Nikdy jsem moc nebyla na psaní nějakých článků, ale po přečtení několika příběhů o těhotenství a porodu zde na koníkovi, jsem se rozhodla nakonec napsat pár řádků o tom, jak jsem to prožívala já. Řekla jsem si, že je to vlastně skvělé i pro mně, protože se tak k tomu mohu kdykoliv vrátit a připomenout si ty nezapomenutelné chvíle.

Hned po svatbě, která u nás proběhla 6.8.2016, jsme se s manželem začali bavit o dětech. Probírali jsme, kdy se začneme snažit atd. Jelikož jsem ještě brala antikoncepci, nakonec jsme se domluvili tak, že doberu prášky, které mi zbyly, a pak se prostě uvidí. Prášky jsem dobrala asi měsíc a půl po svatbě, tedy někdy v září. Oba jsme však počítali s tím, že to asi tak rychlé nebude, protože jsme ze všech stran slyšeli, že to většinou prostě chvilku trvá. V říjnu, když jsem měla opět dostat menstruaci, jsem tedy byla celkem překvapená, že se nedostavila. Čekala jsem takhle asi týden, potom jsem si šla koupit těhotenský test, který vyšel pozitivně, i když čárka byla ještě slabší. Vždycky jsem si říkala, jak to manželovi oznámím nějak originálně, ale nakonec jsem za ním prostě přiběhla, ukázala mu test a bylo to 🙂 Také ho to překvapilo, ale bylo na něm vidět, že z toho má radost. Radši jsem si však udělala ještě další dva testy v průběhu následujících dní, ty ale opět vyšly pozitivně a čárka už krásně sílila. Neváhala jsem a objednala se na gynekologii, kam jsem měla dorazit za týden.

    Doktor mi těhotenství potvrdil, sdělil, že vše probíhá na správném místě, objednal mně však na kontrolu ještě za nějakých 10 dní, a to z toho důvodu, že byl zatím vidět jenom váček. Při další kontrole už bylo vidět i srdíčko a já byla šťastná. Byla jsem tedy pozvaná na problídku ve 12. týdnu na začátku prosince, na kterou se mnou šel i manžel. Společně jsme viděli našeho malého prcka a oba jsme byli hrozně dojatí, manžel snad ještě víc 🙂 Následovaly kontroly každý měsíc, vždy bylo všechno v pořádku, miminko hezky rostlo, sdělili nám, že čekáme holčičku, i když jsme to původně vědět nechtěli, já jsem to prostě nevydržela a nechala si to říct 🙂 Cukrovku jsem taky neměla, až vlastně ve 36. týdnu mi zjistili pozitivního streptokoka, ale uklidnili mně, že to nic není, že prostě jen musíme do porodnice přijet včas, odjezd neodkládat, a že mi před porodem pouze nechají vykapat antibiotika. Celé těhotenství bylo tedy bezproblémové, jediné negativní na tom bylo to, že jsem za celou dobu přibrala asi 24 kg, ke konci jsem měla oteklé nohy a ruce, což bylo hodně nepříjemné.

    Porodu jsem se ani moc nebála, možná proto, že jsem prostě nevěděla, do čeho jdu a jaké to bude. Dne 17.6.2017 u nás byli na návštěvě mí rodiče. Odpoledne jsem pak začala cítit takovou mírně nepříjemnou bolest v oblasti ledvin, tak jsem se balila do deky,snažila se hodně pít (myslela jsem, že jsem nastydla a bála se, abych ještě neměla zánět). Večer rodiče odjeli, já jsem šla brzy spát, manžel se ještě do noci učil na zkoušku, kterou měl dělat asi za tři dny. Ve 2:30 jsem se vzbudila s tím, že cítím nějaké vlhko v kalhotkách, tak jsem šla na záchod a tam už se to spustilo - plodová voda! Vzbudila jsem manžela, který spal prý asi hodinu, s tím, že mi odtéká voda, vzala jsem si několik vložek, pobrali jsme tašky a vyrazili do porodnice. Po 3. hodině jsme už byli v porodnici, proběhla kontrola, jak vnitřní, tak monitory. Dali mi vykapat antibiotika a následně jsem měla odpočívat s tím, že kontroly budou probíhat každou hodinu. Mohla jsem se pohybovat, využívat různé pomůcky, ale raději jsem jen ležela a pustila si rádio. Po chvíli za mnou poslali manžela, který byl navlečený v tom jejich erárním oblečku. Hned jsem byla klidnější a cítila se lépe, že tam nejsem sama. Následně jsem dostala klystýr (nevěděla jsem, že je tak velký problém to potom udržet 😀) a šla do sprchy. Přiznám se, že si to nepamatuji už přesně, ale asi 2 - 3 hodiny po příjezdu do porodnice začínaly bolesti. Nejprve jen mírné, srovnatelné s menstruačními. Postupně se začaly stupňovat, byly čím dál méně snesitelné. Většinu času jsem pak seděla na míči, jelikož mi bylo řečeno, abych neležela, aby mohlo miminko hezky sestoupit porodními cestami dolů. Manžel stál celou dobu u mně, držel mně za ruku, kterou jsem mu při každé kontrakci skoro drtila. Nakonec jsem musela říct sestřičce, aby mi něco píchla, že to hrozně bolí. Dala mi pro začátek něco slabého, účinek jsem žádný nezaznamenala. Po nějaké době jsem si tedy požádala o něco silnějšího, ale ani to neúčinkovalo, chtěla jsem už i epidural, ale na ten už bylo prý pozdě, že se musí podávat dřív. Na začátku mi bylo řečeno, že mi porod snad budou muset vyvolat, ale nakonec se všechno samo tak krásně rozběhlo, že to nebylo potřeba. Když už byly kontrakce každou minutu, myslela jsem, že to snad nevydržím. Opravdu jsem ještě nic horšího nezažila. Po každé kontrakci jsem byla tak strašně vyčerpaná, že se mi chtělo usínat.

    Když jsem začala cítit potřebu tlačit, počítala jsem s tím, že manžel odejde, protože celé těhotenství tvrdil, že u samotného porodu být nechce, že by to asi nezvládl. Nakonec se mnou zůstal až do konce, za což ho nesmírně obdivuju a vážím si toho, i když při tom seděl na židli za mojí hlavou, takže toho moc neviděl. Tlačení trvalo přibližně půl hodiny, nemám o tom moc přehled, pouze odhaduji. Bohužel jsem musela být nastřižená, ale bylo to provedeno při jedné z kontrakcí, takže jsem vůbec nic necítila. Malá se narodila v 9:33, tedy 7 hodin od prasknutí plodové vody, nebylo to tedy nic moc dlouhého. Jak tady někdy čtu, že jim porod trval třeba 20 hodin, tak tohle byla vlastně brnkačka. Ihned po narození brečela, takže jsme věděli, že je v pořádku, sestřička si ji odnesla, manžel šel hned za ní, byl u její celkové kontroly, vážení, měření, sám si ji podepsal. Potom mně ještě nějakou dobu zašívali, to mi přišlo nekonečné, než mi přinesli malou do náruče. Zkoušeli jsme první přisátí, to nám zrovna moc nešlo, ale sestřička říkala, že to nevadí, že to zkusíme později. Ještě dvě hodiny jsme společně zůstali na porodním boxu, dostala jsem tam oběd, a v poledne mně přesunuli na oddělení šestinedělí. Tam se se mnou manžel rozloučil a šel se domů vyspat, já jsem malou nechala na novorozeneckém, abych se taky trochu prospala. Odpoledne za mnou přijeli rodiče, potom jsem si holčičku vyzvedla u sestřiček. Později dorazil i manžel. Večer jsem ji opět vrátila sestřičkám, abych se ještě v noci vyspala, za to jsem jim byla moc vděčná.

    Bezprostředně po porodu jsem oznámila, že už tohle nikdy zažít nechci, že už prostě rodit nebudu. Teď už bych asi tvrdila něco jiného 🙂

    Jediné, z čeho jsem byla celkem nešťastná, bylo to, že jsem hned po narození naší Emy necítila takovou tu lásku, o které tady spousta maminek píše. Necítila jsem ji ani po příchodu domů, pořád mi přišlo, jako by to miminko bylo jenom půjčené a já ho měla každou chvíli vrátit. Bála jsem se, že to tak zůstane, že ji nedokážu milovat, ale nestalo se. V průběhu šestinedělí se všechno upravilo a já už teď můžu říct, že ji neskutečně miluju. A když se na mně usměje, tak z toho mám slzy v očích a je to prostě neskutečné štěstí 🙂

Nejsem moc velká spisovatelka, ale třeba jste to dočetli až sem a za to vám děkuji 🙂