Šikana

Není to tak dlouho, co mi moje nejstarší dcera naštvaně říká : „Tomu neuvěříš, co se mi dnes stalo, musím o tom napsat článek“…

Je to zhruba tři týdny, co jsem šla domů kolem základní školy, kterou na sídlišti máme. Míjela jsem pět chlapců. Bylo jim zhruba mezi 9-12 lety.

Čtyři z nich byli rozjívení, nadávali si mezi sebou, lítali všude okolo a vykřikovali slova, která nepoužívají ani dospělí.

Ten pátý šel sám před celou touhle skupinkou, na hlavě kšiltovku staženou do čela, ruce v kapsách, ramena svěšená, hlavu skloněnou a velmi pomalým krokem se šoural, nejspíš, směrem k domovu. Partička těch zbylých čtyř ho následovala.

Nedalo mi to a pozorovala jejich chování, šla jsem po protějším chodníku. Jeden z těch čtyř  začal po tom pátém, pomalu šourajícím se chlapci, házet kamínky. V tu chvíli přiběhl další z těch čtyř s telefonem v ruce se slovy „Dělejte kluci, za chvíli bude brečet!“ Zřejmě si chtěl tu ohromnou „legraci“ natočit.

Musím říct, že mě to dost zarazilo a vážně se mi z toho udělalo špatně.

Houkla jsem na ně, ať ho nechají být. Načež jsem si samozřejmě vysloužila nejednu nadávku, kterou snad nebudu ani zmiňovat. Když jsem se vzdalovala od skupinky, hulákali na mě ještě další vulgární výrazy. NEUVĚŘITELNÉ!!!!

Naštěstí, protože si všimli, že je opravdu sleduji, nechali zmínění „hrdinové“ toho chudáka odejít. Ale nechce se mi ani domyslet, jak se k němu asi chovají ve škole nebo jiný den po cestě ze školy.

Je mi jasné, že si děti v tomhle věku nejspíš neuvědomují, co šikanou způsobují. A je hrozné, že se tím vyloženě baví! A proto Vás všechny, kteří čtete tento článek, prosím – pokud uvidíte děti, jak ubližují druhým, pokud uvidíte někoho v nesnázích – zastaňte se ho! Nedovolte, aby se něco špatného dělo lidem kolem Vás i když je neznáte. Nebuďte lhostejní k tomu, co se děje ve Vašem okolí. Vždyť někdy příště to můžete být vy nebo Vaše dítě, které bude potřebovat něčí pomoc.

Šikanované děti si ve většině případů nesou špatný pocit po celý zbytek života. A mají v určitých situacích problémy i jako dospělí!  Je úplně jedno, jestli jde o šikanu fyzického nebo psychického charakteru.

Mám podobnou zkušenost.

Už od základní školy, se mi všechny děti na tělocviku posmívaly. Pokaždé, když jsme hrály míčové nebo jiné kolektivní hry a vybíraly se týmy, zůstávala jsem poslední. A tým, který mě dostal měl téměř pokaždé spoustu poznámek. Ponižovaly mě tak moc, že už jsem pak ani neměla snahu cokoliv na svých výkonech zlepšovat, nepřeskočila jsem kozu, nedokázala jsem vyšplhat na tyč, v běhu jsem byla nejpomalejší. Dokonce si pamatuji, jak mi paní učitelka na střední škole, když jsem měla podání při volejbale, řekla : „Pojďte Terezo, pobavte mě!“

A víte co to ve mě zanechalo? Odmítám hrát jakékoliv kolektivní hry, nechodím do posiloven a raději cvičím doma, kde mě nikdo nevidí. Snažím se běhat na místech, kde nechodí moc lidí a kdykoliv se mě někdo zeptá, jestli si nechci po práci zahrát volejbal nebo o víkendu badminton – prostě nejdu. Bojím se, že by se mi zase smáli…

Učte prosím Vaše děti, aby se zastávaly ostatních. Učte je, že trápit druhé, protože jsou jiní, není správné. A těm starším zkuste vysvětlit, co to do života přinese těm, kterým je ubližováno.