Překvapivá zpověď mojí nejstarší dcery

Minulý týden za mnou přišla moje nejstarší dcera. „Mami napsala jsem článek,byla bych moc ráda, kdybys ho dala na své stránky.“

Když mi ho přečetla, byla jsem překvapená i dojatá.

Tady je.

Jmenuji se Tereza, je mi téměř 26 let a jsem nejstarší ze tří sourozenců. Moje mamka se věnuje zdravému sebevědomí maminek a jejich dětí, a jelikož se i já v tomto směru pohybuji každý den, protože mám ještě dva mladší sourozence,chci se s vámi podělit jak celý tenhle mamčin projekt vnímám já.

Měla jsem krásné dětství, oba rodiče se mi hodně věnovali. Vymýšleli různé výlety, akce pro známé a jejich děti, posílali mi obden pohledy na prázdniny k babičce, které jsem trávila každé léto od pěti do třinácti let v Chodově. Pořádali stezky odvahy, honby za pokladem. V zimě jsme lyžovali, sáňkovali, v létě jezdili k moři nebo odpočívali na zahrádce. Měli jsme a máme opravdu krásný a hlavně kamarádský vztah.

Už od malička, tedy co si pamatuju, se mě snažili vychovávat jako parťáka.Jako někoho, kdo je na stejné úrovni jako oni. Nikdy jsem neměla pocit, že jsou mi rodiče nějakým způsobem nadřazeni. Jasně, ne vždycky byly postupy výchovy rodičů stoprocentní, ale důležité pro mě bylo, že jsem věděla, že za nimi můžu kdykoliv přijít. Ať už jsem provedla nějakou lumpárnu, zažila první nešťastnou lásku, rozchody nebo mě tížily špatné myšlenky a nálady. A musím říct, že je to super! A když vidím, jak to teď funguje ještě lépe s mými sourozenci, ze kterých už teď rostou opravdu rozumní človíčci, kteří jsou schopni vyjádřit svůj názor, nesouhlas, pocity, lásku – jsem na rodiče opravdu pyšná. A bez debat jsou oba tou nejlepší školou do našeho dalšího života!!!

Vždycky jsem měla pocit, že to co máme doma my je automatické. Normální. Myslela jsem, že to mají všichni. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem si všímala, že děti v mém okolí to tak nemají. Některé (i teď a je jich většina) byly z rozvedených rodin. Z rodin, kde dostávaly na zadek, rodičů se bály, mluvily o nich vulgárně a nechápaly vztah, jaký mám s rodiči já. V některých rodinách se o děti dokonce ani nezajímali, přehlíželi je, ponižovali a bohužel někdy i psychicky týrali. Nechápala jsem jak je to možné a nechápu to ani teď.

Nejhorší je na tom to, že si jejich rodiče absolutně neuvědomují, jaké následky to na nich zanechalo. Mám v okolí vrstevníky, kteří nemají svůj názor a nechávají se manipulovat. Vrstevníky, kteří se bojí vyjádřit svůj nesouhlas a dělají věci, ve kterých se necítí dobře a proti své vůli jen, aby se zalíbili ostatním. Vrstevníky, kteří nemají žádné sebevědomí a neznají svojí hodnotu a svoje ega si honí fotkami na sociálních sítích. Vrstevníky, kteří se se svými rodiči nestýkají a za rodiče se stydí.  Někteří z nich nejsou schopni komunikace ve vztahu, někteří se snaží být nadřazení svému partnerovi nebo jsou nešťastní a nemají se rádi. Některé holky se dokonce nechávají bít a ponižovat.

A tak Vás, rodiče ostatních, hlavně těch menších dětí prosím – berte své děti jako parťáky. Naslouchejte jim, nechejte je projevit se, naplňujte jejich životy láskou, pochopením. Netrestejte je za jejich nesouhlas s vámi a za chyby které způsobily. Učte je hledat společná řešení. Spolupracujte a buďte tým. Nesnažte se být autoritou a nebijte je, když není po vašem. A hlavně a to především – buďte víc přáteli než rodiči!

Ve škole se sice naučí psát a počítat, ale VY, vy jste učiteli do jejich života. To, co jim předáte VY už si s sebou ponesou celý život. To dobré, ale hlavně to špatné.

Mě je moje mamka nejlepší kamarádkou a taťka je superrádcem, se kterým si moc ráda povídám. Chtějte to pro své děti i VY!

P.S.: a vám mami a tati děkuji za to, jak jste mě vychovali! Byli a jste mi úžasným vzorem a mám vás moc ráda!

No a tady už mi tekly slzy , jako hrachy.  🙂