Už je to dva roky... Sedím v obýváku, dívám se na spící dcerku, a vzpomínám... 

Vždy jsem si přála tři děti. Vždy jsem si přála dvě holčičky a chlapečka... První porod byl katastrofální, typicky nemocniční se všemi "libůstkami", chemií a porodnickým násilím. Po téhle zkušenosti jsem už  další děti nechtěla. Pokud možno nikdy. Uplynulo pár let, mnoho věcí jsem si v sobě přerovnala a narodil se mi syn. Doma, neplánovaně, překotně, dokonale ♥ A to byl odrazový můstek pro nejkrásnější jízdu mého života. Porod třetího dítka, vytoužené druhé holčičky.

Těhotenství jsem zjistila na prodlouženém víkendu u rodičů. Hned jsem se mamce svěřila s tím, co už jsem si v sobě plánovala dlouho. Chci rozhodně rodit doma a moc bych si přála, aby u toho byla. Ona a moje starší dcerka. Abych to upřesnila - mamka byla i u prvního porodu,  prožila se mnou všechnu tu hrůzu. Toužila jsem po tom, aby mi pomohla uzavřít kruh něčím úžasným, jemným zrozením o kterém jsem byla přesvědčená, že dohojí zbývající rány způsobené prvním porodem. Když se později potvrdila holčička (o které jsem si byla jistá od prvního momentu), věřila jsem, že prožít zrození v tomto ženském kruhu bude ten pravý spojovací hojivý zážitek pro nás všechny.

Bea s nápadem přítomnosti u porodu přišla ještě dřív,než jsem jí to stihla navrhnout. Byla si skálopevně jistá a já šťastná, že si tím budeme moci projít společně a tentokrát správně. Kdo váhal, byla právě mamka. Bylo to pochopitelné, tlak okolí, bububu zprávy z médií, pochybnosti "co když...". Bála se, že se bude bát. Že to přenese na mě. Že se něco nepovede. Samozřejmě jsem jí nechtěla do ničeho tlačit, jen jsem se pokaždé zmínila, když jsme se o přípravách na porod bavily, že se moje velké přání nemění. A tak začala studovat, pátrat, číst a zjišťovat a zhruba po třech měsících mi přišla krásná zpráva, že je připravená být u toho. Bylo to, jako kdyby do sebe zapadly dílky puzzle 🙂

Těhotenství probíhalo poměrně dramaticky, byla jsem hodně nemocná, krom angíny a chřipky jsem prodělala ještě  velmi silnou laryngitidu, boreliozu a měsíc před porodem si při pádu na konferenční stolek zlomila žebro (pozor na neuklizená leporela, kloužou!). Mít k tomu další dva sviště za zadkem nebyl žádný med 😀

Termín porodu dr vypočetl na 16.4.2018. Jelikož mám obě děti o cca dva týdny dřív, pronesla jsem - "Takže na apríla...?" Doktor se usmál - "Takže na apríla!"

Byl pátek 30.3.2018, večer. Břicho pobolívalo a tvrdlo v pravidelných intervalech 20min. Manžel se chystal spát, já se uchýlila k houpání na míči a psala si přes instagram s maminkou. Naši bydlí v Praze, my na moravě, takže jsem celé těhu maličké domlouvala, aby mi dala vědět včas dopředu tak, aby to babí stihla za námi 🙂 Bolesti sílily, intervaly zkracovaly, kolem půlnoci jsem napsala ať vyrazí a napustila si vanu. Zhruba po půl hodině začalo všechno slábnout a já zpanikařila. To jako nic nebude? Mamka je na cestě... měla domluveno že za ní taťka nahlásí dovolenou, až odjede. Co teď? Volám mamce a bulím jak malá, že se asi nic neděje. Už je na dálnici, uklidňuje mě, že dojede na nejbližší benzínku, zavolá a uvidíme. Pokládám hovor a podbříškem projede stah. Super, zase to valí 🙂 mamka volá, sděluji, že vše pokračuje, smějeme se, tak na viděnou...

Samozřejmě po dvou hodinách, kdy se mamka zjevila ve dveřích, už nebylo po nějakém porodu ani památky. Vlny slaboučké, já nesmírně unavená. Jsou skoro tři ráno, objímáme se a jdeme obě spát. Ráno, v sobotu 31.3 vše pokračuje ve stejném šnečím tempu. Bříško semo támo ztvrdne, někdy málo, někdy tak, že musím prodýchnout. Povídáme si, smějeme se, manžel má dovolenou, věnuje se Natíkovi, Bea je u tchánovců a čeká na telefon, kdyby už 🙂 Dula Ilča je zvědavá, jak jsme na tom. Popisuji situaci, že se vlastně nic moc neděje a vyrážíme na procházku a do obchůdku pro pár věcí co mi ještě doma chybí. U kasy se zapřu a pořádně zafuním. Prodavačka se culí a ptá se na termín. "Já tak nějak od včerejška rodím...asi." Úsměv vystřídá šok, prý proč nejsem v nemocnici 😀 Co bych tam dělala, žejo...

Po procházce se věci dávají do pohybu, stahy jsou silnější a ostré. Bolest neuspořádaná, necítím vlny, ale křeče které střílejí do zadku, do stehen a všude možně, nemůžu se na ten děj soustředit. Vana nepomáhá, píšu Ilče která brzy dorazila. Zjišťujeme, že malá je v postavení páteř na páteř, mám už silné křižáky, bolest mi kroutí tělo a nemůžu si najít polohu. Ilča vytahuje rebozo, protřepe bříško, dělá mi masáž, mačká akupresurní body, v difuzeru čmoudí porodní vůně. Klečím v rohu gauče, vlny si prodýchávám opřená o lokty se zadkem nahoru, aby malá měla místo k otočení. Asi do hodiny cítím, že je otočená, bolest jako taková ustává, vrací se příjemné, jasně definované vlny. V obýváku je šero, svíčky, čaj, povídání, pohoda 🙂 Při každé vlně cítím neléhání hlavičky a otevírání čípku. Vůbec to nebolí. Jen se povoluje a otevírá cesta, rozvíjí růže ♥ Znovu a znovu žasnu nad dím, jak je ten moment dokonalý a úžasný. Jak moc jiný je oproti porodnici. Beátka šla taky páteří na páteř, mnoho hodin jsem pod vlivem oxytocinu, řízeného dýchání a v naprosto nemožné poloze trpěla a řvala jak zvíře. Vracím myšlenky do reality, vnímám ten propastný rozdíl v prožívání stejného okamžiku a naplňuje mě ohromná úcta a radost až do morku kostí. Já nemusííím! Nic z těch šíleností podstupovat nemusím! 😀 V tom slyším mamku jak užasle říká - "Týjo, a takhle se rodí, jo? " Ano. Přesně tohle jsem si tak moc přála. Aby mohla zažít aspoň takhle, že to jde jinak. A jaká je to vlastně pohoda.

Kolem desáté večer k mé nelibosti vlny zase zmizly. Přiznávám, že mě to naštvalo. Hodně 😀 Zkoušíme homeopatika, ale ani ťuk. Domlouváme se, Ilča odjíždí, já i mamka jdeme spát, manžel si pouští film. Při uspávání Natyho usnul taky a právě se mu dobily baterky 😀 Po cestě do ložnice se zlobím, ptám se malé, co to se mnou hraje za hry. Proč mi to zase stopla, když už to bylo tak krásně rozjeté? Co dělám špatně? Lehám si do postele, objímám Natíka, uvědomuji si, že je to možná naposledy, co můžem takhle spolu sami dva usínat. Třeba to už zítra bude jiné...

1.4.2018, 00:45h, břichem mi projede silný stah. Uuugh, co? Další! "No zapomeň, takovýho času jsi měla a teď, když chci spát, tak se chceš narodit?" Další vlna mě donutí si kleknout a zamručet. "Miláčku teď nééé, teď fakt né, vždyť jsem úplně chcíplá, chci spát..." Kňourám, kolíbu se z ložnice do obýváku za mužem a uvelebuji se opět v rohu gauče. Na počítači běží Strážci galaxie, Mira se směje na celé kolo. "Tyjo zlato, to musíš vidět tenhle film, to se ti bude líbit!" Hahá, fakt máš pocit, že jsem se přišla koukat? 😀 Nahazuji křečovitý úsměv - "Hmmmm."

"Co je? Rodíme?"

"Jo, myslím, že teď už fakt jo....."

"No tak jo, tak až budeš nějak něco potřebovat, tak si řekni jo?"

Přikyvuji a prohučím si vlnu. Na telefonu nastavuji časovač, stahy mají grády, rozestupy 4 min a výrazně zkracují. Po hodině už mám silnou potřebu jít na zem. U gauče jsou nachystané pěnové puzzle, přes ně hozená velká savá podložka. Klekám si, rukama se zapírám o gauč, snažím se co nejvíc uvolnit ramena, čelist, představuji si tunel celým mým tělem, vizualizuji mořskou vlnu co mě strhává a cupuje na kusy a řvu jako lvice... Když to pomine, pokládám hlavu a jedním dechem hrnu na manžela, ať vzbudí mamku, zavolá Ilči a taky do Bačic pro Beu. Během chvilky je mamka u nás, divím se, že jsem jí nevzbudila hulákáním 😀 při stahu mi tlačí do zad, Mira věší na dveře cedulku pro zvědavé sousedy. Dorazila Ilča - "Tak co, jak to vidíš?"

"Uuuuughlfblmjwhdsdhjx&@#!!!"

"Aha, no tak to jó, to bude brzy 🙂 "

Musím se smát 😀 V předsíni slyším šepot, loučení, ve dveřích se objevuje rozespalá Bea, obhlíží situaci, zmerčí babičku a vyskočí metr do vzduchu. Že tu taky bude, nevěděla 🙂 Uvelebuje se jí na klíně, sedí spolu na velkém sedacím vaku, Ilča zhasíná světla, necháváme prosvěcovat jen lampičku z kuchyně, kontroluje Landovu značku, kape mi na zápěstí rozmarýn. Mozek mi registruje, že je vše jak má být. Je tu Bea, je tu mamka, je tu manžel, je tu Ilča, Natík spí. Vlny rázem zmnohonásobí intenzitu. Holky mi tlačí do zad nahřátý polštářek. Blaho!!! Vše se otevírá a rozestupuje, vše chytlo ohromný sešup. Ilča vybízí Miru, aby mě držel za ruku. Zavrčím, že ne 😀 Absolutně nechápu proč, ale bála jsem se, že mu polámu prsty. Přichází silná vlna, celou ji prohoukám a úplně na konci, kdy už doznívala, mnou cosi projelo a já si velmi silně přitlačila. Hlavou mi blesklo, co jako blbnu, když se ozvala rána a já vyplavila půl obýváku 😀 Sakra voda, ajooo vlastně! Jsem na ní úplně zapomněla 😀 "Tykráso, to je úleva, lidi!" Probíhá rychloúklid a já si uvědomuji, že teď už to bude za chvilinku. Žádám Miru o polštář k objímání, protože jsem zaprvé potřebovala víc a víc vertikální polohu a zadruhé jsem dětem likvidovala plyšového medvěda, co jsem někde počápla. Další kroucení nosem by už nevydržel 😀

"Tak pojď holčičko, pojď za mnou!" Už je to fakt hukot. Jsem příšerně unavená, bolest mi začíná hodně vadit, ztrácím kontrolu... Fňukám, že už nechci. Ilča mi nabízí bachovky. Dochází mi, že mám konečně možnost je vyzkoušet a nadšeně přikyvuji. Kape mi pod jazyk a stane se kouzlo! Asi do minuty se mi zcela zklidňuje roztěkaná mysl, naprosto  skvěle se soustředím, vidím jasně, jako by mi z očí někdo stáhl závoj a bez problémů můžu mluvit 🙂 Je to úplná pecka! Celý porodní děj mám opět pevně pod kontrolou a šíleně si to užívám. Nová síla a odhodlání našly své místo. Jdeme na to!

Muž nosí horkou vodu jako za starých časů, Ilča mi dává obklady na hráz. Ááách další blaho!!! Hlavička vyjíždí tam a zpátky. Pokaždé trošku víc. Asi napotřetí cítím jak vyjela až po ouška, když začala vlna slábnout. "No moment, to teda ne, dotáhla jsi to až sem, nenechám tě zase zajet!" Navzdory končící vlně ze všech sil zatlačím a hlavinka lupne ven. Hurááá 😀 Malá rotuje, bublá a prská. Tenhle jediný moment Beu pěkně vyděsil. Hned jí  vysvětlujeme, co se děje a že je to naprosto v pořádku. Směju se a hladím spoustu vlásků ♥ Přichází poslední vlna. Už už už tu budeš, zlatíčko! Periferně vidím jak pode mě Ilča s mamkou instinktivně natáhly ruce a zařvu - "Nesahejte na ní! Já sama!!!" Ruce cukly zpátky a ozval se tlumený smích. V tu chvíli maličká vyklouzla a svezla se mi po rukách na podložku. Waaaaau, já to dokázala!!! Prohlížím si jí, je malinká a buclatá a vlasatá a černovlasá... a zamotaná do pupečníku jak JOJO 😀 Kolem ramínka, krku a hrudníčku. Připomíná mi to parašutistické šráky. Vymotávám ji a beru do náruče. Je horká a dokonalá ♥ Ilča podává nahřátou plenku, Mira si kleká za mě, vítáme nový život. 1.4.2018, 3:10h ♥ 

Je tu! Bea má oči navrch hlavy. Ostatní rozloží gauč a nachystají pelíšek kam se všichni uvelebíme. Tělem mi pulsuje neuvěřitelná energie, štěstím mě všechno brní, nejraději bych to vykřičela do světa. Mamka slzí, Bea chce vědět zda má opravdu sestřičku 😀

Zorinka se bez problémů přisála a já znova pocítila tu ohromnou úctu k zázraku zrození. Užíváme si zlatou hodinku. S vděčností jsem sledovala Beátku, která zase bez hnutí pozorovala Zorušku. Její pohled byl jiný. Čistý. Klidný. Smířený. Právě se podruhé narodila. Správně, jemně, krásně, s úctou. Prožila to se mnou stejně jako já s ní. Ještě následující tři měsíce mi den co den opakovala, jak by si přála vrátit čas a prožít to znovu ♥

Rodím placentu, je velikánská a dala mi překvapivě zabrat. Malá s ní zůstává spojená ještě nejakou dobu po porodu. Později dostávám koktejl, po kterém se cítím jako tryskomyš 😀 V šest ráno jsme konečně donutili Beátku jít se dospat a probudil se Natík. Zakňourání z pod deky ho ohromně zaujalo a jal se prozkoumat situaci. Pořád mi nevěřícně prohlížel splasklé břicho a nové miminko v náručí 😀

Mám tři děti......... wau!!!

Dívám se kolem sebe, na celou tu scenerii a je to ohromné. Prostě jsem porodila. Prostě a jednoduše, protože prostě proto. Nikdo kolem toho nehysterčil ani nekřičel, nikdo mi neříkal ''maminko“. Žádné papírování, chemie, zbytečné zásahy a bolest. Důstojnost má zase silnější rozměr. Všechno je tak v pořádku a normální, až mě to děsí 🙂 Člověk má až nutnákní se ptát – a to je všechno? Jo je... Pecka 😀

Jsem nesmírně vděčná mému muži, že mi věřil, že nepochyboval (a pokud ano, rozhodně jsem to nepocítila), že stál za mnou a byl ohromnou podporou. Rovněž mamince, za to, že překonala svůj strach a byla tu pro nás. Opravdu jsem ji tam moc potřebovala mít. Jsem vděčná svému synovi, že mi svým porodem ukázal, že na to mám. Samozřejmě Ilonce, která mi z toho tady udělala lázně a perfektně se postarala i v jednom nedůstojném momentu 😀 A především svým holčičkám ♥ Po téměř sedmi letech se kruh uzavřel, přesně jak jsem si vysnila, rány zcela zahojily a já se konečně cítím úplná.

Tak se na nás štěstíčko usmálo a byli jsme vybráni k testvání několika výrobků NUK. 

Nevylévací učící hrneček Magic cup, dudlík Space a bryndáček.

NUK Magic Cup 

Hrníček je naprosto super věc! Skládá se ze tří částí + víčko. Velmi snadno se udržuje, vše se dá strčit do myčky, v ruce se též myje bezvadně - hlavně díky snadnému rozložení a širokému hrdlu. 

Pít se dá po celém obvodu. Navzdory očekávání opravdu neteče 🙂 Tekutina proudí jen když dítě začne aktivně sát, ventilek uprostřed zajišťuje plynulý tok bez podtlaku. Vycákl jen, když s ním malá hodila o zem, nebo ho nešikovně chytila za ten silikonový vnitřek a otočila dnem vzhůru. Pro tento případ oceňuji víčko, hrníček se pak dá hodit i do kabelky bez strachu z rozmáčení obsahu.

Pití Zorinku moc bavilo, hrníček se dobře drží, je lehoučký, byla s ním velmi důležitá 😀 Je stále kojená, kojeneckou lahev nepoznala, vodu, šťávu atd. doteď pila z lahve s brčkem. Testování bylo nové objevování, zábava a hrníček bych určitě doporučila 🙂 Skvělý trénink bez rizika věčného rozlívání.

+ Dá se zcela rozložit a vyčistit nebo umýt v myčce

+ Lehký, dobře padne do ruky

+ Na boku je praktická měrka ml

+ Opravdu neteče

- Vycákne při pádu na zem nebo stisknutí, ale při použítí víčka je toto eliminováno

Dudlík NUK Space 

Tady nastal trochu problém 😀  Zaujatá hrníčkem jsem dudel přehlédla... Resp. myslela, že větší děti dostanou hrnek, menší dudlík. Ups, naše mládě nedudá. Nedudalo nikdy. Od narození dudlíky nesnáší a mohli bychom ho otestovat leda jako zarážku do dveří 😂 Takže jsem vzala telefon, napsala kamarádce se stejně starým chlapečkem, vysvětlila jí princip testování... Ještě ten den se zastavila pro krabičku a na scénu nastupuje Kubíček ♥

Dudlík si poměrně rychle oblíbil, tvar mu vyhovoval, prý by mohl být malinko větší. Jedno odpoledne mi od Jakubovy maminky přišla fotka, která - jak jsme se obě shodly - vydá za tisíc recenzí 😂😂😂

Nicméně, co do praktičnosti dojem neudělal. Cituji : "Ta díra tam je děs. Lezly mu z ní hodně rty a vypadalo to blbě, takže kdybych ho kupovala, tak jedině na noc, když ho nikdo neuvidí 😀 Za mě je to prostě dudlík na noc. Není tam ani nic na uchycení klipu, což venku nejde... Dudlík bychom hledali kdo ví kde."

+ Tvar, dobře padne do pusinky

+ Vzdušnost

+ Krabička vhodná ke sterilizaci

- Na úkor větrání z něj lezou rty

- Nelze na něj zachytit klip s očkem

NUK bryndák 

Bryndáček byl v balíčku překvapením 🙂 Jde o klasický bryndák z jemného froté. Po vybalení byl nepříjemně chemicky cítit, takže nejdříve putoval na vyvětrání.

Má super velikost, zakryje celý hrudníček až po bříško, takže i větší čuníci jsou chráněni. Osobně bych uvítala nepromokavou spodní vrstvu a rozhodně delší část se suchým zipem. I při zapnutí na maximum byl kolem krku hooodně volný, což u drobnějších dětí zrovna praktické není, jelikož přesně ta "kritická zóna dopadu" je odhalená 😀 Při krmení jsem ho musela malé pořád posunovat výš.

+ Velikost, zakryje od ramen přes celý hrudník až po bříško

+ Příjemný materiál a milý potisk

- Je hodně volný kolem krku

- Není nepromokavý

Moc děkujeme za možnost účasti a těšíme se na příště 😊

M+Z+K

#zkusenosti_nuk

Jelikož jsme pětičlená rodina, kde se pračka vskutku nazestaví, měla jsem opravdu radost zkusit si něco nového 🙂

Když balíček dorazil, překvapila mě příjemná vůně, které byla plná krabice. Syn okamžitě danou krabici znárodnil, s ní i zelené pufované cosi a šel si vyrobit auto 😀 Já se rovnou pustila do praní nahromaděného prádla. Jako první mínus bych určitě vytkla, že víčko není ve formě odměrky. To mě docela zdržovalo...

Zkouškou tedy napoprvé prošlo použití na světlé prádlo. A žádná velká sláva se nekonala. Prádlo hezky vonělo, běžné fleky se vypraly, ale že by to nějak extra zářilo, to tedy ne. Navíc fleky od jídla na tričkách našeho skorotříleťáka zůstaly nehezky zaprané. Nu což, sluníčko si poradí. 

Dále přišlo na přetřes prádlo tmavé. Tady mám potíž, že tmavé je i po vyprání jakoby zatuchlé. Zda to dělají ty hromady manželových propocených triček z fitka, těžko říct. Nicméně tmavé kvůli tomu vždy peru na vyšší teplotu a s dvojitým mácháním, abych zápachu předcházela. Zkusila jsem tentokrát standardní postup jako u světlého - 40° bez přidaného máchání. Hm, nezadařilo se. Zatuchlina byla nepříjemná a propírala jsem narychlo znovu. Když jsem další várku tmavého vyprala podle zajetého postupu, bylo vše v pořádku. I manžel si pochvaloval, jak prádlo hezky voní 🙂

Potom přišla zkouška nejvyšší - plenky!

Naše nejmladší princezna je na látkovkách, převážně na čtvercích. Zde jsem se bála nejvíc, ani ne tak o fleky, ale hlavně na reakci pokožky. Tady gel příjemně překvapil. S fleky si samozřejmě neporadil, s tím jsem už tak nějak počítala (to nedává ani náš Ecover Zero, který na plenky používám běžně - opět pomohlo sluníčko), ale hlavně!!! - Žádná reakce prdelky 🙂 O to mi šlo nejvíc.

Ani nikdo další z rodiny si na změnu nestěžoval. 

Ložní prádlo a ručníky gel zvládal vcelku obstojně, až na jeden moment. Syn si při pádu z gauče obličejem přímo na roh konferenčního stolku přerazil nosní přepážku. Potoky krve jsem otírala do bílého froté ručníku, byl první po ruce. I přesto, že byl pak odmočený ve studené vodě, Savo gel byl na vyprání krátký a ručník skončil vyřazen jako úklidový...

Abych to shrnula - že bych si ze Sava sedla na zadek, to ne. Vůně je velmi příjemná, nedráždí pokožku, lehce znečištěné prádlo vypere dobře. Odolnější fleky typu čokoláda, tráva, hlína nebo omáčka jsou příliš velké sousto. Společně s nepraktickým dávkováním mě opravdu nepřesvědčil natolik, abych ho nadšeně zařadila do používání. Ale jsem moc ráda za možnost vyzkoušení, přecijen, sto lidí, sto chutí... 🙂

Ahoj 🙂

Jmenuji se Marika, mám doma pětiletou Beátku a 16ti měsíčního Nataniela.

Výhra v testování nás překvapila. Nečekali jsme to a upřímně jsem sama na celou akci zapomněla. Proto byla zprávička od koníka hezkým překvapením. Dcerka se nemohla dočkat. Až jednoho dne konečně zazvonila pošta. Radost samozřejmě převeliká a měla jsem problém naší malou dámu ukočírovat 🙂

Začneme od začátku - balení vypadá hezky, lákavě a dá se do něj dobře dostat. Celou krabici, návod i aplikaci provází roztomilá koala. Ovšem do ruličky smotaný návod není uplně nejšikovnější volba. Stokrát jsem ho musela rolovat opačně, aby mi laskavě držel na klíně a věčně se nazavíral. Což se s perem a baterkami v ruce, odhánějíc batole a nedočkavku, dělá dosti složitě 🙂 Baterie (2xAAA) nejsou součástí balení.

Pero má mohutnou konstrukci a velmi jednoduché ovládání. Vpředu jsou bílá tlačítka k ovládání změny tužky, guma a tlačítko vpřed a vzad. Po straně pak posuvné kolečko k výběru barev a kouzelné tlačítko v barvě tužky, které oživuje omalovánky.

Pero je opravdu silné, sobně se mi hůř drží a dostat se do otvoru pro baterie byl taky chvilku oříšek. Dcerka si na úchop nestěžovala. Po zapnutí zahraje veselá znělka. Ta ohromně zaujala našeho nejmladšího a byl těžce pohoršen, že tu novou blikající věc nemůže náležitě prozkoumat 😀 Dle návodu jsme stáhli aplikaci True4kids Smart Park. Zvlášním překvapením pro mě bylo, že se v pohodě dá ovládat prstem a pero vlastně není vůbec potřeba. Po prozkoumání demoverze jsem tedy vložila aktivační kód.

Krom toho, že se otevřela rodičovská kontrola a v sekci malování přibyly dvě kolonky se nic nezměnilo. 

Další nepříjemné zjištění bylo, že na peru nijak nereagovala tlačítka. I přes absolutní zvýšení hlasitosti tabletu a dodržování doporučené vzdálenosti. Takže pero Bea využívala pouze k ťukání a vybírání barviček a aktivit manuálně. Druhý den se nám aplikace trochu umoudřila. U omalovánek hrála hudba a k mému překvapení jsme zjistili, že kolečko i kouzelné tlačítko fungují, pokud se pero položí do opravdu těsné blízkosti tabletu, vypne se televize, nemluví se a nejlépe ani nedýchá 😀 Takže na každé oživování obrázku si dcera odbíhala do pokojíčku a pak mi ho slavnostně přinesla ukázat zpět. Omalovánky byly takto okamžitě top. Bea si po chvilce našla funkce samolepek, razítek a odobných efektů a začala tvořit 🙂

Každou chvíli přišla s něčím novým a byla velmi nadšená. S perem seznámila i několik návštěv a dokonce začala zaučovat brášku (světe div se!)

Samozřejmě samotné kreslení jí brzy nestačilo. Bohužel v ostatních sekcích krom písniček není ani zkušební základ, což mi přijde jako velké mínus. Takže jsme chtěli postahovat zbytek. Ouha, buď to nešlo, a když ano, tablet hlásil nedostatek místa. I po smazání všeho možného se to s nám odmítalo kamarádit. Dcerka má tedy přislíbenou co největší paměťovou kartu.

Jenže se občas věci zamotají. Třetí testovací den jsme dostali nový byt a kolem se vynořila hromada krabic, nepořádku a chaosu. Karta musí počkat a další zkoumání proběhne už v novém pokojíčku 🙂

Mrzí mě, že jsme toho nestihli ozkoušet víc, ale zase se má dcerka na co těšit. Z toho, co jsme vyzkoušeli se pero zdá jako šikovná hračka a pomůcka v rozvíjení kreativity. Co do učení a ostatního teprve uvidíme a článek doplním. Možná by to chtělo vychytat mouchy s přijímáním signálu, aby pero pružněji reagovalo na tablet a opačně. Možná jsme jen pochytili horší kus. Aplikace vypadá moc hezky a sama se těším, až ji projdeme celou.

Komu při čtení nadpisu zacukaly koutky, sleduje Hru o trůny 😀 Krásná Daenerys Targaryen teď ale půjde na chvíli stranou. Dopředu se omlouvám, článek je dlouhý… hodně dlouhý 😀

Když jsem otěhotněla podruhé, věděla jsem naprosto jistě, jak chci, aby můj porod probíhal. Rozhodně ne tak jako ten první. Injekce na tohle, injekce na támhle to, oxytocin, řízené dýchání i tlačení, poloha na zádech, Kristellerova exprese… Ne… Už nikdy! A tak jsem se začala ptát. Vzhledem k nošení v šátku jsem u nás ve městě narazila na super bandu stejně „postižených“ maminek a závratnou rychlostí zjišťovala, co všechno se dá u porodu odmítnout, jakým způsobem jednat s personálem aby mě nechali na pokoji a v klidu, zkrátka jak si zařídit kde co. Taky jsem se dozvěděla mnoho o porodech domácích. Ne, že bych o něm uvažovala… Ale otevřely se mi obzory a teď už vím, že nic není černobílé, a co jsem dřív odsuzovala, teď vnímám jako věc zcela přirozenou. Po zvážení všech rizik jsme se nakonec s manželem shodli na sepsání porodního přání a volbu porodu ambulantního. Jak se den D blížil, nastudovala jsem si něco o aromaterapii, homeopatii a jejích účincích před a při porodu. Taška zabalená, teď jen čekat.

V porodnici jsem poprvé se silnými kontrakcemi skončila v 36tt. Ač KTG házel neskutečné kopečky, koukali na mne jak na simulanta. Manžela jsem kolem půlnoci poslala se vyspat, všichni tvrdili, že ráno půjdu domů. I na ranním KTG byly jasné a pravidelné kontrakce, jen trošku slabší. Nikoho to moc nebralo, donesli mi věci, a že si mám ještě dojít na vyšetření a UTZ. Docapkala jsem na vyšetřovnu, doktor prohmátl a povídá – „Hmm, tak vás už domů nepustím. Jste na 4 prsty! Máme 9 hodin, viděl bych to tak do tří.“ Takže znova převlíkat, rychle vysvětlit manželovi že se domů nejede, opět na sál, a čekat… Hodina míjela hodinu, byla jsem utahaná, do ruky mi kapala antibiotika, vše se vleklo. Každý mi říkal – „Kdyby vám tak praskla voda, vše by se usnadnilo…“ Ale že by mi někdo pomohl? Ne, vše necháme na přírodě… Za ten den jsem se otevřela ještě o centimetr, ale tím vše, krom kontrakcí, haslo. Znovu jsem přenocovala na sále, a ráno mě skutečně odeslali domů. Za tři dny to přišlo zas. Bylo pozdě večer, nikam se mi nechtělo, prohučela jsem tři hodiny a pak se rozhodla ‚jít to zaspat‘ 😀 To se pochopitelně moc nedá, takže další bezesná noc a čekání na vodu :-/ Ráno bolesti ustaly. Den na to jsem šla na kontrolu a už ode dveří mě dr. litoval. Asi jsem musela vypadat hrozně. Vyložila jsem mu co a jak, říkal mi, že teď už jsem 37+1 a že by neměl být problém mi v případě, že se to zase rozjede, vodu píchnout a celé to ukončit. To mě trochu povzbudilo, protože den na to…? Áááno, zase porodka, už jsem fakt lezla po zemi, naříkala, bylo mi zle. Kontrakce létaly do nebeských výšin a já po pár hodinách už opravdu s pláčem prosila primáře, aby mi tu vodu píchl. Dostala jsem od primáře přednášku na téma – Sobecká matka co se už nechce tahat s břichem. Prý mi píchnou něco na bolest, a až to přijde příště, mám si dát panáka a už tam nejezdit! (Doporučování alkoholu rodičkám je tam od primáře běžný postup, jak jsem se později dověděla) Jelikož injekce z duše nesnáším, vyprosila jsem si u PA čípek, noc jakž takž proležela a ráno úplně vyřízená, se slzami na krajíčku a s nacvičeným úsměvem ala nic se neděje, opouštěla brány porodnice… Hlavou mi běželo – jestli to takhle půjde dál, tak si jednoho krásnýho dne kejchnu, a kluka ztratím na ulici! Doma jsem se s manželem dohodla, že až přijde příště cokoli, chci do Jihlavy. Z třebíčské porodnice jsem už chytala lehkou paranoiu a jen pocit, že bych se tam měla vracet, působil jako brzda. A to je to poslední co člověk při porodu potřebuje.

Uplynul týden. Byl pátek 31.7. Ač rozbolavělá, měla jsem najednou hned po ránu příjemný pocit a dost energie na kde co a rozhodla se uklízet. Vyluxovala a vytřela jsem celý byt, naložila pračku i myčku, utřela prach, pověsila prádlo, uklidila nádobí. Břicho tvrdlo, muž byl ve fitku, dcerka koukala na pohádku a tak jsem si napustila teplou vanu, přidala do ní trochu mléka a pár kapek levandule a rozmarýnu. Nasávala jsem tu krásnou vůni, se zavřenýma očima jsem dle rad kamarádky propadla až na hranici meditace a promlouvala k synovi v bříšku. Že to uděláme podle něj. Že už nemám moc sil a mám strach. Ptala jsem se, zda se taky bojí? A ujišťovala ho, že vše nechám na jeho tempu, ale že mi musí dát nějak vědět, co vlastně chce. Protože té bolesti bylo už moc a já si přestávám věřit. Ale že ho moc miluju a udělám pro něj vše. A že se narodí tam, kde nám oběma bude dobře… Bylo to velmi silné a příjemné uvolnění.

Ten den bylo obrovské pozdvižení kolem Modrého úplňku. S dalšími čekajícími maminkami na FB jsme uzavíraly sázky, která z toho porodí 😀 Spousta z nich na večer připravovala porodní vyvolávací rituály. Na mě úplněk působí akorát tak, že nemohu spát, takže jsem se modlila, aby celá magičnost oné noci spočívala v tom, že zachrápnu jak poleno 😀

Kolem páté hodiny odpoledne si dcerka vzpomněla, že by ráda k tchánovcům na vesnici. Mít volný víkend pro sebe se nám s manželem zamlouvalo, a tak ji v šest odvezl. Dali jsme si večeři, pustili si něco na počítači a o půlnoci šli spát. Koukla jsem na telefon, byla tedy už sobota, 00:08 hod. Pohladila jsem si bříško a povídám – „Tak, ty lvíče naše umanutý, máš to jasný, budeš srpňátko. Už to prosím nezdržuj…“ Mrkla jsem z okna na měsíc, který nevypadal jinak než kdy předtím a odebrala se do postele.

4:15hod. Naším bytem se rozléhá můj řev. Probudila mne kontrakce jako blázen, až jsem hrábla manželovi po ruce a jala se ji drtit. Pochopitelně vyjukaný, ptal se, co se děje. „Měla jsem kontrakci… ale strašnou! To nechápu, to je nějaký divný…“ Manža mě ujistil, že to bude v pohodě a drbal mě na zádech. Nebylo. Za dvě minuty přišla další a celé moje tělo samo zatlačilo. Začala jsem se kulit z postele se slovy „Tak!!! Tak a je to v p*deli, chce se mi tlačit! A chci do vany! Hned!“ Muž se rozkoukával a na něco se ptal, ale asi jsem musela vypadat dosti nekompromisně, protože za chvíli byla vana plná. Mezi tím proběhla další kontra, o něco slabší, šlo ji rozdýchat, chodila jsem sem a tam a houkala. A pak přišlo něco jako zimnice. Zima mi nebyla, ale neskutečně jsem se začala třást, zuby mi hlasitě cvakaly a záškuby těla by se daly přirovnat, asi jako kdybych si sáhla do zásuvky. Začala se mi podlamovat kolena a tak jsem honem nalezla do vany na všechny 4. Pohupovala jsem se dopředu a dozadu, manžel mi hladil záda a já mektala, že se bojím. A že mám žízeň. Vyskočil mi udělat trochu pití. Bylo 4:45, když přišla další tlačící kontrakce, cítila jsem pálení a tlak mezi nohama a zkusila si trochu přitlačit. Ozvala se tlumené puknutí, voda ve vaně dostala mléčnou barvu a mně se chvilkově ulevilo. To už stál manžel se sklenicí pití mezi dveřmi. „Praskla voda.“ proklepala jsem mezi zuby. Manželův dotaz – „A jak jsi to poznala?“ mě donutil k lehkému úsměvu 😀 Pomohl mi z vany a snažil se mi dávat pokyny k rychlému odjezdu. Nachystal ke dveřím tašku, ptal se, co chci na sebe, já se motala jak hadr na holi a dýchala a dýchala. Natáhla jsem si kalhoty, na krk navlékla triko, když přišla další kontrakce, co by se dala přirovnat k neuvěřitelné tlakové vlně projíždějící mým tělem. Jako by mi někdo tahal břicho a boky dolů ke kolenům. Celé tělo samo tlačilo a já, stojící a zapřená dlaněmi o záda, s hlavou zakloněnou, křičela. Neskutečně, mocně, nahlas. Chtěla jsem. Byl v tom strach, bolest, ale i síla a odhodlání. Byl to moment rozhodnutí. Cítila jsem, jak hlavička rotuje a sjíždí dolů. Byl to moment, kdy mi došlo, že se mi vlastně nikam nechce. Že se mému synovi nikam nechce. Že jsem jen já a on. Najednou bylo všechno tak jasné, tak jisté. Mé dítě mi dávalo zcela jasné pokyny. Teď už to nezastavím, teď už to musím přijmout. Stáhla jsem si triko z krku, servala podprsenku, a začala si svlékat kalhoty. Manžel, který si dle jeho slov do posledního momentu nepřipouštěl, že by se snad něco mohlo dít, se mě trochu nazlobeně zeptal, co zas jako dělám, a prosil, ať se obleču a že přece jedem ne…? „Zlato, prosím, napusť mi znova vanu a zavolej záchranku ano?“ Bylo na něm vidět, že neví co si myslet. Prý mu v tu chvíli blesklo hlavou – „Fajn, vybrala sis cestu hrdinství!“ 😀 Ovšem ani jedno už udělat nestihl. Sáhla jsem si mezi nohy a v dlani ucítila vršek hlavičky. Teplé, vlhké vlásky mezi prsty… Od té chvíle moje tělo jednalo naprosto pudově a vybavuji si ho jako by to bylo v transu. Klekla jsem si k vaně, levou ruku o ni opřela celým předloktím, položila si na ni čelo. Druhou ruku jsem dala pod sebe, přidržovala tu horkou hlavinku a se zavřenýma očima přijímala poslední, dlouhou kontrakci. Začalo se odehrávat cosi, co jsem znala jen z vyprávění a příběhů domorodek a doteď si to neuměla ani představit. Jako bych obejmula prostor. Byla jsem vesmír a ON byl jeho středobodem. Vše dostalo smysl. Zastavil se čas...

Muž si rychle klekl ke mně a hladil mě po zádech. Dech se zrychloval, tlak sílil, polohlasem jsem říkala – „Tak pojď… Tak pojď! Tak póóójď!!!“ a spolu s mým samovolně tlačícím tělem přitláčela i já vědomě. Kdesi z hlubin mého nitra se ozývalo hrdelní mručení, které postupně přecházelo ve vyšší a vyšší vokalizované ááááá. Cítila jsem šílený tlak a pálení, jak se mi začala trhat hráz.  Najednou mi do dlaně hrcla hlavička. Na pikosekundu jsem se zamyslela, zda tlačíme dál nebo bude přestávka, ale nic se neměnilo, tak jsem ani já nepolevovala a v příští sekundě mi po dlani sjelo horké tělíčko. Rychle jsem si malého přichytila druhou rukou a zvedla ho obličejem dolů, aby mohla pryč voda z pusinky. Naprosto nevěřícně a omámeně jsem zašeptala – „A je tady…“ a podívala se na manžela. Koukal úplně stejně vytřeštěně jako já. Maličký se rozkřičel a já poprosila manžela o ručníky. Vyndal jich celou hromadu 😀 Opatrně jsem ho položila na jeden z nich a do druhého ho zabalila. Stejně jako dcerka měl krátký pupečník, nechtěla jsem pokoušet jeho pružnost, takže jsem malého nechala na zemi mezi svými stehny a "zalehla" ho jako fenka štěňátko 🙂 Ještě trochu zabrečel, počural se, strčil si prstík do pusy a okamžitě usnul. Dýchal pravidelně a nahlas. Pořád nám to oběma nějak nešlo do hlavy. Já se začala smát. Úlevou, euforií, absolutním štěstím 🙂 Dokázala jsem to! Dostavil se pocit naprostého uspokojení, uzdravení, pocit bohyně zrození. Vše, o čem jsem jen slýchávala nebo četla najednou dostalo téměř hmatatelný rozměr. Zrodila se ve mně nová žena. Zrodila se Matka... ♥

„Miláčku, zavolej sanitku. A podej mi telefon, prosím.“ Bylo přesně 5:00 Prohlížela jsem si ten čerstvě narozený uzlíček, cvakla první fotku a chtělo se mi křičet radostí 🙂 Z předsíně jsem slyšela manžela, který za nic nemohl trefit správné číslo 😀 „158 to jsou policajti, že jo? A 150… ne to taky ne, to jsou hasiči… jak je sakra záchranka?! 155? Jo, to bude ono…“ Oba jsme se museli smát 😀 Po chvilce se ozvala operátorka s dotazem, jak nám může pomoci. Manžel, zcela pohlcen situací, vyhrkl – „Dobrý den, tady Kosík, my… máme miminko!“ 😀 Násedovaly dotazy, co je s miminkem. Napovídala jsem směrem do předsíně, že jsme po překotném porodu a zajíkala se smíchy. Neskutečná situace 😀 Pak mě napadlo dát vědět lidem mému srdci nejbližším. Musela jsem. Byla jsem toho tak plná, že se všechno třáslo a já měla pocit, že jestli nebudu ten intenzivní zážitek ihned s někým sdílet, vybuchnu. Vytočila jsem mamčino číslo. Kdykoli jsem jí do té doby volala, ozývalo se mi zpět – ‚Ahoj Majdalenko, tak už?‘ Tentokrát se kupodivu, i navzdory nesmyslné hodině, ozval jen ospalý hlas s pozdravem. Takže jsem na dotaz nečekala a povídám –

„Ahojky, tak už jsme 4.“

„Cože? Jak 4??“

„No malej je na světě… a hádej kde teď jsem?“ Mamka se znatelně probudila 😀

„Jééé, to je skvělý… No, kde bys byla…?“

„V koupelně! Klečím na zemi. My to nějak nestihli 😀“

Následovaly emotivní výlevy v podobě prudkých nádechů zděšení a asi milion dotazů, jak, proč, kdy, co a zda jsme všichni v pořádku. Z předsíně zatím probíhal podobný rozhovor manžela a jeho nejlepšího kamaráda. Taky byl vzbuzen, taky nechápal a po větě – „Hele my nikam nejeli, Majda zvládla porodit tady, v koupelně, ono to bylo nějaký moc rychlý.“ se na půl bytu ozvalo – „Si děláš PR*EL?!!!“ 😀 Já zatím maminku ujišťovala, že je nám fajn a cítím se úžasně 🙂 Pak bouchly dveře a do koupelny strčil hlavu lékař. Asi čekali nějakou tragédii, protože se ke mně všichni hnali jako bych měla umřít a ptali se, jak se cítím. „Naprosto super, jen mám šílenou žízeň! Mohli byste mi to tady prosím ustřihnout?“ poklepala jsem na pupeční šňůru. Všichni tři záchranáři, dva chlápci a milá paní, zírali. Musela jsem asi působit dojmem, že jsem si šlehla 😀 Zběžně prohlédli malého a dr konstatoval, že tohle ještě neviděl. Tak krásné a „vyžehlené“ miminko po překotném porodu je docela rarita, prý bývají hodně odřená, nemluvě o následcích… Manža mi donesl župan, já si došla pro pití a jelikož se mi začala strašně točit hlava, brzy mě usadili na speciální křeslo a šlo se do sanitky. Tam to hned chtěli všichni převyprávět 😀

MÍSTO ČINU, KDYŽ SE MANŽEL VRÁTIL DOMŮ (pod kupkou ručníků byla louže krve, tam jsem klečela)

Na příjmu byly sestřičky, se kterými jsem se kvůli několika předchozím návštěvám už dobře znala. Hned mezi dveřmi jsem zahlásila – A já vám to říkala! Že to dítě někde vytrousím! A tady to máte! 😀 Jo, sestřičky se dobře bavily, pan primář se šel schovat 😀 za celý pobyt za námi ani jednou nebyl. Na sále jsem porodila již zcela zkolabovanou placentu, přišel mě zkontrolovat doktor, navrhnul drobné šití, které jsem ale odmítla. Malého zvážili a změřili. Měl 3300g a 50cm. Vůbec neplakal. Vše bylo až neskutečně v pohodě 🙂 Ty tři dny na šestinedělí jsme byli jako atrakce. Každou chvíli si mě přišel někdo prohlédnout a zeptat se, jak se nám to doma povedlo 😀 náš příběh koloval i mezi maminkami po pokojích.

A i na matrice měli haló. Měla jsem telefonát přímo z kanceláře s dotazem, že jim přišly papíry s heslem, kterému moc nerozumí a kdeže jsem to rodila…?

To heslo bylo „Extra Muros“ neboli „mimo stěny“. Natánek má v rodném listě v kolonce Místo narození naši adresu. Je to neuvěřitelně klidné dítě. Dítě, které mi dalo znamení. Dítě, které se chtělo narodit doma. Neboli tam, kde nám oběma bylo dobře… přesně, jak jsem mu slíbila 🙂