Proč mi lžeš?

7. článek ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

PROČ?  Nejčastější důvod dětského lhaní je, že se dítě chce vyhnout nepříjemnostem, trestu. Lhát ze strachu ze svého rodiče je pro mě ten nejhorší důvod ke lhaní. Vždyť máma s tátou by měli být ten přístav bezpečí, místo, kam můžu přijít kdykoliv a s čímkoliv. Jejich náruč, blízkost, účast a pochopení by měly být spojeny s oporou a porozuměním. K mámě a tátovi by se děti měly obracet v případě, že způsobily nějakou nepříjemnost, když jsou v „průšvihu“ a společně hledat řešení nápravy. Rodičovská náruč by měla být místo, kam se mohou přijít schovat, když mají nějaké trápení, když je jim nejhůř. Velmi často to tak ale není a děti zůstávají se svými malými i velkými problémy a smutky sami. Nedůvěřují nám.

Doma se lže jistě i z jiných důvodů než je strach. Chci si prosadit svou, nechci jít do školy, nechci jíst, chci se vyhnout povinnostem, nechci být sama….. Těch důvodů je spousta. Otázkou zůstává, kde se to děti naučily?

Nejspíš to pro Vás teď bude překvapení. Děti učíme lhát především my, rodiče. Nejmenší děti okoukávají lhaní od nás, ty větší pak dál ze svého okolí.  Nesouhlasíte? Hned Vám to vysvětlím.

Říkáte tyhle a podobné věty?

„Jestli budeš zlobit, přijde na tebe čert!“ Přišel někdy? 

„Jestli to rychle nesníš, sní ti to pejsek!“ Kolikrát jste dovolili Vašemu psovi sníst oběd nebo večeři dítěte? 

„Jestli ty hračky hned neuklidíš, hodím je do koše!“ Už jste někdy nějakou vyhodili? 

„Jestli okamžitě nepůjdeš, tak ti uteču a nechám tě tady samotnou!“ Nevěřím, že byste to někdy udělali. 

„Nastup do toho auta, nebo ti ujedu!“ …….

Tyhle malé lži, nám slouží k tomu, abychom dosáhli poslušnosti.

U těch nejmenších to jistě docela dobře funguje. Je ale jen otázkou času, kdy děti tyhle drobné lži prokouknou a začnou nás napodobovat. Pamatují si, že na ně to fungovalo a začnou zkoušet, jestli to funguje i obráceně.

Nejdříve zkoušejí drobné lži, a když jim na jejich základě leccos projde, zkoušejí lži větší a větší…

V očích dítěte jsou máma s tátou obrovský vzor, ti, co všechno dělají správně.Ti, co jim vlastním příkladem ukazují ty správné cesty. Chtějí být jako oni a tak jim nepřipadá špatné chovat se stejně, napodobovat je. Často je tak trestáme za něco, co jsme je sami naučili, protože si to neuvědomujeme.

KAMARÁDI A PARŤÁCI SI NELŽOU.

Vzpomeňte si na pocit, když jste zjistili, že Vám někdo hodně blízký lže. Manžel, kamarádka. To bylo zklamání, že?

I dítě zažívá podobná zklamání, když si myslí, že mu lžete.

Pamatuji si na maminku, která mi vyprávěla, jak to u nich bylo s Ježíškem:

Malému Patrikovi bylo 7 let. Někdy na začátku prosince, myslím, že to je asi 4 roky zpátky, přišel za maminkou. Posadil se k ní na klín a povídá: „mami, jak vlastně vypadá Ježíšek?“

No, víš Patriku, Ježíšek vlastně neexistuje, pod stromeček dávají dárky rodiče a babička s dědou.“

Malý Patrik byl tou informací úplně zaskočený. Slezl mamince z klína a povídá: „Mami, jak si mi to mohla udělat? Ty jsi mi celou tu dobu lhala?“ Začal plakat. To zklamání bylo tak obrovské, že až do druhého dne vůbec nemluvil.

Druhý den za ním maminka přišla, myslela si, že se situace ustálila, ale byla opravdu překvapená.

„Patriku a co by sis letos na Vánoce přál pod stromečkem najít?“

„Nic mami, já nic nepotřebuju.“

Ten rok už Ježíškovi nenapsal, ani nepřišel za rodiči s nějakým přáním. Prý ještě o Vánocích bylo ve vzduchu cítit to obrovské zklamání, ne z toho, že Ježíšek neexistuje, ale z toho že mu lhal někdo, komu věřil ze všech nejvíc.

A jak to dělám já?

Opravdu dětem nelžu. Někdy je říct pravdu lehčí, někdy o něco těžší, vždy se ale snažím najít ta správná slova, správnou formu, které by děti porozuměly. Ne vždy je potřeba popisovat situace, je lepší mluvit o pocitech a emocích, které máme s určitými věcmi spojené. Mockrát se mi potvrdilo, že vyjádřeným emocím děti velmi dobře rozumí, protože je také znají a tak je dokáží dobře propojit s určitou představou.

Nikdy si nevymýšlím, když zrovna neznám odpověď na to, co se děti ptají, ale snažím si správné informace dohledat. A když se mi náhodou nepodaří dodržet  co jsem slíbila, přijdu za dětmi s omluvou, vysvětlím,  proč jsem danou domluvu nemohla dodržet a domluvíme se společně na novém termínu. Nikdy děti nestraším čerty, ani jinými strašidly. A když už dojde k nějakému „zastrašování“ trestem, vždy je takový, aby se dal dodržet. Když nebudou úkoly hotové, nebudeš s námi moci jet na výlet.“ Nebo: „Nebudeš moci koukat na televizi“, a pod. Nikdy nepoužívám: „odnese tě čert, prodám tě“ a  už vůbec ne „nebudu tě mít ráda, už tě nebudu chtít“ apod.

A jak je to u nás s Ježíškem? Na to se mě maminky ptají často.

Po pravdě. K nám Ježíšek také chodí.  Ale když se mě můj syn ptal, jestli k nám opravdu chodí Ježíšek ,  řekla jsem:  „Ano, chodí.  K nám bude Ježíšek chodit pořád. Přijde každý rok, i když už budete všichni velcí, protože ježíšek je krásné kouzlo Vánoc.“  Ježíškovi jsme tak společně dali jen trochu  jinou podobu. Dávno sám ví, jak to doopravdy je, ale Ježíšek k nám chodí pořád. Synovi bylo letos 11 let a dál s námi hraje tuhle krásnou Vánoční hru pro tu 6letou, nejmladší. Společně se těšíme, až si zase letos  sedneme a budeme psát dopisy Ježíškovi. Ti malí i my velcí.