenční stolek zlomila žebro (pozor na neuklizená leporela, kloužou!). Mít k tomu další dva sviště za zadkem nebyl žádný med

Termín porodu dr vypočetl na 16.4.2018. Jelikož mám obě děti o cca dva týdny dřív, pronesla jsem - "Takže na apríla...?" Doktor se usmál - "Takže na apríla!"

Tak se na nás štěstíčko usmálo a byli jsme vybráni k testvání několika výrobků NUK. 

Nevylévací učící hrneček Magic cup, dudlík Space a bryndáček.

NUK Magic Cup 

Hrníček je naprosto super věc! Skládá se ze tří částí + víčko. Velmi snadno se udržuje, vše se dá strčit do myčky, v ruce se též myje bezvadně - hlavně díky snadnému rozložení a širokému hrdlu. 

Pít se dá po celém obvodu. Navzdory očekávání opravdu neteče Tekutina proudí jen když dítě začne aktivně sát, ventilek uprostřed zajišťuje plynulý tok bez podtlaku. Vycákl jen, když s ním malá hodila o zem, nebo ho nešikovně chytila za ten silikonový vnitřek a otočila dnem vzhůru. Pro tento případ oceňuji víčko, hrníček se pak dá hodit i do kabelky bez strachu z rozmáčení obsahu.

Pití Zorinku moc bavilo, hrníček se dobře drží, je lehoučký, byla s ním velmi důležitá Je stále kojená, kojeneckou lahev nepoznala, vodu, šťávu atd. doteď pila z lahve s brčkem. Testování bylo nové objevování, zábava a hrníček bych určitě doporučila Skvělý trénink bez rizika věčného rozlívání.

Jelikož jsme pětičlená rodina, kde se pračka vskutku nazestaví, měla jsem opravdu radost zkusit si něco nového

Když balíček dorazil, překvapila mě příjemná vůně, které byla plná krabice. Syn okamžitě danou krabici znárodnil, s ní i zelené pufované cosi a šel si vyrobit auto Já se rovnou pustila do praní nahromaděného prádla. Jako první mínus bych určitě vytkla, že víčko není ve formě odměrky. To mě docela zdržovalo...

Zkouškou tedy napoprvé prošlo použití na světlé prádlo. A žádná velká sláva se nekonala. Prádlo hezky vonělo, běžné fleky se vypraly, ale že by to nějak extra zářilo, to tedy ne. Navíc fleky od jídla na tričkách našeho skorotříleťáka zůstaly nehezky zaprané. Nu což, sluníčko si poradí. 

Dále přišlo na přetřes prádlo tmavé. Tady mám potíž, že tmavé je i po vyprání jakoby zatuchlé. Zda to dělají ty hromady manželových propocených triček z fitka, těžko říct. Nicméně tmavé kvůli tomu vždy peru na vyšší teplotu a s dvojitým mácháním, abych zápachu předcházela. Zkusila jsem tentokrát standardní postup jako u světlého - 40° bez přidaného máchání. Hm, nezadařilo se. Zatuchlina byla nepříjemná a propírala jsem narychlo znovu. Když jsem další várku tmavého vyprala podle zajetého postupu, bylo vše v pořádku. I manžel si pochvaloval, jak prádlo hezky voní

Potom přišla zkouška nejvyšší - plenky!

Naše nejmladší princezna je na látkovkách, převážně na čtvercích. Zde jsem se bála nejvíc, ani ne tak o fleky, ale hlavně na reakci pokožky. Tady gel příjemně překvapil. S fleky si samozřejmě neporadil, s tím jsem už tak nějak počítala (to nedává ani náš Ecover Zero, který na plenky používám běžně - opět pomohlo sluníčko), ale hlavně!!! - Žádná reakce prdelky O to mi šlo nejvíc.

Ahoj

Jmenuji se Marika, mám doma pětiletou Beátku a 16ti měsíčního Nataniela.

Výhra v testování nás překvapila. Nečekali jsme to a upřímně jsem sama na celou akci zapomněla. Proto byla zprávička od koníka hezkým překvapením. Dcerka se nemohla dočkat. Až jednoho dne konečně zazvonila pošta. Radost samozřejmě převeliká a měla jsem problém naší malou dámu ukočírovat

Začneme od začátku - balení vypadá hezky, lákavě a dá se do něj dobře dostat. Celou krabici, návod i aplikaci provází roztomilá koala. Ovšem do ruličky smotaný návod není uplně nejšikovnější volba. Stokrát jsem ho musela rolovat opačně, aby mi laskavě držel na klíně a věčně se nazavíral. Což se s perem a baterkami v ruce, odhánějíc batole a nedočkavku, dělá dosti složitě Baterie (2xAAA) nejsou součástí balení.

Pero má mohutnou konstrukci a velmi jednoduché ovládání. Vpředu jsou bílá tlačítka k ovládání změny tužky, guma a tlačítko vpřed a vzad. Po straně pak posuvné kolečko k výběru barev a kouzelné tlačítko v barvě tužky, které oživuje omalovánky.

Pero je opravdu silné, sobně se mi hůř drží a dostat se do otvoru pro baterie byl taky chvilku oříšek. Dcerka si na úchop nestěžovala. Po zapnutí zahraje veselá znělka. Ta ohromně zaujala našeho nejmladšího a byl těžce pohoršen, že tu novou blikající věc nemůže náležitě prozkoumat Dle návodu jsme stáhli aplikaci True4kids Smart Park. Zvlášním překvapením pro mě bylo, že se v pohodě dá ovládat prstem a pero vlastně není vůbec potřeba. Po prozkoumání demoverze jsem tedy vložila aktivační kód.

Komu při čtení nadpisu zacukaly koutky, sleduje Hru o trůny Krásná Daenerys Targaryen teď ale půjde na chvíli stranou. Dopředu se omlouvám, článek je dlouhý… hodně dlouhý

Když jsem otěhotněla podruhé, věděla jsem naprosto jistě, jak chci, aby můj porod probíhal. Rozhodně ne tak jako ten první. Injekce na tohle, injekce na támhle to, oxytocin, řízené dýchání i tlačení, poloha na zádech, Kristellerova exprese… Ne… Už nikdy! A tak jsem se začala ptát. Vzhledem k nošení v šátku jsem u nás ve městě narazila na super bandu stejně „postižených“ maminek a závratnou rychlostí zjišťovala, co všechno se dá u porodu odmítnout, jakým způsobem jednat s personálem aby mě nechali na pokoji a v klidu, zkrátka jak si zařídit kde co. Taky jsem se dozvěděla mnoho o porodech domácích. Ne, že bych o něm uvažovala… Ale otevřely se mi obzory a teď už vím, že nic není černobílé, a co jsem dřív odsuzovala, teď vnímám jako věc zcela přirozenou. Po zvážení všech rizik jsme se nakonec s manželem shodli na sepsání porodního přání a volbu porodu ambulantního. Jak se den D blížil, nastudovala jsem si něco o aromaterapii, homeopatii a jejích účincích před a při porodu. Taška zabalená, teď jen čekat.

V porodnici jsem poprvé se silnými kontrakcemi skončila v 36tt. Ač KTG házel neskutečné kopečky, koukali na mne jak na simulanta. Manžela jsem kolem půlnoci poslala se vyspat, všichni tvrdili, že ráno půjdu domů. I na ranním KTG byly jasné a pravidelné kontrakce, jen trošku slabší. Nikoho to moc nebralo, donesli mi věci, a že si mám ještě dojít na vyšetření a UTZ. Docapkala jsem na vyšetřovnu, doktor prohmátl a povídá – „Hmm, tak vás už domů nepustím. Jste na 4 prsty! Máme 9 hodin, viděl bych to tak do tří.“ Takže znova převlíkat, rychle vysvětlit manželovi že se domů nejede, opět na sál, a čekat… Hodina míjela hodinu, byla jsem utahaná, do ruky mi kapala antibiotika, vše se vleklo. Každý mi říkal – „Kdyby vám tak praskla voda, vše by se usnadnilo…“ Ale že by mi někdo pomohl? Ne, vše necháme na přírodě… Za ten den jsem se otevřela ještě o centimetr, ale tím vše, krom kontrakcí, haslo. Znovu jsem přenocovala na sále, a ráno mě skutečně odeslali domů. Za tři dny to přišlo zas. Bylo pozdě večer, nikam se mi nechtělo, prohučela jsem tři hodiny a pak se rozhodla ‚jít to zaspat‘ To se pochopitelně moc nedá, takže další bezesná noc a čekání na vodu :-/ Ráno bolesti ustaly. Den na to jsem šla na kontrolu a už ode dveří mě dr. litoval. Asi jsem musela vypadat hrozně. Vyložila jsem mu co a jak, říkal mi, že teď už jsem 37+1 a že by neměl být problém mi v případě, že se to zase rozjede, vodu píchnout a celé to ukončit. To mě trochu povzbudilo, protože den na to…? Áááno, zase porodka, už jsem fakt lezla po zemi, naříkala, bylo mi zle. Kontrakce létaly do nebeských výšin a já po pár hodinách už opravdu s pláčem prosila primáře, aby mi tu vodu píchl. Dostala jsem od primáře přednášku na téma – Sobecká matka co se už nechce tahat s břichem. Prý mi píchnou něco na bolest, a až to přijde příště, mám si dát panáka a už tam nejezdit! (Doporučování alkoholu rodičkám je tam od primáře běžný postup, jak jsem se později dověděla) Jelikož injekce z duše nesnáším, vyprosila jsem si u PA čípek, noc jakž takž proležela a ráno úplně vyřízená, se slzami na krajíčku a s nacvičeným úsměvem ala nic se neděje, opouštěla brány porodnice… Hlavou mi běželo – jestli to takhle půjde dál, tak si jednoho krásnýho dne kejchnu, a kluka ztratím na ulici! Doma jsem se s manželem dohodla, že až přijde příště cokoli, chci do Jihlavy. Z třebíčské porodnice jsem už chytala lehkou paranoiu a jen pocit, že bych se tam měla vracet, působil jako brzda. A to je to poslední co člověk při porodu potřebuje.

Uplynul týden. Byl pátek 31.7. Ač rozbolavělá, měla jsem najednou hned po ránu příjemný pocit a dost energie na kde co a rozhodla se uklízet. Vyluxovala a vytřela jsem celý byt, naložila pračku i myčku, utřela prach, pověsila prádlo, uklidila nádobí. Břicho tvrdlo, muž byl ve fitku, dcerka koukala na pohádku a tak jsem si napustila teplou vanu, přidala do ní trochu mléka a pár kapek levandule a rozmarýnu. Nasávala jsem tu krásnou vůni, se zavřenýma očima jsem dle rad kamarádky propadla až na hranici meditace a promlouvala k synovi v bříšku. Že to uděláme podle něj. Že už nemám moc sil a mám strach. Ptala jsem se, zda se taky bojí? A ujišťovala ho, že vše nechám na jeho tempu, ale že mi musí dát nějak vědět, co vlastně chce. Protože té bolesti bylo už moc a já si přestávám věřit. Ale že ho moc miluju a udělám pro něj vše. A že se narodí tam, kde nám oběma bude dobře… Bylo to velmi silné a příjemné uvolnění.

Ten den bylo obrovské pozdvižení kolem Modrého úplňku. S dalšími čekajícími maminkami na FB jsme uzavíraly sázky, která z toho porodí Spousta z nich na večer připravovala porodní vyvolávací rituály. Na mě úplněk působí akorát tak, že nemohu spát, takže jsem se modlila, aby celá magičnost oné noci spočívala v tom, že zachrápnu jak poleno

Kolem páté hodiny odpoledne si dcerka vzpomněla, že by ráda k tchánovcům na vesnici. Mít volný víkend pro sebe se nám s manželem zamlouvalo, a tak ji v šest odvezl. Dali jsme si večeři, pustili si něco na počítači a o půlnoci šli spát. Koukla jsem na telefon, byla tedy už sobota, 00:08 hod. Pohladila jsem si bříško a povídám – „Tak, ty lvíče naše umanutý, máš to jasný, budeš srpňátko. Už to prosím nezdržuj…“ Mrkla jsem z okna na měsíc, který nevypadal jinak než kdy předtím a odebrala se do postele.